Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dávno zapomenutá láska - 3.Ty žiješ!?

21.06.2009 (08:00) • Krysteena • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2416×

                                             3.  Ty žiješ !?!

Ráno odešly Alice, Rose a Bella do školy. Carlisle šel do nemocnice. Byla jsem s ním domluvená, že tam půjdu až zítra a že mi to tam dneska zařídí. Esme s námi zůstala doma. Pořád si měly se Sam co říct. My s Benem jsme koukali na filmy, ale Ben se pak šel projít. Nás to taky moc nebavilo, ale co jiného dělat? Naštěstí nám čas utíkal rychle a než jsme se nadály, přišly holky ze školy a vyrazily jsme a nákupy. Jen nás 5. Sam a Esme se nechtělo a Ben byl někde venku a ten by nám to stejně kazil. Je to typický mužský, který se na nákupech nudí a pak je protivný a uhání nás, abychom už jeli domů, jen co vejdeme do obchodu.

„Port Angeles nebo Olympia?" zeptala se Alice, když jsme vyjely. „Kde je to lepší a hlavně kde je víc obchodů" zavelela Danny „Olypia" řekly Alice s Rose zároveň. Nákupy byly senzační. Dokonce i Bella se bavila a to je podle holek co říct. Počáteční rozpaky zmizely a začaly jsme se spřátelovat. Všechny, až na Bellu, jsme měly zálibu v módních trendech. Prošly jsme tedy všechny značkové butiky. Byla jsem docela překvapená, co všechno tu je za značky. A ty ceny, no prostě ráj pro shopaholiky. Domů jsme jely až se stmíváním. U domu byl zaparkovaný neznámý Jeep. „Už jsou doma, no konečně" zaradovala se Bella „Já myslela, že jsi byla ráda, když odjeli" zeptala se šokovaně Rose „Jo to byla. Pravda je, že mě Edward poslední dobou neskutečně štve. Někdy se tou jeho láskou až moc dusím." „Ne jako když jsi s Jakobem co?" podotkla Alice „Kdo je Jacob? Nějaký další upír?" nastražila ouška Danny „Ne, je to vlkodlak, do kterého se Bella zamilovala" odpověděla Rose „Ale já myslela, že chodíš s Edwardem" nechápala jsem „Ano, to ano. Oba je mám moc ráda a nějak se nemůžu rozhodnout. Jsou tak jiní a zároveň si jsou podobní. Prostě nevím, kterého chci" „Jassie to je případ pro tebe, ty jsi přece cvokař" zahihňala se Danny a jako první vystoupila z auta a vydala se do domu. Následovaly jsme ji ověšené nákupními taškami. „Ahojky"zavolala Alice jen, co vešla do domu. Vzala mě a Danny za ruku a táhla nás do obýváku, kde byli dva z kluků. Jeden s měděnými hrál na klavír a druhý, blonďák, si četl. „Edwarde, Japere tohle jsou Jassmine a Danielle" představila nás  „Já jsem Japer, těší mě" řekl upír, co si původně četl v křesle, ale najednou se objevil před námi. Jako člověka by mě ta rychlost vyděsila, ale jako upírka jsem ji zbožňovala. Měla jsem pocit, že pomalost mě brzdí a že mi mezitím něco uteče. „Jassie" podal jsem mu ruku „ A já jsem Danny" přidala se Danielle. Pak vstal i Edward „Já jsem Edward, rád vás poznávám" „Nápodobně" podala jsem i jemu ruku a on mi ji políbil. No, buď je dobře vychovaný, nebo chtěl, aby Bella žárlila. Mělo to jediný háček. Zrovna nebyla v místnosti, takže to spíš byla možnost číslo jedna. „ Ne, že by jste mi kluci nestačili, ale nemáte být náhodou tři?" řešila nedostatky v počtu Danny „Emmette můžeš jít na chvíli dolů?" zavolala Alice. Při vyslovení toho jména jsem se otřepala. Edward si toho všimnul a zvláštně se na mě podíval „Copak, čteš mi myšlenky?" zeptala jsem se „Ne, právě že ne" řekl trochu sklesle „Wau, tak to už je další na kterou ti to nefunguje. Zvláštní, že jsou to pokaždé ženský" řekl hlas, mně tak známý. Ale ne to  nemůže být pravda. On je přece mrtvý. To nemůže být Emmett, ne to ne. Pomalu, opravdu pomaloučku jsem se otočila a pohledla jsem na toho kluka. Kdyby v mých žilách kolovala krev, nikdo by se jí v ten moment nedořezal. To co jsem spatřila, mi vyrazilo dech. Mé dávno nebijící srdce jako by dotlouklo až v tento moment. Dokonce jsem měla pocit, že se nemůžu nadechnout. Zvláštní vzhledem k tomu, že dýchat nemusím. Pohlédla jsem do očí člověku, jehož jsem 74 let považovala za mrtvého. Ano, byl to opravdu on, můj Emmett. „Jassmine... ty žiješ?!..." zašeptal. Nevím, kdo z nás byl více v šoku. Stáli jsme proti sobě a nevěřícně na sebe hleděli. Ani já ani Emmett jsme už víc neřekli. Kdyby moje oči mohly ronit slzy, už by se mi z nich na tvářích rozlily potůčky.

Atmosféra v místnosti houstla, protože nikdo kromě nás dvou netušil, co se děje. Snad jen Edward, který si to mohl přečíst v Emmettově mysli. Nemohla jsem se soustředit, nemohla jsem dýchat. Chvěla jsem se. V té místnosti jsem už nemohla zůstat. Musela jsem pryč. Pryč odsud.  Pryč od něj. Můj mozek si potřeboval všechno v klidu promyslet. Rozběhla jsem se. Vyběhla jsem z domu. Utíkala jsem, co nejrychleji to šlo. Netušila jsem, kam běžím, ale bylo to jedno. Hlavně, že jsem byla v pohybu. Nevěděla jsem, jak daleko jsem od domu a jak dlouho jsem vlastně běžela, ale v jednu chvíli jsem poznala, že už to stačí. Ne, nebyla jsem unavená, to nejsem nikdy. Jen jsem se uklidnila. Zastavila jsem se a rozhlédla se, kde to vlastně jsem. Stála jsem na pláži. Chladný vítr vanoucí od moře si pohrával s mými vlasy. Bylo to příjemné. Zahleděla jsem se do modravé dálky a snažila jsem se najít svoji ztracenou rovnováhu. „Jassie" ozvalo se za mými zády. Otočila jsem se a znovu pohlédla do Emmettovy tváře. Vůbec se nezměnil, jen oči měl jantarové. Pořád působil tak silně a zároveň něžně.„Jassie jak je to možné?" šeptal, v jeho teplých očích byl smutek „To řekni ty mně" řekla jsem zlomeně „ty jsi v tom lese..." „Málem, Rose mě odnesla ke Carlislovi a ten mě zachránil a ty...kdy...a kdo?" „Rok po tobě. V New Yorku. A nevím kdo...Emmette...kdyby ses vrátil..." „Ale já nemohl...však víš...lidé o upírech nesmí vědět..." „Leda, že by se jimi pak sami stali..." „Jassie já..." zasekl se v půli věty. Pomalu se ke mně přiblížil, snad se bál, abych znovu neutekla, ale to jsem neměla v úmyslu. Zůstala jsem nehnutě stát na místě. Přistoupil ke mně a shrnul mi z tváře pramínky vlasů, které mi tam zavál vítr. Pak pomalu přejel prsty po mé ledové tváři. „Jassie...pořád jsi tak krásná..." „Taky ses nezměnil" „Je mi to líto..." zašeptal „A co? Že jsi mě nechal věřit, že jsi mrtvý? Že ses pro mě nevrátil? Chtěli jsme spolu zůstat navždy, pamatuješ? A ty jsi mě opustil! Co z toho je ti líto? Hm?" Sklopil zrak a chvíli se díval na mokrý písek pod námi. „Všechno je mi líto. A nejvíc...že jsi taky..." „Že jsem upír? Abys věděl, tak zrovna toho nelituji. I když pravda je, že jsem si dlouho přála být mrtvá, ale to nebylo kvůli upírství. Bylo to kvůli tobě. Nechtěla jsem žít věčnost bez tebe, ale i na to jsem si časem zvykla." „Jass..." „A jak vidím, ty jsi taky nezůstal sám. No...dobře sis vybral. S Rosalií se nemůžu ani srovnávat. Gratuluju ti" řekla jsem. Všechny ty emoce ve mně vřely. Vnímala jsem Emmettovu bolest, ale nebyla jsem schopná reagovat jinak. Emmett se mi upřeně díval do očí. Z ničeho nic se přiblížil ještě blíž. Sklonil se ke mně a pak se naše rty setkaly. Políbil mě. Nejdříve byl ten polibek něžný, nesmělý a pak přibýval na intenzitě. Byl čím dál více vášnivý. Chvíli jsem stála cela zkoprnělá. Mísilo se ve mně tolik pocitů. Radost, že žije, že je tu semnou a dokonce mě líbá, ale na druhou stranu tu bylo vědomí, že teď má Rosalii. Ona je jeho žena a ne já. Právě tohle mě donutilo se od Emmetta odtáhnout „Ne... tohle už nedělej" zašeptala jsem „Odpusť...já...prostě jsem musel. To je tak...já...myslel jsem, že jsem tě ztratil a teď si tady přede mnou. Víš...několik let po mé přeměně, když už jsem neměl problémy s lidskou krví, jsem se vrátil do Tennessee. Chtěl jsem vidět jak žiješ. Ale po tobě nikde ani stopa a pak jsem uviděl na hřbitově tvůj hrob. Prý jsi zmizela a tak tě tvá matka po určité době nechala prohlásit za mrtvou. Doufal jsem, že tě uvidím šťastně vdanou s dětmi a místo toho...bylo to..." „Ty jsi byl jediný, koho jsem si chtěla vzít a mít s ním rodinu. Proto jsem utekla do New Yorku. Nechtěla jsem se vdát a už vůbec ne za Rogera Twinsyho" „Jassie ani nevíš, jak moc mě to mrzí...nikdy jsem na tebe nezapomněl...pořád tě mám rád...ale..." „Ale teď máš Rosalii. Neboj, to nevadí. Za pár dní odjíždíme a tvůj život se vrátí do starých kolejí. Časem zapomeneš" „Ne...to ne...Jassie já nikdy nezapomenu...já tě vždycky budu..." „Měli bychom se vrátit" přerušila jsem jej. Celou dobu jsem se snažila být silná. Kdyby to dořekl, moje síla, ovládání by bylo v mžiku pryč a to jsem přece nemohla dopustit. Nesmí se nikdy dozvědět, jak moc ho mám ráda a jak moc mě fakt, že má jinou zranil. „Dobře" zašeptal. Z počátku jsme šli normální lidskou rychlostí, ale pak jsme se dali do běhu, aniž bychom promluvili jednané slovo. Když jsme vešli do obýváku, čekali na nás obě rodiny. Všichni působili zmateně, až na dvě osoby. Nicka, který zářil veselím a Rose, který viditelně skrývala svoji zlost...

Autor: Krysteena (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dávno zapomenutá láska - 3.Ty žiješ!?: