Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dávno zapomenutá láska - 22. A tak láska zažehla jiskru

20.08.2009 (13:00) • Krysteena • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2074×

22. A tak láska zažehla jiskru

 EMMETT

   Třásl jsem s nehybným tělem mé Jassie, křičel a prosil, aby mě nepouštěla, ale ona nereagovala. „Synu…“ chytl mě Carlisle za rameno „Je pozdě…“ zašeptal a moje tělo se začalo otřásat tichými vzlyky. Nemohl jsem uvěřit, že je mrtvá, nechtěl jsem to. Bez Jassie můj život postrádal jakýkoliv smysl. „Máš přece dceru a ta tě potřebuje“ reagoval na moje myšlenky Edward „Ne, já nemám dceru“ zavrčel jsem vsteky. Dítě, které Jassie, porodila, kvůli kterému zemřela, plakalo a křičelo, ale mě to bylo jedno. „Emmette, měl by sis ji vzít, ona tě teď potřebuje, potřebuje tvoji lásku“ přemlouvala mě Esme a přinesla to novorozeně ke mně.  „Odnes ji, já ji nechci“ zavrčel jsem a svůj zrak stále upíral na Jassie. Můj mozek to pořád nechtěl pochopit, i když srdce už zasáhla vlna bolesti z její ztráty. „Emme…“ „Sakra Esme odnes to děcko! Já ji nechci! Jak bych ji mohl milovat? Kvůli ní je Jassie mrtvá! Zabila Jass, všechno je to její vina. Nemůžu se na ni ani podívat, je mi zní zle. Radši ji odnes nebo to bude první a poslední hodina, co je na světě. Tak moc ji nenávidím, nejradši bych ji viděl mrtvou!!!!“ křičel jsem z plna hrdla „Emmette uklidni se…“ mírnil mě Carlisle, ale můj hněv a bolest mi zamlžily všechny myšlenky. Zadupávali všechny ostatní pocity hluboko do mého nitra, a tak se štěstí z narozeného dítěte, proměnilo v nenávist. „Nech mě být Carlisle, všichni mě nechte být“ „Ale…“ „Tak sakra táhněte! Nechte nás konečně být! Nemohl jsem s ní být, když žila a teď mi Jassie berete i jako mrtvou. Jděte k čertu! Vypadněte odsud!“ vyhodil jsem je všechny a zůstal sám. Sám se svojí láskou. Lehl jsem si k ní a sevřel ji v náručí, hladil ji po vlasech a líbal. Moje mysl si nedokázala představit život bez ní. Když jsem před desítkami let myslel, že je mrtvá srazilo mně to na kolena, ale pořád to bolelo míň, než ji ztratit teď, teď, když jsme dostali novou šanci na společný život. Proč jen je osud tak krutý? Proč mi ji znovu postavil do cesty, když mi ji za tak krátko zase vzal? Proč? Proč nemůžeme být šťastní? „Jassminko, no tak, prober se…prober se, lásko…“ šeptal jsem jí do vlasů a doufal v zázrak.

NIKDO

   Hodiny plynuly a Emmett stále třímal Jassie ve svém náručí. Už nevzlykal, neprosil. Jen ji tiše objímal a pozoroval vycházející hvězdy. Vzpomínal na jejich setkání, první polibek, zasnoubení…Přál si vrátit čas, přál si nikdy nejít na lov, který se mu stal osudný. Kdyby neodešel, mohl s Jassie strávit celý zbytek života, nikdo a nic by je od sebe neodloučilo. A až by nadešel čas, zemřel by po jejím boku. Ano, zemřít, to si nyní přál z celého srdce. Nedovedl si představit život bez Jassie a ani nechtěl. Bolest se mu zarývala hluboko do ledového srdce a myslí mu tepala myšlenka na smrt. A Jassmine? Její tělo odpočívalo po boku milovaného muže, zatím co její mysl bloudila v temnotách. Ano, pořád tu byla přítomna, neodešla a jak by taky mohla? Nechtěla opustit svoji rodinu, její láska v ní žila dál a možná to byla právě ona, která opětovně zažehla jiskru jejího života. Jizva, kterou měla, se jí začala samovolně hojit, její rty se naplňovaly červení a do plic jí proudil čerstvný vzduch….

 JASSMINE

   Bloudila jsem v temnotách, byla jsem tak sama. Nevnímala jsem žádný zvuk, všude byla jen tma, jako by někdo zfoukl svíci. Svíci mého života. Počítala jsem vteřiny a čekala, kdy příjde úplný konec, ale on nepřicházel. Moje duše pořád žila. Kéž bych měla to štěstí a stala se andělem. Tak moc bych si přála vidět vyrůstat svoji malou, vidět Emmetta jak si s ní hraje. Kéž bych je mohla sledovat a chránit. Být tak anděl… „Tak anděl?“ promluvil někdo do tmy, snad Bůh nebo můj anděl strážný? Od tohoto okamžiku se začalo všechno měnit. Cítila jsem vůni života, vdzuch vlahé jarní noci mi plnil plíce. Můj sluch zaznamenával zvuky, slyšela jsem dětský pláč, slyšela jsem jeho…Emmetta. „Odpusť mi, lásko, ale musím tě opustit. Neboj, jen na krátkou chvíli a pak…pak už budeme navždy spolu…ani smrt nás neodloučí, naopak…smrt bude náš nový začátek. Smrt nám dá novou šanci…“ šeptal Emmett. Ale o čem to mluvil? Chce snad…chce snad zemřít? Ale to ne, to ne… Všechno se zdálo tak blízko, jako by stačilo jen natáhnout ruku, jako by stačilo pouze otevřít oči. Bolest, která mě dřív provázela na cestě temnotou, ustupovala, až se semnou nakonec rozloučila a zmizela. Dodala jsem si odvahy, vždyť už nebylo nic, co bych mohla ztratit a udělala to…Otevřela jsem oči a moje tělo mě poslechlo. Spatřila jsem krásu života, moje oči viděly, už žádná tma, ale noc a jasná zář hvězd a…on…Emmett, sklánící se nade mnou, chtěl odejít. „Ne“ zkusila jsem zašeptat, ale z mých rtů nevzešel žádný zvuk. Zkusila jsem to znovu „Ne“ uslyšela jsem svůj slabý hlas. Bože, tohle nebyl sen, já jsem žila. Dostala jsem novou šanci. Emmett si pořád ničeho nevšímal, moje ruka udělala nepatrný pohyb s měrem k němu, až nakonec dospěla ke svému cíli. Dotkla se Emmettovy chladné kůže. Emmettův utrpením zkroušený pohled ulpěl na mé ruce, která se jej jen letmo dotýkala, ale přece to byl dotek. Chvíli zaváhal a pak se mi podíval do očí. Naše pohledy se setkaly a mé rty se pohly ve snaze usmát se. „Jassie“ zašeptal Emmett potichoučku „Emme“ porařilo se mi vyslovit jeho jméno. Emmettovo tělo znovu roztřásly vzlyky. Sklonil se ke mně a naše rty se setkaly. Cítila jsem jeho chlad, vnímala jsem tu naléhavost jeho rtů…bože…vnímala jsem…opravdu jsem žila a moje nebyjící srdce plesalo radostí. „Věděl jsem to, já věděl, že mě neopustíš…Jassie…“ Vzlykal a vzal mě do náruče. Byla jsem tak šťasná i přes pavučinu únavy, která stále ulpívala na mém těle. „Jass“ vyběhla do pokoje Alice následována Carlislem „Bože, to je snad zázrak, nebo že by i úpíři mohli být v kómatu?“ mumlal si a já to slyšela, musela jsem se začít smát, tohle byl snad ten nekrásnější den v životě. Carlisle se hned zhostil svých lékařských povinností. Nejdřív světlem vyzkoušel reakce mých rozniček a pak kladívkem funkčnost nervové soustavy. Vše bylo přesně tak, jak mělo být, dokonce i jizva po porodu byla zacelená a její viditelnost slábla. „Kde je?“ došlo mi, že moje štěstí není tak zcela úplné. Něco chybělo, někdo chyběl…moje maličká… „Je dole s Rose“ odpověděla mi Alice „Chci jí vidět, chci svoje dítě“  „Nejsem si jist, že bys už měla chodit, pro jistotu…“ „Carlisle, odpusť, ale já ti kašlu na jistotu. Žiju a jsem ta nejšťastnější žena na světě a nenechám si to nikým a ničím kazit“ řekla jsem zcela zřetelně. Emmett mě něžně zvedl z nenocničkího lehátka a nesl dolů, do obýváku „Co to děláš?“ zašeptala jsem mezi polibky „Kompromis“ usmál se. Z jeho jantarových očí se už pomalu, ale jistě vytrácelo to utrpení a bolest, které v nich ještě před malou chvíli panovali.

    Rose seděla na gauči a v nářučí třímala malý vrnící uzlíček, moje dítě. Emmett mě posadil vedle nich a Rose mi neochotně podala to moje malé štěstí „Nezapomeňte jí dát konečně jméno“ zamumlala a pak odešla „Vy jste ji ještě nepojmenovali?“divila jsem se „Nebyl kdo, Emmett o ní nechtěl ani slyšet…“objasnila mi Esme. V Emmetově pohledu se zračila provinilost a smutek, pohladila jsem jej po tváři „Teď už to bude dobré…“ usmála jsem se na něj a pak svoji veškerou pozornost věnovala malé. „Ahoj, ty moje Sluníčko, maminka se ti vrátila. Jsi ráda?“ šeptala jsem děťátku s růžovými líčky a tmavými chmýříčky vlásků. Miminko otevřelo očka a povívalo se na mě. Bože…měla krásné oči. Jantarové s fialovými pigmenty. „Po tatínkovi“ usmála jsem se. Byla tak krásná, drobounká, dokonalá. Nedokázala jsem od ní odtrhnout zrak. Jako každá máma jsem jí poctivě spočítala prstíčky, samozřejmě byly všechny…tak maličké a přesto v dokonalých detailech. Sluníčko v mém náručí kniklo. „Ach, odpusť, slíbila jsem ti překvápko viď? Tak teď moc dobře poslouchej a strejdové a tety taky i ty táto“ podívala jsem se na dojatého Emmetta. Bylo na něm vidět, jak moc je šťastný. Měl vše, po čem toužil. Měl nás. „Tvoje právoplatné jméno, i když ti i nadále budu říkat sluníčko, je Emma McCarthy Cullenová, po tatínkovi“ zašeptala a políbila ten malý zázrak na čelíčko. Když jsem zvedla svůj zrak a přejela pohledem celou rodinu, nemohla jsem si nevšimnout dojetí. Maličká Emma vrněla blahem, jako by byla koťátko a ne miminko, ale i tak to bylo naprosto perfektní. „Co když mám ke jménu výhrady“ pokazil idylku Emmett „Ne, nemáš“ zamračila jsem se, protože Emmy jsem se nehodlala vzdát „Emma mi nevadí, když bude druhé jméno Jassmine“ „Ne, Emmette to ne…ale, mohli bychom jí dát jméno po květině. Co třeba Rose? Jako její budoucí kmotra? Nebýt jí, nedostali bychom se sem v čas, a kdo ví, jak bychom s Emmou dopadly? Rosalie? Nevadí ti to?“ řekla jsem a věděla, že Rose, ať už je kdekoliv v domě, mě slyší „Jass…já…to je…po tom všem…“ vrátila se do obýváku Rosalie. „Rose, možná nebudeš matkou, ale co vím jistě je, že budeš tou nejlepší tetou a kmotrou…díky, že ses mi o ni starala“ „Nemáš za co, je kouzelná, ráda budu její kmotra“ řekla dojatě a tázavě pohlédla na Emmetta, jako by čekala i na jeho svolení „Takže Emma Rose McCarty Cullenová“ usmál se a jemně pohladil Emmu po ručičce. „Na“ předávala jsem mu i jeho dítko, ale Emmett se bál „Jassie, neblázni, je tak křehká, co když jí ublížím?“ „Hloupost, je přece tvoje“ zavrhla jsem jeho námitky a podala mu malou Emmu, která se v jeho náruči uvelebila a usnula. „Je celá po tobě“ šeptal Emmett, snad aby ji nevzbudil „Maximálně v tom, že ví, že u táty v náručí je nejlíp“ usmívala jsem se a nemohla se vynadívat na ten dokonalý obraz. Nic krásnějšího moje oči nespatřily. Moje životní láska s mojí druhou životní láskou v náručí. „Odspusť mi mrně, nechtěl jsem na tebe být zlej, ale byl jsem moc smutnej“ omlouval se Emmett. Emma na vteřinku otevřela kukadla a pousmála se, jako by chtěla říct „To neva taťko, mě bylo taky smutno“ a pak zase usnula, svírajíc můj ukazováček v ručičce.

   Ještě dlouho jsme všichni společně seděli v obýváku a povídali si, zatím co Emma spala. Ano, spala, protože byla jen poloviční upírek. Emmettova obava, že jí zraní se, vytratila a teď držel malou v náručí jako zkušený táta. Byla jsem na něj pyšná. Byla jsem pyšná, že mám nádhernou dceru a toho nejbáječnějšího muže…i když ne legálně, což mě přivedlo na myšlenku o Chrisovi „Carlisle? Jak je to s tou anulací mého manželství?“ „Máme štěstí, Emma věděla, kdy se narodit. Narodila se totiž přesně hodinu po vypršení vašeho svazku“ vysvětlil mi Carlisle a já byla ráda. Teď už nic nestálo v cestě našemu rodinnému štěstí. Emmett, Emma a já jsme byli rodina. Chris byl daleko a Rose se s námi usmířila. Začínala jsem si naši budoucnost malovat v růžových barvách, ale to jsem neměla. Ony ty pády z oblaků štěstí nesmírně bolí. A bolely i nadcházející události, které by mi, kdybych byla člověk, přidaly pár vrásek a šedivých vlasů…

Autor: Krysteena (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dávno zapomenutá láska - 22. A tak láska zažehla jiskru: