Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jeden život nestačí - 24. kapitola Tak, jak to cítím já

rob1


Jeden život nestačí - 24. kapitola Tak, jak to cítím jáDalší díl... Doufám, že se nude líbit :-D

24. TAK, JAK TO CÍTÍM JÁ

Vypráví Isabella

Byla jsem dřív hotová s lovem než Edward, chtěla jsem ho najít. A taky že našla, právě si pochutnával na hnědém medvědovi... no nevypadalo to, že mu to moc chutná. Opřela jsem se o starý dub a pozorovala ho...

Proč se vůbec s tou fiflenou baví? Možná, že k němu opravdu něco cítím, ale on mě bere jako starou rodinnou známou...

Ani jsem si nevšimla, že je medvědova mrtvola zahrabaná v zemi a mě propalují dvě vnímavá karamelové oči.

„Děje se něco?“ zeptal se udiveně. Konečně se moje mysl vzpamatovala a já vykuňkla odpověď:

„Ne, ne. Pouze jsem se zamyslela...“ Sice mi moc nevěřil, ale nijak to nekomentoval.

„Na co myslíš?“ zeptal se z nenadání.

„Na nic.“

„Prosím, musím to vědět, vážně mě to dohání k šílenství...“ prosil.

„Myslím na nákupy,“ jemně jsem zalhala.

„Nevěřím ti... ale když mi to nechceš říct, tak...“

„Máš pravdu, nechci ti to říct!“vypadlo ze mě. Jeho obličej zkřivila bolest, kterou mu způsobila moje slova.

„Promiň, já jen, že je mi to moc trapné, říkat ti o čem právě přemýšlím...“

„Já to chápu,“ chladně odpověděl a na jeho obličeji se zračila ta lhostejná maska, která ukončila náš krátký rozhovor.

„Proč to děláš?“ Musela jsem to vědět.

„Proč dělám co?“ Jeho lhostejný tón mi to potvrdil.

„Proč se nechceš hádat? Čekala jsem, že se budeš zlobit a konečně povedeme za celou dobu trochu živější debatu!“ Asi jsem vypadala jako naivka, protože se tvářil překvapeně.

„Tak jo, jestli se chceš hádat, prosím... protože já se v tobě vůbec nevyznám!“

 

Vypráví Edward

Vůbec jsem nechápal, o co jí jde. To je tím, že jí nevidím do mysli, už mě to vážně štve. Najednou z ní vyletělo:

„Kdo je ta holka, se kterou jsi šel na parkovišti?!“ Asi minutu bylo hrobové ticho. Až pak jí došlo, co řekla a její ruka vystřelila směrem k ústům. Zacpala si pusu, jako kdyby si neuvědomila, co řekla. Pak utíkala pryč a zamaskovala svůj pach, abych jí nemohl najít. Rozběhl jsem se domů, ale marně jsem doufal, že tam bude... co by taky dělala u nás doma... Netušil jsem, kde ji hledat. Byla asi hodně zaskočena svými slovy, že i když jsem volal Alici, nic neviděla, kvůli štítu, který už bohužel umí skvěle ovládat...

Vždyť ani nevím, kde bydlí. Rozhodl jsem se, že počkám, snad přijde do školy. Byl jsem si tím skoro stoprocentně jistý, vypovídala o tom její zodpovědná povaha. Ostatní se vrátili okolo půlnoci a pak zašli na lov. Jediná Alice a já jsme zůstali, sedli si do obýváku a mlčky na sebe koukali. Jako první prolomila ticho Alice:

„Tak to byl rozhodně zajímavý den, že?“ Přesně jsem věděl, na to naráží, ale kdo by se o takovéhle věci chtěl bavit... stočil jsem rozhovor jiným směrem.

„Jak jste si užil nákupy, a čím jsi mi obohatila šatník?“ Alice si nedala pokoj.

„Koupila jsem Bella krásné šaty, doufám, že se jí budou líbit tak, jako tobě,“ lhostejně

„Já nemůžu za to, že zmizela!“ hájil jsem se.

„Jestli zmizí znovu, tak už s tebou nikdy nepromluvím!“ křikla. Vyděl jsem, že to myslí vážně.

„Co mám podle tebe dělat, Alice? Vždyť ani netuším, kde by mohla být!“

„Počkáme do zítřka, určitě bude ve škole.“ To mě trochu uklidnilo, ale co když už se mnou nepromluví? V tu chvíli dorazili ostatní, Alice už se mnou celou noc nepromluvila.

Celou noc jsem hrál na klavír, většinou to byly písně s depresivním podtextem. Esme u mě seděla, ale nic neřekla.

Ráno se všichni hrozně courali, možná to bylo tím, že já moc spěchal.

„Co se děje brácho? Seš nějakej roztěkanej...“ stěžoval si Emmett.

„To vy se zase couráte, pospěš si!“ Alice zakroutila hlavou a nastoupila konečně do auta. Později, na mé naléhání, se všichni nastěhovali do aut a mohli jsme jet.

Na parkovišti bylo jen pár aut, většinou kantorů...

„No vidíš, vždyť tu nikdo není Říkala jsem ti, že tu nikdo nebude, ale né, pan pospíchálek si nedá pokoj.“ Rosaliina upřímnost byla až zdrcující. Ona si nikdy nenechala ujít příležitost něco mi vytknout.

„No táák, Rose, přece tu na někoho čekáme, tak se nerozčiluj...“ namítla Alice. Viděl jsem, jak má Rose na jazyku spoustu otázek. Avšak Alice ji umlčela tím jejím pronikavým pohledem.

Shrnutí



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Jeden život nestačí - 24. kapitola Tak, jak to cítím já:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!