Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Každý může milovat 16.kapitola

13.08.2009 (19:00) • ZabZa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2003×

Seal- kiss from a rose

DHT-Listen to Your Heart

16.kapitola- Mučící fantazie

Neurčitá osoba vkrádající se do děje

Utíkala. Před ním nebo před sebou? A proč vlastně? To ještě neví, a možná to ani nezjistí. Teď se snaží jen utéct. Před vzpomínkami. Hlavně před nimi. Dostat je z hlavy a zapomenout na ně. Na všechno a žít. Ale jde to vůbec? Ne. Vzpomínky jsou jako odkazy do minulosti. Do dávných dob, krásných i smutných. Ukazují nám kde jsme udělali chybu a mi se ji pak snažíme napravit. Ovšem ne všechno jde napravit. Některý chyby zůstanou a mučí nás do konce života….a možná i pak nás mučit nepřestanou. A i v těch nejkrásnějších, nebo nejsmutnějších chvílích vzpomínky vyplují na povrch a ukazují nám čeho všeho jsme se dopustily. Těch chyb, těch činů, těch slibů…..

Utíkala a nezastavovala se a on čekal…na zázrak. Na to až se objeví mezi stromy v celé své kráse a on ji bude moct říct jak ho to mrzí (i když ve skrytu duše je to úplně jinak) a vše ji vysvětli. Čekal pln beznaděje, strachu a stísněného pocitu…..čekal a přemýšlel. Opět. Co je správné a co ne. Láska, povinnost. Rozum a cit. To nikdy nejde dohromady. NIKDY! Vždy jeden z nich musí vypadnout. Vždy zůstane jen jeden- vítěz. Ten co pak o všem rozhodne.

Oba dva dali jiným sliby. Ona za věčnou lásku a věrnost. On za oddanost a poslušnost. A teď je oba porušily. Zradily…..Své blízké i sami sebe. Srdce je zradilo. Jejich netlučící orgán, ležící mezi žebry je zradil. Vyvolal v nich pocity, které by měli být zakázány. Jenomže srdci neporučíš, i kdybys ses sebe víc snažil. Prostě mu neporučíš……On je zradil a pořádně jim zavařil. Udělal jim bodel v jejich pocitech a oni se v sobě nevyznají a to ještě netuší že zábava teprve začne……

Pohled Isabelly

Stromy. Všude stromy, keře, mechy, bláto a hlína…. Všude je dvě provokativní barvy. Zelená a hnědá. Všude….na každém mém dalším kroku. A taky vzpomínky….Všude. Společně se spikly s osudem a vším tuhletím okolo a mučí mě. Neskonale mě mučí. Pořád ty samá slova a to samá bolest. No, a pak je tu taky Lucas. Spikl se s ni mi. Všichni se proti mně spikly a teď mě mučí. A všichni se u toho strašně baví. No a pak jsou tu hlasy. V mé hlavě. Spoustu hlasů a každý křičí jeden přes druhého.

Pomalu zpomaluji běh a po pár sekundách se zastavuji docela. ,,Už dost!,“ křiknu. Už ne. Už žádný Lucas, žádné stromy ani žádné vzpomínky…..,,Prosím…..,“ hlesnu bezmocně a sedám si k jednomu ze stromů. Vyčerpaná. Né z běhu či jiných aktivit. Psychicky jsem na dně…..A pak najednou ticho…..Hluk ustal a vzpomínky se pomalu vytrácejí. Zůstal jen Lucas. Stojí tu přede mnou a mučí mě. Za živa a zřejmě si to užívá.

,,Nech mě,“ šeptnu zlomeně. ,, Vždyť já ti nic nedělám…. Jsem jenom výplod tvé bujné fantazie.“ Řekne svým sametovým hlasem. Blázním. Už je konec… ,,Tak jdi pryč. Nechci tě tu. Mučit se dokážu i sama.,“ vyjedu na něj a hned toho lituji. ,,Promiň,“ hlesnu, ,,já jen….jen je teď toho na mě moc…..a bolí mě to, když tu jsi.“ Už ani nepoznávám svůj hlas. Je cizí. Tohle už nejsem já. Jiná osoba ve stejném těle, nebo jiné tělo se stejnou osobou? Kdo ví…..Ale taková já nechci být….. ,,Nemůžu,“ řekne kajícně. ,,A ani nechci,“ kajícnost se někam vytratila a já si polehčeně odhrknu. ,,Ale no tak…..Víš vůbec že jsi se nezměnila?,“ optá se. ,,Pořád tak tvrdohlavá a krásná. Přesně taková jakou si tě pamatuji. Přesně takovou jsem tě miloval….,“ řekl a plynulým krokem míří ke mně. Sedá si vedle mě  a pevně mě chytne za ruku. Je teplá….jako vždy. On byl vždy moje vlastní sluníčku…které nikdy nezapadalo za obzor…..

,,A teď už mě nemiluješ?,“ zeptám se na posledním slově se mi zlomí hlas. Jsem na dně…. ,,Blázníš?,“ (Asi jo….) zeptá se nevěřícně… ,,Nikdy jsem tě nepřestal milovat. Jenomže teď se věci změnily…vlastně se změnilo úplně všechno. Ale ty jsi díky bohu zůstala stejná. Taková jakou tě mám rád…,“ říká svým sametovým hlasem a na hřbetu ruky mi děla uklidňující kroužky a já nemám potuchy o čem to tu k sakru mluví…….Nastalo ticho. Takové to příjemné ticho a takové to zlatní ticho….a pomalu se měnilo v to hnusné provokativní ticho…to které nemám ráda…..

,,To jsme to, ale dopadly, co?,“ řekne z nenadání a uchichtne se. ,, Já jsem mrtví a teď tě tu straším a ty jseš na pokraji zhroucení. Jsme to, ale divná dvojka,“ posměšně si odfrknu. ,,Jsem ráda že tě ještě neopustil smysl pro humor. Nevím co bych si bez něj počala……,“ těžkej sarkasmus…. ,,Ale, no tak,“ chlácholí mě. ,,Vždyť já tu ani nejsem. Tedy vlastně jsem, ale ty jedná mě vidíš. A jsem tu od toho abych ti pomohl, ale místo toho ti asi ubližuji, co?“ zeptá se smutně. Veselost zmizela…..

Ignoruji jeho otázku. ,,Tak mi tedy řekni co mám dělat. Jsi tu abys mi pomohl, ne? Tak mi řekni co mám dělat?,“ řeknu nešťastně. ,,Ale, Bello, tohle není v mých silách. Já tu jsem sice od toho abych ti pomohl, ale já tě můžu navést jen na správnou cestu. Je pak už jenom na tobě, jestli po té cestě půjdeš, nebo né. Ber mě jako tvé zkažené svědomí, nebo něco takového. Nebo spíše jako tvého osobního psychiatra. Jo….to je ono!,“ řekne vítězně a zazubí se na mě.

,,Řekni, co ti říká srdce?“ vážnost je už opět namístě. ,,Nic. Mlčí. Je stejně zmatená jako já. Neví co si má myslet, a o kom si má co myslet. Já prostě nevím…..,“ těžké to rozhodování…..,,Vždy, když jsem v jeho blízkosti tak cítím přesně to co jsem cítila k tobě….Opět cítím že jsem plná…..tak jako s tebou,“ hlesnu bezmocně. ,,Jenomže pak tu jsi ty a ještě spousta dalších okolností. Já se nemůžu jen tak pro něco rozhodnout abych přitom nikomu neublížila,“ pokrčím rameny a povzdychnu si. ,,Blázínku,“ řekne rozverně. ,,Pamatuješ? Mě už nemůžeš ublížit. Jsem teď mrtví….mě už nic netrápí….tedy snad jen ty, jinak už nic necítím, teď jsem volný. A pokud jde o ty ostatní okolnosti…..no tak se na ně vykašli. Ty si zasloužíš něco lepšího, Bello! Vykašli se na ně a jdi za svým srdcem. A pokud se ti nelíbí i tato možnost tak je tu poslední……pamatuj, vždy existuje zlatá střední cesta. Vždy…..,“ rozkázal a polehčeně se zasmál.

,,Žádné cesty nejsou, Lucasy!,“ rozkřiknu se. ,,Nic už není! Já ti dala slib….pamatuješ? Moje srdce bude navždy tvoje…..Navždy…. Pomatuješ? A já své sliby vždy dodržím. Nikdy je neporuším…..,“ zakroutím hlavou.  ,,Každý porušuje sliby, Bello. Nikdo není dokonalý, ani ty ne, i když….,“ nechává větu nedokončenou a potutelně se usmívá. ,,Hele, prostě udělej to co je podle tebe správné, ano? Na nikoho neber ohledy. Ani na mě,“ pobaveně si odfrkne. ,,Jenomže já nevím co je správné. A já na rozdíl od tebe na ostatní beru ohledy. Nejsem tak bezcitná jak si myslíš.“ Odseknu mu. ,,A taky na tebe beru ohledy,“ dodám po chvilce. ,,I když jsi mrtví. Beru na tebe ohledy, protože jsi tam….uvnitř. V srdci. Máš tam své místo a to je tvoje. Navždy…..,“ řeknu šeptem.

,,Už zase říkáš nesmysli,“ posměch v jeho hlase nelze skrýt. ,,To místo už není moje. Vím to já i ty. Jak říkáš mám v tvém srdci místo, ale teď už né tam kde si myslíš že ho mám já. Jsem tam, ale jinde. Moje místo má on……Edward.“tiché povzdechnutí mi unikne z úst. ,,A jak ty to můžeš vědět?!,“ řeknu trochu ostřeji než jsem chtěla. Pomalu se zvedám ze země a začnu přešlapovat tam a sem. Jako kočka  chycená v kleci. Ano tam přesně jsem….V kleci a nemůžu z ní ven……. Pokračuji ve své řeči. ,,Není. Jsi tam jenom ty. Vím to. Já to cítí…..“ opět jsem bezmocná. ,, Ne nevíš. Jen si to všechno nalháváš. On to místo má. Teď patří jemu a ty s tím už teď nic nenaděláš,“ zvedá se ze země a míří ke mně. Pohladí mě po tváří a já zmoženě přivřu oči. ,,No tak,“ říká tlumený hlasem. ,,Nebraň se svým pocitům. Nech tomu všemu volný průběh. Takhle ubližuješ jemu i sobě. Hlavně sobě a to mě ničí. Oba nás to ničí,“ v tu chvíli jsem nevěděla jestli myslí mě a jeho a nebo jeho a Edwarda.

,,Neupírej si štěstí,“ pokračoval. ,,Tak dlouho si trpěla. Kvůli mně….kvůli nim,“ vyplivne slova a dívá se někam za mě. Někam do těch dávných dob. ,,Začni opět žít. Buď šťastná a neboj já tady vždycky budu….,“ řekne a propaluje mě očima. Zvedá jednu z mích rukou a dává si ji na místo kde mu někdy dávno bušilo srdce. ,,Tam uvnitř tebe a nikdy neodejdu, neboj. A teď jdi, otevři své srdce někomu jinému. Běž….utíkej a nezapomeň, já tady vždy budu.“

A právě v tu chvíli se stal zázrak. Po tváři mi poprvé od mé přeměny steklo něco mokrého a studeného….něco slaného. Poprvé za celou svou existenci a vlastně poprvé v celé existenci upírů mi po tváři stekla slzy. Jediná osamocená slza. Ovšem moc dlouho nevydržela, jelikož ji Lucas setřel z mé tváři. ,,No tak, vidíš? Zázraky se dějí, stačí na ně jenom věřit….. Sbohem. Miluji tě,“ šeptne a mizí. Pomalu, ale jistě se rozplývá, jako pára nad hrncem. ,,Počkej,“ vykřiknu z nenadání. ,,Ještě nechoď,“ křiknu bezmocně, ovšem marně. Jako poslední co zaslechnu než zmizí dočista je jeho sametový smích, no a pak už nic. Opět nastalo to ticho. Teď klidné ticho plné vzrušení a smutku.

,,Taky tě miluju,“ hlesnu a opět se posadím ke kmeni toho stromu. V lese se rozhostilo klidné ticho tak jako klid v mém srdci….. už mě niko nemučil. Ani Lucas a ani vzpomínky a ty dvě provokativní barvy už jsem měla zase v oblibě. Jakoby se před tím nic nestalo. Jako kdybych si to všechno jenom vymyslela. A pokud ano, co na tom záleží? Já došla k rozhodnutí. Právě v tu chvíli jsem si uvědomila co chci právě teď ovšem né ještě tak docela a proto jsem ještě zavřela oči a přemýšlela. O něm, o mě, o nás…..a pak až se tohle všechno pořádně dořeší i já dosáhnu svého klidu, jako tenhle les. Dosáhnu klidu tam uvnitř…..ve svém srdci….tam hlavně……

Pohled Edwarda

Čekal jsem a hypnotizoval les přede mnou. Při jakémkoliv šustnutí či něčem podobném jsem okamžitě zbystřil. Ovšem marně. Bella nepřicházela a já čekal a zároveň přemýšlel. Co se to s tebou Edwarde k sakru děje? Vždyť tohle už nejsi ty. Ten starý Edward je někde pryč, co jdi s ním udělal? Zmuž se a zabij tu holku. Není nic víc než obyčejná upírka. Kašli na city. Zabij ji a odjeď už z té díry. Stává se z tebe slaďouš!! Mluvilo na mě jedno z mých já. Další odporovalo. Ale vždyť se tu to tu líbí a hlavně ona se ti líbí. Proč si neužít. Vždyť vám to spolu tolik sluší. Jste dokonalý pár. A co tvoje srdce. Udělej to co ti radí…

Vedl jsem sám se sebou vnitřní boj. Bohužel bez vítěze a bez poraženého. Bylo tu tolik věcí k zamyšlení. Byl jsem jako v labyrintu. Bez východu a vchodu. Tedy vlastně, kdysi dávno tam vchod byl a já do toho bludiště vstoupil bez váhání, ovšem teď si musím promyslet každičký svůj krok, jelikož pak už se nemusím dostat ven. Jenomže tu jsou dva východy. A jeden z nich si musím vybrat….jenomže jaký?

Jedna možnost útěk s Isabellou před Arem, či něco podobného. To není život, ale útěk. Pořád bychom utíkali a schovávali se. Stojí to za to? Ne. Ale byl bych s ní…..s Bellou. Paní mého srdce…..

Druhá možnost je jiná. Úplně odlišná od té první. Svoboda. Byl bych volný, Aro spokojený a ona mrtvá….píchlo mě při té představě u mého srdce….Copak není nějaké zlaté střední cesta? Nějaké soudní vyrovnání by v tomhle případě asi nepomohlo, ale co třeba omluva nebo něco podobného….copak nemám na výběr? Odpověď: ne….jsem odsouzen buď ke svobodě bez své lásky a nebo útěku se svou láskou.

Jenomže pak je tu ještě otázka jestli mě má taky tak ráda jako ji mám rád já…..jestli tam to před tím nebylo jenom chvilkové poblouznění……ne nebylo, řekl jsem si v duchu. To vím jistě. Cítil jsem to, chtěla to stejně tak jako já…….a tak se stalo……Pohrdavě jsem si odfrknul. Vážně jsem se hodně změnil. Tohle už nejsem já, starý Edwarda, který slouží pro Ara. Tohle je jiný Edwarda. Edward Masem, který zemřel před několika lety a teď ho jistá upírka opět probudila k životu….stává se ze mě opět upír s city, které mi byli zapřísáhlé……

Z mého přemýšlení mě vytrhlo šustění listí. Pomalu začalo svítat, ptáci se probouzeli, vlastně se teď všichni probouzeli v novém dni, jenomže já pořád žil tím starým dnem. Šustění neustávala  a pomalu se přibližovalo a já se začal těšit že se vrací, ovšem chyba lávky. Podle šustění jsem přepočítal že se nejedná pouze o jednu osobu, ale o pět. Pět upírů mířící k domu Cullenů. Okamžitě jsem se nahrbil a zavrčel. Čtení myšlenek jsem ještě nezapl, ale v nouzi jsem kdykoliv připraven. Šustění se pomalu přibližovalo a ani ne za celou sekundu se z lesa vynořilo pět osob.

Čtyři dívky a jeden muž. Z hrdla si mi ozvalo zlostné zavrčení. Byl jsem ochoten chránit tento dům i tuto rodinu, z nějakého mě už z části známého pocitu.

,,Klid,“ ozvalo se vedle mě a na rameno mi dopadla bílá ruka. Carlisle. Pomalu jsem se narovnal a nezploštěl z očí ty upíry. Vedle mě stala celá rodina Cullenů. Copak nechtějí chránit své území? Zeptal jsem se sám sebe a nechápavě pohlédla na Carlisleho ,,Staří známí,“ řekl na vysvětlenou a nasadil přátelský úsměv. Upíři se pomalu přibližovalo když už byli jen pár metrů před námi Carlisle promluvil. ,,Eleazare…….“

Autor: ZabZa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Každý může milovat 16.kapitola: