Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hledaná - Epilog

29.10.2009 (08:30) • Twigirl • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 7698×

Epilog

Miluju Vánoční atmosféru a pokud můžete trávit Vánoce s někým, koho skutečně milujete, nemůže být nic krásnějšího. Těžko byste hledali někoho šťastnějšího, než jsem právě teď já a  ne jen právě teď, vlastně posledních 20 let. Po tom, co všechno jsem jako člověk prožila, mi teď každý den v tomhle dokonalém životě připadá jako pohádka. Každý den doufám, že se z tohoto úžasného snu neprobudím a nikdy nezjistím, že tohle byl všechno jen výplod mé fantazie. A i kdyby, mohla by trvat věčně.  Mám milující rodinu a dva báječné muže po svém boku.  Mého manžela a mého syna.

„Nad čím přemýšlíš?“ zašeptal mi do ucha a ze zadu jsem ucítila jeho pevné nahé tělo. Obmotal kolem mě své silné, svalnaté ruce a pevně mě sevřel v náručí. Byla jsem tak zamyšlená, že jsem vůbec neslyšela,  kdy přišel do koupelny a už vůbec ne ke mně do sprchy.

„Nad tím, jak jsem šťastná“ zašeptala jsem a chtěla jsem se otočit, ale nedovolil mi to.

„To mě těší paní Cullenová“ zašeptal mi toužebně do ucha a odhrnul mi vlasy z krku, aby mě tam mohl políbit.

Svými rty lehce přejížděl po mých zádech a jednou rukou mě po nich hladil a putoval stále níž a níž.

„Edwarde“ vzdychla jsem, když se i jeho druhá ruka vydala na průzkum mých zad a obkreslovala křivky mého těla.

„Copak lásko?“ zašeptal a jazykem mi přejel po ušním lalůčku.

„Thomas může …každou ….chvíli…. přijet“ snažila jsem se říct, ale jeho prsty zamířily k mému klínu a já jsem ty slova spíše zasténala.

„Uslyšíme ho. Neboj“ vydechl hlasem plným touhy a já vzdala jakýkoliv pokus vymanit se z jeho objetí.

Otočila jsem se a vášnivě jsem ho líbala. Edwardovy ruce putovaly po celém mém těle a každý jeho dotek ve mně vzbuzoval touhu po dalším a dalším.

Zaklonila jsem hlavu a on se svými polibky přesunul na můj krk a níž k mým prsům, které už na něho netrpělivě čekaly.

„Jsi nádherná. Chci tě. Teď hned“ zasténal a tato slova ve mě vyvolaly záplavu vzrušení a touhy a když jsem na svém těle ucítila sílu a tvrdost jeho vzrušení, nemohla jsem čekat. Spojili jsme naše těla a oddali se slasti, která nás oba spalovala každičký den a každičkou minutu posledních dvacet let.

Ruku v ruce jsme přišli do obývacího pokoje a ve stejný moment se otevřely dveře a do domu se přiřítil Thomas.

„Ahoj mami, tati“ volal na nás a mířil k nám.

Neviděla jsem ho dva týdny a přijde mi to jako věčnost. Navíc kdykoliv přijede domů, přijde mi dospělejší a vyzrálejší. Jeho fyzický vývoj se sice zastavil před dvěma roky, ale z jeho očí jakoby každý den vyzařovala větší moudrost. Čím dál tím víc se podobá svému otci. Thomas mě v očích a pohledu něco podobného. Pousmála jsem se tomu. Vánoce jsou opravdu zvláštní svátky. I přesto že jsem upír, nemůžu se ubránit dávce sentimentu, kterou vyvolávají.

Znovu jsem si vzpomněla na den, kdy Carlisle s Edwardem konečně přišli na to, jaká Thomase čeká budoucnost. Je to dva roky co v jeho krvi objevili poruchu v replikaci buněk. Tehdy mi to připadalo, že mluví naprosto cizím jazykem, ale teď už vím přesně co říkali. Jeho tělo přestalo zkracovat řetězce nukleových kyselin a buňky přestaly stárnout. Thomas ve svých 18 letech přestal stárnout. Na jednu stranu mě to zamrzelo, protože to znamenalo, že můj syn nikdy nebude mít možnost žít normální, lidský život, zestárnout po boku své manželky, ale na druhou stranu jsem byla sobecky šťastná, že budu mít svého syna navždy po svém boku.  Pousmála jsem se a znovu se vrátila ze světa vzpomínek a myšlenek k mé rodině.

Edward i Thomas se na mě dívali a ač se snažili nezačít se smát, cukaly jim koutky.

„No tak jsem se trochu zamyslela, no“ řekla jsem na obranu, ale zasmála jsem se spolu s nimi.

Posadili jsme se všichni na gauč a užívali si jeho přítomnosti. Co nastoupil do školy a bydlel na koleji, nevídali jsme se tak často, jak bych chtěla a tak jsem si každou chvilku s ním užívala o to víc.

„Jak to jde ve škole?“ zeptal se ho Edward.

„Dobře. Vlastně výborně.“ Odpověděl, ale něco v jeho pohledu mě zarazilo. Vlastně všichni jsme si toho všimli. Thomas nám neuměl lhát. To má bohužel po mě.

„Co se děje?“ zeptala jsem se starostlivě.

„Nic“ odvětil, ale po chvilce pokračoval.

„Vlastně bych s Vámi chtěl mluvit“ řekl trochu rozpačitě.

Podívali jsme na sebe a vyměnili jsme si s Edwardem starostlivý pohled.

„Posloucháme synu“ řekl Edward.

Jeho poměrně dlouhé zamyšlení při kterém zřejmě sbíral odvahu nám něco říct přetrhl Emmett.

„No tak Thomasi. Jen se pochlub. Má to něco společného s tím láskyplným telefonem, který jsi ukončil než jsi vstoupil?“ Zeptal se Emmett a smál se tomu. Překvapilo mě, že jsem to neslyšela, ale pak jsem si vzpomněla, co jsem dělala než Thomas přijel a bylo mi to jasné.

„Rád bych Vám někoho představil. Vlastně jsem ji pozval na Silvestra sem k nám, jestli to nevadí.“

Řekl „ji“? Má přítelkyni? Můj syn má přítelkyni? Vždyť je to chvíle, co se učil chodit.

„Samozřejmě že to nevadí. A kdo je to?“ zeptal se Edward neutrálně, bez známek nerozhodnosti, ale věděla jsem, že je stejně překvapený jako já.

„Jmenuje se Sarah. Studuje architekturu, je úžasná“ řekl Thomas a já jsem se musela pousmát něžnému hlasu, který použil, když vyslovil její jméno.

„Rádi ji poznáme“ řekla nadšeně Alice. Nemusela jsem číst myšlenky, abych poznala nad čím přemýšlí. Po neúspěchu se mnou bude zkoušet přemluvit někoho jiného, kdo by sdílel její vášeň pro nákupy.

„Je to člověk?“ zeptal se Edward. Byl zase o krok napřed. Do této chvíle mě to nenapadlo.

„Ano“ odpověděl potichu Thomas a nejistě se na nás podíval. Napadlo mě, jestli takhle nějak probíhal rozhovor Edwarda s rodinou, když jim oznámil, že přivede na návštěvu mě.

„Jestli ji máš rád a jsi si tím jistý, moc rádi se s ní seznámíme“ odpověděla jsem za všechny a dívala jsem se na jeho rozjasněnou tvář.

„Díky.“ Špitl a když si všiml Charlieho, který zrovna sešel ze schodů, vrhl se na něj, aby ho mohl přivítat.

Povzdechla jsem si. Je nádherné mít tu celou rodinu. Edward si sedl blíž ke mně a když se ostatní rozutekli po domě, potichu promluvil.

„Chybí ti, viď?“

„Ano. Moc.“ Odpověděla jsem a opřela jsem si hlavu na jeho hruď.

„Můžeme se přestěhovat. V Cambridge se ti bude líbit.“

„Vážně?“ zeptala jsem se dojatě.

„Ano, vážně. Vlastně jsem už o tom párkrát přemýšlel“

„Ale co ostatní?“

„Paní Cullenová, bojíte se, že těch pár let nevydržíte jen po boku svého muže a syna? To už tě nudím?“ zeptal se.

„Myslím si, že jsem ti ve sprše ukázala, jak moc mě nudíš“ zašeptala jsem mu toužebně do ucha.

Usmál se a lehce mě políbil.

„No, i když, nejsem si jistý, jestli se nám podaří dostat Thomase z koleje“ řekl pobaveně.

Zasmála jsem se.

„Ano. Vypadá to tak.“

„Asi bychom měli jít najít Charlieho. Slíbil jsem mu, že půjdeme na ryby.“

„Teď v zimě?“

„Ano. Pozítří zase odjíždí domů, tak si ho chci užít. Nemůžeš ho mít pořád pro sebe“ vyčetl mi a já jsem se neubránila smíchu.

Jen těžko by někdo v jejich vztahu s Edwardem našel jen smítko dřívější nenávisti. Ze začátku nebyl Charlie z Edwarda zvlášť nadšený, ale po tom, co jsem se po pár letech vzali, ho přijal na milost a teď jsou dobrými přáteli. Byla jsem šťastná, když Charlie přistoupil na dohodu. Zůstaneme součástí jeho života, když se nebude pokoušet zjistit, kdo jsme. Když souhlasil, nic mi v životě nechybělo.

Vlastně trochu ano. Chyběla mi Renée. Renée jsme bohužel nic z toho říct nemohli, ale dokud to nebylo nápadné, navštěvovala jsem ji. Teď už to nejde. Těžko bych jí vysvětlila, že po dvaceti letech vypadám stále stejně. Chybí mi. Napadlo mě, že už jsem ji dlouho neviděla. Ji, Phila a moji sestřičku. Už je to dlouho co jsem se za nimi letěla podívat. Samozřejmě tak, aby mě neviděli.

Charlie se taky znovu oženil. Vzal si moc milou učitelku a podle jeho stálého úsměvu na rtech je s ní šťastný.

Thomas, Edward a Carlisle seděli později večer u stolu a horlivě debatovali o nějaké knize. Musela to být zase nějaká medicínská knížka, protože Thomasův obličej se vždycky rozjasnil, když mohl s těma dvěma probírat cokoliv z medicíny.

„Dědo, nehledáte někoho do nemocnice na praxi na léto?“ zeptal se ho Thomas.

„Stále neurologie?“ zajímal se Carlisle.

„Stále, ale praxi bych chtěl na chirurgii.“

„Zeptám se. Nějak to zařídíme.“

„Díky“

Obličej se mi zvlnil do úsměvu, když jsem si uvědomila, že celé prázdniny tu bude s námi Thomas.

„Hej vy všichni. Honem“ křičel Emmett ráno po celém domě a tahal Charlieho a Thomase z postele. Po pár minutách jsme se všichni posadili okolo vánočního stromku.

„Můžu letos rozdávat, prosím“ žadonil Emmett.

„Já jsem nejmladší“ protestoval Thomas.

„To budeš vždycky. Příští rok je tvůj. Já jsem ještě nerozdával“ snažil se ho přesvědčit Emmett.

Věděla jsem jak to dopadne. Thomas měl příliš dobré srdce.

„Dobře“ rezignoval.

Emmett se upírskou rychlostí vrhl na hromadu dárků a za chvíli bylo rozdáno. Sledovala jsem s obavami Charlieho, ale ten už si na všechno tohle tak zvykl, že ho to ani nezaskočilo. Zase jsem se tomu usmála.

Edward po mě hodil zoufalý pohled. Vadí mu, že mi nemůže číst myšlenky.

Jsou Vánoce, tak mu udělám radost. Stáhla jsem štít a znovu mu přehrála mých posledních pár myšlenek.

Jeho oči se rozzářily.

Mohla bych se do nich dívat pořád. Vlastně můžu. Celou věčnost.

Nedám mu ale svoje myšlenky zadarmo, napadlo mě. Trochu se zamračil a čekal co udělám.  Začala jsem vzpomínat na naše včerejší milování ve sprše, na dnešní noc, kterou jsme celou strávili dokazováním naší vzájemné lásky. Vybavovala jsem si každý jeho dotek. Vzpomínala jsem na tu touhu a slast, kterou jsem cítila.

Podívala jsem se na něj a všimla jsem si, že má ruce v pěst a snaží se ovládnout.

„Promiň. Nemohla jsem si pomoct.“ Poslala jsem mu v myšlenkách.

Trochu napjatě se usmál, ale určitě mi to v ložnici za pár hodin oplatí, tím jsem si jistá. Představila jsem si to a on tiše zasténal.

Když byl můj štít zase zpátky na svém místě, podívala jsem se zpátky do tváří mé rodiny.

Všichni se usmívali a v jejich tvářích se zrcadlilo štěstí. Alice seděla Jasperovi na klíně a něco si šeptali. Emmett nadšeně rozdával dárky a Rose mu pomáhala rozluštit jména na kartičkách. Charlie s Thomasem se pustili do jídla, které přichystala Esmé, která zářila štěstím. Když můj pohled sklouzl ke Carlislovi, zjistila jsem, že dělá to co já. Díval se na členy své rodiny a nebylo těžké poznat nad čím přemýšlí. V jeho pohledu byla hrdost, láska a štěstí.

Střetli jsme se očima a usmáli jsme se na sebe.

„Díky za všechno Carlisle“ zašeptala jsem, ale spíš jsem to jen naznačila rty, ale on to vytušil.

Usmál se. „Nemáš za co. To já děkuju za to, kolik lásky jsi přinesla do naší rodiny“ řekl a podíval se hrdě na Thomase.

Poslední pohled zabloudil na Edwarda. Mého milujícího manžela. Moje světlo, můj život, moje všechno. Vzpomínala jsem na všechno, co jsme poslední roky prožili. Tolik lásky, něhy, štěstí. Byli jsme spolu dokonale sehraní a vzájemně jsme se doplňovali. Byli jsme jako sousoší, které patří k sobě a odděleně ztrácí jiskru a význam. Milovala jsem ho celým svým srdcem. Nikdy bych nevěřila, že je vůbec někdo schopný unést tolik lásky, ale moje srdce to zvládalo a každým dnem bylo naše pouto silnější a silnější.

A na tom všem bylo nejkrásnější to, že to takhle bude navěky.

__________KONEC____________

Předchozí kapitola

Moje další povídky

Autor: Twigirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hledaná - Epilog: