Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Corners of my mind - Část 3.

01.09.2009 (16:00) • Terushka • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1348×

Probudila jsem se do jasného, svěžího rána. S úsměvem jsem se převalila na posteli a zjistila, že už jsem sama. Vyděšeně jsem se posadila a těkala očima po místnosti. Vtom do ní přilétla Alice. „Ness, neboj. Oba jsou v pořádku. Šli na procházku.“ Uklidňovala mě. S úlevou jsem vydechla a flákla sebou na postel. „Vstávat!Dneska máme náročný den!“ Strhla ze mě peřinu a hodila jí na zem. Zakňourala jsem. To nemůžou dát člověku chvilku navíc? „No honem ty lenochu!“ Pobízela mě. Zamumlala jsem něco v nesouhlasu, a neochotně se vyhrabala z postele. Z nočního stolku jsem popadla hygienickou taštičku a odšourala se do koupelny. Když jsem se vrátila do pokoje na posteli byla hromádka čistého oblečení. Začala jsem se oblékat a přemýšlela při tom, co mělo znamenat to „náročný den“.

„Nessie!Snídaně!“ slyšela jsem ze zdola někoho volat. Počkat. Takže nejsem v nemocnici? Pokoj vypadal jako z nemocnice. Carlisle už mi včera sundal ty hadičky a všelijaký přístroje odpojil. Koupelna vypadala normálně. A kuchyň? Třeba mají v domě nemocniční lůžky pro případy jako je tenhle. Zakroutila jsem hlavou a otevřela dveře. Vykoukla jsem na chodbu. Stěny byly bílé a všude byly obrazy. Tohle rozhodně nebyla nemocnice.

„Nessie!“ ozvalo se znovu. Šla jsem na zvukem. Na konci chodby bylo schodiště. Opatrně jsem sešla dolů a prohlížela si dům. Došla jsem do kuchyně propojené s obývákem. Všichni tam byli až na Jaka a Robin. Vzpomněla jsem si, že Alice říkala, že šli na procházku. Vydechla jsem.

„Dobré ráno!“ pozdravila mě Esme a nandavala na talíř smažená vejce.

„Ahoj, jé děkuji,“ poděkovala jsem a usedla ke stolu. Pustila jsem se do jídla. Cítila jsem na sobě několik párů očí. Bylo to nepříjemné. Jako kdyby čekali, že každou chvíli vyskočím a s jekotem uteču. Nechápavě jsem zakroutila hlavou a pustila se zase do jídla.

„Mamí!“ rozběhla se ke mně ode dveří Robin. Nastavila jsem náruč a se smíchem si jí posadila na klín. „Ahoj broučku. Jaká byla procházka?“ zeptala jsem se a políbila ji do čokoládových vlasů.

„Skvělá! Tatínek mě vozil na hřbetě!“ řekla pyšně holčička a zavrtěla se mi na klíně. Ode dvěří se ozval chraplavý smích. Otočila jsem se a o dveře se opíral Jacob a usmíval se na nás. Zírala jsem na něj dlouhou chvíli, jak omámená. Od sedačky se ozval chraplavý kašel, jakoby se někdo snažil zadržet smích. Jen stěží jsem odtrhla pohled od svého polonahého manžela a zašklebila se na Emmetta. Co nejrychleji jsem se otočila zpátky se dveřím, ale on tak nebyl. Vyděšeně jsem se začala rozhlížet po místnosti. V ten moment, jsem na své tváři ucítila, horký dotyk. Byly to rty. Krátce, ale něžně mě políbil na tvář a usmál se. „Koho hledáš?“ Zasmála jsem se a s poťouchlým úsměvem na něj zírala. Zasmál se mému výrazu a dlouhými kroky přešel místnost k televizi. Ach ti chlapi. Otočila jsem se zpátky k jídlu a jedla spolu s Robin.

Po snídani mě Rose vzala na procházku. Nebo spíše prohlídku. Ukazovala mi každičký kousíček města. Nic. Žádná vzpomínka. Už se začínalo stmívat a všechno bylo marný. Zklamala jsem. Hluboce jsem vydechla a sklopila hlavu. Prošli jsme celé město. Pláže, lesy, obchody, domy. Byly jsme dokonce i u dědy. Nic. Nepoznala jsem ho. Šli jsme i do Lu Push. Přemlouvali jsme vlky, aby nás pustili. S podmínkou, že nás budou hlídat, souhlasili. Prohlédla jsem ji každého vlkodlaka do detailů. Ani rozpustilý Seth, který se pořád smál, mi nic neříkal. Rose se mnou chodila po plážích. Došli jsme k jedné nádherné pláži pod útesy. Prý to je moje pláž. Usmála jsem se při vzpomínce a písečnou pláž a vyplavenou kládu slonovité barvy. Taková nádhera. Oblázky, vlny, útesy. Dokonce ani, mé a Jacobovo iniciály vyryté do klády mi nepomohly. Rosalie mi k tomu vyprávěla.

„K téhle pláži se váže velmi krásný příběh,“ usmála se na mě a čekala, že snad začnu sama. Že si vzpomenu. Povzdechla si a úsměv jí z rtů zmizel, když jí došlo, že si nic nepamatuju. Sedla si na tu vyplavenou kládu a poklepala na místo vedle sebe. Se sklopenou hlavou jsem se posadila vedle ní. Ukazováčkem mi zvedla bradu a přinutila mě tak podívat se jí do očí. „Já věřím, že si vzpomeneš.“ Zakroutila jsem hlavou a setřásla jsem tak její prst. Rychle jsem se podívala stranou-do lesa-aby nic nemohla vyčíst z mého výrazu. Mezi stromy jsem něco zaostřila. Obrovské oči čokoládového vlka. Když si všiml mého pohledu, mrkl na mě a divně se zašklebil. Musela jsem se zasmát, když mi došlo, že to má být úsměv. Rose na mě nechápavě zírala a sledovala můj pohled. „Aha,“ hlesla když si vlka všimla. Vlk jakoby se zalekl a zmizel mezi stromy. Nechápavě jsem se za ním dívala. Rose mě chviličku sledovala, než zase promluvila. „To byl Quil. Jacobův přítel a tvůj taky.“ Vysvětlovala. Kývla jsem a přitom jméně si vybavila svalnatého malého chlapce. „Tak chceš slyšet příběh?“ ptala se mě netrpělivě a poklepala na kládu. Zase jsem kývla a když jsem si všimla na co poklepala, zkameněla jsem. Do klády bylo, zřejmě nožem vyryto R + J.  Pohladila jsem ty písmena, když mi došlo co znamenají. Najednou jsem chtěla ten příběh znát, jako nikdy nic. „Pověz mi ho,dělej!“ řekla jsem netrpělivě. Usmála se a začala. „Dříve na této pláži, vysedávala tvoje mamka se svým nejlepším přítelem. Je to ještě z doby kdy byla člověk. Ovšem Jake už člověk nebyl. Přesto byli stále přátelé. Ovšem od Belliny proměny, už na území Quileutů Bella nikdy nepřišla. Upíři mají zakázáno vstupovat na jejich území a proto se tato pláž, dříve Bellina a Jakova, proměnila na pláž Jacoba a Renesmé. Jednou se však, pravidelná procházka změnila. Jako každý den, šla Nessie a Jacobem na procházku, ale Jake byl „jiný“. Nessie se posadila na kmen,“ Rosalie poklepala na kládu, na které jsme seděli. „ale Jacob si nesedl. Místo toho si před ní klekl,“ sklopila jsem hlavu, celá rudá, když mi došlo kam tím míří. Usmála se na mě, když si toho všimla, ale dál už nepokračovala. Místo toho nečekaně tleskla až jsem nadskočila a postavila se. Zvedla jsem hlavu a mžourala na ni přes sluníčko. Z jejího pohledu, jsem poznala, že zas doufá, že jsem si vzpomněla. Zakroutila jsem hlavou a vstala.

Když už jsme byli u domu, Rose zamířila do garáže. „Běž domů, já se musíš ještě na něco mrknout.“ Darovala mi úsměv , tak jsem jí ho oplatila. Otočila jsem se k domu a šourala se se ke dveřím. Stále jsem byla překvapená svými tichými kroky. Když už jsem sahala po klice, zaslechla jsem z domu rozhovor, který mě přiměl zastavit se. Se zájmem jsem poslouchala, jak se baví o mě.

„Já to pořád nechápu,“ hlesla Bella.

„Vždyť si přece viděla, že to bude brát špatně,“ rozpoznala Esméin hlas.

„Ano, viděla jsem, že něco ji přiměje mít z nás strach. Ale neviděla jsem co!“ vysvětlovala Alice.

„Ale co může být hroznější, než fakt, že její rodina se skládá z upírů a vlkodlaků?“ teď to byl Edward.

„Něco rozhodně ano, když ji to vystraší na tolik, že od nás uteče,“ hádala se s ním Alice.

„Uteče?“ vyjeklo několik hlasů najednou. „Zase?“ dodala Bella.

„Je mi to líto,“ šeptla Alice. Zaslechla její tichounké kroky jak odtančila z místnosti. Dál už nic neřešili. Slyšela jsem pár dalších kroků, jak odchází a tiché vzlyky. Zřejmě Bella nebo Esmé. Vydechla jsem a vešla do domu. Rozhodla jsem se, že budu předstírat, že jsem nic neslyšela. Ovšem, před Edwardem to neutajím. „Ahoj rodino,“ zařvala jsem do domu, až moc hlasitě. Kousla jsem se do rtu, když se na mě všichni podívali. Byla to Bella, kdo stále vzlykal – v Edwardově náručí. Emmett s Jasperem se dívali na televizi, Carlisle si četl. Z kuchyně jsem slyšela vrzání dvířek a rachot nádobí – zřejmě Esmé. U okna stál Jacob, zády k nám všem. V rukou kolíbal spící Robin. Snažila jsem se nevšímat si všech těch pohledů a vydala se k Jakovi. Postavila jsem se vedle něho a sledovala jeho pohled. Z okna byl výhled na stromy, třpytící se řeku. Z nádherně lesklého, tmavě modrého nebe kapali kapky. V zapadajícím slunci, které bylo přes mraky sotva vidět se malinké kapičky leskly jako křišťály. Padali k zemi a vytvářeli tak blýskavou se clonu. „To je krása,“ zamumlala jsem fascinovaná zdejší přírodou. Za lesy se převyšovali vrcholky zasněžených hor. Stromy se kolíbali ze strany na stranu pod mírným větrem. „Jasně, jasně,“ přitakal se usmál se na mě. Oplatila jsem mu ho a očima střelila k Robin. Čokoládově zbarvené vlásky se jí leskly. Měla je krásně rovné. Ve spánku se přetočila a popotáhla. Koutky se mi zase zvedly a hřbetem ruky jsem ji pohladila po tváři. „Je nádherná,“ šeptla jsem a vzhlédla na Jacoba. Oči měl upřené na naši dceru.

„Ano, je krásná. A je naše,“ přendal Robininu váhu na jednu ruku, druhou mi omotal kolem pasu a přitáhl si mě k sobě. Sklonil hlavu a přiložil své rty Robin na čelíčko. Jak vzhlédl a pohlédl mi do očí, pochopila jsem co chce udělat. Přestala jsem dýchat. Jako bych ztuhla. Pomalu se ke mně přibližoval. Jeho teplý dech se hřál na tváři. Trochu jsem se natáhla, abych na něj dosáhla. Naše rty se skoro dotýkaly, když nás vyrušila hromová rána a něčí jekot. Samozřejmě to Robin probudilo a ta okamžitě spustila. Vzala jsem si ji do náruče a zatím co jsem se ji snažila uklidnit, sledovala jsem dění v místnosti. Esmé opřená o kuchyňský roh zírala stejně zmateně jako já. Jakobovu ruku jsem měla stále kolem pasu, ale teď už jsme byli otočeni do místnosti. Bella stála uprostřed – bez Edwarda. Carlisle stál na nohou vedle Alice. Jasper jí držel za ruku a neustále se jí ptal, co viděla. Edward stál naproti ní a třásl ji ramenem a mumlal přitom něco jako „to není možný.“ Emmett stál opodál vedle Rose, která už se musela vrátit. Najednou se scéna změnila, Robin přestala plakat, Edward s Alice přestal třást a ta se skácela k zemi, do milionů malinkých střepů – rozbitá skleněná mísa. To musela být rána. Najednou všichni byli kolem Alice. Já, Jacob a Robin jsme na to jen zírali, jako na film. Alice se jakoby probrala a posadila se. „Minulost, minulost, minulost, byla to minulost,…“ opakovala pořád dokola. „Edwarde, co se děje?!“ ptala se ho hystericky Bella a tahala mu na paži.

„Viděla minulost,“ řekl ponořený se svých myšlenkách.

„Jak je tohle možný?“ ptal se Jasper. Celá rodina seděla v obýváku. Robin spala v patře.

„Musím mít větší moc,“ šeptla Alice v Jasperově klíně na gauči.

„Ale, co jsi vlastně viděla?“ ptal se Carlisle, opřený o opěradlo sedačky – jako jediný stál.

„Bellu samozřejmě,“ odpověděla mu a podívala se na Bellu, sedící vedle ní. Emmett, který seděl na zemi v tureckém sedu, s Rosalinou hlavou klíně, promluvil. „No a?“

„Ale ona byla člověk!“ vyštěkl na něj Edward sedíc na zemi, opřený o Belliny nohy. Skoro všichni přítomni vykulili oči a těkali mezi Alice, Bellou a Edwardem. Byla jsem jedna z nich. Seděla jsem v křesle na Jacobovi. „Fajn, takže se nám snažíte říct, že vidíš budoucnost i minulost?“ zeptala jsem opatrně a pohlédla na Alice. Přikývla. „Zřejmě ano.“

„Páni,“ hlesl Jasper. „Co přesně jsi viděla, zlato?“

„Bellu, na louce. Ve Forks. S Laurentem.“ Dodala a polka. Edward hlasitě zavrčel. Bella mu rukou projela vlasy. Trochu se uklidnil. Jako na zavolanou jsem zívla. Byla jsem unavená jako nikdy. Nemotorně jsem se vyškrábala z křesla a znovu zívla. „Jdu si lehnout, dobrou“ otočila jsem se na Jaka a darovala mu unavený úsměv. Taky se usmál a zívl. „Půjdu taky, dobrou noc.“ Chytl mě za ruku a táhl mě ke schodišti. Za námi jsem slyšela několik „dobrou noc“.

Jacob mě táhl do jiného pokoje. Zastavil se před dřevěnými dveřmi a zasmál se, když viděl můj nechápavý obličej. „To je naše ložnice,“ vysvětloval. Kývla jsem, ale neubránila jsem se otočit ke dveřím, nemocničního pokoje. „To je nemocniční pokoj, pro všechny případy,“ potvrdil tak mé spekulace. Kývla jsem a vešla do pokoje. Byl orientovaný na západ. Stěny měl rudé. Uprostřed stála veliká manželská postel a bílými přikrývkami a černým kovovým čelem. Vydechla jsem překvapením. Naproti posteli stála bílá stěna a televizí uprostřed. Vedle dveří byly vlevo další dveře a naproti nim vedle stěny další, tentokrát bílé. „Do koupelny, šatna,“ popisoval mi Jake dveře. Zas jsem kývla a lehce se zasmála. Unaveně jsem došla k posteli a flákla sebou na jednu půlku. Sedl si vedle mě a sundal si tričko. Zírala jsem na něj s poťouchlým úsměvem na rtech. A najednou mě to dostalo. Chtěla jsem ho mít. Chtěla jsem se ho dotýkat. Chtěla jsem ho hladit. Chtěla jsem ho líbat. A chtěla, aby on chtěla mě. Posadila jsem se, omotala mu ruce kolem krku a přitáhla se k němu. Rozhodně to nečekal, protože když jsem mu vší silou přitiskla rty na rty, ztuhl. Líbala jsem ho pořád dokola, dokud nerozměkl a polibky mi neoplácel. Něžně mě položil zpátky na postel a odtáhl se. Dotkl se mých rtů „Miluji tě,“ zašeptal a pohladil mě po tváři. Usmála jsem se na něj a pohladila po hrudi. „Já tebe víc,“ řekla jsem mu a kousla se do rtu. Už neváhal ani vteřinu. Přitiskl své horké tělo na mé a znovu mě políbil – dlouze, vášnivě.

Autor: Terushka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Corners of my mind - Část 3.: