Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dvojí tvář pravdy - 3.kapitola

13.09.2009 (12:00) • Nikol18 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3607×

3.kapitola – Nový domov

Nastupovala jsem do letadla na letišti JFK s Anabellou a naším kurátorem. Byl to hodně starý muž, který na nás koukal jako na vrahy a ne na holky co zapálili kostel. A taky se tak k nám choval. Ta žena co nám přišla oznámit náš trest, měla co dělat, aby mu rozmluvila pouta.

Už mi taky sundali obvaz a já mohla mít ruku jenom lehce převázanou, ale zahodila jsem to. Vadilo mi to. Tím jsem chtěla, aby ta ošklivá spálenina po které mi vznikla jizva, byla sestře pořádně na očích, ale ta si z toho jako vždy nic nedělala. Před kurátorem se tvářila jako největší chudinka na světě, že ona je ta hodná a já ta zlá. Jak jinak. Co bych taky od toho ďábla s andělskou tvářičkou mohla čekat. Jenom podrazy a lži.

Když jsem vzlétly seděla jsem vedla toho muže a Anabella v klidu u okna. Když se kurátor nedíval tak se na mě zašklebila a nasadila ten povýšený výraz. Nic neřekla, ale ten pohled mluvil za vše. Celý dlouhý let, který trval skoro sedm hodin, jsem přemýšlela co mě asi čeká. Jak se s tím vším poperu. Nová škola, noví lidé, kteří budou vědět proč tam jsem. Raději se mi nechtělo přemýšlet o tom nápravném zařízení, které pro mě byla představa mříží, stráží a lidí, co tam jsou za horší věci než já a moje vydařená sestřička.

Naše letadlo letící z New Yorku dosedlo v devět večer na letišti v Seattlu. Pršelo. Nenáviděla jsem déšť. Nechtělo se mi tam. Když jsem se doma dívala do mapy, zjistila jsem, že městečko Forks je na Olympijském poloostrově, celoročně tam prší a málo kdy vyjde slunce. Už teď jsem to místo nenáviděla z celého srdce, díky Anabelle, která se pořád tvářila, že jí se to netýká.

Před letištní halou na nás čekalo auto s řidičem a centrálním zamykáním. Pochybovala jsem, že tady se dá někam utéct. Cesta trvala neskutečné tři hodiny. Sedět celou tu dobu vedle sestry mi připadal jako daleko horší trest než nápravné zařízení a 400 hodin veřejně prospěšných prací. Dvakrát jsme se museli dostávat na menší ostrovy trajektem. Poté už nás čekala jenom nekonečná cesta po pobřeží. Přes zapadlá městečka, která si žila svým vlastním životem. Tak vzdáleným od toho našeho v Brooklynu. Sledovala jsem všechny značky jenom, abych se nemusela dívat na sestru a našeho kurátora. Když mě minula značka, že jedem po 101, připadala jsem si, že jedu do pekla, co by se dala přežít nebýt mojí sestry, kterou od té chvíle budu mít pořád na krku.

„Ještě tak hodinu a budeme ve Forks,“ oznámil kurátor úřednickým tónem, ale ani se na nás nepodíval. Byli jsme ve městě Port Angels nejbližším větším městě od Forks. Rozpršelo se a kapky bušili do oken s neutuchající silou. Spíš to byly slzy, která já nechtěla vyplakat. Plakalo za mě nebe. Nechtělo se mi tam, chtěla jsem pryč. Bylo mi jedno kam, ale tam určitě ně, hlavně za přítomností mojí sestry.

Forks se blížilo. Malé město s nápravným zařízením. Zařízením pro zločince, kterým jsem já nebyla. Jenže to nikdo neslyšel. Byla jsem starší, takže tím pádem, jsem byla iniciátorem, protože mladší sourozenci vždycky, podle dospělých, dělají to co ti starší. Tentokrát to bylo naopak. Možná ještě drobnost, já mladšího sourozence od toho odrazovala, ale ten si nedal říct. Někteří jsou nepoučitelní.

Nepřetržitě mnou lomcoval vztek, který šlo jen těžko zadusit. Moc dobře jsem však věděla, že mi násilí vůči mé sestře nepomůže. Akorát bych si tím přivodila větší problémy a navíc já taková nejsem. Už odmalička jsem mírné povahy, ale ta v přítomnosti Anabelly zcela zaniká. Z ní sálá její arogance a zlost, avšak to vidím jen já. Ostatní vidí jako tu špatnou mě. Ano a to je můj největší problém. Málokdo mi věří.

Zanedlouho nás přivítala omšelá cedule s nápisem ,Vítejte ve Forks‘. Samozřejmě pršelo. Jak jinak. Jestli jsem si myslela, že mě nemůže už nic dostat do ještě horší nálady, mýlila jsem se. Projížděli jsme městečkem, které nebylo větší než zrnko prachu pohybující se ve večerním vánku. Všechno okolo bylo zelené. Nad tím jsem se zamračila. Zelená byla vlastně moje nejneoblíbenější barva a já budu muset žít čtyři měsíce v nepřetržité přítomnosti téhle odpuzující barvy.

Auto zastavilo před zdí obrovského areálu. Srdce se mi rozbušilo v přicházejícím pocitu, který neměl daleko od bolesti bičování. Náš doprovod vystoupil před námi, aby se ujistil, že nebudeme mít úmysly k útěku. Vystoupila jsem zleva a Anabella zprava. Tvářila se jako královna, která se rozhodla sestoupit ke svým poddaným. Nad tím jsem jen protočila očima. Z kufru auta jsem si vyndala tašku s věcmi a prošla jsem hlavní bránou Forkského ústavu.

Anabella mě napodobila a srovnala se mnou krok. Hodila jsem po ní pohrdlivý pohled a více jsem si jí nevšímala. Místní mládež, nebo jak je nazvat, byla venku před budovou. Všichni si nás zaujatě prohlíželi. Kluci obdivně pískali. Moc dobře jsem věděla, že to bylo na sestru, protože to způsoboval hlavně její styl oblečení. Na sobě měla tílko dlouhé sotva pod prsa, krátkou džínovou miniskukni a boty na vysokém podpatku na což náš doprovod nekoukal zrovna nějak pozitivně. Nasadila svůj nejnamyšlenější výraz a prošla železnými dveřmi dovnitř.
Tentokrát jsem ji následovala já. Uvnitř na nás čekal člověk v černé uniformě.
„Takže, vy dvě budete mít společný pokoj,“ řekl a já polohlasně zaúpěla. V Anabelliných očích jsem zahlédla poskočení radostné jiskřičky, což pro mě nebylo vůbec dobré. „Jestli budete dělat problémy, máme prostředky, kterými vás uklidníme. O to se bát nemusíte,“ prohodil autoritativně. „Takže už jen poslední slova a to, vítejte v pekle, kriminálnice.“ Jeho hlas byl posměšný. „A mimochodem slečinko,“ ukázal na Anabellu. „Tohle tu nosit nebudete. Jestli ano… O tom si povíme později.“

„A co mám jako nosit, když nic jiného na sebe nemám?“

„Tak pro tu příležitost tu pro tebe máme slušivý oranžový obleček!“ dodal posměšně.
Náš pokojík byl hodně malý. Pod oknem, na němž zela mříž, byla jedna postel a blízko u dveří byla druhá.

„Tahle je moje,“ řekla Anabella a svoji tašku položila na tu u dveří. S radostí jsem přijala tu pod oknem.

Rozhlédla jsem se po skromné místnosti a nakonec jsem zabloudila zrakem na skříň. Tedy pokud se tak dalo říkat té strouchnivělé krabici. Zrovna jsem si chtěla začít vybalovat, zatímco si Anabella četla znuděně nějaký časopis, když někdo s trhnutím otevřel dveře.
„Takže, tohle zabavuju,“ řekl strážný a sebral sestře časopis. „Vyndejte všechny věci z kapes a z tašek. Dělejte!“ Poslušně jsem začala vyndávat oblečení z tašky. Netrvalo to dlouho a celý skromný obsah byl na posteli. Anabelle to trvalo déle, protože její taška byla napěchovanější než ta má. Strážný mi začal prohledávat věci. Rozhazoval mi každý kousek oblečení- Poté, co po sobě zanechal spoušť, se začal prohrabávat Anabelliným oblečením.

Vzal do ruky její manikúru.

„Útočná zbraň, to se zabavuje,“ huhlal si spíše jen pro sebe. Nakonec vyšel z místnosti s časopisem, manukúrou, balíčkem cigaret, který div nevytřásl Anabelle z nohavic kalhot. Dále jí vzal různé sponky do vlasů, které také považoval za útočné zbraně. Stála jsem tam pobavená neštěstím své sestry. Nejsem tak hloupá, abych jí litovala. Má co si zaslouží.

Ani ne za hodinu si pro nás přišli dva zřízenci v bílých pláštích. Anabella seděla na své posteli a pečlivě si rovnala oblečení. Na nově příchozí nepohlédla.

„Děvčata jdeme.“ Promluvil první z nich. Byl to takový ten pěkný kluk, ale s přísným pohledem. Ten za ním, podstatně starší měl světlé vlasy a modré oči. Tvářil se o něco lépe. Díky němu jsem se rozhodla být zticha a raději poslouchat. Zvedla jsem se z postele a došla k nim. „Ty taky mladá dámo.“ Uhodil ten první na sestru.

„A kam jdeme? Musí to být teď? Ještě jsem si nestihla pořádně vybalit a ten strážnej mi to všechno rozházel.“ To se tomu od pohledu nepříjemnému klukovi moc nelíbilo. Přiskočil k Anabelle a pevně ji chytil za rameno, táhl ji ke dveřím. Navztekaně vřískala. Bylo mi jí trochu líto, ale mohla si za to sama.

„Tak pozor slečinko, tady se poslouchá na slovo. Tady nejsi na žádný dovolený. Jsi tu kvůli svým zločinům, které jste vy dvě spáchali. Jste v nápravné středisku. Ne na Bahamách, tak si to laskavě uvědom. Nedáváme tu nikomu ústupky. Jdeme.“ Držel ji stále za ruku a táhl po chodbě za sebou. Já šla poslušně vedle druhého zřízence. Nechtěla jsem si udělat problémy větší než jsem už měla.

„Neboj jdeme jenom na prohlídku. Tam vás vyšetří jestli nemáte nějakou nemoc a zda-li jste po fyzické stránce v pořádku.“ Druhý zřízenec se na mě povzbudivě usmál, jeho úsměv se mu táhnul od ucha k uchu. Hned jsem se cítila líp.

Procházeli jsme chodbami ústavu. Všude byla jednotná barva. Vězeňská šedá. Všechna okna byla zamřížovaná a pečlivě ještě zajištěná pletivem. Jako by nestačili ty mříže z venku, ale když budu poslouchat nemusel by to tu být problém. Pokud mi to samozřejmě Anabella zase nezkazí.

Odvedli nás na ošetřovnu. Stejné barvy jako chodby, ale s tím rozdílem, že tu byly navíc nějaké postele, skříně s léky a hlavně doktor. Musela jsem párkrát zamrkat, abych se ujistila, že vidím naprosto dobře. U stolu seděl velmi pohledný mladý muž. Měl krátké blonďaté vlasy sčesané dozadu a opravdu neobvyklé oči. Hned po jeho kráse to byla nejzajímavější věc. Nebyly hnědé ani zelené či modré. Jeho oči měli barvu tekutého zlata. Ne úplně čistého, trošku nahnědlého. Takhle normální oči asi nevypadají.

Zřízenec pustil sestru a kývnul na doktora. „Doktore Cullene, sestry Swanovi.“ Pohledný doktor se zvednul a došel až k sestře, který na něj házela co nejrozzlobenější pohled co uměla. Moc jí to nepomohlo.

„Děkuji, můžete jít. Zavolám vám, až to dodělám.“ Zřízenci přikývli a odešli, ten druhý mi ještě poslal povzbudivý pohled. „Tak ty jsi Isabella?“ zeptal se Anbelly. Ta nic naštvaně neříkala.

„Isabella jsem já pane.“ Překvapeně se na mě podíval.

„Anabella tedy. Dlouho jsme tu někoho jako vy neměli. No nevadí. Tak první půjde Anabella. Pojď. Poslechnu si tě a sepíšeme vstupní dotazník.“ Poslouchal její srdce a lehce poklepával na zádech. Prohlídnul zuby, ruce a uši. „Dobře, všechno se zdá v pořádku. Tak pár otázek. Kouříš?“

„Ne.“

„Měl bych tě upozornit Anabello, že tady se nelže a já jsem doktor. Ptám se tě znovu : kouříš?“

„Občas.“ Sestra měla stále naštvaný pohled, který přecházel do „mě je to jedno“.

„Piješ?“

„Ne.“

„Takhle bychom nebyli přátelé Anabello.“ Mluvil klidným hlasem, začal ji sledovat přísným pohledem. Šel z něj doslova strach.

„Občas.“

„Dobře to by mi stačilo. Sedni si támhle. Isabello pojď za mnou.“

„Bello.“

„Prosím?“

„Říkejte mi Bello, prosím.“

„Dobře Bello.“ Vyšetřil mě stejně jako sestru. Nastala chvíle toho dotazníku. „Kouříš?“

„Ne.“

„Skvěle. Piješ?“

„Ne.“

„To se mi líbí.“ Zvednul telefon a zatelefonoval, že si nás můžou vyzvednout. Za chvíli dorazili oba zřízenci. Tentokrát Anabella šla dobrovolně. Nakračovala si to jako na nějaké módní přehlídce. Zakroutila jsem jenom hlavou a držela se u toho druhého milejšího zřízence.

Chodba už nebyla prázdná. Bylo tu hodně lidí, kteří se jen tak poflakovali. Postávali na místě a bavili se spolu. Většinou kluci s klukama a holky s holkama. Ne kombinovaně.

„Je tu pravidlo, že bez dozoru se nesmí bavit chlapci s dívkami. To se trestá.“ Přikývla jsem. Hned mi bylo jasné, že tady jsou docela přísná pravidla, ale na pošklebky to asi neplatilo.

„Hele kluci nový přírůstky! Páni to jsou, ale kočky.“ Všichni kluci začali obdivně pískat. Holky nás provrtávali pohledy. Hlavně sestru, která si to stále nakračovala. Sáhla jsem hlavu mezi ramena a snažila se to nevnímat. „Ale tak se na nás krásko usměj.“ To bylo mířené na mě. Zvedla jsem hlavu a obdařila je zlobným pohledem. „Koukejte kluci to bude pěkná dračice. Tu bych si hned půjčil domů. Mám tam super měkko postýlku. Nechceš kočko?“ cože?

„Hele Stevene. Dej si zpátečku nebo skončíš na dva týdny na samotce. Varujutě máš za tenhle tejden už jeden vroubek, tak abych nezačal jednat.“ Zařval na černovlasého kluka, který se šklebil.

„Ale Dereku, přeci se nebudeš rozčilovat.“ Plácnul si s klukama co stáli kolem něj jako by to byl jejich vůdce.

„Já jsem pro tebe pan Walch. Ne Derek. Vrať se do práce nebo uvidíš.“ Kluci se jen pousmáli a odešli do vedlejší chodby. Ještě jsem z toho byla trochu mimo, ale ten druhý zřízenec mi polož ruku na rameno.

„Neboj. To se časem srovná, stejně spolu nepřijdete do styku, jenom když u toho budou strážní. Jo a já jsem Mark Peters.“ Přátelsky jsme si potřásli.

„Bella.“

Děsila mě jen představa toho, že bych měla jít do místní školy, kde na mě budou koukat jako na nějakého zločince. Což nikomu nevymluvím, protože mi nebudou věřit. Převalila jsem se na druhý bok. Povzdychla jsem si. Z chodby se ozval nepříjemný zvuk. Zanedlouho nám někdo zabušil na dveře.

„Tak kde to vázne, dámy? Čekají vás veřejně prospěšné práce, takže makám. Šup!“ řval na nás dozorce, když rozevřel dveře dokořán. Urychleně jsem vyskočila z postele a vydala se kie skříni, kde jsem vyměnila džíny za černé tepláky a modrou košili za starou šedivou mikinu. Anabella si převlékla jen krátkou sukni, místo které si oblékla krátké šortky. Nad tím jsem jen zakroutila hlavou. Vylezla jsem ven z pokoje. Na chodbě se rojili ostatní takzvaní trestanci. Dozorci je mezitím řadili do foremného seskupení a rozdávali jim výrazně oranžovou vestu. Mark Peters mi také jednu podal a já se postavila úplně nakonec řady. Zanedlouho jsme vyrazili do ulic. Procházeli jsme dlouhou alejí rozkvetlých lip, až jsme došli na malé náměstíčko.

Mark nás rozdělil na tři skupiny.

„Bello, pojď sem,“ křikl a ukázal na mě. Poslušně jsem k němu přiklusala. „Tvoje skupina bude sbírat odpadky po celém náměstí a po okolí. Pánové Walters, McLee a Fingers na vás budou dohlížet. Ty máš za úkol rozdat všem náčiní, než se vrhneš do práce.“ Letmo jsem přikývla. Vysvětlil práci i ostatním. Já jsem se vydala směrem k věcem pro skupinu. Popadla jsem pytle na odpatky a tyče na jejich sběr.

Otočila jsem se k odchodu, ale měla jsem zvláštní pocit jako by mě někdo upřeně pozoroval. Bylo to jako by do mě někdo vypaloval díru pouhým pohledem. Začla jsem se rozhlížet kolem sebe, ale každý si hleděl své práce. Jen skupinka čekající na mě, byla zabraná do hovoru. Dozorci dohlíželi na práci. Nikdo si mě nevšímal. Střelila jsem pohledem přes celé náměstí a našla původce toho poutajícího pohledu. Naše oči se střetly a moje srdce se zběsile rozdusalo.

„Swanová!“ zařval někdo vztekle. Odpoutala jsem se od jeho pohledu a rozběhla jsem se i s věcmi k původci toho křiku. Ovšem to bych nebyla já, abych běžela bez škobrtnutí. Zakopla jsem a dál si už pamatuji jen tmu.

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dvojí tvář pravdy - 3.kapitola: