Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Hledaná - 35. kapitola

19.10.2009 (13:30) • Twigirl • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6002×

Z letiště jsme jeli rovnou k nim domů. Neuvědomila jsem si, jak moc na moje city ještě zapůsobí všechny ty vzpomínky, co se vrátily, ale když jsem je všechny uviděla, byla jsem šťastná jako už dlouho ne a cítila jsem se tak nějak „doma“.

Teď, zpátky v St. Paulu mi ale taky teprve docházelo, že můj dosavadní život se už nevrátí. Teď bude všechno jiné. Přeměňuju se a zřejmě budu za chvíli jako oni. Budu prahnout po krvi? Za jak dlouho se proměním? Bude tří denní přeměna stejná jako u mě? Nic mě nebolí, tak kdy to přijde? Tisíce otázek na které jsem neznala odpověď.

Když jsem se probrala ze svého přemýšlení, všimla jsem si, že se na mě všichni dívají. Seděli jsme na gauči a to ticho v místnosti bylo nepříjemné. Všichni jsme si uvědomovali vážnost této situace. Šlo nejen o mě, ale především o dítě. Můj a život toho drobečka nikdy nebyl provázanější než právě teď a ještě nikdy jsem se o něj nebála tolik, jako právě teď.

Podívala jsem se na Carlisla a prolomila to ticho.

„Co teď?“ zeptala jsem se.

„Asi bych tě měl vyšetřit. Pro začátek. Jakmile budeš připravená….“

Skočila jsem Carlislovi do řeči.

„Jsem. Můžeme“ nemohla jsem být víc připravená než právě teď. Musím vědět víc.

Carlisle pomalu vstala já udělala to samé. Šáhla jsem po bundě, kterou jsem měla vedle sebe na gauči.

„Ne Bello. Nikam nejedeme. Vyšetřím tě tady. Vše jsme připravili“ zastavil mě Carlisle.

„Jak to myslíš, že jste všechno připravili?“

„Pojď“ pobídl mě.

Dovedl mě do místnosti, v které jsem nikdy předtím nebyla. Do nosu mě praštil silný nemocniční pach. Když jsem vstoupila, ztuhla jsem a nezmohla jsem se na slovo.

Bylo to, jako když vstoupíte na operační sál nebo do nějaké ordinace. Uprostřed lehátko, přesně takové, jako u lékaře, u něho spousta přístrojů a různých táců s různými nepříjemně vypadajícími nástroji. Vyděšeně jsem se podívala na Carlisla.

„To jsme začali zařizovat ve chvíli, kdy jsme zjistili, že jsi těhotná. Doufali jsme, že to nikdy nebude potřeba použít. Že to všechno půjde hladce“ vysvětlil mi Carlisle a já jsem se zase nezmohla na slovo. Carlisle za mnou zavřel dveře a dovedl mě k lůžku.

Stále jsem se otáčela a prohlížela si znova a znova tu místnost. Naznačil mi, abych se svlékla. Udělala jsem to a ve spodním prádle jsem si lehla na lůžko.

„Teď to zastudí“ řekl a na břiše jsem ucítila mírně chladivý gel.

Přiložil ultrazvuk a chvíli se díval na obrazovku. Po pár vteřinách monitor otočil, abych na něj viděla i já a na té černo bílé obrazovce se občas mihly neurčité fleky.

„Tady je“ řekl a ukázal na monitor. Už předtím na ultrazvuku nebylo nic moc vidět, teda spíš já jsem toho moc neviděla, ale tentokrát to snad bylo ještě horší. Jen černý neurčitý flek. Snažila jsem se sebevíc, ale nepoznala jsem v tom vůbec nic.

Podívala jsem se vyplašeně na Carlisla.

„Je vidět mnohem hůř než předtím. Vlastně celé tvé tělo začíná být neprůchodné ultrazvukovým vlnám“ odpověděl na otázku, kterou musel vyčíst z mého výrazu.

„Jak je to u Vás?“

„Stejně Bello. Vlastně je to horší. Na nás ultrazvuk nefunguje vůbec. Vypadá to, že ty na tom budeš podobně, protože se to od minulého měsíce, kdy jsem dělal poslední ultrazvuk zhoršilo.“

Další dílek do skládanky, pomyslela jsem si.

Carlisle mi udělal ještě nějaká další vyšetření a nakonec mi odebral krev. Cítila jsem, jak se jehla jakoby bránila, než projela mou kůží. Zřejmě je moje kůže tvrdší než bývala. Rovnou si sedl k mikroskopu a přestal mi věnovat pozornost. Chvíli jsem tam ještě seděla, ale potom jsem usoudila, že teď už tu nejsem potřeba. Oblíkla jsem se a vyšla jsem z té jejich „ordinace.“

Za dveřmi jsem narazila na Edwarda. Čekal  na mě. Nemuseli jsme nic říkat, oba jsme věděli, že tohle jen potvrdilo moji teorii. Beze slova mě objal a pevně mě k sobě přitáhl. Fungovalo to okamžitě. Jeho přítomnost a jeho vůně mě uchlácholila a já jsem se alespoň trochu uklidnila.

„Díky“ zašeptala jsem.

„Kdykoliv“ odpověděl mi zpět a políbil mě do vlasů.

Odešli jsme za ostatními a čekali jsme na Carlisla. Po chvilce se Edward napřímil a vypadal zamyšleně. Otočila jsem se na něj a můj pohled mu musel naznačit, že chci vědět, co se stalo.

„Carlisle má výsledky“ řekl a díval se směrem, kterým za pár vteřin přicházel Carlisle.

Sedl si ke mně a vzal mě za ruku.

„Bello, jistě vím jen jednu věc. Tvé tělo se skutečně mění a to přítomností jedu, který už je znatelný i v krvi. Při posledním vyšetření tam ještě nebyl, takže to malé, čím je větší a silnější, tím více jedu do tebe vpravuje.“

„Co to znamená Carlisle?“

„Já nevím. Nikdy jsem o ničem podobném neslyšel. Vůbec nevím co čekat. Uvažoval jsem i o tom, že bych požádal o pomoc nějaké své známé, ale pro tvoje bezpečí bych to raději nedělal.“

„Co když ta přeměna bude horší a horší? Co se stane s dítětem?“ chrlila jsem ze sebe otázky, ačkoliv jsem věděla, že mi na ně nemůže odpovědět.

„Já nevím Bello. Musíme být trpělivý.“

„Jo, to je super. Tak to toho víme“ odfrkla jsem si.

Viděla jsem jeho výraz a zalitovala jsem toho. Snaží se mi přece pomoct.

„Promiň Carlisle. Já vím, jak moc pro mě děláte. Omlouvám se. Bojím se a …“

„Vůbec se neomlouvej. Rád bych taky věděl víc, ale musíme čekat“ zastavil mě Carlisle.

„Kdy se má narodit?“

„Můžu vycházet jen z ultrazvuku z minulého měsíce. Zhruba polovina května.“

Uvědomila jsem si, že to jsou ještě více jak 4 měsíce. Pokud se už teď měním takhle rychle, jak můžu vydržet? Všechno ve mně se stáhlo a rozklepaly se mi ruce. Pevně jsem si je chytla a snažila se uklidnit.

„Do kdy musím vydržet, aby byl v pořádku?“

„Promiň, nerozumím ti.“

„Děti se přece můžou narodit i dřív, nebo ne?“ Kdybych sakra dávala větší pozor při čtení těch knih o těhotenství.

Obličejem mu proletělo pochopení.

„To je různé, ale obecně platí, že 5 týdnů před termínem by mohlo dítě bez následků přežít.“ Zachvěla jsem se, když to slovo řekl. Přežít. Slovo, které v budoucích 4 měsících bude pro mě znamenat všechno. A ještě jedno slovo. Vydržet. Vydržet co nejdéle a nepřeměnit se.

Takže pokud vydržím alespoň do poloviny dubna, bude šance.

Vstala jsem a vzala jsem do ruky bundu.

„Chtěla bych domů, musím si odpočinout. Odvezete mě prosím?“

Edward stál ve vteřině u mě a sebral mi bundu. S vyděšeným výrazem promluvil.

„To nepřichází v úvahu. Musíš zůstat tady. Tady se o tebe můžeme starat a pomoct ti, když by bylo potřeba. Zůstaň tady. Prosím.“

Podívala jsem se do ostatních tváří v místnosti a bylo rozhodnuto.

LEDEN

ÚNOR

BŘEZEN

Otevřela jsem oči a dívala jsem se do obličeje, který mě poslední týdny držel nad vodou.

„Ahoj“ řekla jsem ještě zastřeným hlasem.

„Ahoj“ zašeptal.

„Jak dlouho?“ zeptala jsem se stejně jako pokaždé, když jsem se vzbudila a podívala jsem se do jeho zlatavých očí.

„Hodinu“ řekl smutně. Nedokázal skrýt zklamání nad tím, že už spím tak málo. Hodina týdně. „Vážně ti to tolik chybí?“ zeptala jsem se ho.

Nádherně se na mě usmál a jakoby čekal na moji reakci. Samozřejmě se dostavila. Vždycky se dostavila, když se takhle usmál. Moje srdce se rozbušilo kdykoliv se na mě takhle podíval.

Pousmál se tomu.

„Edwarde Cullene“ napomenula jsem ho. „Přestaň se mi smát.“ Aspoň že už se nečervenám, ale i tak moje srdce vždycky prozradí všechno.

Otočila jsem se k němu uraženě zády. Cítila jsem, jak se zvedla deka a ucítila jeho tělo, jak přesně a dokonale kopíruje moje. Polštář se mírně zvedl, když pod ním prostrčil levou ruku a druhou ruku přiložil na mé bříško. Dokázal takhle ležet hodiny. A ten malinký tvoreček jako by poznal jeho dotek. Jakoby rozeznal můj dotek od toho jeho a vždycky, když se Edward dotkl mého břicha, kopnul ho na přivítanou. Bylo to jako by spolu Ti dva komunikovali.

Je až neskutečné, jak se Edward účastnil všeho okolo mého těhotenství. Snášel moje nálady, které se měnily z minuty na minutu. Obdivovala jsem jeho trpělivost a o chvíli později jsem ji nesnášela. Vadilo mi, že se se mnou nehádá a něco mi neřekne, když se chovám jako hysterka. Naopak, kdykoliv jsem měla svůj hormonální výlev, bavilo ho to. Dovádělo mě to k šílenství.

Z mých úvah mě vytrhl jeho dech na mém krku. Už nebyl tak ledový jako předtím, protože moje tělesná teplota se každým dnem snižovala. I tak jsem se mírně zachvěla, když se svými rty dotkl mé pokožky a putoval jimi od krku k mému uchu.

„Promiň, já si nemůžu pomoct“ zašeptal mi potichu do ucha a moje srdce málem vyskočilo z hrudníku. Když mi jemně skousnul ušní lalůček, potichu jsem zasténala.

Už pár týdnů mu nevoním jako člověk. Vlastně nikomu z mé nové rodiny. Zřejmě se přeměnou, která se blíží každým dnem víc a víc ztrácí moje lidská vůně a začínám vonět víc jako jedna z nich. Opatrně jsem se přetočila zpátky na záda a Edward se vášnivě vrhl na mé rty.  Když jsem ucítila jeho jazyk ve svých ústech, musela jsem se odtrhnout.

Bylo to docela ironické, protože dřív to byl on, kdo musel ukončovat naše polibky. Teď jsem to byla já. Musela jsem, protože jinak bych nedokázala přestat. Nechtěla jsem se s Edwardem milovat dokud jsem těhotná a on mé rozhodnutí chápal, ale zároveň si užíval pocit, když mě mohl takhle mučit. Věděl, jak moc mě přitahuje a dokonce i moje hormony hrály proti mně.

Mezi námi to jiskřilo a byly dny, kdy jsem se musela jeho přítomnosti doslova vyhýbat. Smál se tomu, ale věděla jsem, že je na tom stejně jako já. Cítila jsem sílu jeho vzrušení kdykoliv se ke mně přiblížil, jako třeba teď.

Každý den jsem netrpělivě čekala na západ slunce a děkovala za další den, kdy jsem se nepřeměnila a neohrozila tak život mého dítěte. V lednu jsem byla naposledy ve škole, abych uzavřela semestr a od února jsem byla s Cullenovými doma. Nechtěli mě nechat ani na minutu samotnou. Občas mi to lezlo na nervy, ale asi za to částečně mohly také ty poblázněné hormony.

Carlisle byl naprosto bezradný, protože už dávno viděl na ultrazvuku téměř tmu. Odebrání krve taky nebylo zrovna jednoduché, protože jehla moji pokožku už neprorazila. Když už se nám podařilo odebrat trochu krve, jediné co Carlisle zjistil bylo, že poměr jedu se zvyšuje. To bylo ale patrné, když se na mě kdokoliv podíval.

Někdy od půlky března jsem několikrát denně naprosto zbytečně chodila kontrolovat kalendář a doufala jsem, že je o den víc. Čím blíž jsme byly k termínu, tím víc se dny vlekly a přišly mi  nekonečné. Kdybych tak aspoň mohla spát. Nikdy mě nenapadlo, jak strašně dlouhý pro ně může být den, když nespí. Normálně by mi to asi nevadilo, ale já potřebovala ještě alespoň pár dní k dobru.

O budoucnosti jsme s Edwardem nikdy nemluvili, ale viděla jsem, jak toho drobečka miluje každým dnem víc a víc.  Nemohla jsem mu to mít za zlé, byla jsem na jednu stranu ráda, ačkoliv na druhou jsem občas zavzpomínala na Thomase. Napadlo mě, jak by tohle těhotenství se mnou asi prožíval on. Občas mi ještě po tváři steklo pár slz, ale můj smutek po Thomasovi teď překryl strach o toho maličkého, takže mě jeho odchod nebolel tolik, jako před pár měsíci.

A navíc, bylo těžké být smutná, když se Vaše srdce naplní láskou k Edwardovi. Po čase to bylo, jako by nikdy neodešel. Moje láska k němu byla naprosto pohlcující. Když jsem nebyla s ním, bylo mi strašně. Potřebovala jsem ke svému životu cítit jeho přítomnost a úplně stejně na tom byl i on.

Denně jsem mluvila s Charliem a ujišťovala jsem ho, že jsem v pořádku. Nechtěla jsem, aby mě teď přijel navštívit. Zvykla jsem si na svůj relativní klid a Charlie by mi přidělával starosti. Renée se o Thomasově smrti dozvěděla od Charlieho a samozřejmě i ona chtěla hned přijet, ale podařilo se mi jí zastavit se slibem, že přijedu na prázdniny. Samozřejmě mi bylo jasné, že se nic takového nestane.

Chuť na lidskou krev se nezvyšovala. Ačkoliv jsem si stále ráda pochutnala na krvavém steaku, nezvýšila se u mě potřeba po krvi a byla jsem za to vděčná. Byla jsem ráda, že se ze mě zatím nestala ta krvežíznivá upírka. Podle vyprávění Edwarda a ostatních bych jako novorozená nemyslela v podstatě na nic jiného než na krev.

Vlastně až na ty bolesti, které tak nějak patřily k mému každodennímu životu v posledních dvou měsících, to nebylo tak hrozné, jak jsem bála.

Každým dalším dnem byla ale bolest větší a větší. Sice ne zase taková, aby se nedala zvládnout, ale i tak poměrně dost silná. Hlídala jsem se, abych před nimi nenechala na sobě znát, jak to bolí. Nechtěla jsem, aby mě litovali a nechtěla jsem jim přidělávat starosti.

Byla to zvláštní bolest. Podobala se bolesti, kterou jsem cítila, když mě James  kousnul. Podivné pálení, které prostupovalo celým mým tělem, ale rozhodně ne tak intenzivní.

Nejdůležitějším zvukem v mém životě se stalo srdíčko mého tvorečka. Zlepšil se mi sluch, takže jsem slyšela jeho srdce a vnímala jsem každou změnu rytmu.

Ke konci dubna přišel zlom. Všechno se změnilo v jeden jediný den, kdy mým tělem začaly prostupovat vlny zničujících bolestí. Moje upírská část se začala drát na svět a moje tělo se hodinu za hodinou víc a víc přeměňovalo. Vlny bolestí přicházely v různých nepravidelných intervalech a mnou vždy projela bolest, kdy máte pocit, že se vaše tělo zmítá v plamenech, ale přitom nikde žádné nevidíte.

„Musíme něco udělat Carlisle“ říkal zničeně Edward a držel mi pevně ruku.

„Bello, musíme se rozhodnout“ tlačil na mě Carlisle.

Už ani já jsem se ale nebránila úvahám o tom, jak vyvolat porod. Jenže nikdo z nás nevěděl, jak to udělat. Carlisle pochyboval, že by na mě nějaké léky na vyvolání porodních křečí působily, ale jiný způsob v podstatě neexistoval. Moje kůže byla tak silná, že by císařský řez nebyl možný. Neustále jsme hledali nějaký jiný způsob, ale bylo nám jasné, že nic dalšího se vymyslet nedá.

1. květen to vyřešil za nás.

Předchozí kapitola --- Další kapitola

Autor: Twigirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Hledaná - 35. kapitola: