Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dcera Voltery 7. kapitola

22.10.2009 (15:30) • Texie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 7251×

7. kapitola

Věděla jsem, že přeměna je opravdu bolestivá, nikdy bych si však nedokázala představit jak moc. Mým tělem zmítaly vlny pálivé bolesti. Měla jsem bolestivě zatnuté zuby, abych neřvala bolestí. Neudělám jim tu radost, poslouchat můj bezmocný řev.

Koutkem mysli jsem vnímala Ara stojícího opodál. Chvílemi se střídal s Demetrim. Ani na chvilku mě nenechali samotnou. Vnímala jsem každou vteřinu, jako by se táhla hodiny. Konečně bolest začala od konečků prstů polevovat. Cítila jsem, jak teplo toho ohně, který spaloval mé tělo pomalu slábne. Nakonec ustoupilo úplně. Z mé hrudi se ozval poslední úder srdce než utichlo navěky.

Pomalu jsem otevírala oči. Zrak jsem měla výborný už předtím, teď to však bylo stokrát lepší. Dokázala jsem na stopě rozeznat jednotlivé rýhy po štětci s barvou i smítka prachu, která mezi nimi uvázla.

Otočila jsem hlavu na bok. Stál tam Aro a pobaveně sledoval výrazy, střídající se v mém obličeji. Cítila jsem energii co z něj vyzařovala.

"Dobré ráno má milá."

Zářivě jsem se na něj usmála a vstala. Stále jsme se nacházeli v jeho pracovně. Cítila jsem se tak neuvěřitelně volně. Jako bych se zbavila závaží, které mě tížilo. Nadšeně jsem zjišťovala o kolik se mi zlepšil sluch, zrychlily postřehy,...

Arovi na rtech stále pohrával pobavený úsměv. "Co krk?"

"Cítím pálení, ale pouze takové, na jaké jsem už zvyklá. Mám dokonce takové tušení, že ani mé chutě ohledně lidské krve se nezměnily."

Aro by byl určitě radši, kdyby v tomto ohledu ke změně došlo, ale mě to takhle naprosto vyhovovalo. Nevím jak bych dokázala žít jen na úkor lidských životů.

"Dokážeš se neuvěřitelně ovládat." Stále ještě mírně kroutil hlavou v úžasu, že dokážu jako novorozená takhle klidně stát a komunikovat. Obyčejně novorození mysleli jen na žízeň a to tak moc, až jim to zastíralo mysl.

"Možná proto, že jsem z části byla upírem i předtím a není to pro mě takový šok."

Aro souhlasně kývl. "Pokud mě na chvíli omluvíš, musím si ještě něco vyřídit."

Za chvíli již vycházel ze dveří. Popravdě jsem byla překvapená, kolik času tu se mnou strávil. Muselo mu na mě záležet, nebo byl prostě jen zvědavý. Poloupír se nemění jen tak každý den. Zasmála jsem se sama pro sebe.

Bloumala jsem místností a prohlížela si jeho sbírku knih. Měl tu jen samé skvosty. Podrobné studie vlkodlačí anatomie, rodokmeny kovenů, atlas doposud známých upířích darů, ...

Nadšeně jsem listovala knihami. Nedokázala jsem je odložit ani když jsem opět ucítila jeho přítomnost.

"Získání některých těchto knih stálo spoustu životů. Našich i lidských."

"Tomu věřím."

Zavřela jsem knihu o historii Voltery a opatrně ji uložila zpět na své místo.

"Jsou ti k dispozici. Dole ve sklepení je ještě velká knihovna. Najdeš tam také mnohé zajímavé kousky."

"To mi tak důvěřuješ?"

"Pochybuji, že bys někomu vyprávěla o našich tajemství, na to jsi příliš inteligentní a nedobrovolně to z tebe nedostanou díky štítu, který chrání tvou mysl."

To dávalo smysl a ačkoliv to neřekl přímo, cítila jsem, že mi také důvěřuje.

"Rád bych si s tebou ale promluvil o tom, co chceš teď dělat."

"Chtěla bych být nějak užitečná. Už mám dost toho sezení na zadku ve svém pokoji."

Aro se pobaveně zasmál mému výlevu. "Popřemýšlíme nad tím a určitě ti nějakou zábavu najdeme."

"Mohl by mě zatím Demetri trénovat?"

Aro kývl.

Došlo mi, že hovor je u konce. "Mohla bych odejít do svého pokoje?"

"Mám obavu, že díra po Danielově spěšném odchodu ještě není opravená. Vyber si tedy nějaký jiný."

Radostně jsem kývla. Stejně by mi pořád připomínal mnou naivní hloupost.

Přede dveřmi už na mě čekal Demetri.

Chvíli si mě prohlížel a já na oplátku jeho. To ticho mě brzy přestalo bavit. "Aro mi dovolil, že mě můžeš trénovat." Když neodpovídal rychle jsem dodala: "Tedy pokud chceš."

"Obávám se, že teď to bude už nutnost."

Nechápavě jsem se na něj zamračila.

"Jsi hezká, až moc hezká." to už jen zabručel ve stylu: Další starosti na mou nebohou hlavu!

"Teď by ses měla, ale převléct."

Překvapeně jsem na něj vykulila oči. "My někam jdeme?"

"Na lov."

Já půjdu na lov? Zatím mi krev vždy nosili a nemusela jsem se starat odkud se bere. Tělo mi zaplavila vlna příjemného vzrušení. Nedokázala jsem si sice představit jak mám nějaké to zvíře ulovit, ale s Demetrim po boku jsem si nemusela dělat obavy.

Slunce se ukrývalo za mraky. V klidu jsme tedy opustily brány Voltery a vydali se k nedalekému lesu. Jen co jsme zašli mezi stromy, Demetri se rozběhl. Okamžitě jsem ho následovala. Užívala jsem si opojného pocitu svobody. Vnímala vítr narážející do mých ledových tváří.

Dostatečně hluboko v lese jsme zastavili.

"Zavři oči." poručil mi Demetri. Poslechla jsem.

"Zhluboka se nadechni a řekni mi, co cítíš."

"Cítím kůru stromů, mech, kvetoucí šeřík,... a krev." Sladká vůně krve mi omamně naplnila nos, až se mi do úst začal uvolňovat jed. Okamžitě jsem se vydala tím směrem. Instinkty mě neomylně vedly k mé oběti. Byl to mladý srnec. Zaváhala jsem jen okamžik než jsem se mu vrhla na krk. Zuby jsem zabořila přesně do míst, z níž vycházela vůně nejsilněji.

Srnec se bezmocně svíjel v mém smrtícím náručí. Jediným pohybem jsem mu zlomila vaz, aniž bych se odtrhla od jeho tepny.

Následovaly ještě dvě další srnky, pak by se do mě nevešla už ani kapka. Demetri mě celou dobu pozoroval s mírně nakrčeným nosem.

"Vedla sis dobře. Doufal jsem ale, že se toho hnusného zlozvyku zbavíš."

"Naštěstí ne." zářila jsem.

Slunce se vylouplo mezitím z poza mraků. Rozhodli jsme se tedy ještě chvíli počkat s návratem, aby nás někdo z lidí nezahlídl. Seděli jsme na mýtině a já se kochala jemným třpytem kůže, který na ní paprsky tvořily.

Hlavou mi najednou probleskla vzpomínka.

"Demetri?"

"Hmmm."

"Vždycky jsem si myslela, že jsi něco provedl, když ti mě pověsili na krk. Jak to je?"

Pobaveně se zasmál. Docela mě to vyděsilo. Nesmál se často, tedy vlastně jsem si nemohla vzpomenout na jediný takový případ.

"Ne. Aro věděl, že na tebe budu dávat bedlivý pozor a navíc jsem jeden z mála, co dokáže zcela odolat krvi. Kdyby ses zranila a byl tam třeba Felix ..." nedokončil větu. Oba jsme věděli, co by se stalo. Většina z Voltery by se na mě okamžitě vrhla.

"Je čas se vrátit do paláce, musíme ti ještě vybrat nový pokoj." vyrušil mě z úvah.

Nevěděla jsem co mě dál čeká, ale byla jsem si jistá, že teď už to mohu alespoň z části ovlivňovat. Už nebudu jen loutkou, kterou si posunují kudy chtějí. Naučím se bránit.

<< Předchozí kapitola     Další kapitola >>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dcera Voltery 7. kapitola: