Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jeden život nestačí - 2. kapitola Seznámení za nečekaných okolností

06.08.2009 (17:30) • Izzy0fan • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2615×

2.SEZNÁMENÍ ZA NEČEKANÝCH OKOLNOSTÍ

Vypráví William

Otec nám stále vypráví o svém příteli z „mládí“. Jmenoval se Carlisle a prý je to on, co se jako první rozhodl odolávat lidské krvi. Otec tento styl života striktně dodržuje, ale já se prostě občas nechám unést... někdy lidi voní až moc dobře...

Už měsíce mluví o tom, že se za nimi pojedeme podívat, ale myslím, že je to zbytečné... Jako by mě mohl přetvořit k obrazu svému... „Williame, synu zítra se pojedeme podívat do Forks a zřejmě tam i na čas se sestrami zůstanete.“ „Cože?! To nemyslíš vážně, říkal jsi, že bydlí v zapadákově a já ta, mám žít s nima?“ „Ano. Chceme mít s Carmen mít také chvilku pro sebe a navíc, tvé sestry se tam moc těší. A už s tebou o tom nehodlám diskutovat.“ Cože? Jak mi tohle může vůbec udělat? No ale co, třeba tam poznám nové „lidi“, a třeba když budu moc dotěrný, pošlou mě zpátky...

Vypráví Isabella

Wow, ve Forks je vážně moc hezky, je tu hodně zelené barvy... Už jsem si zařídila i domek u lesa....To se to pěkně nakupuje, když máte neomezený limit. Zítra konečně půjdu do školy a poptám se, kde žije doktor Cullen. Na mém poloviční upírství je nejhorší, že občas musím spát, ale zase dokážu strávit lidské jídlo, to beru jako plus. I když to není tak dobré jako čerstvá krev...

Mňam, i když jsou lidé lepší, tahle srnka se dala vypít, a dokonce mi i chutná... Už vím, proč je otec tak obdivuje. Je to vážně neuvěřitelné. Jak to, že to někoho nenapadlo už dávno předtím...

Uh, sakra. Já zaspala! To je super, hned první den a hned přijdu pozdě, snad – když pojedu rychleji – se do té školy dokopu včas. Hrozně mě štvalo, že jsem si mé ferarri musela nechat doma, prý „aby to nebudilo moc pozornosti“. No tak musím jezdit jen s Audi...

Vyjela jsem a cestou jsem přemýšlela, jaký bude ten doktor. Jestli mě vůbec bude chtít učit, když ne, tak asi pojedu zpátky do Itálie a zkusím to na vlastní pěst... Moje myšlenky mě poměrně dobře zaměstnaly, protože mi desetiminutová jízda autem uběhla až nebezpečně rychle. Už jsem vystupovala na parkovišti plném lidí. Jejich pohledy spočinuly na mě a mém autě... jak jinak. Dívky po mě házely závistivé až žárlivé pohledy a ti kluci zase slintali blahem. Samozřejmě, jsme pro naše potencionální oběti velice krásní a přitažliví, ale oni ano netuší, jaké mají štěstí, že se o ně většinou nezajímám...

Do nosu mě praštila známá, upíří vůně. Můj zrak automaticky začal hledat mé údajné nepřátele. Našla jsem pět krásných stvoření, kteří právě vystupovali z obrovského Jeepu.

Ta blondýnka na mě koukala, jako na nejhorší výjev lidstva, au mojí sebedůvěrou to zjevně otřáslo, pak ten obr vedle ní, ten se potutelně usmíval a dokonce na mě.... mrknul? No to jsem dneska způsoby... Blondýnce to zjevně neušlo a na obra hodila zlostný pohled. Vedle stál blonďák, který na mě koukal velice obezřetně, pošeptal něco černovlasé drobné dívce, její oči mě ihned vyhledaly. Vypadala vesele, její oči přímo svítily nedočkavostí... Pak na mě zamávala, jako kdybychom už byly staré známé a mě to docela vykolejilo. Jen jsem pokývala hlavou a nahodila zdvořilý úsměv. Ani nebyl moc předstíraný, ta malá černovláska nevypadala ani zdaleka nebezpečně, tak jako ten blonďák, vyvolávala ve mě takový zvrácený pocit bezpečí...

Nutkání mi nedalo, a tak jsem se musela podívat i na toho posledního člena skupiny. Byl hezký, vysoký a měl krásné bronzové vlasy, které mu lítaly do všech stran. Když jsem se mu podívala do očí, spatřila jsem v těch jeho zlatých očích, zuřivý a nenávistný pohled. Rčení zabíjet pohledem by se na tuto skupinu upírů hodilo. Hrozně jsem se toho kluka lekla, až jsem skoro nadskočila.

Škoda, že ta sympatická černovláska musí stát vedle takového ignoranta...

Vypráví Edward

Přijelo neznámé černé audi a vystoupila z něj dívka. Byla to přesně ta dívka, kterou viděla Alice ve své vizi. Všichni na parkovišti zmlkli a dívali se na osobu stojící u auta. Najednou se podívala kolem sebe a její pohled utkvěl na naší pětici. Postupně si každého z nás prohlížela, když se podívala na Alici, Alice se ihned rozzářila jako sluníčko. Potom se podívala na mě. Strašně se vylekala a uskočila. Až po chvíli do mě Alice strčila a v myšlenkách mě napomenula, abych se tvářil přívětivěji. Nerozuměl jsem tomu, neslyším ji. Nemůžu jí číst myšlenky!! No nic, snad jednou prolomím její tajemství, ale ROZHODNĚ se tím nebudu nijak znepokojovat, vždyť je to jen obyčejný člověk...

Dneska byla škola ještě větší nuda než obvykle. Všichni pořád mysleli na novou spolužačku. Bylo to vážně nepříjemné, slyšet, jak si moji spolužáci dodávají odvahu pozvat tu novou holku ven... Spolužačky zase doufaly, že když se s ní budou naoko bavit, budou středem pozornosti spolu s ní. Chudák dívky, začínal jsem ji litovat, když si vzpomenu na to, jak na nás všichni zírali, když jsme tu byli novinkou my... Některým obdivovatelkám jsem pořád nesešel z mysli, ale většina už konečně pochopila, že nemají sebemenší šanci uspět... Prostě Edward je svobodný, a tak to taky zůstane...

Konečně poslední hodina, tentokrát hodina italštiny s paní Crafordovou. Sedl jsem si na své obvyklé místo úplně vzadu třídy a čekal na zvonění. Moje italština byla naprosto dokonalá a výslovnost bezchybná... To se jazyky učí lehko, když na to máte celou věčnost, kromě toho jsem v Itálii pár let studoval. Těsně před zvoněním do dveří vtrhla ta nová dívka, posadila se vedle mě. Zase jsem byl mimo, vždyť tu byla spousta dalších volných míst, a ta voňavá dívka si zrovna musí sednout vedle mě, takového bručouna, navíc, který ji dneska ráno tak polekal...

„Ahoj,“ pozdravil jsem, spíše za zdvořilosti než ze zájmu.

„Ahoj, já jsem Bella.“ Řekla a věnovala mi neodolatelný úsměv. Chtěla mi podat ruku, ale já se podíval na tabuli a tím jsem jí dal najevo, že nemám zájem o další konverzaci. Jenže by nebylo správné se alespoň nepředstavit...

„Edward,“ představil jsem se chladně. To ji zaskočilo. Ještě chvilku na mě koukala, ale pak ode mě odvrátila tvář a věnovala se přednášce. Trochu mě zarazilo, že její poznámky byly napsané bezchybnou italštinou a velice úhledným písmem, až mi to připadalo jako starodávný rukopis...

Vypráví William

Nakonec jsem Eleazara přesvědčil, aby mě nechal doma. Sice nerad, ale souhlasil. Vydal jsem se koupit nové auto. Už ho nikdy Kate nepůjčím..! Vybral jsem si Astona Martina DB9, už zase... Večer moje „drahé sestry“ odjely k přátelům do Forks a já měl konečně klid na přemýšlení o mém dosavadním životě – neživotě. Pořád jsem to nechápal, proč ten chlápek, co mě proměnil přivezl sem... Vždy, když přivedu na toto téma řeč, Eleazar mi odpoví, že nebyla žádná jiná možnost, a že je tomu chlápkovi velice vděčný, protože mě nenechal na pospas světu. Vlastně jsem mu taky trochu tak vděčný, lepší rodinu jsem si nikdy ani nemohl přát...

Z mého zamyšlení mě vytrhla Carmen.

„Synku, mám pro tebe špatnou zprávu, musíme se přestěhovat, všichni. Zdá se, že má někdo velice bizardní představy, a tak by bylo dobré, kdybychom odjeli ihned, zabráníme tím spoustě pomluv.“ Ještě nikdy jsem nezažil, že by byla Carmen tak smutná, ale ptát se jí na to stejně nemělo smysl. Vždycky totiž odpoví, že jí je skvěle. Moje matka, tedy adoptivní matka, nedala nikdy na sobě znát bolest nebo smutek, i když jsme si byli jejího zármutku vědomi. Byla a je to ta nejlepší matka na světě...

„Dobře mami, jen sbalím pár věcí...“

Vypráví Isabella

Konec italštiny, a taky školního dne. Chtěla jsem co nejdřív začít hledat doktora Cullena, ale ta malá černovláska na mě zavolala.

„Počkej Bello, musím s tebou mluvit... Ahoj, já jsem Edwardova sestra Alice. Můžu se tě zeptat na něco osobního?“

„No jestli dokážu odpovědět, tak samozřejmě.“

„Kdo jsi?“

„Nechápu jak to myslíš...“ Byla jsem zmatená, kdo bych měla být?

„Víš, nejde mi to z hlavy. Ty nejsi ani upír, ale ani člověk, tak mi to prosím nějak objasni.“ Tahle otázka mě docela zaskočila. Co ona měla za dar, že mě takhle mohla prokouknout?

„No, nemáš tak úplně pravdu, ale je to na dlouhé vyprávění...“

„Tak pojeď se mnou k nám domů, otec z tebe bude nadšený,“ Rozsvítily se jí oči, vypadala až nedočkavě.

„Promiň, ale až někdy jindy. Já tady někoho hledám a musím ho najít, a to co nejdřív.“

„A koho hledáš? V tomhle malém městečku zná každý každého, třeba ti můžu nějak pomoct.“

„Eh, hledám tady doktora Carlisla Cullena, znáš ho? On je taky upír, tak jestli nevíš, kde bych ho mohla najít...“ Alice se začala chechtat, až skoro upadla na zem. Nechápu, jak může upír takhle ztratit balanc...

„No víš, já jsem Alice Cullenová, adoptovaná dcera toho doktora, kterého tak intenzivně hledáš,“ uchichtla se, ale pokračovala. „Takže tě s ním seznámím, ale nejdřív se mnou musíš zajet do města na malé nákupy, platí?“ Cože? Ona chce nakupovat? Vždyť mě ani nezná, ale její hlas nepřipouštěl kompromisy a navíc neměla jsem moc oblečení, které by bylo tady použitelné, tak proč ne....

„Jasně, moc ráda.“

Vypráví Edward

Všichni jsme nasedli do auta, když v tom Alice náhle vystoupila a řekla, ať jedeme bez ní, že se domů dostane sama. V myšlenkách se jí zrodila vize nakupovacího výletu s naší novou spolužačkou Bellou. Nelíbilo se mi, jak se Alice upíná ke člověku. Bude to přátelství maximálně na pár let a zahaleno mnoha tajemstvími. I když bych chtěl vědět, co se té dívce honí hlavou... Stejně za pár let odjedeme a všichni si budeme žít svoje životy.

Cestou domů každý přemýšlel o té dívce. Vážně to nechápu, vždyť je to jen obyčejný člověk. Je sice krásná a vypadá mile, a dokonce i Rosalii se líbí. A co mě zarazilo nejvíc, Jasper se s ní chce také seznámit.

Když jsme dojeli domů Carlisle a Esme už na nás čekali

„Přijede k nám návštěva,“ zvolala Esme s viditelným nadšením v hlase. Její myšlenky se zabývaly jen jedním: Co kdyby se dal Edward dohromady s Tanyou? Je tak milá a docela se k sobě hodí...

„Mami, nech už toho. Já o Tanyu nestojím.“

„Oh, promiň. Trochu se mi zatoulaly myšlenky.“ Promiň, už si dám pozor... Jen jsem nepřítomně pokýval hlavou a šel na malý lov.

***

V tuhle dobu už tam Denalijští  určitě budou, myslím, že už bych se měl vrátit. Esme bude mít určitě starosti...

Když jsem byl skoro doma, slyšel jsem Alicino Porsche, které se řítilo po lesní cestičce, vedoucí k našemu domu. Přes Alici jsem věděl, že je v autě společně s ní Bella. No to snad ne, ona nám ji přitáhne až domů, navíc, když už máme hosty. Musela vědět, že přijedou a stejně si ji sem přivede. Bráško uklidni se, jen si chce promluvit s Carlisle, ne s tebou... a vnitřně se uchichtla. A tohle mělo znamenat co? Viděla něco, o čem mi nechce říct? Však já to z ní stejně vytluču...

Shrnutí

Autor: Izzy0fan (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jeden život nestačí - 2. kapitola Seznámení za nečekaných okolností: