Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dávno zapomenutá láska - 8. Pomíjivý pocit bezpečí

09.07.2009 (16:30) • Krysteena • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1642×

                                                8. Pomíjivý pocit bezpečí

 …ale já jsem věděla, že to nepůjde. Nemohla jsem. Neříkám, že se mi to nelíbilo. Jednoduše jsem nemohla. Pořád jsem musela myslet na Emmetta. Bylo to ještě brzy, příliš brzy. „Chrisi…“ „Ano?“ zamumlal, aniž by mě přestal líbat můj pupík „Chrisi dost“ „Fajn, tak se přesuneme níž“ nechápal, co myslím „Chrisi prosím tě přestaň, já nemůžu“ řekla jsem plačtivě. „Co? Ale já myslel…“ konečně se zarazil „Já vím…ale já…prostě nemůžu, prosím tě odpust mi to. Je to moc brzy. Omlouvám se“ vymanila jsem se z jeho objetí a začala se shánět po oblečení, které mi sundal. Chris byl evidentně zaražený. „Fajn, no dobře…však…máme čas…celou věčnost, ne?“ usmál se chatrným úsměvem a mě bylo jasné, jak moc jsem ho zklamala. „To víš, že ano“ řekla jsem smířlivě a políbila jej. V rychlosti jsem se oblékla a vyběhla z pokoje. Chris zůstal ležet v posteli. Nejdřív jsem zamířila do koupelny. Chtěla jsem smýt jeho polibky a doteky. Už jsem je na svém těle nechtěla cítit. Vzala jsem si i jiné oblečení, ale pořád jsem se cítila mizerně... zní to zvláštně, ale nebyla jsem to já. Pokoušela jsem se číst knížku a poslouchat hudbu, ale nemohla jsem se na nic soustředit. Kolem půlnoci jsem to vzdala a šla se projít ven na čerstvý vzduch. Moje kroky vedly na pláž, na skaliska. Cestu mi osvěcoval měsíc a jeho setry hvězdy. Vál lehký větřík, hladil mě po tvářích a čechral mi vlasy. Cítila jsem se svobodná. Měla jsem pocit, že stačí roztáhnout ruce a poletím. „Kéž bych mohla odletět pryč, daleko od všeho a od všech“ říkala jsem si. Byla jsem tak zamyšlená, že jsem si ani nevšimla, že na útesu někdo sedí. „Jassie“ zašeptal ten někdo a pak seskočil dolů, zamnou na pláž. Byl to Emmett. „Emmette“ zamumlala jsem a pak jsem se rozvzlykala. „Jass…co se děje?“ zeptal se mě smutně Emmett „Bože Emmette“ řekla jsem a padla mu do náruče „Jass, Jassminko, miláčku neplakej. Jsem u tebe, všechno bude dobrý. Pšššt, neplakej“ šeptal mi do vlasů a pevně mě objímal. Teprve v jeho náručí jsem našla svoji ztracenou rovnováhu. Teprve v jeho objetí, jsem se cítila svá, cítila jsem se v bezpečí a cítila jsem, že všechno bude zase v pořádku. Přestala jsem vzlykat, ale zůstala jsem v jeho náručí. Opřela jsem si hlavu o jeho pevné rameno. Vdechovala jsem jeho opojnou vůni, vnímala jeho blízkost, sílu a něžnost jeho paží, každičký kousek jeho dokonalého těla… „Jassie, co se stalo? Proč jsi plakala? On ti ublížil?“ chtěl vědět Emmet, co mi bylo, ale já mu to nemohla říct. „Ne, neublížil mi. Jen…“ zarazila jsem se. Kousek jsem se poodtáhla a Emmett ačkoliv evidentně nechtěl, povolil svoje sevření. Dívali jsme se navzájem do očí. „Jassie“ zašeptal Emmett a lehce mi prsty přejel po tváři. Věděla jsem, že bych měla jít, ale moje nohy mě odmítly poslouchat. Emmett se ke mně naklonil, ale těsně před mými rty se zarazil. Věděl, že nechci, aby mě líbal, tak nechal rozhodnutí na mě. Cítila jsem na rtech jeho dech, krásně mě šimral. Vzrušení, které mezi námi panovalo, se dalo krájet. Naše rty od sebe byly vzdáleny jen milimetr…můj dech se zrychlil…bylo to Emmettovou blízkostí nebo vzrušením ze zakázaného ovoce? Dlouho jsem se nerozmýšlela, moje rty vyplnily tu milimetrovou propast mezi námi a střetly se s těmi jeho v bodě, zvaným polibek. Z počátku byly naše polibky letmé a něžné jako doteky křídel motýlů, ale postupně nabývaly na intenzitě. Objala jsem Emmetta kolem pasu, už nikdy jsem se jej nechtěla pustit. Přála jsem si, aby ta chvíle trvala věčnost. „Miluju tě“ zašeptal do větru „A já miluju tebe“ řekla jsem mu pravdu. Emmett se usmál „Já vím“ „Jak to můžeš vědět?“ nechápala jsem „Tvoje oči mi to říkaly celou dobu a tvoje polibky to jen dokazují“ řekl a usmál se. „To jsem tak špatná lhářka?“ „Ano a vždycky jsi byla“ „Bože Emmette, tohle je šílené. Co Rose a Chris…to nejde…nemůžeme…“ „Pšššttt. Nekaž to. Teď jsme spolu. Nic jiného není důležité“ zašeptal a znovu mě políbil. Nemohla jsem se jeho polibků nabažit…ale přesto… „Měla bych jít domů“ zaprotestovala jsem „Kam bys chodila. Tady jsi doma. Semnou…u mě v náručí“ řekl a pevněji mě sevřel „Dobře“ usmála jsem se a políbila jej na nos, tak jako jsem to dělala dřív.

   Chvíli jsme se v objetí procházeli po pláži. Poslouchali hudbu moře a příběhy, které nám šeptalo listí stromů chvějící se ve vánku. Pak jsme si lehli do trávy, která byla opodál, a počítali hvězdy. Užívali jsme si každé společné vteřiny. Líbali se jako by to mělo být naposled a doufali, že zítřek nikdy nepřijde. Emmett mi vyprávěl co se dělo, když ho napadl ten medvěd a já jemu o životě bez něj. Vycítil, můj smutek, přitáhnul si mě blíž a já jsem hlavou spočinula na jeho mužné hrudi. Vnímala jsem každičký jeho sval…je to bláznivé, ale v jednu chvíli, jako bych zaslechla tlukot jeho srdce. „Vidíš, co semnou děláš? Já z tebe snad obživnu“ zasmál se  i já jsem se smála. Všechny starosti byly pryč, všechna ta bolest a smutek. Byli jsme jen já a Emmett. Bohužel jsme nebyli tak úplně sami. Byl tam s námi čas. Čas, který neúprosně a nemilosrdně plynul dál a dál. Než jsme se s Emmettem nadáli, začal se před námi rodit nový den. Pomalu, ale jistě začalo nad oceánem vycházet slunce, jako by bylo stvořeno z mořské pěny. Leželi jsme s Emmettem vzájemně propleteni našimi těly, v láskyplném objetí, a pozorovali ten zázrak. Vždycky jsem milovala východ slunce, dával mi naději a víru v další den. I dnes jsem pociťovala víru. Víru ve mně a Emmetta, víru v naši lásku. „Miluju tě a vždycky budu“ zašeptala jsem a Emmett mi odpověděl polibkem. Dívala jsem se mu do očí a pokoušela se v nich číst. Když posmutněly, posmutněly i ty moje. Věděli jsme to. Oba jsme tušili, že za pár chvil přijde rozloučení. „Co budeme dělat?“ zašeptal a shrnul mi vlasy z obličeje „Já nevím“ přiznala jsem „Jass, nedokážu se od tebe odloučit. Nedokážu tě znovu ztratit…“ „Nemysli na to, ještě máme těch několik okamžiků, co tu můžeme spolu být“

   Ještě nějakou chvíli jsme tam tak spolu nehybně leželi a v duchu se loučili a pak…pak přišlo opravdové loučení. Nemohli jsme tam zůstat věčně, i když jsme si to tak přáli. Ach…ten čas…Když přišel ten okamžik, ta chvíle, kdy jsme museli jít, ani jeden z nás nic neřekl. Bez jakéhokoliv slůvka jsme vstali a vydali se domů. Kráčeli jsme v tom bolestivém a srdce drásajícím tichu a drželi se za ruce. Pouta, která jsem tak moc chtěla přetrhat, se zdála být pevnější, než jsem čekala. Naše láska byla silnější a i přesto jsme nemohli být spolu. Emmett mě doprovodil skoro až k domu. Dál už semnou jít nemohl. Nikdo nás nesměl vidět… Naposledy mě pevně objal a pohlédnul mi do očí „Já se tě nikdy nevzdám moje maličká, nikdy! Něco vymyslíme, uvidíš… zase bude dobře“ sliboval mi a já mu přiložila prst na rty „Nic neslibuj, nedávej mi naději. Znovu tě ztratit…zabilo by mě to…“ prosila jsem „Jass“ zasténal a políbil mě. Náš polibek byl tak vášnivý, naléhavý….poslední… Vymanila jsem se z Emmettova objetí a rozběhla se domů. Neotočila jsem se…nemohla jsem…znova bych ho už opustit nedokázala…

Běžela jsem domů a dusila v sobě pláč. Ten dokonalý avšak pomíjivý pocit bezpečí, který jsem cítila v Emmettově náručí byl pryč a s ním i všechna ta víra a naděje. Ani jsem se neodvažovala domýšlet, jak tohle jednou skončí. Jedno jsem ale tušila, konec nepřijde ani dnes ani zítra. Možná to bude trvat věčnost a možná jej naleznu až v milosrdné náruči smrti…

Autor: Krysteena (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dávno zapomenutá láska - 8. Pomíjivý pocit bezpečí: