Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Impassible- 2 .K

03.08.2009 (12:30) • Rochelle • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1230×

Jeli jsme na letiště. Renesmé stihla usnout ještě dříve, než jsme nastoupili do auta. Moc velké loučení se nekonalo. Bylo jasné, že za náma můžou kdykoliv přijet. Přece jen nebudeme bydlet na konci světa. Edward mě přesvědčoval, že se mi tam bude líbit. Taky jsem si to přála, aby se mi tam líbilo. K Forks jsem si za tu dobu utvořila obrovské pouto. Vlastně jsem si ani nedokázala představit, že budu bydlet úplně někde jinde a jen s Edwardem a Renesmé.

„Už ti je smutno?“ Edward se na mě podíval, jako by mu došlo na co myslím.

„Ne, já jen nemůžu strávit myšlenku, že budeme úplně sami.“ Usmála jsem se.

„Snad se mnou není taková nuda.“ Podotkl jizlivě a já se musela zasmát. Snažila jsem se smát co nejtišeji, abych nevzbudila Renesmé.

„S tebou bych se nenudila nikde lásko.“ Letmo jsem ho políbila.

„ Aspoň bude pokoj od Jacoba.“ V jeho hlase zněla úleva. Ted‘ už měl docela klid, protože nemusel na mě a na něj žárlit. I když to předtím nedával moc najevo, vím, že se dost uklidnil. Za to já klidná nebyla. V podstatě jsem už měla dost jasno, že Jacob je po uši zamilovaný do mojí dcery, ale na druhé straně mi vadilo, že je s ní víc než já. Ted‘ jsem byla ráda, že ji budu mít chvíli pro sebe…

„Na přednášky můžeme chodit spolu. Renesmé zatím pohlídá Carla.“ Neklidně jsem se na něj podívala. Carla? O kom to zase mluví?

„Kdo?“

„Najal jsem chůvu zlato. Nessie nemůže doma zůstat sama, když my budeme pryč.“

„Cože? A že bys mi něco o tom dřív řekl?“ Nedošlo mi, že křičím jak pominutá. Když jsem se otočila, Nessie byla plně při vědomí.

„Renesmé, zacpi si uši! Maminka bude na tatínka hodně křičet!“ poručila jsem jí a ona to poslušně udělala. Bylo mi jasné, že je to v celku zbytečné, ale nějak jsem to v té chvíli neřešila.

„Edwarde! Jak ses mohl opovážit? Kdo jsem, že ses se mnou ani neporadil?!“ To byl podraz. Začal jsem zvažovat pro a proti. Jestlipak by mi to někdy Jacob udělal?

„Carla je dobrá přítelkyně rodiny. Pochází ze Španělska. Aspoň něco Renesmé naučí!“ bránil se. Nechtěl po mě křičet.

„Aha, ale stejně ses mohl zeptat!“ odporovala jsem.

„Věděl jsem, že s tím nebudeš souhlasit! Proto jsem si řekl že by bylo lepší postavit tě před hotovou věc.“

Aha, takže kdybych mu tehdy neslíbila, že si ho vezmu, tak by mě nechal v domění, že jdem třeba do kina a místo filmu bych dostala na ruku snubní prstýnek? Opravdu příjemná představa.

„Miláčku, pokud sis to nějak neuvědmil, jsem tvoje žena!“ zamávala jsem mu před nosem svou rukou aby si všiml zlaté obručky, která se třpytivě leskla. Donutila jsem ho aspoŇ trochu zpomalit, protože neviděl na cestu.

„Všechno chápu. Promiň. Nevěděl jsem, že tě to tak veme. Myslel jsem, že budeš ráda, že budeme mít více času pro sebe…“

„Nevykrucuj se z toho! Mě nejde o tohle! Mohl ses zeptat.“zavrčela jsem a řekla Nessie, že už může poslouchat.

„Pro dnešek jsem s tebou skončila.“ Řekla jsem mu a zbytek cesty jsem mlčela.

Na letišti to nebylo o nic moc lepší. Byla jsem tak rozzuřená, že jsem se už začala přirovnávat k Rosalii. Ale taky jsem měla pocit, že Edwardovi je úplně jedno, že se na něj zlobím. K čertu co se to s ním děje?

„Prosil bych ještě trochu vody.“ prosil letušku. Vůbec jsem nechápala o co mu jde. Jestli mě chce naštvat ještě víc tím, že flirtuje s letuškou, nebo tím, že se tváří, jako by se nic nestalo.

Letuška za chvíli přiklusala. „ Dáte si ještě něco?“

„Zatím ne, děkuji.“ Podíval se mým směrem.

„Jsem zvědavá, co ted‘ s tou vodou chceš udělat. Z okna ji asi nevyhodíš a ty ji pít nebudeš.“ Řekla jsem jízlivě a podívala se mu do očí. Jako bychom hráli kdo dřív uhne. Vyhrála jsem.

„Zlatíčko napij se.“ Podal Nessie skleničku s vodou a ona ji jen s odporem odsunula dál od ní.

„Ha a co vymyslíš ted’?“ pobaveně jsem sledovala zmateného Edwarda, který nevěděl, kam má skleničku s vodou schovat.

„Vyhrála jsi! Tak už se nezlob! Všechno bude v pořádku, ano? Když se ti Carla nějak nebude zamlouvat, tak se jí nějak zdvořile zbavím, dobře?“

Už jsem opravdu neměla chut‘se hádat.

„Odpustím ti všechno na světě. Jen mi to už prosím nikdy nesmíš udělat.“ V jeho očích jsem zahlédla úlevu.

„Miluju tě víc, než cokoliv na tomto světě, rozumíš Bello?“ Lehce mě chytl za bradu a naklonil se ke mně, jak nejvíc to přes Renesmé šlo. Už nebyla propast nad naší zlobou. Políbil mě tak, jak to dokáže jedině on. Kousla jsem ho do spodního rtu. Naše hrátky však vyrušilo tiché zakašlání z uličky.

„Ehm…Dáte ssi ještě něco?“ S vražedným pohledem jsem koukla k otravné letušce. Můj pohled však ignorovala.

„Ne, děkuji.“ Odvětil slušně Edward, ale naštvalo ho, že ta dotěrná letuška musela přijít právě v té chvíli, kdy jsem jeho mysl zaplavila já.

Letuška stále neodcházela.

„Slečno máte ještě nějaké jiné pokyny?“ řekla jsem vztekle.

„Pardon. Připněte si prosím pásy. Budeme přistávat.“ Nervózně se na mě ještě koukla a pak rychle odkráčela k jinému cestujícímu.

***

Na letišti jsme se moc nezdržovali. Ani nebylo třeba. Zavazadla jsme dostali za pár minut, co jsme vystoupili z letadla.

„Carla nás tu někde čeká.“ Zašeptal Edward. Zastavil se mi dech.

„Je to tahle?“ Prstem jsem ukázala na ženu, která v dálce nepřetržitě mávala na všechny strany. Edward kývl.

„To je ona.“

Zůstala jsem stát jako přimrazená. Kdybych mohla omdlít, asi bych to právě udělala. Žena se přibližovala dost rychle. Když ji Edward objal, konečně jsem se vzpamatovala.

„Edwarde, nepředstavíš mě?“ řekla Carla. Vypadala…kdybych řekla nádherně, tak bych lhala. Byla úžasná. Měla dlouhé černé vlasy až po zadek. Rovné jak pravítko. Byly krásné. Dostala jsem chut‘ je pohladit. Měla vystouplé lícní kosti a úzké rty. Ale nevypadala přísně. Oči měla stejně topazové, jak Edward, ale měla je mnohem větší a taky měla hodně husté a dlouhé řasy. A taky byla o hodně vyšší než já. Na sobě měla černé tílko a černé kalhoty s dírou na koleni. Nebyla moc štíhlá, ale seklo jí to. Všimla jsem si, že je bosá.

„Emm…To je Bella- moje žena. Bells-Carla Montézová.“

Podala jsem jí ruku. „Moc mě těší.“ Špitla jsem a ona mou ruku nepřijala. Prudce mě objala a zašeptala mi do ucha: „ Mě víc Isabello.“

Autor: Rochelle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Impassible- 2 .K: