Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dávno zapomenutá láska - 12. Ano aneb rozsudek konce

17.07.2009 (15:30) • Krysteena • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1702×

                                                        12. Ano aneb rozsudek konce

Na letišti nás nikdo nečekal a já jsem byla ráda. Alice určitě měla vizi o našem návratu, ale nechala nám těch poledních pár chvil, které jsme mohli s Emmettem strávit spolu, sami. Možná bychom je mohli nazvat vystřízlivěním. Bylo tak opojné se vrátit na ta stará místa, která nás spojovala a vyvolávala tolik citů. Tolik překrásných citů…lásky…ale to je teď pryč. Teď jsme zpátky v realitě, kde pro naši lásku není místo. V realitě, kde je Emmett s Rosalií a já s Christianem.

Když mě Emmett vezl domů, nemluvili jsme. Nic si neslibovali a nenalhávali. Oba jsme víc než dobře tušili, že naše situace je komplikovaná a tak či tak někomu ublížíme a to ani jeden z nás nechtěl. „Miluju tě“ zašeptal Emmett, když zastavil u mého domu „Já tebe taky“ řekla jsem a políbila jej. Tentokrát mi bylo jedno, jestli nás někdo uvidí. Věděla jsem, že když jej nepolíbím, budu toho celý svůj život litovat. Byla to chvíle, která nemá obdoby. Magická a přesto tak nesmírně smutná. Dali jsme si s Emmettem čas. Čas na rozmyšlení co dál. A čas plynul a plynul…než jsem se nadála, byl tu prosinec a s ním se všechno pomalu, ale jistě vrátilo do starých kolejí. Chodila jsem s Chrisem a Emmmetovi se vyhýbala stejně jako on mě. S prosincem přišly i první sněhové vločky a mohutná sněhová pokrývka, která zahalila celou krajinu, na sebe nenechala dlouho čekat. Ale to pořád ještě nebylo všechno. Byly tu Vánoce…Veselé? Ne…alespoň pro mě ne…

Z tmavých zimních mraků se spouštěla jedna vločka za druhou a společně dopadaly na bílý koberec sněhu, který se tu rozprostřel v předchozích dnech. Seděla jsem v okně a pozorovala ten malý zmrzlý zázrak. Vločky mi dopadaly na dlaně, ale neroztály se a tak jsem mohla sledovat jejich tajemnou krásu. Každá byla jiná a každá byla překrásná. Z mého zamyšlení mě vytrhlo zaklepání na dveře. „Dále“ pokynula jsem ke vstupu. Ve dveřích se objevil Chris „Neruším?“zeptal se „Ne“ odpověděla jsem. „Něco tu pro tebe mám“ „Jo a co?“ zajímala jsem se. Slezla jsem z okenní římsy, ale okno jsem nezavřela. Nebyla mi zima. „Takový malý dáreček“ pokračoval Chris „Ty si přece budeme dávat až u Cullenových“ „Já vím, ale tohle bych ti chtěl dát už teď. Myslím, že tam by na to nebyl moc vhodný okamžik“ „Aha“ řekla jsem tak trochu bez zájmu. Chris vytáhnul z kapsy malou plyšovou krabičku a podal mi ji. Když jsem ji otevřela, spatřila jsem prsten s diamantem. Na můj vkus až moc velkým, ale i tak byl překrásný. V ten okamžik mi nedocházelo, co mi tím chtěl Chris říct, ale to se v zápětí změnilo. „Jass, já vím, že je na tebe ještě brzy, ale známe se už tak dlouho… 50 let a po celou tu dobu jsi byla jediná žena, kterou jsem chtěl. Miluju tě od prvního okamžiku a budu tě milovat po zbytek věčnosti. Byl bych nesmírně poctěn, kdyby sis mě vzala.“ Ano, Chris mě požádal o ruku. Strnula jsem. Nevěděla jsem, jak mu mám odpovědět a ani jsem odpovědi nebyla schopná. Absolutně mi tím vyrazil dech. „Já vím, já vím. Nespěchej s odpovědí. Máš na to čas“ řekl Chris „Dobře“ bylo jediné, na co jsem se zmohla. Chris mě pak políbil a vyšel z pokoje. Zůstala jsem sama s tím prstenem, o který jsem vlastně ani nestála. Neubránila jsem se vzpomínkám na den, kdy mě požádal o ruku Emmett. Tehdy jsem hned věděla, co odpovím. Věděla jsem, že Emmetta budu milovat navždy. Vlastně tohle vím i teď, ale zároveň vím, že asi nikdy nebude můj a moje láska bude marná. Jedno bylo jisté, než Chrisovi odpovím, ať už jakkoliv, musím mluvit s Emmettem. Musím vědět, slyšet z jeho úst, že je konec nebo nový začátek…

Čas k odchodu ke Cullenovým se nachýlil. Oblékla jsem si dlouhé fialové, večerní šaty, které mi koupila Samantha k Vánocům, speciálně pro tento večer. Vlnící se vlasy mi zdobila diamantová spona od Bena a ruku zase stříbrný náramek od Danny. Prsten od Chrise jsem měla také, ale na jiném prstě, než by měl být. „Teda Jass, ty jsi tak krásná“ užasla Danny, která měla červené koktejlky. „Však tobě to taky sluší“ „Půjdeme?“ zamručel netrpělivě Ben „Ale no tak“ mírnila ho Sam v černém saténu. Chris už také čekal a já si nemohla nevšimnout jeho pohledu, který pátral po prstenu. Když zjistil, že jej mám, pousmál se. Vzal mě za ruku a odvedl mě k autu.

Dům Cullenových byl všemožně vyzdobený světýlky, girlandami a jmelím. Z jeho útrob se ozývaly vánoční koledy. U dveří nás přivítal Carlisle a vzal nám kabáty, které jsme si ze zvyku vzali sebou. Ostatní byli v obýváku, kde byl také vánoční stromeček „No to je dost, že jdete“ přivítala nás rozzářená Alice. Sam naskládala pod stromek pár dárků, co jsme Cullenovým společně koupili a pak jsme se všichni posadili. Chris mě celou dobu držel za ruku a pohledem zkoumal Emmetta. Jednoznačně mu dával najevo, ke komu patřím. Nelíbilo se mi jeho majetnické chování a bylo mi jasné, že sňatkem se to možná zhorší, ale mohlo se to i zlepšit. Ben a Carlisle vzpomínali na jedny dávné, společně prožité Vánoce a bavili tím celou společnost. Zdálo se, že se bavil i Emmett. Po celou dobu nespustil oči s Rosalie. Nedivím se mu, dnes jí to opravdu slušelo, možná to bylo tím, jak zářila štěstím. Co chvilku se k němu tiskla a něco mu pošeptala, což vyvolalo na Emmettových ústech úsměv. Čím více jsem je pozorovala, tím víc mi docházelo, že je mezi mnou a Emmettem konec. Byl šťastný…byl šťastný s Rose. Nedokázala jsem se zlobit, ne to nešlo. Miluji ho tolik, že jsem mu to štěstí přála. Byla jsem smutná, to nemůžu popřít, ale vědomí, že je má láska, Emmett šťastný, mi dávalo sílu.

Při svítání Alice rozhodla, že se budou rozdávat dárky a sama se toho ujala. Když jsem se rozhlédla kolem sebe, všichni byli šťastní a povznesení. Vánoce dělají opravdu divy. Proč jen je nedělají i  semnou? Když jsem si v duchu posteskla, všimla jsem si Jasperova upřeného pohledu. Nechápavě se mi očima zarýval do těch mých. Toho si všimla i Alice a hodila po Jasperovi dárek, aby jej rozptýlila. Děkovně jsem se na ni usmála a ona mi úsměv oplatila. Začínala jsem mít toho všudypřítomného veselí dost. Vstala jsem a šla na terasu. Poprvé, za celý večer jsem na sobě ucítila Emmettův pohled, ale neohlédla jsem se. Vyšla jsem ven a pozorovala rodící se nový den. Vál chladný, zimní vítr, ale mě to nevadilo. Vlídně hladil moji tvář, jako by se mě snažil utišit. Zklidnit můj vnitřní nářek a smutek. „Jsi v pořádku?“ ozval se za mnou hlas. Ohlédla jsem se a spatřila stále nechápajícího Jaspera. „Proč bych neměla být?“ „Protože jsi smutná. Cítím tvoji bolest. Je tak…velká…šílená…“ „Ale Jaspere, to je přece normální, nedávno ztratila sestru a navíc jsou Vánoce, určitě se Jassie vrací staré vzpomínky, viď Jass?“ zachránila mě před Jasperovým vyzvídáním Alice „Ano, přesně tak Jaspere. Alice má naprostou pravdu“ souhlasila jsem s její verzí, ačkoliv nebyla tak úplně pravdivá. Jasper se s vysvětlením spokojil a odešel. Zůstala jsem na terase s Alice. „Nepůjdeme se projít?“ navrhla mi a já jsem souhlasila. Byla jsem jí vděčná, za ten malý útěk.

„Díky, že jsi mě zachránila před Jasperem a jeho otázkami“ poděkovala jsem jí, jak jsme tak procházeli zasněženou lesní cestou. Všude bylo ticho a klid. Byly slyšet pouze naše kroky. „Nemáš zač. Neboj, udržím tvoje a Emmettovo tajemství a Edward také“ „Díky“ „Asi tě docela rozhodilo, jak se teď Emmett chová k Rose, že? Obzvlášť po Tennessee“ „Já ani nevím. Snažila jsem se to očekávat. Vždyť od chvíle, co jsem zjistila, že žije, mi bylo jasné, že nikdy nebude můj. Ale teď…teď když to vidím…opravdu mu ze srdce přeju, aby byl šťastný, i když s Rose“ Alice mě vzala za ruku a smutně pohlédla do mých očí „Měla bych být taky šťastná, ale nemůžu. Vím něco, co ty ne a bohužel jsem vázaná slibem mlčení. Nemůžu ti říct, co za tou Emmettovou proměnou stojí, i když bych tolik chtěla“ „Tak mi to neříkej. Nechci, abys porušila svůj slib“ „Život je někdy tak těžký, že? Nebylo by jednodušší být třeba stromem?“ odvrátila Alice svůj pohled směrem ke stromu vedle nás„Možná, ale na druhou stranu bys byla ochuzená o tolik krásných slov, citů, doteků. Být člověkem je lepší“ polemizovaly jsme na cestě domů. Na terase už stál Chris a vyhlížel nás. „Už jsem se začínal děsit, že jste nám utekly“ řekl nám ležérním úsměvem, když jsme k němu došly. „My? V podpadkách? Neblázni. Uvidíme se vevnitř“ řekla Alice a zmizela za prosklenými dveřmi. „Šly jsme se jen projít“ vysvětlila jsem Chrisovi. „Aha“ zamumlal a objal mě. Oproti tomu chladu, co venku panoval, mi přišly jeho jindy ledové paže teplé a stejně tak jeho rty, které mě líbaly. Zadívala jsem se do obýváku. Chris se podíval týmž směrem „Všichni jsou tak šťastní. Není to krásné?“ řekl. Několik chvil jsem nemohla spustit pohled s Emmetta a Rose. Něčemu se smáli a on ji pak políbil. Vášnivě. Ten jejich polibek, byla poslední kapka. Možná to byla pro moje srdce poslední rána, snad z milosti. Nevím, jen to tak moc bolelo…ať to bylo, co chtělo, ať se Emmett rozhodl jakkoliv, i já jsem dospěla k rozhodnutí. „A ty jsi šťastný?“ zeptala jsem se Chrise a pohlédla mu do očí „Ano, jsem tu přece s tebou. Pravda…kdybys souhlasila a vzala si mě, byl bych ten nejšťastnější upír na světě“ Naposledy jsem se podívala na Emmetta pak jsem zašeptala „Pak jím buď“ „Cože?“ nechápal Chris „Vezmu si tě“ „Bože Jassmine“ pevně mě objal „ani nevíš jak moc…“ „Mám ale dvě podmínky“ přerušila jsem jej. Chris se kousek odtáhl a zadíval se mi do očí „Jaké?“ zeptal se s obavami v hlase „Svatba bude co nejdřív a pak…pak už se sem nikdy nevrátíme. Nikdy už neuvidíme Cullenovy, slibuješ?“ „Ano, tak tohle ti můžu slíbit a splnit, budoucí paní Malloyová“ Chris mě pak vzal za ruku a vlekl mě k ostatním. Než jsem si stihla uvědomit, co chce udělat, řekl „Promiňte vážení, že vás ruším v zábavě, ale dovolte mi, abych se s vámi podělil o tu skvělou novinu. Jedna z nejkrásnější z dívek, co chodí po tomto světě, Jassmine, právě souhlasila, že se stane mojí ženou. Budeme se brát a to co nejdříve“ pronesl na celý obývák. V momentě, když to vyslovil, jsem ucítila šílenou bolest. Tak velkou a silnou, že mě málem srazila k zemi. Zapotácela jsem se, ale Chris mě zachytil. „Jsi v pořádku Jass?“ „Jistěže je, to jen tím rozrušením. Ani nevíte, jak jsem z vás nadšená“ radovala se Sam a nejen ona. Z našeho zasnoubení se radovali snad všichni, kromě dvou osob, když nepočítám sebe. Jednou z nich byla Alice. Seděla na gauči a smutně mě pozorovala, v jeden moment se zadívala na Rose, která jí věnovala pořádný vítězný úšklebek. Další osobou, která se neradovala, byl Emmett. Ano, Emmett. To jemu pařila ta bolest, kvůli níž jsem ztratila rovnováhu. To jeho bolest byla tak obrovská, že jsem ji nedokázala snést. Stál zkameněle uprostřed místnosti. Měl nepřítomný pohled a jeho oči byly skelné. Díval se na mě ani se nepohnul, nedýchal, nemrkal. Jako by byl kus kamene. Rose, která stála vedle něj, měla vítězný úsměv na rtech. „Ani nevíš Chrisi, jak moc ti to přeju“ řekla a mrkla na Chrise „Tobě Jassmine samozřejmě taky“ spěšně dodala. Bylo mi jedno, co říkala nebo dělala, stejně jako ostatní lidé v obýváku. Jediný, kdo mě zajímal a měl moji plnou pozornost, byl Emmett. Ten se z ničeho nic probral ze své zkamenělosti a vyběhl z místnosti. Moje nebijící srdce, chtělo jít za ním, ale rozum rozhodl. Ano…vdám se za Chrise. Navždy zmizím z Emmettova života a on zmizí z mého. A jednou…jednou snad zmizí z mého srdce. Třeba se naučím Chrise milovat, snad…Avšak nyní bylo „Ano“, které jsem mu dala, rozsudkem konce…konce mého velkého snu o věčné lásce s Emmettem…

Autor: Krysteena (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dávno zapomenutá láska - 12. Ano aneb rozsudek konce: