Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dávno zapomenutá láska - 17.Těhotná...

30.07.2009 (18:30) • Krysteena • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2611×

17. Těhotná...

„Já přece nemůžu… být těhotná, jsem přece upír, ne…to…to nejde“ snažila jsem se uklidnit a zahnat myšlenky o těhotenství na ústup. Ovšem moje tělo…to bylo zřejmě jiného názoru a viditelně mi to dávalo najevo. Celá zmatená a plná rozporů, jsem na sebe hodila pár svršků a šla si lehnout. Snažila jsem se číst si knížku, ale nemohla jsem se soutředit. Celou noc jsem nad tím musela přemýšlet a rozhodla jsem se, že ráno zajdu do lékárny a koupím si těhotenský test. Pochybovala jsem, že by mi vyšel positivně, i kdybych opravdu byla těhotná, protože v mém těle se už roky nedějí hormonální změny a navíc gravidita je prokazatelná až od čtvrtého týdne, ale prostě jsem něco musela udělat. Nemohla jsem se jen tak krčit v posteli, zklíčená nevědomostí a čekat, co se bude dít dál.

Přesně jak jsem si to v noci naplánovala, jsem si ráno po Chrisově odchodu do práce, zavolala taxi a jela do města. Pancho se na mě sice díval podezřívavě, on tu byl placený jako řidič, tak proč si beru taxi? Ale já měla svoje důvody a hlavním byla nedůvěra. Nevěřila jsem Panchovi, sama nevím proč, ale bála jsem se, že by Chrisovi, řekl, kam mě vezl. Tomu by mohlo všechno dojít a na to jsem nebyla připravená. Bylo nanejvýš jasné, že pokud jsem opravdu těhotná, Chris není otcem …

Po návratu z města jsem se celá netrpělivá zavřela v koupelně. Z kabelky jsem vytáhla krabičku s testem a otevřela ji.   Ruce se mi chvěly, když jsem vyndávala test a příbalový leták s pokyny, které jsem dodržela do posledního detailu. Počůrala jsem tyčinku a čekala. 10 min…tak dlouho jsem teď musela vydržet. Dlouhá doba, když na něco netrpělivě čekáte. Chvíli jsem pochodovala po koupelně, ale pak jsem se sesunula na chladnou, dlážděnou zem a opřela se o vanu. Moje myšlenky se ubíraly jedním, jediným směrem. Dítě…Co když mi ten test potvrdí, že jsem těhotná? Pane bože, chci to dítě vůbec? Zvládla bych to? Kdybych byla těhotná, jak bude reagovat Chris? A co teprve Emmett? Řekla bych mi mu to, nebo to tajila? Na druhou stranu, co když ten test bude negativní, budu věřit výsledku? U mě je přece téměř vše jiné, než u živých žen, ten test na mě nemusí fungovat. Minuty se nekonečně vlekly a já se dál týrala všemožnými otázkami. Bylo by krásné, být matkou, vždycky jsem si to přála a dokonce být matkou Emmettových dětí, ale takhle to být nemělo. Nemělo a ani nesmělo. Bylo by to proti přírodě, aby měla „mrtvá“ žena dítě. Vždyť ono bude růst, stárnout, ale já ne. Navždy mi bude dvacet, ale tomu dítěti ne, co bych to byla za matku…Vždyť ani nevím, jak by se to vyvíjelo. Bylo by navždy miminem nebo by normálně rostlo? Ne, normálně ne, vždyť je to teprve týden od společné noci s Emmettem a už se mi zvětšilo bříško. Jak dlouho by moje děloha byla schopna růst?…ne…to je nemožné. I když bych náhodou byla těhotná, moje dítě by bylo odsouzeno k zániku ještě dřív, než by spatřilo světlo světa.

Časový měřič, který jsem si nastavila, ohlásil konec mého čekání. Kostky jsou vrženy a můj osud zpečetěn. Vstala jsem ze země a přešla k umyvadlu, kde ležel test. Zvedla jsem ho, abych zjistila výsledek…byl…byl positivní! „Bože, já jsem…těhotná“ zašeptala jsem. Podlomila se mi kolena a já opět spočinula na chladné zemi. Moje tělo se otřáslo tichými a tentokrát bezslzími vzlyky. Rukou jsem si přejela po břiše a pohladila jej. Přes všechny ty komplikace a problémy, které jsem jen dokázala vymyslet, jsem byla šťastná. „Stal se zázrak, budu máma…já budu máma“ šeptala jsem pořád dokola. V ten pro mě tak dokonalý okamžik, jsem si nechtěla připouštět, co všechno to přináší za změny a za nesnáze. Tou první byl samozřejmě Chris.

Ještě několik okamžiků, jsem strávila v koupelně na zemi a vychutnávala si ten krásný pocit. Tolik jsem si přála, aby tu semnou byl Emmett. Věděla jsem, že i on by byl šťastný, ale on byl ve Forks. Ve Forks se svojí Rosalií. Navíc, jsem ještě nebyla rozhodnutá, jestli se to vůbec kdy dozví. „Asi bychom měli jít na lov, co říkáš, nemáš hlad? Já docela jo…“ povídala jsem tomu droboučkému stvořeníčku, které mi rostlo pod srdcem. Vstala jsem a šla si obléct, něco vhodnějšího a pak se vydala na lov. Sama bez Chrise. Byla jsem v tak povznesené náladě, že jsem si ji nechtěla ničím a nikým kazit a Chris…ten by to zkazil. Možná ne úmyslně, ale já bych pořád musela myslet na to, jak mu to říct.  Měla jsem štěstí, že nebyl doma a nepletl se mi do cesty. Vzala jsem si auto a jela do toho samého lesa, kde jsme byli minulého večera a stejně jako včera jsem si ulovila pantera. Bohužel jsem opět zvracela. „Tohle mi nedělej. Špatně bychom dopadli…oba dva…“ hladila jsem si břicho a domlouvala drobečkovi. Jako by moje prosby vyslyšel, podruhé už jsem nezvracela, ani mi nebylo zle. S pocitem nasycení jsem se vrátila domů, kde už na mě čekal můj muž… Chris.

„Kde jsi proboha byla?“křičel na mě hned u dveří „Na lovu“ odpověděla jsem mu klidně a chtěla odejít do pokoje, ale Chris mě popadnul za ruku „Kam chceš jít? Já s tebou mluvím! Jednou jsi moje žena, tak mě budeš poslouchat“ třásl semnou jako šílený „Chrisi, pusť mě“ vykřikla jsem úlekem a mým tělem projela ostrá bolest. Chytla jsem se za břicho. Bála jsem se o to malé, ale pak mi došlo, že právě ono mi způsobilo tu bolest. Poprvé jsem je v sobě ucítila. Možná mě chtělo chránit, co já vím. Každopádně nebýt Chrisova sevření, asi bych se neudržela na nohách „Jass, co je s tebou? Slyšíš? Co je?“ už sice nekřičel, ale tón jeho hlasu byl pořád rozzuřený a tvrdý „Nic“ hesla jsem a narovnala se. Chris mě pustil a začal pochodovat po místnosti „Promiň“ zamumlal z ničeho nic „Jo…“ zašeptala jsem a šla do své ložnice. Pro jistotu jsem za sebou zamkla dveře. Samozřejmě, nemohlo ho to zastavit, ale já měla lepší pocit.  Unavená jsem si lehla na postel a vytáhla z kapsy jean mobil. Chvíli jsem si s ním pohrávala v ruce a přemýšlela, jestli mám zavolat Carlislemu a poradit se sním co a jak, ale nakonec jsem to zavrhla. I kdyby to doma neprozradil, byl tu ještě Edward, který četl myšlenky. Dřív nebo později by se to Emmett dozvěděl a to jsem prozatím nechtěla. Musela jsem si všechno v klidu rozmyslet. Na konec jsem přece jen vytočila jedno číslo. Alice…

EMMETT

Domů jsem se vrátil až po několika dnech. Trošku se mi ten lov protáhl. Doma panovala lepší nálada „Co se děje?“ zeptal jsem se Alice, která vypadala nejvíc nadšeně „Jassie je už v pořádku, už ví, co jí bylo a nemáme se bát“ řekla mi s úsměvem od ucha k uchu. Ulevilo se mi. Teď, když je v pořádku, jsem mohl být klidný. No, relativně klidný…co pak to šlo, když je Jassie pryč a já nejsem s ní? A to vědomí, že je tam Chris? Ta zrádná krysa? Nemůžu ji před ním chránit…nemůžu absolutně nic… Zase jsem se cítil tak bezmocný, jako nikdy. Edward mi soustrastně položil ruku na rameno. On a Alice byli jediní, kdo znali úplnou pravdu. Pravdu o mých citech k Jassie, pravdu, proč se mi nepodařilo zabránit té zpropadené svatbě. Věděli o Chrisovi a Rosalii. Ale co mi to bylo platné? Nemohl jsem nic dělat ani já, ani nikdo jiný. Drželi mě v šachu a dařilo se jim to. Nikdy bych neudělal nic, co by mohlo Jassie ublížit. Sedl jsem si na gauč, pustil si hokej, ale nebavil mě jako dřív. Moje myšlenky se toulaly jinde…byly s ní. „Nepůjde někdo na lov, zapít tu skvělou novinu?“ ptal se Carlisle „Že váháš“ souhlasil s ním Jasper. Přidaly se také Esme a Rosalie. Edward šel k Belle a já zůstal doma sám s Alice. Využil jsem té příležitosti a šel za ní do pokoje. „Pojď dál“ zavolala ještě dřív, než jsem stihl zaklepat na dveře „Alice…neviděla jsi…“ chtěl jsem se jí zeptat na vizi o návratu Jassie, ale Alice mě přerušila „Viděla jsem toho hodně, Emmette, ale tohle ne. Je mi to líto“ „Aha“ zamumlal jsem a chtěl jít zpátky koukat na telku „Počkej, to se ani nezeptáš, jak vím, že je Jassie v pořádku?“ „Vize?“ zaváhal jsem, protože jsem netušil, kam mířila „Emmette, ona mi volala“ „A…co říkala?“ sedl sem si k Alice na kraj postele „Říkala, že Argentina je fajn, ale ty telenovely jí lezou krkem. Chris už ale zařídil kabelovku, tak může koukat na americké zprávy a pořady“ „No…tak to má fajn“ řekl jsem sklesle. To mi Alice chtěla říct zrovna tohle? „Byla smutná…“ řekla mi, jako by tušila, co se mi honí hlavou „Alice…však víš…nemůžu nic dělat. Mám svázané ruce. Nemůžu jim dovolit, aby…“ „Ale Emmette, ty na to přece nejsi sám! Esme a Carlisle budou určitě na tvojí straně a o Jaspera se taky neboj. Proti nám všem Rose nepůjde“ „Rose možná ne…“ „Tak Chris?“ „Ne…“ „Aha…ty myslíš je?“ posmutněla „Alice, mohli by zabít i vás a to já nechci. Prostě…není žádná možnost…“ „Takže je necháš vyhrát? Necháš je, aby ti vzali životní lásku? Ty klidně necháš Jassie v rukách násilníka?“ křičela Alice „Cože? Násilníka? O čem to mluvíš…ona ti snad řekla, že jí ublížil? Nebo jsi to viděla?“  Vymrštil jsem se na nohy a ruce zaťal v pěsti, jako by vedle mě seděl ten proradnej zmetek a ne Alice „Emmette, uklidni se…zatím jen křičí…ale je schopen všeho…to vím…vím, že s ním ještě budou problémy. Chris se jen tak nevzdá a je ochoten zničit všechno i všechny, kdo se mu postaví do cesty…“ „Tak to jsem si všiml“ ironicky jsem se pousmál „Neboj, Emmette, kdybych viděla, že se Jassie něco děje, budeš první, komu to řeknu. Jsem na tvojí straně.“ řekla smutně Alice a vzala mě za ruku „Dík sestřičko“ zašeptal jsem a políbil jí do vlasů. Odešel jsem z jejího pokoje. Už se mi nechtělo koukat na zápas. Zamířil jsem na terasu a pozoroval hvězdy, němé svědky mojí a Jassiiné lásky…

Autor: Krysteena (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dávno zapomenutá láska - 17.Těhotná...: