Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dávno zapomenutá láska - 10.Krev mé krve

15.07.2009 (21:08) • Krysteena • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1690×

                                                 10. Krev mé krve

   „Anděl se snesl z nebe“ okomentoval můj seskok Emmett „To už jsi druhý, kdo ve mně dnes viděl anděla“ „Já vím“ přiznal a mě došlo, že slyšel každé naše slovo.“Půjdeme?“ zeptal se mě „Ano, ale kam?“ nevěděla jsem. Nechtělo se mi to motelu. Chtěla jsem být venku na vzduchu pod nebem plným hvězd, byla jsem po tolika letech doma a nechtěla jsem ten čas strávit počítáním minut zavřená v motelovém pokoji. „Věděl bych o pár místech“ řekl Emmett a vzal mě za ruku. Nevytrhnula jsem mu ji, i když jsem měla. Byla jsem ráda, že je tu semnou a ten pocit nešel jen tak ignorovat. Vedl mě spletitými ulicemi města, které osvětlovaly lampy. Všechno mi připadalo tak cizí a neznámé, když se z ničeho nic Emmett zastavil „Tak jsme tady“ pronesl vítězoslavně „Jo a kde?“ nepoznávala jsem to místo, všude byly postavené nové domy, nic nepřipomínalo naši dobu. Emmett ukázal na cedulku s názvem ulice. Knoxvillská pláň. „Nepřejmenovali to tu. Pamatuješ? Kdysi tu opravdu byla pláň, na které stávalo šapitó cirkusu. Vzpomínáš, když tu byl poprvé?“ oživoval vzpomínky „Jak bych mohla zapomenout? Tady jsme se seznámili“ „Poznal jsem tu anděla“ zašeptal a objal mě „A já svoji životní lásku“ „Jassie…“zašeptal a pak si bez ptaní nebo jakéhokoliv zaváhání vzal moje rty, moje polibky. „Tohle jsem chtěl udělat už tehdy, ale neslušelo se to“ vysvětlil mi s potutelným úsměvem „Jako by se to teď smělo“zamumlala jsem. Emmett se usmál, vzal mě za ruku a vedl mě dál. Tentokrát jsem místo, kam mě zavedl, hned poznala. „Vůbec se to tu nezměnilo“vydechla jsem úžasem, když jsem spatřila známý park. Vždycky o víkendech, hlavně nedělích, tu hrávala živá hudba a uprostřed parku, na prostranství, byl malý taneční parket a nalevo od něj stál altán pro hudebníky. Emmett mě zavedl doprostřed parketu. „Smím prosit, slečno?“ požádal mě o tanec „Ráda, ale co hudba?“ souhlasila jsem a zklamaně pohlédla k altánu, kde tentokrát neseděli žádní muzikanti „Hudbu nám obstará orchestr z hvězd, dirigentem bude měsíc a zpěv obstará ve větru šumící listí stromů“ vysvětlil mi Emmett s šibalským úsměvem. Musela jsem se smát „Ne že mi pošlapeš střevíčky, jako tenkrát“ varovala jsem ho „Neboj, to se nestane“ ujistil mě. Vzal mě do náruče a zašeptal „protože dneska nemáš střevíčky, ale tenisky“ „Ty bídáku, dám si na tebe pozor“ smála jsem se a pak jsme začali tančit. Emmett mě vedl v pomalém rytmu. Nejspíš jsme tančili ploužák.  Byl to tak trochu nedefinovatelný tanec a i přesto to bylo tak dokonalé, opřela jsem si hlavu o jeho rameno a nechala se unášet. Tančili jsme celé hodiny a tancem jsme přivítali nové jitro.

   „Měli bychom jít, brzy sem přijdou lidé“ pokazil idylku Emmett „Hloupí lidé“ zaprotestovala jsem a Emmett se usmál. Nicméně měl pravdu. Nač na sebe strhávat zbytečnou pozornost. Dali jsme se na odchod. Zula jsem si boty a kráčela v kapkách rosy, která v noci padala. „Takže k tomu všemu jsi ještě víla“ smál se Emmett „Proč?“ „Protože víly tančí v ranní rose“ „Ale já přece netančím“ ohradila jsem se, ale vlastně měl docela pravdu. Moje tělo netančilo, ale moje duše ano. Cestou zpět k Leslie jsme se zastavili na hřbitově, chtěla jsem vidět svůj hrob. Ani v jednom z mých návratů jsem se tam nešla podívat. Ze slušnosti jsem koupila květiny pro matku. Netušila jsem, kde můj hrob leží, tak jsem se nechala vést Emmettem, ten už cestu znal. „Páni, vydechla jsem. Můj hrob byl starý, ale bylo vidět, že se o něj někdo stará. „I když jsem zemřela, netruchlete. Můj odkaz žije dál. Mým odkazem je láska“ přečetla jsem rytinu na náhrobním kameni. Emmett mě pevně sevřel, cítila jsem, že je to pro něj těžké, i když jsem stála vedle něj, živá a zdravá. Před náhrobkem byla malá památeční deska se jménem táty. Otce, kterého si pamatuju jen velmi mlhavě, a přesto jsem ho tak milovala. Jeho tělo se nikdy nenašlo, jako dítě jsem tajně doufala, že se vrátí, ale to se nestalo. Vedle mého hrobu byl hrob Toma, manžela Leslie. Koupenou květinu jsem nakonec věnovala jemu. Museli jsme projít celý hřbitov, abychom našli hrob matky a otčíma. Leslie je nechala pochovat na opačném konci hřbitova. Ani po jejich smrti jim neodpustila a stranila se jich jako za živa. Když jsem tak nad jejich hrobem stála, jako bych znova cítila všechny ty otčímovy rány. Instinktivně jsem si přejela rukama po těle, abych se ujistila, že tam nejsou. „Teď už ti neublíží“ ujistil mě Emmett a já jej za to políbila. „Pojďme pryč. Nechci tu ztrácet čas“ navrhla sem „Dobře“ dostalo se mi souhlasu a šli jsme. Nedivila jsem se Leslie, že našim neodpustila, to jsem nedokázala ani já, snad jednou….

   Ve městě začínal všeobecný ruch všedního rána. Procházeli jsme s Emmettem ulicemi a pozorovali, jak chodí lidé do práce a děti do škol. Drželi jsme se za ruce. Zastavili jsme se v jednom pekařství pro croissanty. Ne, nebyly pro nás. Byly pro Leslie, která je vždy milovala, stejně jako já, když jsem ještě jedla jídlo. Když jsme dorazili zpátky k Lesliinému domu bylo kolem osmé hodiny. Zastavili jsme se u vitrážových dveří a zaposlouchali se, jestli je Leslie vzhůru. Byla a nejen ona. Slyšeli jsme i jiné hlasy. Zazvonila jsem a čekala, co se bude dít. Otevřít nám přišla starší žena a já v její tváři poznala malou Jassmine. „Dobrý den, přišli jsme navštívit Leslie“ pozdravil Emmett „Já…nejsem si jistá…pochybuji…“zřejmě nás chtěla odbýt, ale naštěstí se ozvala Leslie „Jass pusť je dál, už na ně čekám“ „Tak pojďte dál“ pustila nás dovnitř „Díky“ řekl Emmett. Jassmine nás zavedla k Leslie „Bála jsem se, že to byl jen sen“ řekla Leslie užasle a oba si nás zvědavě prohlížela. Pořád měla ty oči dítěte, co jsem si pamatovala. „Jassmine, nech nás prosím o samotě a zavři prosím dveře“ poručila dceři. „Ahoj Leslie, já zírám, pořád jsi kočka“ šel se s Leslie přivítat Emmett „Ale jdi ty, stará umírající babka jsem. Zato ty ses vůbec nezměnil, pořád fešák a vtipálek k tomu“ „Celej já“ souhlasil s ní „Snídaně“ zamávala jsem před Leslie voňavými croissanty, ale ona neměla hlad. Nepřekvapilo mě to. Z nemocnice jsem moc dobře znala průběh rakoviny. „Jassie, ty máš fialové oči“ všimla si „Jo, v té tmě to nebylo poznat“ „Sluší ti, vám oběma to moc sluší…spolu“ dodala a my se na sebe s Emmettem podívali. „Slyšela jsem o jisté Rosalii“ „Jo, já vím Leslie, stál jsem dole pod okny a jako upír mám velice dobrý sluch“ „No…tak co mi k ní řekneš? Nemůže být přece lepší než naše Jassie“ „Ne to není…Jassie se nevyrovná nikdo“ řekl se sklopenýma očima „Leslie, tohle je moc komplikované, neřeš to prosím“ „Dobře Jass. Už o tom nebudu mluvit, leda že bys sama chtěla“ slíbila mi. Přešla jsem k oknu a pozorovala ženu s malou holčičkou, která zrovna přicházela k domu. Obě jsem je už viděla na fotkách. Slunce začínalo zářit… „Jass něco jsi mi slíbila“ připomněla Leslie „aha“ došlo mi, že chce vidět můj třpyt. Vstoupila jsem do paprsku slunce dopadajícího na podlahu a poodhalila si ramena „Páni“ vydechla Leslie úžasem „A ty to umíš taky?“ obrátila se na Emmetta. Ten se zvednul, přišel ke mně, sundal si košili a jednou rukou mě objal kolem boku „Jste jako pár andělů“ „Spíš zrůdy“ neubránila jsem se ironii„Ale Jass“ obořili se na mě oba „Myslím, že je to úžasné, oba jste dostali novou šanci. Život vám nadělil jen málo společných okamžiků, ale smrt…ta vám nadělila věčnost…“vydechla Leslie, byla na ní znát únava „Ach Leslie, asi tě moc unavujeme“ sedla jsem si k ní na postel a vzala jí za ruku „Ale jdi…zase tě vidět, mluvit s tebou…to jsem si přála celý život“ „Máš opravdu krásnou rodinu“ zhodnotil fotky Emmett, který si zapínal knoflíky „Babíííí“ přerušila nás malá černovlasá holčička. Ta samá, co před chvílí vcházela, zřejmě s matkou do domu. „Nicoll, drahoušku. Jak si se vyspala?“ vítala se s ní Leslie „Ahoj babi, jak je ti?“ vešla v zápětí i Nicollina matka, která byla podobou celá Jassmine „Babí, kdo je ten pán s tetou Jassime?“ zajímala se ta malá „To jsou moji přátelé Nicoll. Teta Jassmine je přece dávno mrtvá, vždyť jsme jí spolu nosili květiny na hrob“ odpověděla Leslie a zakašlala se. „Nicoll, necháme babičku, aby si odpočinula“ řekla její matka „A oni půjdou s námi?“ zeptala se malá „Ano, my taky půjdeme“ řekla jsem jí „Ale Jass, teď jste přišli…“ protestovala Leslie „Neboj se, přijdeme později“ uklidnila jsem jí „Tak pojď“ chytila se mě Nicoll za ruku, jako by mě odjakživa znala. Vyšla jsem s ní a její matkou ven „Emmette, můžeš tu na moment zůstat? Musíme si o něčem promluvit“ zarazila Emmetta Leslie „Jistě“ neodporoval jí „Počkám dole“ houkla jsem na něj a nechala se malou vléct do obýváku „Ale Nicoll, jak se to chováš?“ napomenula jí matka „Já jsem Caroline“ představila se mi „Jass“ řekla jsem a podala jí ruku „Ale mamí to je přece teta Jassmine, co se podle ní jmenuje babička“ vyhrkla Nicoll a já jsem podruhé ztuhla. Jak tohle mohla vědět? Do háje co mám dělat? Co říct? „Ale Nicolle, ta přece umřela před moc a moc lety, jak ti před chvilkou řekla babička. Moc se Vám omlouvám, nevím, co jí to napadlo“ prosila o prominutí Caroline „To je v pořádku“ oddychla jsem si „Posaďte se, nedáte si kávu nebo čaj?“ nabídla mi Caroline „Ne, díky, to je dobré“ řekla jsem a posadila se na gauč „Víte, opravdu jste tetě Jassmine neuvěřitelně podobná“ řekla Caroline a mě opět zachvátila panika „Proč máš fialové oči?“ zeptala se Nicolle „Kontaktní čočky“ řekla jsem nacvičenou odpověď, kterou jsem použila už asi tisíckrát. Zrovna když se mě chtěla Caroline na něco zeptat, vešel Emmett „Půjdeme?“ „Jistě“ souhlasila jsem „No, ráda jsem vás obě poznala. Ani nevíte jak moc“ loučila jsem se „My tebe taky teto Jassmine. Přijdeš za námi brzo. Ukážu ti svoje hračky“ řekla Nicoll „Ale Nicoll, nezlob slečnu. Já jsem vás taky ráda poznala Jass. A nezlobte se prosím na Nicoll, znáte děti. Nemá pojem o čase a jak už jsem řekla,vy jste Jassmine opravdu velice podobná“ rozloučila se Caroline

   „Co to mělo být ta malá?“ zeptal se mě Emmett, když jsme byli dostatečně daleko „Já nevím. Asi mě zná z těch fotek“ netušila jsem, jak si mě ta malá ihned dala do spojitosti s mým obrázkem. „Možná, že je to proto, že děti vidí vždycky víc…víc věří“ „Možná“ „Nebo to prostě ví…cítí to pouto, je přece krev tvé krve. Jste jedna rodina, i když už vzdálená, krevní pouta tam jsou“ hledal vysvětlení Emmett „Krev mé krve…“ zamumlala jsem „Víš co? Bylo hezké je vidět a mluvit s nimi. Teprve teď mám pocit, že mám neteř a synovce a ti mají děti a vnoučata…je to rodina…to je tak krásný“ básnila jsem „Jo, to je“ souhlasil semnou „Škoda, že já tohle nikdy nezažiju…“posteskla jsem si a došlo mi, že jsem to vyřkla nahlas. Ucítila jsem Emmettovu bolest, co jsem mu tím způsobila „Prosím tě odpusť mi to“ zastavila jsem se a pohlédla mu do smutných očí. Nic na to neřekl, jen mě pohladil po tváři „Taky je mi to líto“ řekl po chvilce „Jak moc bych to chtěl, pro nás oba. Naše děti, vnoučata…“ zašeptal a uhnul pohledem někam do dálky. Donutila jsem jej pohlédnout mi znovu do očí a pak je políbila. Emmett můj polibek opětoval. Objal mě a já se utápěla v jeho lásce a něžnosti

Snad se kapča líbila, další jsou na shrnutí povídek :D

Autor: Krysteena (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dávno zapomenutá láska - 10.Krev mé krve: