Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » FireWolf 1.kapitola

02.11.2009 (16:00) • Wolfie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1726×

Byla jsem si jistá, že mává na mě, protože jsem v blízkosti pěti metrů nikoho neměla. Malá upírka ze mě nejspíš měla Vánoce. Tvářila jsem se fakt děsně.

To už si ale rodinka namířila do školy, naposled jsem se koukla na vlka s tou poloupírkou a musela se otřást.  To je ten vlkouš blbej, slepej nebo co? Mělo by mu být jasné, že jakmile bude někde sám, upíři ho hned zmasakrují. Možná bych ho měla varovat, ale ne musím být přece nenápadná, pomyslela jsem si. Ostatně, mě to mohlo být jedno. Vlkodlak sem, vlkodlak tam.

Začala jsem plánovat, kde je zneškodnit. A vůbec, co takoví upíři dělali ve škole? Chcou tady snad všechny zabít? Chvíli jsem uvažovala, jestli by pro mě bylo 6 upírů nějaký problém. No dospěla jsem k názoru, že ne. Možná bych byla vážně zraněná, či dokonce smrtelně, ale ani jeden upír by nepřežil. Haha.

První hodinu jsem měla matiku s paní Cooperovou, byla to hrozná ženská. Stále měla nějaký problém, i když já byla vždy na matiku výborná – možná je to taky tím že už si jí učím 800 let- ta babizna si vždycky našla nějaký něco, co by jí nesedělo, ať už nečitelné písmo, nebo žvýkačka nalepená na stropě.

Když jsem vešla do třídy, málem jsem omdlela. Musela jsem se dokonce opřít o stěnu, aby to se mnou neseklo! Ten smrad v té malé místnosti byl tak odporný že… že… nenacházím slov.

Úplně vzadu seděli ta poloupírka v vlkem a před mini malá, černovlasá. No moment! Ona sedí na mém místě! Už mě to vážně natrklo. Šla jsem k ní a pěkně z plna plic ji řekla „Ehm, ahoj. Promiň, ale tohle je moje místo“, tak teda nic. Ta upírka byla tak malá, drobná. Nevím, jestli bych s ní dokázala bojovat. Upíři, se kterými jsem se potkala kdysi, byli většinou velcí, silní a já nevím co, ale tahle byla… prostě jako nemluvně.

Upírka se na mě jenom zářivě usmála a posunula se na židli vedle. No bezva. Protočila jsem oči a sedla si vedle ní, bylo mi jasné že bych s ní musela sedět tak či tak, tohle bylo poslední volné místo a pochybuju, že by se poloupírka a vlk od sebe odtrhli.

„Ahoj, já jsem Alice. Alice Cullenová. Přistěhovali jsme se nedávno“ aha, tak ona si se mnou bude chtít povídat. Bezva. Naštěstí do třídy přišla Cooperová a já byla pro jednou té babce vděčná, opravdu do srdce vděčná.

„Ehm… Alice? Promiň, ale já se musím soustředit na matiku. Moc mi nejde“ Lži, lži, lži. Ale co, když vám rodiče říkali, že lidem se lhát nemá, nikdy se nezmínili, že by to tak bylo o upírech, ne?

„Ani se nepředstavíš?“ Bože, čím jsem si tak otravnou upírku vedle sebe zasloužila ?

„Jsem Lizzie Swanová“

Upírka vytřeštila oči a divně na mě koukala. „Swanová?“

„Jo, je to snad nějaké zakázané příjmení?“

„Ne, já jenom že… Nešla bys se mnou na nákupy?“ dostávám zástavu srdce! UPÍR mě zve na NÁKUPY. No to mě podrž. Začínám dostávat červenou barvu a vsadila bych se už jsem i fialová.

„Ne, promiň. Já nerada nakupuji“ Budu v pekle. Tolik lží za 5 minut snad není ani možných. Ale měla jsem co dělat abych upírku nezardousila na místě. Ona ale jenom nepřítomně a udiveně koukala před sebe, konečně mám alespoň pokoj.

Naštěstí zazvonilo a já si rychle posbírala věci a upalovala ke skříňkám. Snažila jsem se jí otevřít, ale ať se snažím jakkoli, dvířka jsou zase zaseknutý. Bohužel kolem je moc lidí, takže je nemůžu otevřít svou promyšlenou silou.

Povzdechla jsem si a šourala se na angličtinu.Tu jsem si protrpěla docela zdárně, když hodina skončila šla jsem do šatny, převléknout se na tělocvik. Měla jsem hotovo za chvilku a šla jsem do tělocvičny, kde už si učitel Monk seřazoval holky i kluky.

Nejdřív jsem se podivila, co tady dělají kluci a pak jsem se zaradovala, když jsem viděla vlka bez své poloupírky, alespoň dvě hodiny bude mít klid a nic se ho nebude snažit zabít.

Když jsem se zařadila na své místo spustil učitel svůj „projev“ : „Moji milí žáci. A tedy i žáky… žák… yně. Dnes, dne… ehm…  no… prostě dnes bude tělocvik smíš… budou ho mít… to mít… no… chlapci společně s dívkami… ehm… tělocvik…“  Tohohle učitele jsem milovala, vážně. Dokázal udělat vtip století z normálního oznámení, že bude smíchaný tělocvik. A ani o tom nevěděl. Celá třída se potichu uchechtávala, pan Monk radši dělal, že nic nevidí.

Oznámil nám, že dneska budeme běhat tisícovku a skok do dálky. Šli jsme tedy společně na dráhu, kde nás učitel rozděloval do dvojic „… Grofneiová a Skott, Newton (pozn. Autora: není to Mike, pouze nějakej jinej Newton) a Flydeiová, Swanová a Black…“ přišoupl mě ten podsaditý učitel k velkému vlkovi. Heh, no to bude sranda.

„Swanová?“ vykulil oči velký vlk. Co s tím jenom všichni mají? Přejel jim snad někdo z mojí rodiny kočku nebo co?

„Jo Lizzie, ahoj“ a podala jsem mu ruku. Chvíli na ní civěl a pak si se mnou jenom udiveně potřásl, ale když se mě dotkl, vykulil oči ještě víc, napadlo mě, jestli bych se neměla natáhnout, abych mu je zastrčila zpět.

„Nemáš horečku?“ Zeptal se. No jasně, moje teplá kůže. Je ještě teplejší než kůže vlkodlaka, ale dlouho jsem se nepřeměňovala, takže bych měla být chladnější.

Zavrtěla jsem hlavou, ale už jsem slyšela, jak na nás volá Monk, abychom se připravili ke startu. „Pěkně se zapotíš“ mrkla jsem na kluka vedle sebe, ten se jenom ušklíbl. No jasně, ta vlčí arogance.

Učitel pískl a já jsem vyrazila. Běžela jsem střední lidskou rychlostí, vlk za mnou mě rychle dobíhat. Když běžel kolem mě pořád se smál. Kristapána co mu přijde tak směšné? Nevypadalo to, že by chtěl zpomalit, běžela jsem tedy vedle něho a napadlo mě že vlastně nevím jak se jmenuje, nemůžu mu přece říkat: Hej ty, vlku! „Já jsem se ti představila, ale ty mě ne!“ měli jsme za sebou už 500 metrů a já se kupodivu začala zadýchávat, pozdě jsem si uvědomila, že jen tak nějaký člověk by neuběhl 500m tak rychle.

„Jacob Black“ taky si uvědomil že běžíme příliš rychle a začal zpomalovat.

Když jsme doběhli bok po boxu, málem jsem šla do kolen. Byla jsem vážně zadýchaná a dokonce jsem na sobě ucítila pot, ale nedělala jsem si s tím příliš hlavu. Už 2 roky jsem se neproměňovala a ztrácela jsem kondičku.

Jacob přišel ke mně a plácnul mě po rameni „Dobrá práce Lizz“, sotva jsem dýchala, tak jsem mu jen přikývla.

„A víš co je nejlepší? Já jsem se nezapotil na rozdíl od někoho, haha“ Zase ten jeho arogantní úsměv, kdybych se nesnažila uklidnit své stále závodící srdce, jednu bych mu vlepila, takhle jsem na něj jenom vyplázla jazyk. Ať si ho klidně upíři sežerou.

Zbytek tělocviku proběhl normálně a celý den jsem se s upíry nepotkala, až na parkovišti mě zase zastavila Alice. „Lizzie, počkej“

Otočila jsem se k Alici a čekala co z ní vypadne. Alice se však tvářila, jako když dítěti dáte bonbón. „Nechceš jít se mnou nakupovat?“ vypadlo z ní. Chvilku jsem musela zavzpomínat, jestli se mě už dneska jednou nezeptala… no jistěže zeptala.

„Už jsem ti jednou řekla, že nemám nákupy ráda. Jděte se se svou rodinkou bodnout“ už mě to ale vážně vytáčelo. Upírka po mě chce, abych s ní šla na nákupy a i kdyby to upírka nebyla, já tu holku vůbec neznám, tak proč mě prokrista pořád na ty nákupy zve?

Alice se tvářila ublíženě a nasadila psí očka. Chtíc nechtít jsem jí musela pozorovat, a kdybych nevěděla, že je upír, myslela bych si, že se rozbrečí. V tom jsem dostala geniální plán, až půjdeme z obchodů domů, mohla bych jí zavést někde na opuštěné místo a tam jí zabít. Jak geniální.

„Dobře, tak půjdeme do obchodů“ sotva jsem to dořekla, vlastně jsem to ani nedořekla a Alice už začala poskakovat radostí.

„Díky, díky, dííky. Jsi vážně ten nejlepší člověk jakého znám“ Tomu jsem se musela v duchu zasmát, jasně nejlepší člověk jakého zná. Mezitím co Alice poskakovala kolem mě, já jsem vymýšlela plán jak tuhle potvůrku zneškodnit a dospěla jsem k názoru, že to udělám rychle a bezbolestně. No nebo spíš jenom rychle. A potom její vraždu nějak zamaskuju, aby si mě ta její rodinka nepodala k večeři.

„U-u, Lizzie, vnímáš mě?“ Byla jsem tak zanořená do kutí piklí, až jsem si nevšimla, že to mě Alice něco chce.

„Moje rodina by se s tebou chtěla představit“ řekla mi Alice, no bezva. Půjdu se představit s upíří rodinkou. Vlastně proč ne? Alespoň se mi možná podaří vycítit jaký má kdo dar. Tuhle schopnost jsem nikdy moc nepoužívala, upíry jsem vždy zabíjela bez ohledu na jejich dary, ať už byly jakékoli, na mě nepůsobily.

Alice mě chňapla za ruku a táhla k jeepu, kde stál zbytek.  Když jsem byla skoro u nich, zarazila jsem se do země, dál už ani krok! Nebo bych se z toho pozvracela, omdlela, nebo si jinak poškodila mozek. Alice usoudila, že dál se mnou ani nehne, nechala mě tedy stát tam, kde jsem.

„Tohle je Lizzie Swanová, jak jistě víte“ přitom mrkla na upírku s hnědými vlasy „půjdeme spolu na nákupy a jistě budeme nejlepší kamarádky“ zářivě se na mě usmála. Já se snažila nedělat moc utrápené obličeje, ale moc mi to nešlo. Upíři dělali jakoby nic.

„My už se známe“ ozval se Jacob, stále se tak culil. Asi má šťastný život. Nedalo mi to a musela jsem se na něj taky usmát. Usmívat jsem se ale, přestala, když jsem ho viděla s tou poloupírkou.

„A tohle je Nessie“ řekl Jacob něžně a políbil to do vlasů. Nessie se jenom uchechtla, koukla na mě a usmála se, takovým tím ďolíčkovým úsměvem. Být kluk, plazím se za ní po kolenou.

Dál už se slova ujala Alice „To je Jasper“ řekla tónem který byl tak prosycen emocemi, že mi bylo jasné jak to s těma dvěma je, láska je krásná, ale ve spojení se slovem upír trochu divná. „Emmet a Rosalie“ kývla směrem k velkému klukovi-upírovi a krásné blondýnce, napadlo mě, jestli krása není její dar, ale to je přece blbost. „A Bella s Edwardem, mimochodem Bella byla taky kdysi Swanová“

Tak Bella Swanová. „Dcera Reneé a Charlieho Swana?“

Bella pokývala hlavou a zatvářila se velmi smutně. Bylo nad slunce jasné, že její rodiče už jsou mrtví, třeba je dokonce zabila sama. Haha.

Teď bylo na řadě zjistit jaký má kdo dar, opatrně jsem se naklonila směrem k Alici, ale nebyla jsem schopná zjistit jaký má dar. Buď je velmi zvláštní, nebo nemá žádný, ale to mi nepřišlo pravděpodobné, něco tam určitě bylo.

Zavětřila jsem směrem k bronzovlasému (pozn. Autora: nevím proč, ale při tom slově mě napadá jenom brontosaurus) upírovy, ale taky se to velmi těžko zjišťovalo, jeho vůně byla velmi promíchána s vůni Belly.

„Tak Lizzie, kdy pojedeme na ty nákupy?“ tahala mě za ruku netrpělivá Alice, buď je blázen, nebo miluje nákupy.

„Nevím, co třeba dneska? Mohly bychom jet kolem třetí.“ Snad se v obchoďáku zdržíme dlouho, aby když půjdu Alici zabít, byla tma.

„Dobře přijedu pro tebe, jo? Jenom mi řekni, kde bydlíš“ Přikývla jsem a nadiktovala Alici svou adresu.
„Už budu muset jít, měj se pěkně, Alice“ rozloučila jsem se s malou upírkou a popřála jí, ať si zbytek svého života užije. Pokývala jsem směrem ke zbytku rodiny a spěchala ke svému autíčku.