Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Edward Anthony Masen Prokletí či osud? 3.Kapitola

18.09.2009 (17:00) • Reni21 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1522×

Seděl jsem v otcově křesle a snažil se přemýšlet.

„Patriku“ zavolal jsem na majordoma

„Přejete si, Pane?“ ptal se jakmile se otevřely dveře

„Pověz mi co jsem dělal včera.“ zeptal jsem se ho, Patrik nehnul ani brvou, můj dotaz ho nijak nevyvedl z míry.

„Okolo desáté jste měl schůzku s panem Cullenem, poté oběd se slečnou Samanthou, odpolední schůzka se společníky vaší firmy. Večer jste se slečnou Samanthou šli do divadla. Okolo 11 hodiny jste se vrátil a šel spát.“ Odpověděl mi a mě málem sklapla čelist. Soustředil jsem se a uslyšel jeho myšlenky

„Snad není nemocný, vždy jsi pamatoval co dělal den před tím. Snad to není nic vážného. Včera v noci jsem slyšel podivné zvuky z jeho pokoje. Jako kdyby tam byl ještě někdo“ myslel jsi s kamennou tváří.

„Jakou jsem měl noc?“ ptal jsem se a dál se soustředil na jeho myšlenky. Bylo to obtížnější,

„Nevím, Pane.“ Odpověděl diplomaticky. „Co mu mám říct? Že jsem slyšel podivné zvuky a dnes si nic nepamatuje?“ pomyslel jsi

„Řekni mi pravdu“ odpověděl jsem na jeho myšlenky, zarazil se a provrtával mě pohledem.

„Uprostřed noci jsem se probudil a šel jsem no“ zasekl se pokýval jsem hlavou, že rozumím a vyzval ho ať pokračuje

„Když jsem se vracel do pokoje, slyšel jsem z Vašeho pokoje zvuky a jako by jednosměrný rozhovor. Nevím, zda se vám něco zdálo či jste měl halucinace“ řekl s rozpaky,

„Řekni mi o jsi slyšel“ poručil jsem mu ošil sebou, bylo mu to nepříjemné asi se bál o místo?

„Dobře, Vy jste řekl:

„Nemyslím, že je to dobrý n ápad, musím odejít.“ Pak bylo ticho a následně jste řekl: „Nechápeš to? Nemůžu jí ublížit, jsem monstrum.“ Následovalo opět odmlka

„Ne Alice, musím, nedokázal bych být sám se sebou, nemůže za to co ve mně vzbuzuj.“ To bylo vše, dál jste již nepromluvil“ převyprávěl mi díval jsem na něj, podle myšlenek se to tak stalo.

„Děkuji, tento rozhovor jsi necháme jen mezi námi.“ Poručil jsem mu

„Zajisté, Pane. Oběd se podává za hodinu“ řekl mi a zmizel z pokoje.

Nebyl jsem z toho moudřejší, přišlo mi to jako ze zlého snu. Kdo je ta Alice, o kom jsme to mluvili? A jak to, že jí Patrik neslyšel jí odpovídat? Tyto a spoustu dalších myšlenek mi vířilo hlavou. Nechápal jsem jak jsem z ničeho nic jsi nedokázal vzpomenout. Pak jsem jsi vzpomněl na Samanthu, jestli jsem se měl ženit tak proč Carlisle tvrdil, že jsem se sním chtěl stěhovat? Proč jsi jen nedokážu vzpomenout? Hledal jsem něco co by mi pomohlo, nějaký náznak toho co se stalo.

Šel jsem do svého pokoje, na první pohled tu vypadalo normálně. Postel, skříň, sekretář z mých studijních let, houpací křeslo. Nic se tu nezměnilo. Pohled mi uvízl na portrétu. Byl to portrét mojí rodiny, tehdy jsme byli ještě všichni spolu. Otec stál za matkou která seděla na pohodlném křesle, já jí seděl na klíně, bratr stál vedle toho křesla. Mě v tu dobu byli tři roky, bratrovy šest let. Tady jsme byli všichni pohromadě a šťastný. Do očí mi vyhrkli slzy, nechal jsem jim volný průchod. Plakal jsem nad ztrátou rodičů, na kterou jsi nepamatuji.

Uklidnil jsem se a sedl jsem jsi za sekretář, otevře jsem ho a uviděl obrázek. Díval jsem se překvapeně na obrázek, vypadal podivně, jako fotografie ale plná barev. Hleděl jsem na krásnou dívku v podivných šatech. Její srdcovitý obličej, hnědé vlasy a čokoládové oči plné štěstí. Její úsměv mě dokonale odzbrojil, bez myšlenkovitě jsem pohladil její tvář. Nedokázal jsem od ní odtrhnou zrak. Seděl jsem tam a nedokázal jsi vzpomenout o čem jsem to přemýšlel ještě před chvílí. Kdo je ta dívka? Jak se mi její obrázek dostal do zamčeného sekretáře? Tyhle otázky mě naprosto zaměstnávaly. Držel jsem její podobiznu a odmítal jí položit. Ozvalo se zaklepání

„Promiňte Pane, oběd se právě podává“ řekl služebná a chvatně odešla z pokoje.

Odložil jsem obrázek a šel se na obědvat. Oběd jsem snědl bez myšlenkovitě. Potřeboval jsem mluvit s Carlislem. Oblékl jsem se a šel do nemocnice.