Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dcera Voltery 2. kapitola

17.10.2009 (16:15) • Texie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 7963×

2. kapitola

Ve Volteře jsem byla už třetím rokem. Každým dnem jsem se dívala nadšeně do zrcadla. Nejen že se můj růst konečně zastavil, ale teď bych směle mohla konkurovat vzhledem i upírkám. To štvalo především Sulpicii a Cariusovu manželku Athenodoru. Jejich citové výlevy byli tak silné, že dokonce občas probudily Marcuse z jeho letargie. Tajně jsem ho podezřívala, že se tím náramně baví.

Čím jsem byla starší, tím jsem v sobě objevovala více upířích vlastností. Zranění se mi rychle zhojila, byla jsem silná i rychlá a občas jsem musela pít krev. Obyčejné lidské jídlo mi nestačilo.

Lidská krev se mi však příčila, jen jsem ji cítila a žaludek se mi odporem stáhl. Dokázala jsem do sebe dostat pouze zvířecí. Aro z toho nebyl příliš nadšený, brzy se s tím však smířil. Dohodli jsme se však, že to raději uchováme v tajnosti. Už nyní jsem s ostatními nevycházela a takovouto stravu by zde moc upírů netolerovalo.

Demetri mě stále doprovázel na každém kroku. Nesměla jsem se bez něho hnout dál než na konec chodby. Doufala jsem, že jak povyrostu přestanou mě tak hlídat, ale teď to bylo ještě horší. Někdy jsem však za jeho všudypřítomnost byla nesmírně vděčná.

Lačné pohledy některých upírů se změnily, ale nezmizely. Dívali se na mě tak zvláštně, až mi někdy na rukou naskočila husí kůže.

Horší však byly pohledy upírek, dívaly se na mě s takovou záští. Jednou na mě dokonce Jane použila svůj dar. Viděla jsem ji už mnohokrát, když jsem tajně pozorovala soudy v sálu, jak jej na někoho použila. Znala jsem ten škodolibý sebevědomý pohled, který upírala na svou oběť, zatím co se bezmocně svíjela na zemi bolestí.

Zděšeně jsem ustoupila až jsem vrazila do zdi. Čekala jsem bolest, která mě srazí na kolena, nic se však nedělo. Jen v obličeji se ji objevil nevěřícný výraz. Ani já jsem to zprvu nechápala. Její dar na mě nefungoval.

Netrvalo dlouho a Aro si mě nechal zavolat. Ve dveřích jsem minula Jane. Vyděšeně si rukou třela tvář. V momentě, kdy mě uviděla ruku svěsila. V jejím pohledu se zračila taková nenávist, až mě přikovala na místě. Než však stačila odejít. Všimla jsem si ještě pár téměř zhojeným odřenin na její tváři.

S rozklepanými koleny jsem vstoupila. Jestli uhodil Jane, nejcennějšího upíra, co čeká mě?

Váhavě jsem k němu pozvedla pohled. Stál u své knihovny a zkoumavě si mě prohlížel. Po pár neuvěřitelně dlouhých vteřinách se konečně pohnul. Došel až ke mě a pozvedl ruku.

Věděla jsem co po mě chce. Nebyla jsem však schopná se ani hnout. Viděla jsem ho, jak pouhým dotekem ruky dokáže vidět každou myšlenku či vzpomínku. Na mě to však ještě nikdy nepoužil. Až do teď.

"Podáš mi ruku?" vytrhl mě jeho hlas z transu.

Okamžitě jsem ji nastavila a čekala jsem co se bude dít. Jemně svou ruku položil na hřbet té mojí. Přemýšlela jsem co to bude za pocit. Jediné co jsem cítila, byly prsty jeho ledové ruky položené na mé. Dotýkal se mě tak lehce, jako bych se mohla rozbít.

Zírala jsem mu do tváře. Nejprve se v ní zračilo překvapení a pak jemný úsměv.

Srdce mi tlouklo jako zběsilé.

"Zdá se má milá, že naše dary jsou na tebe krátké." Vypadal, jako by ho to nadmíru potěšilo. Nezlobil se. Projela mnou vlna úlevy. Téměř se mi podlomila kolena.

"Rád bych, ale ještě něco vyzkoušel." zašeptal si spíše jen pro sebe. Vyděšeně jsem se na něj podívala. Zamířil ke dveřím, kde stráži přikázal, aby dovedli Aleca. Bylo mi jasné, že pokud bude mít Alec možnost pomstít se mi za ponížení své sestry, nezaváhá ani na vteřinu.

Aro si všiml mého pohledu.

"Já i Jane máme dary, které působí na ostatní po psychické stránce. Alecova moc však ochromuje přímo tělo. Chci zjistit jak široce je tvá odolnost vůči našim darů rozvinutá."

Pokud doufal, že mě tím uklidní, minulo se to účinkem. Teď už jsem totiž měla jistotu, že si mě Alec vychutná a já s tím nebudu moct nic dělat. Musela jsem poslechnout.

Nemuseli jsme čekat dlouho. Alec o chvíli později zaklepal a vstoupil. Vrhl na mě podrážděný pohled. Už to věděl. Jane už mu řekla, že ji Aro kvůli mě uhodil. Tak to jsem v kelu.

Aro šel rovnou k jádru věci. "Alecu, mohl bys znehybnit Bellu?"

Vždy mě překvapovalo, že se stále uchyluje ke společenskému požádání. Nedokážu si představit, že by se ho někdo odvážil neposlechnout.

Alec se nejprve zatvářil překvapeně. Bylo na něm vidět, že by čekal cokoliv, kromě tohoto. Vrhl na mě spokojený pohled. Můj pud sebezáchovy mi v hlavě řval seč mě síly ať se otočím a uteču pryč. Mé tělo se bezděčně chtělo přitisknout ke zdi za mými zády. Teprve v tu chvíli mi došlo, že to nejde.

Byla jsem tak strnulá strachem, že jsem si nejprve neuvědomila, že se pohnout ani nemůžu. Stála jsem na místě a nezmohla se ani na odvrácení očí z jeho posměšného vítězoslavného obličeje. Částečně jsem za to byla vděčná. Kolena se mi klepala tak, že bych nejspíš spadla na podlahu.

"To by stačilo." zaslechla jsem Arův hlas.

Alec si mou bezmoc vychutnával, jak nejdéle mohl. V momentě kdy jsem se mohla opět pohnout, jsem se svezla na kolena. Alec kolem mě prošel ke dveřím. Na tváři mu hrál spokojený úsměv. Bylo mi jasné, že se tím budou s Jane ještě dlouho kochat.

Chvilku jsem ještě vydýchávala, než jsem si byla jistá svými koleny. Nejistě jsem se postavila a pohlédla na Ara. Nehybně stál se zamyšleným pohledem na mě^.

"Té odolnosti, která tě dokázala ochránit účinkům mé a Janiny síly se říká štít. Dokáže tě však ochránit jen před schopnosti, které útočí na tvou mysl. Přesto to velmi vzácný dar."

Pak se odmlčel, dál mě pozoroval. Jako by si do paměti ukládal každou maličkost, které si na mě všiml. Nervózně jsem tam stála a přála si konečně se otočit a vyběhnout ven. Potřebovala jsem to vstřebat.

"Mohla bych už odejít?" zeptala jsem se potichu s pohledem upřeným opět na tmavý vzor koberce.

"Ne. Chtěl jsem ti ještě oznámit, že za dva týdny pořádáme ples na oslavu Marcusovích narozenin. Smíš se ho zúčastnit. Demetri ti pomůže vyřídit vše potřebné."

Nevěřícně jsem na něj zírala. Nikdy jsem na tyto společenské akce nesměla. Občas jsem se pokusila alespoň na ně nakouknout z některé z galerií v sálech, ale Demetri mě většinou chytil a odvedl dříve, než jsem něco mohla spatřit. Teď jsem zvaná. No to bylo trochu silné slovo. Smím se zúčastnit.

Byla jsem tak překvapená, že jsem tam jen stála a zírala na něj. Musel mi naznačit rukou, že už můžu odejít. Jinak bych tam stála několik dalších minut.

S nadšeným úsměvem jsem se rozeběhla ze sálu. Koutkem oka jsem ještě zahlédla jak se Aro pobaveně usmál. Já však měla v hlavě už něco úplně jiného. Utíkala jsem chodbou a nehleděla jsem napravo ani nalevo. Najednou se ozvala rána a já se sunula po něčem tvrdém k zemi. Dopadla jsem přímo na bobek. Zatřepala jsem hlavou a vzhlédla vzhůru.

Trochu mi to připomínalo jak jsem byla ještě dítě. Vzhlížela jsem na vyděšenou tvář Demetriho. takhle se tvářil vždycky, když jsem zakopla, řízla se nebo se jinak poškodila. Jak s oblibou říkával. Chudák určitě provedl tenkrát něco otřesného, když mu dali do péče takové třeštidlo jako jsem já.

Než se stačil vzpamatovat a nahodit opět ten svůj netečný výraz, stála jsem už na nohou.

"Já můžu na Marcusův ples." poskakovala jsem kolem něho.

"Už jsem slyšel. Mám s tebou jít sehnat nějaké šaty." snažil se říct ve směru, jakým jsem právě poskakovala.

"A můžeme jít hned?"

"Pro mě za mě." Ozvala se druhá rána. Skočila jsem na Demetriho a líbla jej na tvář. Jestli se kdy předtím tvářil vyděšeně, teď doslova třeštil oči. To jsem už ale běžela ke svému pokoji se převléct a pak směr nákupy.

<< Předchozí kapitola Další kapitola >>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dcera Voltery 2. kapitola: