Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » FireWolf 3.kapitola

06.11.2009 (09:30) • Wolfie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2123×

Lizzie pohled:

Tahala jsem se s taškami a byla už ve druhém patře, když jsem ucítila pach upíra, vypadalo to, jako by stál u mých dveří. Tašky jsem postavila na zem. Skočila na zábradlí, které se pode mnou trochu prohnulo. Lehce jsem vyskočila o patro výš a nakoukla, kdo tam stojí.

(pozn. autora: řídím se popisem filmové postavy, ne té knižní) Stál tam blonďatý upír s krvavě červenýma očima a mnou projela vlna… vlna štěstí. Jedním skokem jsem na upíra skočila a povalila ho na zem, on se jenom usmívala a hned mě obejmul. „Nazdar kočko, čím jsem si to zasloužil, že mě takto mlátíš o zem, hm?“

„Že ti sakra, trvalo 50 let, než jsi mě konečně navštívil, mohl jsi zvednou svůj zadek z Volterry a přijet dřív“ vyčítala jsem mu naoko, ale samozřejmě byla pravda, že mohl přijet už dřív.

„Já za to nemohl, Aro mě pověřil výcvikem nových členů gardy.“

„Nevymlouvej se, Demetri“ zakroutila jsem hlavou a vstala.

„Počkej“ skočila jsem si o patro níž pro tašky a hned zase nahoru, odemkla jsem byt a pokynula rukou k Demetrimu, aby vešel. Ten mi zval polovinu tašek a pomohl mi s nimi, náhle se ozvala rána, jako kdyby někdo proletěl sklem a před námi stála a vrčela Alice, ihned se vrhla na Demetriho. On jí, ale jenom jedním pohybem připlácl ke zdi a udělal mi v ní díru (v té zdi).

Alice syčela a škrábala se po Demetrim, jukala jsem vyjeveně na scénku před sebou, než jsem stačila zareagovat „Alice, Demetri! NECHTE TOHO!!!“ už jsem dost ječela a položila oběma ruku na rameno. Vyčítavě jsem se koukala z Alice na Demetriho a pak na stěnu, tedy… teď už jen díru.

Alice byla dost překvapená a vykulenýma očima sledovala mojí ruku na Demetriově rameni. „Mohl ti ublížit, víš to?“

„Ano, ale neublížil. Známe se s Demetrim už dost dlouho.“

Alice se ještě chvilku pochybovačně dívala a pak přikývla „Jestli teda nic nepotřebuješ, už bych šla. A omlouvám se za tu stěnu, snad spolu ještě někdy půjdeme na nákupy“

„Ano, Alice, půjdeme spolu na nákupy, ale teď, prosím, opusť můj byt.“

Alice se otočila na podpatku a vyskočila z okna, trochu zahanbeně jsem vzpomínala, jak skvěle jsem se s tou malou upírkou na nákupech bavila. Ani jsem se nezmohla na to, abych jí zkřivila byť jediný vlásek, vlastně se mi to dost příčilo. Budu muset později vyřešit, co s těmi upíry udělám.

„Znáš se s Cullenovýma?“ zeptal se mě Demetri.

„Ano, chodím s nimi do školy“ nechala jsem tašky u probořené zdi a šla se posadit na sedačku, Demetri si kecl vedle mě a začal vyzvídat. „Co jsi dělala celých těch 50 let? Jak ti to jde ve škole? Co ostatní upíři? Jak je to s tvým proměňováním? Stýskalo se ti po mě? Jak to, že jsi nepřijela do Volterry? Jak moc se znáš s Cullenovýma?…“ nevypadalo to, že by chtěl skončit, takže jsem ho umlčela sama.

„Demetri, klid! Takže popořadě: těch 50 let jsem dělala to, co normální lidí, teda kromě asi 10, kdy jsem se vydala na lov upírů, pěknou řádku jsem jich vyřídila“ chlubila jsem se „ve škole je nuda, ostatní upíři jako vždy, už dva roky jsem se neproměňovala, heč. To víš, že se mi po tobě stýskalo“ při těch slovech jsem mu rozcuchala vlasy, jako malému dítěti „myslím, že kdybych přijela do Volterry, moc dobře by to nedopadlo a nakonec… moc se s nimi neznám“

Demetri si uhladil vlasy do původního účesu a usmál se. Pořádně mě obejmul a řekl „Máš mě hodně ráda?“

Aha, začínalo mi být jasné, že to nebude jen tak „Mám tě moc ráda, Demetri“ snažila jsem se dýchal v jeho objetí, ale moc mi to nešlo, musela jsem pořádně natáhnout krk, abych dosáhla na čerstvý vzduch

„A uděláš pro mě něco?“

„Podle toho co to bude…“

„Prosím, prosím.“

„Dobře, co potřebuješ?“

Demetri mě pořád pevně objímal a já se pomalu, ale jistě, začínala dusit. „Potřebuju doprovodit ke Cullenovým.“

Teď už mě přestal objímat a já zalapala po dechu, z části proto, že mi docházel a dech, a z části proto, že po mě chce něco takového. Zaskřípala jsem zuby „Doprovodit?“

„Ano, myslím, že mě nemají moc rádi a potřebuju… no Aro mi poslal pro Carlisla zprávičku.“
Demetri se nejdřív zářivě usmál a pak nasadil prosebný kukuč.

„Ehm…“

„Říkala jsi, že mě máš ráda“ vyčítal mi. Ano, Demetriho jsem měla velmi ráda. Když mi upíři zabili rodiče, byl to Demetri, kdo se mě ujal a pomohl mi jejich vrahy vystopovat. Také mi pomáhal s tréninkem mých vlčích schopností, já jsem totiž odmítala, aby je vyřídil sám, chtěla jsem se pomstít. Ale mě to nestačilo, dalších zhruba 200 let jsem upíry zabíjela, jednoho dne jsem, ale Demetriho potkala znova a on mi promluvit do duše. Proměnila jsem se tedy zpět na člověka, i když mě to málem stálo život, Demetri mi pomohl se opět postavit na nohy a já začala žít lidský život, ale upíry nesnáším doteď.

„Já tě mám ráda, jenže… brr. A co by ti to pomohlo, já už začínám být slabá a skoro jako člověk, zabili by mě raz dva.“ Byla to pravda, upíři by neměli zábrany, kdybych si tam nakráčela po boku Demetriho, zvlášť, nemají-li ho rádi. Pijavice byly vzteklý zvířata.

Demetri si povzdechl a přemýšlel. „Myslím, že by mi neublížili, kdyby jsi tam byla i ty. Oni právě nevědí, že nejsi člověk, ne? Ta Alice řekla ,mohl ti ublížit, víš to?´“

„Samozřejmě, že nevědí, že nejsem člověk. Myslíš, že jsem si mezi ně nakráčela a řekla ,čaute upírci, já se umím měnit ve velkého vlka s křídly, který plive oheň, haha, to je sranda co?´ vážně si myslíš, Demetri, že jsem tak blbá?“

„Já si nemyslím, že jsi blbá, já právě říkám, že nejsi blbá. Ty to jenom překrucuješ, teď nevím, co říkám, sakra.“ Vypadalo to, jako by byl Demetri vážně zmatený.

„Hlupáčku“ musela jsem se zachichotat „já tam s tebou teda půjdu, ale až mě zabijou, nestěžuj si, jo?“

„Neboj“políbil mě do vlasů, zvedl mě z pohovky a táhl k oknu.

„Počkej, co děláš? Chceš vyskočit z okna?“

„Ano, bojíš se?“ v očích se mu podivně zablýsklo a než jsem stačila něco říct, držel mě v náručí, na chodníku pod mojím oknem.

„Haha“ řekla jsem ironicky a škrábala jsem se dolů, moc mi to nešlo, tak jsem to vzdala. Když Demetri usoudil, že jsem v klidu, položil mě na zem a chytil za ruku.

„Poběž“ a rozběhl se směrem od Vancouveru. Stíhala jsem mu jenom tak, tak, ale stíhala… Ani ne po pěti minutách jsme upalovali po nějaké lesní cestě a já už cítila silnou vůni upírů, trochu se mi nadzdvihl žaludek. Demetri mi stiskl ruku, možná aby mi dodal odvahu, nebo abych mu neutekla.

Když jsme začali zpomalovat, já se rozhlédla kolem a viděla nádherný dům. Úplně mi to vyrazilo dech. Byl to velký, dvou podlažní dům, přičemž veliká část byla ze skla, proto jsem viděla i notný kus vybavení, sladěné ve světlých barvách.

Před domem nás už čekalo 7 upírů a poloupírka s vlkodlakem. Všechny jsem se přejela pohledem, usmívající se dospělou upírku se zamyšleným blonďákem, Jacoba – patrně překvapeného, spolu se šklebící se Nessie, rozzuřeného Edwarda s Bellou a zářící Alici s Jasperem(ten ale nezářil).

„Demetri“ pokývl blonďatý upír k mému příteli „co tě k nám přivádí, spolu s… s… člověkem?“

„Mám vám předat pozdrav a pozvání na upírské slavnosti ve Volteře, Carlisle. Pozván jsi ty a celá tvoje rodina až na“ zabloudil k Jacobovi pohledem „až na vašeho přítele.“

Carlisle pochopeně pokýval hlavou „Ale stále jsi mi, Demetri, neodpověděl na otázku, co tu dělá ta lidská dívka.“

„Oh, Lizzie je moje kamarádka, známe se už řádku let a když jsem vám přijel vyřídit pozvání od Ara, dovolil jsem si jí navštívit.“

Tentokrát se ozvala upírka vedle Carlisla „Demetri, nechceš i spolu se svou kamarádkou dovnitř, nebylo by přeci slušné tě hned vyhnat.“

„Děkuji, Esme, budu rád“ stále držíc za ruku, tahal mě Demetri za ostatními upíry.

Náhle jsem za sebou slyšela vrčení, když jsem se otočila, viděla jsem Edwarda, jak se na mě vražedně dívá a vrčí, připraven skočit.

Odrazil se a tvrdě do mě vrazil, než Demetri stihl zareagovat, letěla jsem skrz sklo a přistávala na koberci, teď už posypaným střepy s Edwardem na sobě, projela mnou horká vlna a já se chystala přeměnit…