Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Impassible-4.K

11.09.2009 (22:00) • Rochelle • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1535×

Kdybych nebyla upír, už bych si asi moc nevzpomínala své zážitky z rozlučkového večírku  našeho ročníku. Opravdu, bylo to tak dávno, co jsem chodila do školy, nebo se mi to jenom zdá? A zítra, zítra opět skončím ve školní lavici a budu naslouchat ve vyučovacích hodinách. Možná zítra ještě ne. Ale pozítří se všechno vrátí do normálu. Hodina, přestávka, hodina, přestávka…Potom někdy oběd a potom vše zase od znova. Chvílema  jsem se na to opravdu těšila. Ale ted‘  bych nejradi unesla Renesmé zpět k jejím dvěma dědečkům, aby se taky měli o co starat. Esme by se určitě potěšila,  kdyby mohla hlídat svou vnučku. A Jake? Ten by byl u ní jako první. Rozhodně bych Renesmé nedala do spárů její nové chůvy. A proto jsem provedla pár menších změn…

„Carlo, někdo klepe na dveře, můžeš jít prosím otevřít? Možná pošt’ačka, nebo tak,“ pobídla jsem ji, aby reagovala na zvonek, který se ozýval přes celý dům.

„Ach drahá Bello…Nejsem služka,“ poučovala mě, a přitom nespustila oči ze svého módního časopisu.

„Tak se tu nechovej, jako bys byla na návštěvě,“ sykl Edward. S obrovským úsměvem jsem na něj pohlédla. Takhle ji spražit dokáže jen on.

„Nedomlouvali jsme se Bello, jednou, nebo dvakrát za MĚSÍC? Tuším, že o týdnu tu nebyla ani zmínka.“

„To je Jake?“ ptala jsem se překvapeně. Možná mě prokoukl, ale nedal na sobě nic znát. Opět někdo netrpělivě zazvonil na dveře. Rychlým odcupitáním jsem se doplížila k nim a otevřela je.

„Už jsem si myslel, že jste si odjeli na výlet, nebo tak,“ zavrčel, ale pak se usmál a já ho na přivítanou objala. Carla opět se zájmem pozorovala svůj časopis. Nevšimla jsem si, že by aspoň  jednou vzhlédla.

„Ahoj Bells! Strašně jste mi všichni chyběli!“ Opatrně přistoupil k Edwardovi, který natáhl ruku, ale Jake ji nepřijal. „Přiznávám, na tebe jsem se moc netěšil, ale budiž.“ S lehkým odstupem ho objal, ale bylo vidět, že to moc upřímné objetí nebylo. Edwarda to dokonce zaskočilo, že reagoval zrovna takhle.

„Nazdar, Jacobe. Měl bych ti představit našeho rodinného přítele.  Nebo spíše přítelkyni.“ Při tom slově jsem se trochu zavrtěla, ale nikdo si ničeho nevšiml.

„Emm…Carlo?“ ptala jsem se nevinně, ale v mém hlase to spíše vyznělo: Okamžitě pojd‘ sem a přivítej se s ním, nebo tě roztrhám na malé kousíčky!!!

Konečně vzhlédla a podívala se směrem k Jacobovi. Potom se zatvářila jak kyselý citrón, ale poslušně došla směrem k nám.

„Carla,“ řekla suše a podala mu ruku. Jake ji okamžitě přijal a s menším okouzlením na ni stále ještě zíral.

„Jacob.“

„Mimochodem, Jacobe,“ jeho jméno vyslovovala s velkou nechutí. „Nic ve zlém, ale smrdíš.“

V tom Jaekovo chvilkové okouzlení dočista vyprchalo a byl z něj starý dobrý Jacob. Vzpomněla jsem si na moje seznámení s Carlou. Úplně stejná reakce. Na první pohled vypadá opravdu moc mile, ale zdání klame. Hodně.

„A…Kde je Renesmé?“ zeptal se Jake naléhavěji.

„Nahoře, hraje si v pokoji. Jeslti chceš, můžu tě tam dovést. Aspoň si trochu promluvíme,“ nabídla jsem se a on mou nabídku ihned přijal. Pohlédla jsem na Edwarda. Možná v něm nebylo podezření, ale zvědavost určitě. Jacob se musel hodně přemáhat, aby nemyslel na náš plán a na vše co s ním souvisí. Carla se mezitím zase odšourala zpět ke křeslu a odznova si začala prohlížet časopis.

Když jsme se po dlouhém zdržování dostali nahoru, Renesmé byla štěstím bez sebe. Dokonce jsem jí i v té chvíli záviděla.

„Jaeku! Tys přišel!“ radovala se a Jacob se radoval s ní. Kdybych nebyla tak vynervovaná Carlou, určitě bych se radovala s nima.

„Slíbil jsem ti to, Nessie.“ Pohlédl na mě. „Bells…Je ti dobře?“

Kývla jsem hlavou. Copak upírům bývá někdy špatně?

Jake si chvíli hrál s Nessie a já je tiše pozorovala. Nepřála bych si být radši v těle své milované dcery, než v těle zhrzené matky?

„Nessie mi všechno ukázala. Vaši hádku a tak...Doufám, že se na mě nezlobíš, že to vím.“

„Ne…Já jen…Jen nechci, aby věděl, jak všechno mě tady trápí. Jak nejradši bych odjela na nejhorší školu, nejblíž Forks. Hlavně abych byla bez té…bestie,“ mumlala jsem. Chápavě přikývl a mlčky seděl na Nesiiné posteli. Přisedla jsem si k němu. Chvíli jsme oba mlčeli, když  si Jake najednou povzdychl.

„A já bych si to s tebou nejradši vyměnil.“

„Jsem ráda, že jsi přišel. Aspoň na někoho se můžu spolehnout. Možná mi to konečně začíná všechno zapadat. Alice věděla, že s Carlou budou potíže. Proto se tak blbě usmívala, když jsem  se snažila co nejrychleji odjet z Forks. Myslea jsem, že by mi tohle řekla. Uričtě bych se rozhodla úplně jinak! A Edward se chová, jako by se nic nedělo. Někdy ji spraží pohledem, když už to opravdu nezvládám, ale jinak je úplně v pohodě!“

„Možná čeká, že si zvykneš, Bells,“ napadlo ho, ale sám tomu nevěřil. Já na změny reaguju dost těžce. A ještě na takovéhle.

„Nechci aby hlídala Nessie,“ namítla jsem a Jake rozhodně přikývl.

„Taky se mi nezdá moc sympatická.“

„Proto jsem chtěla, abys přijel Jaeku. Vím, že to bylo dost narychlo. Ale je to opravdu vážné. Ona ho…sváděla!“ Opravdu jsem byla zoufalá. Poznal by to i Edward, kdyby pořád nebyl ponořený do vlastních myšlenek a nedíval se na Carlu přes růžové brýle.

„A když se mi na chvilku uleví, že Edwarda budu mít víc pod kontrolou, náhle přichází starost o Renesmé! Ona je schopná ji zabít! Vždyt‘ ani nevím, jestli je opravdu vegetariánka! Bůhví, kolik lidí už zabila ve Španělsku. Já jí prostě nevěřím.“

„Zůstanu, Bells. Jeslti ti jde o tohle, tak zůstanu, jak dlouho budeš chtít. Ale taky to nedělám jen pro tebe. Mám i své důvody,“ pohlédl láskyplně na Renesmé a já si všimla že už se zase červená.

„Dáš si něco k jídlu? Musíš mít hlad a já jsem kvůli tobě vykoupila skoro celý obchod.“ Zaraženě se na mě podíval.

„A Edwarda nenapadlo, že čekáš návštěvu?“ Spiklenecky jsem se usmála.

„Byl si zalovit. Mezitím, jsem stihla nakoupit a hodit všechno do garáže. Pojd‘,“ chytla jsem ho za ruku. „Doprovodím tě. Kdyžtak to pak nějak Edwardovi vysvětlím, proč je z naší garáže smetiště.“

Když jsem vzhlédla ke dveřím, zdálo se mi, že jsem viděla mizející stín. Ale nevěnovala jsem tomu moc velkou pozornost.

Když jsme konečně dorazili do garáže, Jake se skoro skácel k zemi. Já jsme vždy kupovala jen to nejnutnější, ale tohle vypadalo tak na party pro třicet hladových lidí.

„Klidně s sedni, kam jen chceš. Včera jsem tu uklízela. Chceš k tomu jídlu pustit nějakou hudbu?“ ptala jsem se a zapla jsem hi-fi věž, která byla na poličce s nářadím. Nářadí tam asi ani nebylo. Místností se ozývala nějaká popová hudba. Nevěděla jsem, co to hraje za skupinu, ale líbilo se mi to. Opřela jsem se o stěnu a pozorovala jsem, jak Jacob s chutí otevírá troje balení chipsů najednou a hltá, jako by nikdy předtím neznal jídlo. Až poté jsem si všimla Edwarda, který nehybně postával ve dveřích a sledoval to posvícení. Chtěl něco říct, al ejá ho předběhla.

„Vysvětlím ti to jindy Edwarde,“ pronesla jsem a opět bylo slyšet jen Jacobovo mlaskání.

„Můžu s tebou mluvit? Bude to chvilka.“ Edward mě vzal za paži a ne s moc velkým násilím mě dotáhl na dlouhou chodbu, která vedla z domu právě do garáže.

„Nečekám vysvětlení, jestli si myslíš tohle. Jacob mi je ukradený. A to jídlo taky. Ale proč máš na mě zlost?“ Topazové oči mě probodávaly pohledem.

„Zlost?“ nechápala jsem. Nemám zlost na něj.

„Chováš se…jinak. Od té chvíle, co jsme nastoupili ve Forks do auta, se ke mně chováš jak studený čumák.“ Skřížil ruce na prsou a stále mě netrpělivě pozoroval.

„Já nemám zlost na tebe, nechápeš?“ Aspoň  jednu jedinou slzu bych ted‘ uvítala s otevřenou náručí.

„Nechápu. Na koho? Na Carlu? Nic ti neudělala! Možná je trochu drzejší, než jiní upíři, ale myslel jsem, že když sis zvyka na Emmeta, tak s Carlou nebude problém!“ Výčitky, výčitky, výčitky.

„Viděla jsem vás. Viděla jsem všechno!“ hystericky jsem ječela. Ted‘ už to slyšel i Jacob, který okamžitě přiběhla sledoval, jak s uraženým pohledem odcházím pryč.

„Jedu domů, Edwarde! Rozluč se s Renesmé!“ Bylo mi jedno, jestli to uslyší Carla, celý les, celé město, nebo celý svět. Strašně mě to bolelo. Být pryč od Edwarda. Pryč od člověka, kterého miluju. Opravdu má ty nedostatky on, nebo já?

Rozzuřeně jsem házela oblečení do kufrů, ale pak mi došlo, že je to stejně zbytečné. Rychlými kroky jsem došla k Nessiiným dveřím od jejího pokoje. Tiše jsem je otevřela, kdyby náhodou vyčerpáním usnula.

„Carlo?“ pozorovala jsem, jak mou malou Renesmé drží za krk a něco jí dělá zády ke mně. Když se stále neotáčela, přiskočila jsem k ní a prudce ji odhodila stranou.

„Teče jí krev! CO jsi jí udělala?“ Paranoia ze zavraždění mé dcery? Nebo správný úsudek?

„Rozškrábala si strup ty bláhová! Asi ji štípl komár!“ odpověděla Carla posměšně.

„Bello? Měla by ses omluvit.“ Ani jsem si nevšimla Edwardovy přítomnosti. Hodila jsem p něm uražený pohled.

„Víš co bych opravdu měla?“ Zavrtěl hlavou.

„Dát ti pár facek!“ Vzala jsem Nessie do náruče a prošla jsem kolem něj, jako kolem cizího člověka. Poslední dobou byl pro mě vážně jako cizí.

Jacob čekal u vchodových dveří.

„Poletíme ještě dnes?“ zaúpěl, když si představil další let několik kilometrů nad zemí.

Zavrtěla jsem hlavou.

„Ne, Jaeku. Nemám chut‘, se vrátit domů a poslouchat samé otázky, proč jsem se vrátila. Půjdeme pryč odsud, ale ted‘,“ pohlédla jsem směrem ke schodům, které byly tiché jako tehdy, když jsem se tu objevila poprvé, „Ted‘ se budu bavit já.“

Autor: Rochelle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Impassible-4.K: