Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dotek - 5. kapitola

14.10.2009 (16:15) • bublina • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1773×

5. kapitola - Nenávist

Šokovaně jsem zírala na prázdné místo… Je tohle vůbec možné? Jak se odtamtud dostal? Přiběhla jsem k plakátu a přes prázdné místo jsem přejížděla rukou. Hned nato jsem ji ale rychle stáhla zpět. Přece jsem nechtěla zase tam. Nebo ano? Pocity ve mně byly zmatené. Na jednu stranu jsem tam chtěla, za Alicí, za všemi milými členy rodiny, ale zároveň jsem se bála Edwarda, co by mi udělal, co by se stalo? Zatřásla jsem hlavou a konečně se zakousla do rohlíku a přemýšlela o tom všem, co se stalo tuto noc. Nic z toho jsem pořádně nechápala a pomalu jsem uvažovala, jestli by nebylo lepší zajít k psychiatrovi. Tenhle nápad jsem okamžitě zamítla a místo toho neustálého plnění hlavy jsem bezmyšlenkovitě sledovala hodiny. 
Bylo půl sedmé, víkend ke vší smůle skončil a já musela do školy. Otevřela jsem okno a nadechla se čerstvého vzduchu, byl chladný, ale i přes to, že jsem na sobě měla tenké oblečení mi zima nebyla. Kéž bych teď byla venku… Ale proč vlastně ne? Nikdo se stejně o mě starat nebude. Převlékla jsem se, vzala už tašku do školy a vytratila se oknem z pokoje. 
Přemýšlela jsem, co dál. První místo, které mě napadlo, byla loučka u jezera, kam jsem chodila velmi ráda, KDYŽ jsem tam chodila. 
Slunce se ještě skrývalo za horami a lesy, ale paprsky už pronikaly skrz ně výš a výš a ozařovaly loučku, která zářila rosou jako miliony hvězd. Bylo mi krásně. 
Tak jsem tam tak stála a vychutnávala si paprsky a jejich teplo, když mě něco znenadání donutilo se podívat na hodinky. SAKRA!
Bylo za deset minut osm. Rychle jsem běžela na autobusovou zastávku s přáním, ať nepřijedu pozdě. Nateklá ruka mě šíleně bolela a já jsem měla co dělat, abych v běhu nevypískla bolestí. 
Bohužel štěstí opět nestálo na mé straně a já 4 minuty po osmé vtrhla do třídy.
„Ach, jak milé slečno Swanová, že jste nás potěšila svou přítomností.“ Vykouzlil na tváři jízlivý úsměv můj nejneoblíbenější učitel matematiky. „Zdá se, že to bude jakýsi problém, nemyslíte? Posaďte se.“ Pobídl mě přísným tónem.
S pokorou jsem se posadila na mé místo a vyndávala si věci z tašky. „A nyní, abychom se tedy už k tomu konečně dostali, vám představím slečnu Spinnetovou, která sem dnes nastoupila. Můžete se posadit vedle slečny Swanové, třeba ji srovnáte do latě.“ Řekl úlisným tónem a vyděšená spolužačka si šla sednout vedle mě. Vypadala celkem mile. 

Ahoj. Jak se jmenuješ? Já jsem Bella. Podstrčila jsem ji papírek s tím, že bych se s ní mohla seznámit.
Vyndala z penálu pero a úhledným rukopisem napsala. 
Jmenuji se Judita, těší mne. Proč jsi dnes přišla tak pozdě?
Byla jsem ráno u jezera a nějak jsem zapomněla na čas. Odkud jsi? 
Tady je jezero? Omlouvám se, ale přistěhovali jsme se sem teprve včera večer a moc to tu neznám, nechtěla by si mi to tady ukázat? Jsem z Montany, z městečka Wibaux. Odpověděla.
Ráda Tě tady provedu, co takhle hned po škole?
Dobře. Napsala a ukončila naši papírkovou konverzaci. 

Když jsem se na Juditu pořádně podívala, nebyla nijak moc výrazná, měla na sobě ošuntělé oblečení a větami, kterými to psala, bych ji snadno považovala za nějakou šprtku. Ale něco v sobě měla. Připadala mi tak. 
Po neúnavných hodinách matematiky, fyziky, biologie, angličtiny a chemie škola konečně skončila a mohla jsem jít s Juditou na oběd. Hned poté jsem jí šla ukázat město, protože k jezeru až tak daleko nemohla. 
„Proč jste se sem vlastně přestěhovali?“ ptala jsem se během cesty.
„Mám tu strýčka, on tady pracuje v antikvariátu. Řekl nám, že jsou tu dobré pracovní podmínky tak jsme sem přijeli.“ Vypravovala o sobě.
„Máš nějaké sourozence, nebo jsi jedináček?“ 
„Mám bratra a sestru, jsou to dvojčata a jim je 7 let. Promiň, myslím, že už budu muset jít.“ Řekla najednou a odešla. Jenom jsem za ní koukala. Vypadalo to, jako by mi něco nechtěla říci, jako by se za to styděla, ale pravděpodobně v ní vřely city. Jen jsem nad tím zakroutila hlavou a jela domů. 
Když jsem tam dorazila, ještě nikdo nebyl doma, což byla pro mě obrovská útěcha. Spěchala jsem nahoru do pokoje a první co mě zaujalo byl plakát, na který jsem přes celý den zapomněla a zůstala jsem přimražená na místě. Edward tam byl. Zamknula jsem za sebou dveře a nerozhodně kráčela k němu, přičemž jsem odhodila svůj batoh, mé břímě s domácími úkoly. Jeho tvář i ostatních členů rodiny byla bílá jako mramor, opatrně jsem špičkou prstu přejela po jeho ruce a byla studená. 
Byla jsem celá rozhozená. Teprve teď jsem si uvědomila, co se mi to přihodilo. Rychle jsem popadla knihu Stmívání, zalistovala v ní a přečetla kousek. Jako bych to zároveň prožívala, jako by ten děj byl včera pozměněný a já ocitla se ve stejné knize, ale napsané osudem. 
Pomalu jsem vztáhla ruku k plakátu, připravena na to, jestli se mi to včera nezdálo, jestli to bylo skutečné. Jestli jsem pouze nesnila. 
Mé myšlenky jsem nasměrovala ke druhé straně plakátu, kam jsem se měla propadnout, a začaly okolo mě opět vířit barvy. Nezklamal.
Během vteřiny jsem stála na druhé straně a Alice ke mně s pištěním dotančila a pravila: 
„Já věděla že se vrátíš! Já to věděla!“ a tohle si prozpěvovala dokud do šatníku nepřišli všichni členi rodiny. 
Vůbec jsem nevěděla, co mám říct. Bylo mi to trapné, že jsem sem tak vpadla, tak jsem se jenom zmohla na „Promiňte, že obtěžuji…“
„Ach, vítej zpátky Bello!“ objala mě Esme. „Čekali jsme, že přijdeš, Alice to viděla ve svých vizích. Jsme rádi, že ses vrátila, posledně jsi nám tak zmizela, ani jsme se nestačili s tebou rozloučit…“ řekla o trochu smutněji.
„Ale aspoň že jsi se dostala zpět do svého světa.“ Usmál se na mě Carlisle. 
Byla jsem z toho všeho celá šokovaná. Já jim sem jen tak vtrhnu… a oni mě vítají tak radostně, jako bychom se neviděli nejméně 2 roky, přičemž uplynul pouze jeden den.
Jakmile viděli, že se tvářím zaraženě, se Esme zeptala: „Jsi v pořádku, Bello?“
„Jistě, jenom jsem… nečekala takové uvítání, myslela jsem, že vás budu otravovat…“ stihla jsem vykoktat. 
„Vůbec nás neotravuješ, vždyť jsi tady 4. den!“ nevěděla jsem, jestli si ze mě dělá blázny, ale pak jsem pochopila, že tady plyne čas rychleji než u mne. Povzbudivě jsem se usmála a Alice mne popadla za tu nateklou ruku a já bolestně usykla, což nemohlo ujít zkušenému Carlisleovi. 
„Děje se něco?“ zeptal se obezřetně a pohled mu padl na mou napuchlou, červenou ruku.
„To nic není,… jen jsem spadla ze schodů.“ Zalhala jsem a doufala, že přesvědčivě.
„No, nevypadá to, jako že by to něco nebylo. Máš to hodně opuchlé a nateklé. Pojď se mnou, ošetřím ti to.“ A vydal se pryč ze šatníku a já ho poslušně následovala. 
Vstoupili jsme do nádherné místnosti s obrovskou knihovnou a spoustou knih, nádherně vyleštěným konferenčním stolkem a se spousty papírů na stole. Uhádla jsem, že to byla Carlisleova pracovna. Přesně tak jsem si ji totiž představovala, jako v knize. 
Posadila jsem se na pokynutí Carlislea na židli a sledovala, jak otevírá svůj spolehlivý kufřík se vším vybavením. 
Zkušeně se podíval na mou ruku a hned na to konstatoval, že to mám nejspíš vymknuté. Dal mi na zápěstí hojivou mast, obvázal to sterilním obvazem a řekl, že bych tu měla zůstat do té doby, než si bude jist, že bude všechno v pořádku. 
Aspoň nějaká radostná novina. Pak mu však padl pohled na mou knihu Stmívání, kterou jsem si odložila na jeho stolek. „Můžu?“ zeptal se.
„Jistěže. Klidně si ji nechte jak dlouho budete chtít.“ V tu chvíli jsem si vlastně uvědomila, že nejspíš nevědí o této knize, že nevědí, jaká je pravda, že je o nich. Celkem mě to vyděsilo, ale řekla jsem si, že někdy je lepší znát pravdu. 
Sešla jsem dolů do obývacího pokoje, kde se jako obvykle Emmet koukal na baseballový zápas a Alice se na mne znenadání vrhla zpod schodů.
„BAF!“ zaječela pobaveně a najednou jsem pod sebou neměla schody a padala s tím, že za chvíli si natluču hlavu, ale místo toho mne zachytily ledové paže a já se zavřenýma očima jsem se postavila. Když jsem se podívala na mého zachránce, nebyl to nikdo jiný než má noční můra. Edward. 
„Díky.“ Zamumlala jsem. Nic neřekl, jen se podíval na můj obvaz na ruce a obličej se mu stáhnul do bolestné grimasy. Beze slova se otočil a jak tak šel nahoru, otřepal se, jako bych byla nějaký hmyz. 
Z mého bloumání mě vyrušila Alice se znepokojeným výrazem ale hned nato se s filmovým úsměvem zeptala. 
„Nechceš jít nakupovat?“ 
Zděšeně jsem se na ní naoko podívala a dodala: „V Port Angeles mají i velké knihkupectví!“
Rychle dodala. 
„Neslyším motory!?“ A zasmála jsem se.
Alice mě s takovou vervou objala, až jsem skoro nemohla dýchat a popadla mě za ruku. 
Už jsem chtěla protestovat, ale jenom dodala. : „Neboj, hezky oblečená budeš vypadat až tam.“
Když nastartovala auto, které se s tichým vrněním rozjelo, vypadla z ní nenadále otázka.
„Bello, co jste si udělali s Edwardem?“ 
Nervózně jsem si žmoulala lem trika, až jsem ji nakonec odpověděla po pravdě.
„Nemám ponětí.“
Při těchto slovech jsem cítila na sobě ještě jiný pohled, který nebyl ovšem Alicin. 
Alice se už radši na nic nevyptávala a cesta proběhla v tichosti. Jakmile jsme však dojely k velkému neonovému blikajícímu nápisu označující velký obchodní dům, rozzářila se jako sluníčko a vyrazily jsme. 
Jak jsme tak procházely obchody, naše konverzace zdařile plynula. 
„A kde ty nejraději nakupuješ?“ potěšila jsem ji touto otázkou.
„Myslíš obchody, nebo obchodní domy?“
„A je v tom nějaký rozdíl?“ naoko jsem se podivila a obě jsme se zasmály vtipu. 
Dorazily jsme k velké vitríně hlásajíc: SLAVÍME 15. NAROZENINY! SLEVY 15% - 30%!
Docela mne zarazilo, že zastavila u obchodu, kde jsou slevy, ale jenom si smutně povzdychla. Když zjistila, že se na ní koukám, pronesla důvod.
„Škoda, že taky nemám narozeniny, jak já bych si to užila.“
„Ale máš!“ zamračila jsem se. 
Ta se trochu zasmála. „Nepočítám STOVKY let. Myslím to normálně.“ 
„Tak to si můžeme vyměnit, když… jsem se k vám včera dostala…“ řekla jsem rozvážně a Alice mě hltala očima. „… jsem taky měla narozeniny.“ A vzápětí si uvědomila, že to byla má nejhorší chyba v životě. 
Alice začala tak pištět, až mi z toho málem praskly bubínky, lidé se po nás otáčeli ale Alici to nezajímalo. Popadla mě za ruku a táhla ven z nákupního střediska. Když mě nastrkala do auta, chtěla jsem otevřít pusu co se to děje, ale popadla telefon a začala do něj mluvit tak rychle, že jsem jí vůbec nerozuměla. Slyšela jsem pouze útržky slov a to takové jako: balonky, konfety a šaty. To nebylo pěkné. To nebylo vůbec pěkné. 
Dotelefonovala až když jsme přijely k domu a tam tak rychle vystřelila z auta, že jsem měla co dělat, aby se mi z ní nezatočila hlava. Jak absurdní. 
Pomalu jsem se loudala k domu až do obýváku, kde se na mě vrhla Alice a utíkala dolů k autům s tím, že všichni jedou nakupovat. 
Esme se na mě podívala s otázkami v očích a já poznala, že i ona neví, oč tu kráčí.
„Pokud nebudeš vědět, co dělat, Carlisle má v pracovně spoustu knih, můžeš se tam podívat.“ Mrkla na mě.  
„Edwarde, ty nejedeš?“ zeptala se ho najednou. Ani jsem si ho nevšimla, seděl v pohovce skrčený, prázdný pohled měl upřený do plazmové televize a odpověděl.
„Ještě ne.“
Zmateně jsem se rozhlédla. Všichni už byli pryč. Všichni, až na jednoho. Já tady ale s ním sama nebudu, co když mi něco udělá?
Zatřásla jsem hlavou a pomalu se blížila ke schodišti. Když jsem prošla kolem pohovky, zastavila jsem na chvíli. Ani nehnul brvou. Chtěla už jsem podotknout, že jestli se mu to nelíbí, tak ať si někam zaleze, ale předem jsem věděla, že bych tu hádku měla prohranou hned od začátku. 
Tak jsem pokračovala dál ke schodišti a ještě se naposledy ohlédla. Seděl tam tak bezbranný. Ano, bezbranný. Teď se to o něm dalo říci. Jeho andělská krása až bolela. 
Po výstupu po schodech jsem se odebrala do Carlisleovi pracovny. 
Všude bylo spoustu knih a tak jsem popadla jednu z nich. Na Větrné Hůrce. 
Tohle všechno bylo tak přiblížené knize, až jsem opravdu pochybovala, jestli jenom nesním. Ale nesnila jsem. Tohle štěstí potkalo jenom mě, tedy pokud by se to s Edwardem dalo nazývat štěstí. Co jsem mu proboha udělala? Může za to ta pitomá skříňka? Pravděpodobně ano, kvůli ní šílel jako pominutý. 
Radši už jsem nad tím nepřemýšlela a začetla se do knihy, ale vůbec mi to nešlo. Po pár stránkách se mi ale zdálo, že vidím z chodby ze dveří stín. Vůbec jsem se nepohnula a dělala, jako že čtu, ale oči mezitím pátraly po zdroji stínu. Nakonec mi to nedalo a já vyběhla na chodbu. Stín zmizel. Zbytečně jsem se obávala. Když jsem se ale otočila zpátky do pracovny, upoutal mě rozevřený kufřík na stole. Z čiré zvědavosti jsem do něj nahlédla a byla tam nádherně srovnaná Carlisleova doktorská výbava. 
Udělala jsem tu největší hloupost, jako vždy, ale nedalo mi to. Vzala jsem do ruky velký nůž, pečlivě vyčištěný, nádherně stavěný a udělaný. 
Jestli z neopatrnosti nebo z nešikovnosti – a osobně se přikláním k té druhé variantě – mi nůž vyklouzl z ruky a jak jsem se ho snažila chytit, počala jsem si bezúspěšně. 
S hlasitým zařinčením nůž dopadl na zem. Byl potřísněný od krve. Rychle jsem ho sebrala a utřela ho sametovým hadříkem, který tam ležel na stole. Sice nůž nebyl lesklý jako původně, ale s tím jsem ho vrátila zpátky na místo. 
Pak jsem ucítila palčivou bolest a podívala se na mou levou, teď už zraněnou ruku. 
Byla ošklivě pořezaná a kapky karmínové krve se skvěly na kůže. 
Vyběhla jsem na chodbu s tím, že zaběhnu do koupelny a pečlivě si to vymyji, ale zastavil mě náraz do něčeho studeného. Ani jsem se nemusela koukat, kdo to byl. Edward. Poplašeně jsem vzhlédla a zraněnou ruku schovala za zády. 
„Děje se něco?“ zeptal se příkře.
„Vůbec nic.“ Zalhala jsem. 
„Možná Ti neumím číst myšlenky, ale lžeš mizerně.“ Prohlásil odlehčeně. 
„Díky.“ Utrousila jsem kysele. „Ty mi neumíš číst myšlenky?“ zeptala jsem se ho zvědavě, protože mě ta věta zaujala. 
„Ne, a netuším proč. Možná, když jsi přišla z jiného světa, tak proto… jinak nevím. Tak ukaž tu ruku.“
Tón jeho hlasu mě překvapil. Byl milý a přátelský. Ale jak to poznal? Odpověď mi přišla hned, když jsem se otočila, byly za mnou kapky krve. Jak typické. 
S tichým syknutím jsem mu ruku podala a on si ji se zamračeným obličejem zkoumal a jeho oči zčernaly.
„Jsi si jistý že…“ začala jsem.
„Ano, já to zvládnu.“ A usmál se. Byla jsem naprosto zmatená. Jak se to teď ke mně chová? Je to normální?
Něžně mě dostrkal do koupelny, kde mi na ruku pustil vodu, aby odstranil krev. Pak mi ji obvázal obvazem. Jak úžasné. Obě ruce v obvazu. 
Za okny už byla skoro tma, seděli jsme v kuchyni, když zakřupaly štěrkové kamínky a vzápětí jsem uviděla reflektory aut. Vrátili se. 
Edward najednou vystřelil z místnosti, v obličeji hněvivý výraz. A to já myslela, že už bude milý. O něčem se venku hádal s Alicí a potom opět zakřupaly kamínky. Nejspíše odjel pryč. Pryč ode mě. 
Všichni členové (až na jednoho) vtrhli do domu a hnali mě někam pryč a ať nechodím dolů, než mě zavolají. Překvapená jejich chováním jsem odcupitala nahoru do pokoje. Aspoň že si nikdo nevšiml mé druhé obvázané ruky. 
Čekala jsem asi 10 minut, než přišla za mnou Alice a hodila nějaký balíček na postel.
„Honem, obleč si to, za chvíli Tě upravím.“ Mrkla na mě a zmizela, než jsem ji stačila položit jakoukoli otázku. Proto jsem ze zvědavosti strhla papír z balíčku a tam ležely nádherné černé šaty. To opravdu nemůžu přijmout. 
„Alice!“ úzkostně jsem zavolala.
„Už jsi?“ ignorovala mé úzkostlivé volání a přiběhla do pokoje. 
„Alice, ty jsi se úplně …“ začala jsem, ale nenechala mě domluvit.
„Zbláznila? To je celkem možné, nic už nenamítej a oblékej se. Chceš snad o něco přijít?“
„Kdybych věděla o co…“ zamumlala jsem a jí se po tváři roztáhl blažený úsměv. Když jsem se nasoukala do těch nádherných šatů, ani mě nenechala podívat se do zrcadla a běžela se mnou do jejího pokoje, kde jsem si musela sednou na židli před velké zrcadlo a hned mě začala upravovat a přitom si vesele broukala. 
Po 5 minutách byla hotová, a když jsem se na sebe podívala do zrcadla, nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Tohle jsem opravdu nebyla já, ta krásná osoba v zrcadle, ale byla. Už to nebyla ta 15-ti letá Bella, to malé pískle. Už to byla … ani nenacházím slov. 
„Doufám, že se ti to líbí. Pokud ne, máš smůlu, a už pojď!“ už mě zase honem honem pobízela a hnala mě ze schodů. 
Když mi zmizela z dohledu, zmateně jsem se podívala do obýváku, ale málem jsem odpadla. Všude zářily svíce, aromatické tyčinky, byly tam naaranžované vázy s květinami a pak mi padl pohled na stůl. Tam se majestátně tyčil růžový dort s polevou a s nápisem Vše nejlepší, Bello!
A pak tam byly i dárečky. Zamračila jsem se. Přece jsem nechtěla, aby mi někdo něco dával. Ale než jsem mohla něco namítnout, slyšela jsem narozeninovou píseň a přede mne předstoupili všichni (skoro) Cullenovi. 
„Hodně štěstí zdraví, hodně štěstí zdraví, hodně štěstí milá Bello, hodně štěstí zdraví!“ vypukli v jásot a jako první mě šla obejmout Alice, která zářila štěstím bez sebe. 
„Tak jak se ti to líbí?“ zeptala se zvědavě.
„Je to naprosto kouzelné. Úchvatné.“ Dodala jsem a ona mě znovu objala. Venku už byla tma a tak svíce se nádherně vyjímaly v tomto světlém interiéru za tmy.
„Všechno nejlepší, Bello!“ objala mě láskyplně Esme, ale než jsem ji stačila něco říct, už mě táhla Alice k dortu a dárkům.
„Alice, nech ji taky chvíli vydechnout, musí si to patřičně užít.“ Řekl pobaveně Carlisle. 
„Blbost!“ namítla a hned mi cpala do rukou spousty dárků.
„Hééj, počkejte na mě, a co jako já?“ zahulákal Emmet a nato mě sevřel v takovém medvědím obětí, až mi vypadly všechny dárky a já nemohla skoro dýchat.
„Všechno nejlepší!“ zahuhlal mi do ucha a se smíchem mě pustil.
„Kolik že ti vlastně je, 20?“
„A kolik tobě, 300?“ pronesla jsem kysele. Ten se na moji upomínku jenom zasmál. 
Alice se ale nedala, znovu posbírala dárky a radši jenom jeden mi podala. 
„Tak už to otevři, nemůžu se dočkat!“ řekla netrpělivě.
„A to já myslela, že těšit se má hlavně oslavenec!“ pravila Rosalie, zatím dosud skrytá. 
Tak jsem se na to tedy vrhla. První balíček byl objemný. A taky obrovský a měkký. Nemusela jsem hádat dvakrát, co to je a roztrhla jsem balící papír a na mě vykouklo oblečení. Jak jinak. 
Ale když jsem se na něj podívala důkladněji, skoro se mi zatočila hlava. V balíčku ležely ještě jedny šaty, několik kousků nádherných triček a několik nádherných párů kalhot. A to mám všecko nosit? UF!
Další dárek byl tvrdý. Byly v něm 2 knihy a jedna z nich jménem DOMÁCÍ LÉKAŘ. Jak praktické a hned jsem se zazubila na Carlisleho, který mi na to odpověděl smíchem. 
Ostatní dárky jsem už radši nepopisovala, nebo bych tu byla až do zítřejšího rána. Mohu jenom prozradit, že mezi nimi byl stříbrný náramek se srdíčky od Rosalie a pak to hlavní. 
Esme mi zavázala šátkem oči a vedla mě někam nahoru, doprovázena ostatními členy rodiny. 
Uslyšela jsem cvaknutí, jako když klíč zapadne do zámku a v tu chvíli mi sundali šátek. Ocitla jsem se v dosud neznámém pokoji, jeho stěny byly modro-bílé, u stěny stála bílá postel s načechranými peřinami. V dalším rohu stála obrovská knihovna, konferenční a pracovní stůl s židlí a pohovkou. Bylo to nádherné.
„To je… to je pro mne?“ zajíkla jsem se.
„Ano. Tento pokoj jsme vždycky pro někoho schovávali, byl dosud neobydlený a když nám Alice prozradila, že máš narozeniny… nenapadl mne lepší dárek.“ Usmála se na mě. 
„Ach děkuji moc!“ rozplývala jsem se a skanula mi z oka slza štěstí. 
„Prosím tě, nebul, nebo mě rozbrečíš taky!“ Emmet naoko natahoval. 
Sestersky jsem ho šťouchla, až málem simulovaně zavrávoral. 
Tak tohle je můj pokoj. V této chvíli jsem vůbec nepřemýšlela nad tím, jestli tady budu bydlet, či ne, ale byl to nejkrásnější dárek na zemi. Abych do něj potom mohla vstoupit ještě jednou a sama, sešla jsem dolů dát si trochu toho dortu. Byl skutečně výborný. Asi v půlce sousta, kdy se všichni zaujatě bavili, jsem uslyšela skřípění pneumatik a za chvíli vrazil do obýváku Edward s nenadálou zuřivostí. 
„Proč, proč jste začali beze mě?“ okřikl rodinu. 
„Edwarde uklidni se. Jelikož si vzpomeneš na poslední chvíli, že máš jít koupit dárek a neřekneš nám o tom ani slovo, ani se nezmíníš, že na tebe máme počkat, máme nechat čekat naši oslavenkyni jen kvůli tobě?“ mluvila klidně Alice a slovo TOBĚ velmi zdůraznila. 
Jeho pohled planul jako tentokrát. Opět na mě obrátil své zuřivé oči až mě poskočilo hrůzou srdce. Pak se obrátil se slovy na rodinu. 
„Je to všechno kvůli ní. Zase nám někdo musí komplikovat život. Proč, proč?“ zeptal se zuřivě.
„Edwarde, je to jen kvůli dárku. Děláš, jako by to byla bůhvíjaká pohroma.“ Pronesla klidně Alice.
Edward ji na to odpověděl pouze zavrčením, které mi způsobilo, že se mi klepaly ruce.
Položila jsem s určitým vnitřním klidem talíř s nedojedeným dortem a ledovým klidem, až mě to překvapilo, jsem Edwarda vybídla.
„Pojď se mnou nahoru. Myslím, že si budeme muset něco ujasnit.“ A vstala jsem od stolu.
On mě jenom pokorně následoval nahoru po schodech. Šla jsem do svého pokoje, sice ne s takovým nadšením, jak jsem chtěla, ale to už mi bylo jedno. Už jsem se chtěla konečně dozvědět, jak to je, proč mu tak vadím. Proč. 
Doteď jsem stála zády ke dveřím, neslyšela jsem Edwarda přijít, ale když jsem se otočila, byl tam, doteď rozzuřený. 
„Tak k věci…“ nevěděla jsem jak začít. Na to jenom zavrčel.
„Musíš se chovat jako zvíře?! Zrovna teď? To si s tebou nemůžu popovídat jako normální člověk?!“ vypálila jsem na něj.
„Já nejsem člověk.“ Odpověděl mi chladně.
„NO A, KOHO TO ZAJÍMÁ? PROČ SI PROTI MNĚ TAK STRAŠNĚ ZAUJATÝ? CO JSEM TI TAK STRAŠNÉHO UDĚLALA, CO?! CO JSEM UDĚLALA?!“ okřikla jsem ho, až mi málem vypověděl dech.
„Tobě to opravdu nedochází? Ne? Jsi opravdu tak naivní?“ teď už skoro také křičel. 
„Nevím, kdo je tady naivní! To ty jsi ten tvrdohlavý, dětinský a chytřejší, no povídej!“
„Tak já ti to teda řeknu, když po tom tolik toužíš, udělala jsi chybu takovou, že jsi sem vůbec přišla!“ odsekával slova. Jako by mi ledové ostří probodlo srdce. Nezmohla jsem se ani na slovo. 

Další

Autor: bublina (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dotek - 5. kapitola: