Tak začala jsem psát novou povídku, snad se vám bude líbit. Je jak jinak než o Belle a Edwardovi, ale hlavně o Belle. Edward si tu zahraje ne učitele a Bells na čarodějku, ale není nic růžový. Všechno se Belle hroutí...
23.09.2009 (10:30) • KrisS • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2420×
Prolog
Všechno se zkazilo na oslavě mých patnáctin. Od toho dne se můj život sypal jako sypký písek z rukou. Štěstí je jako písek. Chvíli ho v rukou udržíte, ale jednou vám v rukou zbude pouhý prach, prach po štěstí. Písek se mi pomalu vytrácel z mých vrtkavých prstů a já se ho marně snažila zachytit. Čím více jsem se snažila, tím větší množství písku mi proklouzlo mezi prsty. Nyní mám v rukou pouze jedno nepatrné zrníčko toho písku. Nic není věčné a ani milosrdné, téměř nic nemá city. A ani štěstí není výjimka. To co se mi dělo a stále děje je jako noční můru z které se nemůžete probudit. Všechno ztrácíte, byť se sebevíc snažíte. Já se snažila, ale už jsem neměla sílu se o to prát, mohla jsem se s tím smí řit a snad s tím někdy budu moct žít. Je to obtížné vyhrabat se opět na vrchol, když jste spadli na úplné dno, ale já se nevzdám…
Jo o tomhle jsem byla přesvědčená, až do doby co se mi na obzoru objevilo slunce a dalo mi opět vůli žít. Jenže ta moje prokletá smůla mě doběhla a o vše mě opět připravila. Ta nenávist k tomu co jsem mě srazila na kolena a já se nikdy už znovu plně nenadechnu. Místo srdce byla v nitru díra, zející prázdnotou a bolestí. Tahle ztráta byla horší, horší nejmučivější bolest, co si dokážu představit. Když už nemáte ani to pro co jste se znovu sebrali, jak budete žít? Jak budete žít bez své druhé poloviny? Bez srdce? Smyslu života? Smyslu bytí? Toť otázka na kterou neznám odpověď…
1.- Nechci tenhle život!
Naštvaně jsem dupala do pokoje. Bouchla jsem hlasitě dveřmi, až se můj pokoj roztřásl a rána vibrovala stěnami. Svalila jsem se na postel a potlačovala slzy. Proč já? Proč se to stalo mě? Já o to vůbec nestála! Dala jsem si ruce na obličej a potichu vzlykla. Máma mě zabije. Nebude mi věřit, bude si myslet, že jsem to udělala schválně a na truc. No co může si za tu nehodičku sama. Neměla mi dát pohnojit ten její smrdutý záhonek na balkóně jako trest. Opravdu jsem to neudělala schválně, tentokrát. Vzpomněla jsem si u toho hnojení na Jessicu a dostala automaticky vztek. A najednou PUF! Všechny kytky vzplály ohněm. Šíleně jsem se lekla, nebyla jsem na to ještě zvyklá, i když jsem už pochopila, že když mám vztek něco začne hořet.
Nenáviděla jsem to. Nenáviděla jsem to čím jsem byla, to co se ze mě stalo. Nejhorší na tom byla ta nevědomost. Ta mě tak sžírala. Co se to se mnou děje? Proč se mi to děje? Jaký to má důvod? Občas jsem přemýšlela, že jsem se prostě jenom zbláznila. Tohle prostě nebylo možné. Na kouzla, magii, woodoo a jiné povídačky jsem nikdy nevěřila, ale teď se mi děly! Přímo mě. Už od malička jsem byla zvyklá, že nejsem jen tak obyčejná a úplně nezapadám do svých vrstevníků, ale snažila jsem se a docela se mi to dařilo. Jenže teď se mi to nedařilo vůbec.
Od mých 15ých narozenin, kde jsem poprvé něco zničila, aniž bych se toho dotkla se můj život zkomplikoval ještě víc než byl doposud komplikovaných. Doma jsem ničila jednu věc za druhou a proto matka byla stále naštvanější a už se mnou skoro nehovořila. Už před tím se mnou skoro nekomunikovala, díky mému chování, prospěchu ve škole a všech různých úletů. Teď se to zněkolikanásobilo a já to doma snášela čím dál hůř.
Setřela jsem si z obličeje slzy nenávisti a šla do koupelny. Podívala jsem se do zrcadla a povzdechla si. Celý obličej byl od hlíny a ruce byly ještě horší. Byla jsem stále popuzená, ale hněv se zmírnil. Pomalu jsem chtěla zvednout páčku u umyvadla, ale z ničeho nic začala vystřikovat voda z trubky. Voda za chvíli pocákala celou stěnu se zrcadlem. Hněv se do mě zase nahrnul, ale to se nemělo stát. Trysk vody z vodního kohoutku nabral na intenzitě. V duchu jsem se zase proklínala. Další nehoda! Trochu jsem se začala soustředit a snažila kohoutek zacpat, nebo ho zastavit. Voda se nebezpečně hromadila a na zemi začínala být velká louže po celé koupelně. Rychle jsem vytáhla ze skříně několik froté ručníků a zacpávala jimi místo, z něhož voda vystříkávala. Doufala jsem, že najdu nějáké prasklé místo, ale nikde ani škrábnutí na dokonale vyleštěném kohoutku. Ta moje „moc“ , nebo jak se tomu dalo říkat si našla vždy cestu jak mi znepříjemnit život.
Ať jsem se snažila sebevíc, dávala na místo, z něhož voda stříkala stále nové a nové ručníky, které hned promokli nedokázala jsem trysk utišit. Na zemi byl pěknej potok. Použité a nasáklé ručníky jsem házela do vany. Půlka vany byla nacpaná ručníky, ale voda ne a ne dotéct. Snažila jsem se uklidnit a soustředit se na tu vodu. Přála jsem si, aby přestala téct. Jenže voda nereagovala. To mě naštvalo. Proč reaguje na to co nechci, ale to co chci ignoruje? Sakra, kdybych to měla pod kontrolou je to něco trochu jiného, ale tohle ne. Takhle to dál nešlo! Stále jsem se snažila, tak usilovně a stále jsem kmitala po koupelně šílenou rychlostí. Jenže moje nešikovnost se zase podepsala. Kobereček před sprchou byl celý nasáklý, až skoro plaval. Při běhu jsem na něm uklouzla a tvrdě dopadla na zem.
To část oblečení, která ještě nebyla mokrá se nasákla až ze mě kapala. Rychle jsem se snažila vstát a v duchu proklínala. Můj pokus vyšel, ale nazmar a já znovu uklouzla na zem. Spustila jsem ruce podél těla, až voda vycákla. Rukama jsem si přikryla obličej. Zvuk cákající vody se stal pravidelným a přímo otravným zvukem, který se rozléhal po domě. Potichu jsem si povzdechla a vydala znechucený zvuk.
„Co to sakra?“ rozlehl se příšerný jekot po celé koupelně. A sakra Mamka se vrátila! Šíleně jsem se lekla. Snažila jsem se zvednout a povedlo se mi to. Přiběhla jsem znova ke kohoutku a snažila se nějak vodu zastavit. Prosím! Prosím! Najednou voda přestala cákat. Oddychla jsem si. Voda byla po celé koupelně a vytékala až do chodby. Ještě, že jsem šla do koupelny v prvním patře a, že se voda nedostane nikam jinam, než tady dole. Jenže to co mělo přijít teď bylo daleko horší.
„Jak si to mladá dámo představuješ?“ zeptala se máma s hořkostí v hlase, byla pěkně vytočená.
„J-já mami, promiň, já to neudělala schválně!“ řekla jsem zmoženě.
„A jak mi chceš vysvětlit…TOHLE?!“ rozhněvaně rozhodila ruce, aby naznačila tu spoušť.
„Snad mi tu nebudeš vykládat, žes to neudělala schválně.“ Její hlas byl roztřesený hněvem.
Až teď mi došlo, že to muselo vypadat, že jsem kohoutkem otočila, když najednou voda zázrakem přestala téct. Muselo to vypadat, že jsem vodu nejdříve zapla, nechala jí téct a až pak, po matčiným příchodu jí vypla. Buď to jí teď tady řeknu o těch divných věcech co se mi dějí a nechám se dovést do blázince a nebo snesu další výbuchy zuřivosti a zloby. Raději jsem zvolila možnost dvě.
„Promiň, hned to uklidím.“ Řekla jsem a v hlase stejnou zlost. Měla jsem na ní zlost.
„Jak tohle chceš prosím tě uklidit? Voda tu je nad kotníky! To radši zavolám hasiče, než na tebe koukat jak se tu snažíš uklízet tuhle spoušť!“ její hlas se rozzuřil a stále nabíral na zuřivosti. Naštvaně odkráčela a já se vydala za ní. Zjistila jsem, že voda je po celém prvním patře, což zahrnovalo koupelnu, kuchyň, obývák, chodbu, jídelnu, komoru a jeden náhradí pokoj. První patro bylo celkem dost velké a všude voda dosahovala nejméně 6 cm. Neměla jsem zdání jak dlouho voda stříkala, ale podle toho co tu nadělala nejméně hodinu. Matka opravdu volala hasičům, ach jo to si dělá srandu. Matka mě propalovala pohledem do té doby než přijeli. Naštěstí jim neřekla, že jsem to byla já, ale, že jsme přijely domů a tekl kohoutek v koupelně. Bylo jim to trochu divné, ale nekomentovali nic, jen začali sát vodu v koupelně a postupně po celém patře. Vysušili každičký metr čtvereční a za hodinu a kousek byli hotovi.
Matka jim zaplatila a pak na mě už nepromluvila. Šla do své pracovny a dělala tam na dalších svých projektech. Moje matka totiž pracovala jako realitní makléřka, nebo něco takového a často pracovala doma. Měla vlastní firmu, kde byla vedoucí a měla dost tučný konta. Proto jsme si mohli dovolit tenhle hodně luxusní domeček v centru New Yorku. Ozvalo se další zařvání.
„Isabello!“ mno skvělí, už určitě viděla ty kytky. To má někdo, ale štěstí, co?
Autor: KrisS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek I Hate Myself - 1:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!