Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dávno zapomenutá láska - Prolog+ 1.Minulost, přítomnost, budoucnost

19.06.2009 (18:00) • Krysteena • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2428×

                                                               PROLOG

Před 73 lety

   Na to, že byla zářijová noc, bylo chladno. V mém těle řádil oheň, stravoval mě za živa, ale jasně jsem vnímala, že všude kolem mě, je zima. Tak proč se nemůžu ochladit? Žár uvnitř mě sílil a sílil. Začala jsem se loučit se životem. „Neboj se, brzy bude po všem Jass" řekl mi jakýsi hlas odněkud z dálky. Netušila jsem kdo to je, ale byla jsem ráda, že nejsem sama. Snažila jsem se mu věřit, ale bylo to tak těžké, ta bolest byla neskutečná. „Možná by bylo lepší, kdybych zemřela, stejně mě už nic dobrého nečeká, když je Emmett mrtvý" napadlo mě. Chtělo se mi křičet, ale z mých úst nevyšla ani hláska. Jako bych byla uzamčená ve svém vlastním těle. Netuším, jak dlouho jsem byla v tomto stavu. Mě to přišlo jako věčnost.  V jednu chvíli, kdy byla bolest a žár nejsilnější, se něco změnilo. Jako by to, co vyvolávalo ta muka, došlo cíle a dalo se na ústup. Ano bolest slábla i oheň v mém těle uhasínali. Moje tělo přestalo umírat, naopak, stala se ze mě nová bytost. Upír.

                                       1. Minulost, přítomnost, budoucnost

     Jmenuji se Jassmine Cooperová. Narodila jsem se takříkajíc v předvečer konce první světové války roku 1917. Můj otec, byl americký voják Major Robert J. Cooper a padnul ve válce, když mi byl rok. Zůstala jsem sama s matkou a starší sestrou Leslie. Neměla jsem špatný život, ne, to určitě ne. Pravda, moje matka byla přísná a její druhý manžel alkoholik, ale já jsem byla šťastná, ani nevím proč, snad jsem podvědomě tušila, že mě jednou čeká něco velkého, silného a nepopsatelného. V pozdějších letech byl příčinou mého štěstí on. Emmett McCarty.

      Seznámili jsme se, ještě když jsem žila v Tennessee. Psal se rok 1934. Tehdy mi bylo 17 let a Emmettovi o 2 roky víc. Pamatuji si na to jako by to bylo včera. Tehdy k nám přijel cirkus. Leslie a já jsme se moc těšily. Vzala jsem si jedny ze svých nejlepších šatů. Musím říct, že mi to slušelo. Byla, vlastně pořád jsem štíhlá, vysoká černovláska. Tehdy jsem měla jasně modré oči, ne jako dnes, kdy je mám do fialova. Lidé mi často říkali, že můj úsměv, je jako balzám na duši. Možná proto jsem se rozhodla, že po maturitě, chci studovat medicínu. Možná si říkáte, že je to bláznivé, aby v této době žena studovala a ještě k tomu medicínu. Snad to tak bylo, ale mě odvaha jít za svým snen nechyběla a navíc ten den se mi moje znalosti hodily. Před cirkusem stály vozy se zvířaty. Všichni jsme je obdivovali. Cirkus byl docela vzácnost, proto to pro nás byl svátek. Kromě slona, páru lvů tu byli taky medvědi. Ano medvědi, díky nimž jsme se s Emmettem seznámili a byli to taky oni, kteří nás rozdělili, ale nechci předbíhat událostem.

   S Leslie už jsme stáli u vozu s opicemi, když jsem uslyšela bujarý smích a medvědí řev. Ohlédla jsem se. Spatřila jsem skupinku pěti kluků, co dráždili jednoho z medvědů, Grizzliho. Jeden z nich mě upoutal. Byl vysoký, svaltaný, tmavovlasý. Zrovna když jsem chtěla říct Leslie, že je to fešák, se to stalo. Medvěd toho usměvavého kluka drápnul do ruky. Chapec vykřiknul. Z ruky se mu řinula krev a nikde nebyl žádný lékař. „Jassie ty si přece pořád čteš ty lékařské knihy, pomoz mu" nabádala mne Leslie a já jsem ji poslechla. „Ukaž, pomůžu ti" řekla jsem tomu panu dokonalému. Nebránil se. Nejdříve jsem mu šátkem priškrtila ruku nad ránou, na kterou jsem pak jsem přiložila kapesník, abych zastavila krvácení. „Chtělo by to zašít, rána je dost hluboká. Nedaleko odtud má ordinaci doktor O'Hill. Jestli chceš, můžu tě k němu odvést" navrhla jsem mladíkovi. „Díky to bys byla hodná. Mimochodem já jsem Emmett. Emmett McCarty" „Jassmine Cooperová" i já jsem se představila „Půjdeme?" „Jistě" souhlasil. Cestou jsme si povídali a já zjišťovala, že je to príma kluk. „Škoda, že už ho nikdy neuvidím" pomyslela jsem si. Ovšem pravda byla jiná. Přeskočila jiskra a zamilovali jsme se do sebe. Vídali jsme se další a další den. Byli jsme spolu rok, když mě požádal o ruku a já jsem souhlasila. Moji rodiče byli proti, ale nám to bylo jedno. Byli jsme připraveni o naše společné štěstí bojovat, a kdyby bylo nejhůř, měli jsme v plánu odjet. Snili jsme o životě ve velkoměstě, jako byl New York. Bohužel naše štěstí netrvalo dlouho. Emmett jednoho dne zmizel v horách. Bylo po něm vyhlášeno pátrání. Policie našla v lese zkrvavené cáry z jeho oblečení a prohlásila jej za mrtvého. Oficiální příčinou bylo napadení medvědem. Jeho tělo se nikdy nenašlo.

   Bylo to teprve pár měsíců, co jsem po něm truchlila, když přišla matka s novým nápadníkem. Odmítla jsem si jej vzít. Nechtěla jsem být hloupá husička, která stráví celý svůj život u plotny, jak tomu bylo v 30-tých letech zvykem. Dlouho jsem neváhala. Vybrala jsem všechny svoje úspory, zabalila si věci a utekla do New Yorku, tak jak jsme si to vysnili s Emmettem. Tohle město se mi stalo osudným. Pronajala jsem si pokoj u jedné staré paní. Nebylo to nic moc, ale mě to stačilo. Navíc jsem se doma stejně moc nezdržovala, byly totiž práznidy a já jsem si musela sehnat práci, jinak by mi našetřené peníze rychle došly. Naštěstí to nebyl velký problém a tak jsem si brzo našla práci jako švadlena u Coco Channel, která v té době byla zrovna ve Státech. Zvláštní náhoda, že? Módu jsem vždycky milovala, dokonce jsem si pár svých šatů sama navrhla a zhotovila, takže pro mě šití nebyl žádný problém. Pravda, nebyla to medicína, ale i tak to byla zkušenost k nezaplacení. Konečně jsem se dostávala z depresí a smutku, že bych přece jen mohla být šťastná? Zrovna, když jsem tomu začínala opravdu věřit, se mi život znovu obrátil naruby.

     Byl zářijový večer, hvězdy na nebi zářily jako diamanty. Vracela jsem se tím chladným večerem  z práce domů, trochu se to tam dnes protáhlo, protože jedna z mých kolegyň slavila zasnoubení. Ačkoliv jsem jsem jí to přála z celého srdce, neubránila jsem se smutku. Vzpomněla jsem si na svoje zasnoubení s Emmettem. Myslela jsem na něj i cestou domů, dokonce mi po stváři skanulo par slz. Ovšem můj znovu vzkřísený smutek netrval dlouho. Domů mi zbývalo jen pár metrů, ale ty už jsem nikdy neušla. V cestě mi zabránil nějaký muž v kápi, teď už vím, že to byl upír a já, já jsem byla jeho oběť. Po jeho kousnutí se v mém těle rozhořel oheň, který jakoby mě stravoval za živa. Tehdy jsem nic netušila o upířím jedu a ani jsem nedoufala, že přežiji. Možná bych opravdu zemřela nebýt Samanthy a Bena, kteří ze mě dostali přebytek jedu, který by mě zabil. Také oni jsou upíři, ale vegetariáni. Zachránili mě před smrtí a stali se mojí novou rodinou. Sam je vysoká, štíhlá bruneta s jantarovýma očima. V dnešní době jí je 120, ale v okamžiku přeměny jí bylo 30. Obvykle pracuje jako účetní a někdy jako právnička. Na první pohled působí jako praktická žena, co má vše na háku, ale ve skutečnosti je dost chaotická a všechny svoje trapasy zvládá s úsměvem.  Co se týče Benjamina, tak ten je velice vysoký a statný. Na první dojem budí respekt, ale duši má dobráckou. I on má jantarové oči a jeho jsou vlasy plavé. Je mu 150 ovšem opticky 35. Nejspíš 100x vystudoval pedagogickou fakultu. Práce učitele jej nesmírně baví. Všeobecně rád dělá věci, které mají smysl. Je to praktik s duší romantika. Do naší rodiny patří ještě patnáctiletá Danielle, kterou Sam a Ben zachránili před dvaceti lety. Je to roztomilá zrzečka s pihami na nose. Danny to děsně vadí a má pocit, že díky nim není krásná, ale opak je pravdou. Co se týče jejích očí, ty jsou stejné jako moje, temně fialové. Asi dřív byla taky modrooká. Jsem ráda, že patří do naší rodiny, protože je to neustálý zdroj dobré nálady. Zrovna jako dnes. I když za tu staruchu, jak mi dneska říká, bych ji nejraději nakopla do zadku.

   Dnes je to totiž 73 let, co jsem se znovu narodila, pokud se to tak dá říct. Zažila jsem několik ér, vystudovala spousty škol jak středních tak i vysokých, medicínu dokonce několikrát, ale nikdy více jsem se nezamilovala. Kdo ví? Třeba ještě někdy potkám toho pravého, možná už zítra nebo za rok? Každopádně dnes jsem na muže neměla myšlenky. Znovu jsme se stěhovali. Měli jsme namířeno na Aljašku do Denali za Samantinou kamarádkou Tanjou a jejími setrami. Cestou jsme se měli zastavit ve Forks, kde žil Benův dávný přítel, který jej odnaučil pít lidskou krev, se svojí rodinou. Jmenoval se Carlisle Cullen a prý je lékař, stejně jako já. Už jsem se docela těšila, až poznám další upíry vegetariány. Jediné, co mi kazilo radost, byly dvě věci. Fakt, že musím znova nastoupit na střední. Tohle mě unavovalo. A další fakt byla potrava. To jako na té Aljašce budu muset jíst tučňáky? Já, která k smrti miluju medvědy Grizzli?

Autor: Krysteena (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dávno zapomenutá láska - Prolog+ 1.Minulost, přítomnost, budoucnost: