Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Jeden život nestačí 14. kapitola Nějakej problém?

23.08.2009 (17:30) • Izzy0fan • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2340×

14. NĚJAKEJ PROBLÉM?

Vypráví Isabella

Willliam Cullenům zařídil pěkný malér. Až jsem dorazí otec, bude se hodně zlobit.

Přišla za mnou Alice: „Jak ti je?“

„Mě je fajn, jen mě mrzí, co jsem vám mým neuváženým činem způsobila. Měla jsem si dávat větší pozor-“

„Co blbneš, to není tvoje chyba. Stejně by přišli, čím dřív, tím líp. Akorát mě štve, že nevidím, co udělají. Ještě se nerozhodli...“

Do pokoje se vřítil Emmett: „Nechete si zahrát baseball? Podívejte na tu noc, je úplněk...“

„Já jsem pro,“ přihlásil se ze zdola Jasper.

„ Já taky,“ přidala se Rose... Nakonec souhlasili všichni, tak se jelo...

Rozdělili jsme se na dva týmy. Holky vs. Kluci.

Celou dobu bylo skóre vyrovnané, ale nakonec kluci o pár bodů vyhráli. Emmett si samozřejmě nemohl odpustit ty své řečičky a narážky...

Alice se zahleděla do budoucnosti a pak se Edward hlasitě rozesmál.

„Emmette, okamžitě přestaň nebo si s tebou večer Rose nebude hrát,“ pohrozila mu Alice. Edward se zase rozesmál a pak jen dodal: „Ona má pravdu brácha, viděl jsem to v její vizi...“ Teď už se smáli všichni. Emmett se smrtelně urazil a běžel do lesa.

„No to jste tomu teda dali,“ bědovala Rose. Pak se rozběhla za ním...

Vrátili jsme se až když se rozednívalo. Sekretářka mě v pátek požádala, zda bych za ní ráno před vyučováním nepřišla. Prý jen nějaké drobnosti.

Rozhodla jsem se, že pojedu dřív, přece jen bylo lepší jet sama než být naskládaná v autě spolu se všema...

„Tak já jedu, po škole se asi vrátím později, chci si zařídit rekonstrukci mého domu.“

Do mého monologu se přidala Alice: „My se o to moc rádi postaráme, hlavně Esme, že?“ Hodila po ní významný pohled. To mě mohlo napadnout, že se Alice nedá zakřiknout...

Ve škole bylo zatím jen pár aut.

„Ty musíš být Isabella Volturi, já jsem Mike. Chtěl jsem se tě na něco zeptat... ne-nepotřebuješ ukázat... třeba... město? Nebo si... zajít... do kina?“ Kdybych neměla tak bystré smysly, nerozuměla bych mu ani slovo. Chtěl mě někam pozvat, tak proč ne...

„Oh, no uvidíme. Město jsem sice už viděla, ale ještě se třeba někdy uvidíme.“ Snažila jsem se o vřelý tón, povedlo se. Tomu klukovi, Mikovi se rozsvítily oči jako dvě žárovičky...

„Dobře, tak někdy,“ přitakal a šel do budovy...

Přišla jsem ke dveřím s nápisem KANCELÁŘ SEKRETARIÁTU. Dveře už byly pootevřené, stačilo do nich jen mírně kopnout.

„Dobré ráno, je tu už slečna Copeová? Chtěla se mnou něco probrat ještě před vyučováním...“ hned jsem vyhrkla ke druhé sekretářce. Na jejích černých vlasech se začaly tvořit šediny a její obličej zdobily vrásky.

Podívala se na mě velice ospalým pohledem, pak se obrátila ke své práci a zívla.

„Slečna Copeová tu za chvíli bude, zatím se posaďte, prosím.“ Nakonec řekla. Ne, že bych potřebovala sedět, ale pro lidi to bylo mnohem pohodlnější...

Slečna Copeová se konečně dostavila s hrnkem krásně vonící kávy a opuchlýma očima.

„Á, Isabello, pojďte za mnou, prosím.“ Evidentně neměla dobrou náladu, doufám, že to nebylo mnou...

„Chtěla jsem s vámi mluvit ohledně kontaktu na vaši rodinu, však víte, kdyby se něco stalo, abychom měli koho kontaktovat...“ nechápala jsem o co jí jde.

„Mám dojem, že jsem vám kontakt na rodiče dávala nebo ne?“

„To ano, ale když jsme si tento kontakt ověřovali, hovor zvedla žena mluvící cizím jazykem...“ Aha, jistě Gianna...

„To byla naše sekretářka, přepojila by vás na otce. Já totiž ve Forks bydlím sama, moje rodina žije v Itálii...“

Slečnu Copeovou to zjevně udivilo: „Páni, až v Evropě? Nemáte tu ještě nějaké příbuzné, kteří by sem popřípadě mohli přijet v případě nouz-“ Do kanceláře vtančila Alice.

„Slečno Cullenová, co tu-“ než stihla doříct větu Alice začala vysvětlovat svůj náhlý příchod.

„Já jsem vám přišla vyřídit vzkaz od mých rodičů. Jelikož tady Bella nemá žádné příbuzné, otec vzkazuje, že jako nouzový kontakt máte uvést naší rodinu...“ Alice a ten její dar vidění budoucnosti se vážně občas hodí. Slečna Copeová se konečně vzpamatovala z prvotního šoku a vykuňka ze sebe: „Dobře, zapíšu to..“ Ještě chvíli jsme tam stáli a pak nás poslala do učeben.

„Ani se neptám, jak jsi to věděla...“ Alice se zakřenila.

„Dneska tě budeme pořádně hlídat, protože Tanya se rozhodla pokračovat ve studiu. Potvora jedna! Ale co, bude to legrace tě „bránit vlastním tělem“, teda hlavně pro Emmetta. On si dokonce dneska vzal maskáčové tričko. Chtěl si ještě namalovat obličej těmi barvami, ale to mu Rose zatrhla, byl z toho nešťastný...“ Chudáček malý...

„Ale já se o sebe umím po-“

„Pšt! Už ani slovo!“ Ta je tak dotěrná...

„A ani nepřemýšlej o útěku!“ zasyčela na mě.

„Neboj, já vám neuteču,“ ujistila jsem spíš sebe než ji... Je horší jak policajt.

„Teď máš dějepis s Jazzem, takže budeš v pohodě... Akorát se bojím poslední hodiny, tam nikdo z nás nebude, ale zato tam bude Tanya a Kate. Snad ji Kate zmírní. Ona je správňácká...“

„ALICE! Uvažuj, snad ji nenapadne po mě vyjet uprostřed těch lidí!! Uvažuj trošku.“ Jenom přikývla a pak se každá rozešla svým směrem... Alice má o mě přehnaný strach. Co jsem tady, natropila jsem víc škody než užitku, možná bych měla odjet zpátky domů. Hmm, budu se tím zabývat později.

Školní den byl až překvapivě nudný. Každou chvíli mě Alice kontrolovala jestli ještě žiju.

Poslední hodina, vešla jsem do třídy a sedla si k jedné dívce, Jessica, jak se mi později představila. Byla velice povídavá, vyptávala se a aniž by čekala na odpověď, brebentila dál...

Do třídy vešla Kate v závěsu za Tanyou. Sedli si úplně dozadu, takže jsem se na ně nemusela dívat, ale bohužel moje uši se nevyhnuly tiché konverzaci mezi dvěma sestrami sedícími vzadu.

„Podívej se na ni, jako by se nic nestalo,“ stěžovala si tanya.

„Tanyo, řekni mi, proč jsi ji chtěla zabít?“

„Já jí chtěla jen postrašit, aby nechala mýho Edwarda na pokoji, ale ona na mě pak zaútočila a už to bylo... Já se chtěla bránit, protože kdyby mě před ní nezachránili, byla bych už mrtvá...“

Pche, ta lhářka jedna prolhaná. Jak si vůbec může dovolit něco takového říct...

Celou hodinu jsem se zaměstnala vymýšlení vhodných přezdívek pro tu... Tanyu. Ale pak zazvonilo a já vyběhla za třídy. Na chodbě jsem musela zpomalit, protože by si někdo mohl všimnout, že se pohybuji „nepatrně“ rychleji než by lidské oko mohlo postřehnout. Ohlédla jsem a uviděla v dáli Tanyu, jak se na mě šklebí. Než jsem se stačila otočit, vrazila jsem opět do té známé tvrdé a studené hrudi... jako o víkendu, když jsem se nechala unést mými čichovými buňkami.

„Promiň,“ Vykoktala jsem ze sebe, když jsem se mu podívala do očí. Vedle něj stál velice překvapený Will.

„Že by se to stalo tvou každodenní rutinou?“ s pobaveným výrazem odpověděl Edward.

„No jo, asi to tak bude,“ přiznala jsem. Will vypadal překvapenější ještě víc než předtím.

„O čem to tu mluvíte?“ rozzuřeně se zeptal.

„Tohle se nám stává poslední dobou poměrně často...“ vysvětlil Edward a zazubil se na mě. Měla jsem pocit, že se mi podlomí kolena, ale naštěstí mě pořád držel za ramena, takže ta možnost pádu byla mizivá.

„Už musím jít,“ vyhrkla jsem a vytrhla se Edwardovi a utíkala do auta. Věděla jsem, že se za chvíli uvidím se všemi „doma“, ale být alespoň pár minut sama, to bylo to, co jsem si přála. Přece je jedno místo, které bych mohla navštívit, aniž by mi někdo nedýchal na záda... Auto ihned naskočilo a zamířilo si to na pláž ve vlkodlačí rezervaci La Push.

Když jsem přejížděla jednu silnici, okamžitě se změnil pach okolí. Nedaleko pláže bylo parkoviště, kde odpočívalo moje auto. Šla jsem po pláži po kotníky ve vodě. Trochu jsem uvažovala nad tím, co opakuje Tanya. Že jí chci ukrást Edwarda. Sice už jsem ho už nenáviděla tolik jako předtím, ale přece jen... Ale když jsem viděla ten úsměv... a k tomu přidáme ještě tu neodolatelně sladkou vůni, nemůžu ho nenávidět.

Když se začalo stmívat, rozhodnutí vrátit se ke Cullenovým mi přišlo jako dobrý nápad. V garáži byly zaparkována všechna auta, dokonce i Denalijských. To zase bude návštěva...

„Panebože! Kde jsi byla?“ Já tě celý den neviděla, zmizela mi tvá budoucnost!“ křičela Alice.

„Byla jsem v indiánské rezervaci, na pláži. Ale co se tady děje?“ V obýváku seděli všichni... a Tanya taky. Seděla v koutě a tvářila se velice ublíženě. Skoro mi jí bylo líto... skoro.

„Tam by jsi neměla jezdit, alespoň to někomu musíš říct!“ pořád Alice křičela.

„Dobře, promiňte. Vážně jsem netušila, že budete takhle vyvádět.“ Všechny oči viseli na mně. Měli vystrašené pohledy, dokonce i Emmett. Nejhůř na tom musel být Jazz, chudák, kvůli mě cítil všechny ty vyděšené pocity.

„Moc se omlouvám, Jaspere,“ věděl o čem mluvím.

„To je v pořádku...“

Najednou promluvil Eleazar: „No, když už jsi na světě, můžeme jet domů.“

„To bude nejlepší nápad,“ znuděně souhlasil Edward. Alice ho praštila do ramene na znamení, aby mlčel.

„Tak zase příště, Carlisle,“ loučila se Carmen.

„Vždyť bydlíte za rohem, stavte se kdykoliv.“

„To taky že uděláme,“ mumlal si Will pod nos. Nedbaje toho, že ho slyšel každý. Edward nesouhlasně zavrčel. Provinile jsem svěsila hlavu, svoje oči upřené na podlahu.

„Už půjdu spát, dobrou noc.“

„Dobrou noc,“ zazpívali všichni naráz. Vykročila jsem směrem ke schodišti, oči stále upřené na podlahu a opět jsem se zastavila o něčí hrudník. Ani jsem se nemusela dívat, kdo to byl, z Edwarda se stal moje „zastavovací plošina“. Stejně jsem se na něj podívala s posmutnělým výrazem, výsledkem byl jeho výbuch smíchu.

„Hele nemusíš se mi kvůli každé maličkosti vysmívat,“ okřikla jsem ho.

„Promiň, ale za tenhle týden už je to potřetí. Mě by akorát zajímalo, proč vždycky narazíš do mě. To mě tak nesnášíš nebo to vážně děláš omylem...“

„Měl by jsi to brát jako privilegium, dobrou noc všem.“ Ještě jsem si všimla, jak Edward upírá vražedný pohled na Alici a Emmetta.

Shrnutí

Autor: Izzy0fan (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jeden život nestačí 14. kapitola Nějakej problém?: