Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dávno zapomenutá láska - 16. Komplikace...?

26.07.2009 (10:30) • Krysteena • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1793×

 16. Komplikace…?

   Zalezla jsem do postele a lámala si hlavu nad Chrisovým telefonátem. Poprvé, za svůj upíří život, jsem se cítila vyčerpaná a unavená. Jak ráda bych alespoň na maličkou chvilku usnula, místo toho jsem se zahleděla na temné noční nebe. Vesmírná tělesa zářila, alespoň tohle se nezměnilo a nikdy nezmění…nebe a hvězdy jsou všude stejné, tady i u něj…u  Emmetta ve Forks…Copak teď asi dělá?... Celou noc jsem strávila pohroužená do vzpomínek. Ráno jsem se opět vydala do města, ale dlouho jsem tam nevydržela. Byla jsem čím dál víc unavená, domů jsem se raději nechala odvézt taxíkem a zbytek dne proležela. Stejné to bylo i další den a den, jen čím dál horší. „Jass, jdu na lov, půjdeš semnou?“ houkl na mě Chris zpoza dveří, ani se neobtěžoval vejít a já byla ráda. Vím, nebyla jsem k němu fér, on přece nemůže za moje nálady a za lásku k Emmettovi.  „Jo“ souhlasila jsem. Přišlo mi to jako dobrý nápad. Bylo to sice nedávno, co jsem byla na lovu, ale možná mi to pomůže. Zase budu mít víc síly a zaženu únavu. Ztěžka jsem vylezla z postele. Zatočila se mi hlava „No super, tak to tu ještě nebylo“ zamumlala jsem a posadila se na kraj postele, než to přešlo.„Tak jdeš už?“ netrpělivě volal Chris od někud z obýváku „Ale jo pořád…“ zašeptala jsem. Absolutně jsem na něj neměla náladu, ale věděla jsem, že z něj nějak musím dostat, co má za tajnosti s Rose. Opatrně jsem vstala a šla se převléknout. Docela mě překvapilo zjištění, že jsou mi rifle v pase upnutější, než jindy… To jsem tak přibrala? Já? Upír? Nechápavě jsem hleděla do zrcadla na svůj obraz, ale žádnou změnu jsem neviděla. To je ta únava, už blbnu…

 „Můžeme jít?“ ptal se netrpělivý Chris  v hale. „Jasně, jsem ready“ „Jass?“ zatvářil se překvapeně a vyděšeně, když mě uviděl „Co?“ „Jsi v pořádku?“ „Proč bych neměla být?“ „No…já nevím, jsi tak bledá a přešlá. Vážně se cítíš dobře?“ „Bledá? Že by to bylo tím, že jsem upír? Buď v klidu, jsem jen trochu unavená, potřebuju jen krev, zase to bude v pohodě“ přesvědčovala jsem Chrise i samu sebe. Napadal mě jediný důvod mé závratě a únavy…stres. Možná je to na upíra divné, ale po tom pláči na svatbě už mě nic nepřekvapovalo.

  Ani jsem nemusela Chrisovi říct, aby vzal auto, došlo mu, že na cestu jsem moc slabá. „Nechceš, abych ti něco ulovil?“ nabídl se mi v lese „Ne, díky, to zvládnu sama“ řekla jsem a šla svým vlastním směrem. Po chvilce jsem ucítila vůni divoké kočky. Dostala jsem na ni přímo šílenou chuť a moje tělo jakoby ožilo. Plná sil jsem se rozběhla ke svému cíli. Netrvalo dlouho a před mým zrakem se objevil panter. „Mňam“ pomyslela jse mi a zaútočila. Byl naprosto vynikající, s přívalem čerstvé krve jsem si cítila lépe. Měla jsem chuť na další. Nasála jsem nosem vůni lesa a krve, ale to jsem asi neměla dělat. Všechno se ve mně vzedmulo a já začala zvracet. Bylo mi tak zle, nemohla jsem se ani nadechnout, najednou mi tu všechno páchlo i ten panter…když se mi ulevilo, pokusila jsem se ulovit něco jiného, ale dopadlo to stejně. Zvracela jsem, točila se mi hlava a moje únava byla ještě horší. Dopotácela jsem se k autu, kde už čekal Chris. „Jass“ vykřikl, když mě uviděl. Co bylo dál už nevím. Podlomila se mi kolena a já se propadla do tmy.

  Probudily mě kroky. Byl to Chris, přecházel po pokoji sem a tam. „Můžeš toho nechat?“ zašeptala jsem „Jass…co…co to sakra…co…“ koktal a byl viditelně v šoku „Nevím, to bude tou aklimatizací nebo stresem“ hledala jsem vysvětlení „Ale ty jsi upír! Ani jedno se tě přece netýká. Nemůže tě to tak rozházet“ „Jak vidíš, tak asi může“ odcekla jsem „Mohl bys mě nechat samotnou, to tvoje pochodování sem a tam mě znervozňuje“ „Jo, jasně, jasně…“ zabrblal Chris a zmizel ve dveřích. Bylo to praštěné, ale rozhodla jsem se zavolat Carlislovi, asi se mi vysměje, ale jistota je jistota. Natáhla jsem se po mobilu a vytočila jeho číslo „Ahoj Jassie, jaká je Argentina?“ ozvalo se v telefonu „Ahoj, no Argentina…je fajn“ „Zníš nějak divně, je všechno v pořádku?“ „Ne, Carlisle, není. Měl bych chvilku čas? Potřebuju od tebe radu…myslím jako kolegy lékaře“ „Jistě, o co se jedná?“ „To kdybych věděla. Asi mám problémy s aklimatizací nebo to je stresem…já…cítím se strašně unavená, den ode dne je to hoší. Nepomáhá mi ani lov, všechnu krev vyzvracím, točí se mi hlava a taky… “ „Taky co?“ „Omdlela jsem. Já vím, že je to divné, ale je to tak…já vážně netuším, co mi je…“ Telefon se na chvíli odmlčel „Jsi tam?“ „Ano, promiň“ omlouval se Carlisle a pokračoval „Je to vážně divné, co mi tu popisuješ. Přiznávám, s tímhle jsem se ještě nesetkal, opravdu zvláštní. Možná byste se měli s Chrisem vrátit, abych udělal pár testů“ „Já nevím…Carlisle to nejde, nemůžu se vrátit“ „Kvůli Emmettovi?“ zaptal se Carlisle „Ale jak…“ „Každý už to tu ví. Stačí se na Emmetta podívat. Je jasné, co k tobě cítí a po té svatbě…“ „Jo…no…díky Carlisle, kdyby se to ještě zhoršilo, tak se vrátíme, ale zatím…“ chtěla jsem ukončit hovor, slyšet o Emmettovi mě nesmírně zraňovalo „Dávej na sebe pozor ano?“ kladl mi na srdce Carlisle „Jistě, neboj. Všechny pozdravuj a hlavně Alice, ano?“ „Samozřejmě“ ukončil náš hovor. Místo abych přemýšlela nad svým stavem, mě napadlo jediné…Emmett se kvůli mně trápí….

EMMETT

  Všichni jsme koukali na zprávy, když přišel Carlisle z nemocnice. Měl ustaraný výraz. Ani zase nějaký těžký případ. „Drahý? Co se děje?“ zajímala se Esme „Volala mi Jassie“ zbystřil jsem, muselo se jí něco stát, že se tvářil tak zdrceně. Vyděsilo mě to. Pohledem jsem střelil po Rose, ale ta dělala, že nevnímá. Přece nemohla…to snad neudělala… „O co jde?“ přerušila moje domněnky Alice „To kdybych věděl. Zřejmě je nemocná, ale já netuším, co jí je, ani jak jí mám pocit?“ „Nemocná?“ vyděsil jsem se „Cítí se unavená, má závratě, zvrací, dokonce prý omdlela na lovu…“ líčil Carlisle příznaky její nemoci „Stejně jsem se cítila, když jsem byla těhotná“ řekla Esme a její slova se do mého nebijícího srdce zaryla jako střepy… „ale u upírů je to přece nemožné…“ dodala, když si všimla mého výrazu „Aby ronila slzy taky, a přesto jsme ji na svatbě všichni viděli plakat“ zašeptal Carlisle pohroužen do svých teorií a zamířil do pracovny „No jo, líbánky“ pronesla jedovatě Rose a odkráčela do pokoje…našeho pokoje. Atmosféra v domě houstla. Všichni se o Jass báli a probírali nejrůznější teorie. Nedokázal jsem tam jen tak nečině sedět, vyrazil jsem na lov, abych se zabavil, ovšem tentokrát mě nedokázal rozptýlit nikdo a nic….moje Jassie …kéž bych mohl být s ní…prokletá Argentina, prokletá Rose a Chris…

 JASSMINE

  Opatrně a pomalu, aby se mi nezačala točit hlava, jsem vstala z postele. Šla jsem se osprchovat. Proud ledové vody mi udělá jen dobře. Hlavou se mi honily tisíce otázek. Jako by nestačil ten Chrisův tajemný telefonát, ještě tohle…Proč jen mi je tak špatně? Nerozuměla jsem tomu, a jak bych taky mohla, když to nechápal ani Carlisle? Mám sice vystudovanou medicínu, ale žádnou z nemocí a diagnóz, které mě napadly, mít nemůžu. Jsem přece upír! Ledová voda mě opravdu osvěžila. Když jsem si pak nahá šla do šatníku pro něco na sebe, zarazila jsem se. Můj pohled se zarazil na zrcadle, které odráželo moji siluetu. „Pane bože, to ne…to…ale jak…“ šeptala jsem v šoku. Byla jsem jako v tranzu. Jak jsem si toho mohla nevšimnout… já…moje tělo…zepředu vypadalo všechno téměř stejně, ale z boku…z boku…. „Ne, to není možné“ zaplašila jsem děsivou myšlenku a rukou si přejela po naběhlém břichu… „Já přece nemůžu…“

Autor: Krysteena (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dávno zapomenutá láska - 16. Komplikace...?: