Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Budu o tebe bojovat 4. kapitola

16.10.2009 (15:30) • Texie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4838×

4. kapitola

V dalších dnech jsem každou minutu strávila s mojí holčičkou. Chtěla jsem ji pojmenovat po její babičce, stále jsem se však nemohla rozhodnout po které. Nakonec jsem to vyřešila jednoduše. Pojmenovala jsem ji po obou - Renesme.

Srdce jí bilo jako obyčejnému dítěti a světlá kůže se na slunci netřpytila, ale jinak se u ní projevovala spíše její upírská polovina.

Její dar se u ní projevil velmi brzy. Dokázala číst myšlenky podobně jako Edward, ale také myšlenky někomu poslat.

Byla jsem za tento dar velmi vděčná. Moc zkušeností s dětmi jsem neměla a Renesme mi díky svému daru mohla říct, co potřebuje.

Rostla mi přímo před očima. Když po pár dnech začala sama lozit, byla jsem nadšená její šikovností. O pár dnů později se začala pokoušet o první krůčky. Rozhodně nevypadala na necelé tři týdny.

Začala mě ovládat panika. Jestli poroste takhle rychle i nadále, zestárne a pak…

Chtěla jsem se už vrátit se svému Edwardovi, ale musela jsem nejprve zjistit, co se s Renesme děje. Carlisle se zmínil, že o takových jako ona četl. Třeba najdu něco o těch, co přežili.

Problém byl v tom, že jediné místo kde takové knihy byly, je Voltera. Příliš dobře jsem si ještě pamatovala mou nedobrovolnou návštěvu Volturových.

Kvůli své Renesme jsem však byla rozhodnutá se tam vrátit.

Aro se tenkrát zmínil, že budu mít výjimečný dar. Musela jsem se ho naučit používat. Chodil a jsem s Renesme na procházky po lese a pokoušela se soustředit. Nic se však nedělo. V tomto ohledu se žádná změna po přeměně neudála. Stále jsem nic zvláštního necítila.

Opět jsem se pokoušela zachytit alespoň slabý náznak něčeho, ale bezvýsledně. Soustředila jsem se natolik, že jsem ani nepostřehla medvědici, která se příliš přiblížila.

Její pach jsem ucítila teprve, až se rozběhla k Renesme hrající si opodál.

Okamžitě jsem se rozběhla a svým tělem ji zaštítila. Čekala jsem náraz medvědice na mé tvrdé tělo, ale nic takového se nestalo.

V běhu narazila jakoby do neviditelné zdi. Otřeseně se sesunula k zemi a zůstala na mě překvapeně zírat. Stejně jako já na ni.

Cítila jsem to!

Tenká blanka obestírající mé a Renesmino tělo. Teď už jsem věděla co hledat.

Zkoušela jsem tu stěnu vyvolat znovu. Zvětšovat či zmenšovat. Utvořit ji kolem nás obou nebo jen kolem Renesme. Měnit ji abych dokázala přerušit působení jejího daru na mě či úplně ji zaštítit, že nešel cítit ani její vůně.

Mé nadšení naznalo hranic. Nejen, že jsem opravdu měla svůj dar, ale dokázala jsem jej i ovládat, abych ochránila ostatním. Pokud jsem rozprostřela štít, cítila jsem každého, kdo se v něm pohyboval. Má radost se přenesla i na Renesme. Nadšeně tleskala mým pokusům.

Za pouhé čtyři dny jsem si byla sama sebou tak jistá, že jsem začala balit věci na cestu. Ani mé oči už nebyly problém, díky velkému množství zvířecí krve se mi již téměř celé zbarvili do krásné zlatavé barvy.

Ve Volteře jsme si najali byteček kousek od paláce Volturiových. Z map ukradených v místním archív, jsem se nazpaměť naučila půdorys všech místností a chodeb. Krátkou chvíli jsem i uvažovala, že bych zatím nechala Renesme v bytě. Ale pak bych se nedokázala soustředit. Šílela bych starostí. Potřebovala jsem ji mít stále na očích.

Bylo tedy rozhodnuto. Šly jsme obě.

Se znechucením jsem čekala, dokud do paláce nevešla Heidy. Za ní nadšeně cupital hlouček lidí koukající se nadšeně kolem s houpajícími se foťáky na krku.

Mráz mi přejel odporem po zádech. Popadla jsem Renesminu ruku, zaštítila nás včetně našeho pachu a zamířila dovnitř jiným vchodem.

Rozhodila jsem svůj štít, avšak teničký, že si jej nikdo nemohl všimnout, ale já cítila kohokoliv v něm.

Cesta byla volná.

Rychle jsme zamířily k archivu. Co nejdál od těch lidí, co brzy potkají svou noční můru na vlastní oči. Většina osazenstva paláce zamířila k nim.

S Renesme jsme už tíkaly. Viděla jsem jak je vyděšená. Cítila jejich myšlenky, věděla co se bude dít.

Brzy za námi klaply dveře archivu. S úlevou jsem se o ně opřela a přitáhla si svou holčičku do náruče.

Už teď vypadala na pět let. Začala jsem systematicky prohledávat jednu řadu regálů za druhou. Byly tu statisíce knih. Mnohé z minulých století.

Nevím kolik času mi to zabralo, ale nakonec jsem našla, co jsem hledala. Byla to velmi stará kniha. Uložili ji mezi knihy o vlkodlacích.

Došlo mi, že napůl upíry řadí ke stejným zrůdám jako vlkodlaky.

Renesme se na mě smutně podívala, když to zaslechla v mé mysli.

" To nic zlatíčko. Hlupáci se najdou mezi lidmi stejně jako mezi upíry."

Když jsem otevřela tu knihu, zděšeně jsem strnula. Celá byl latinsky. Tohle mi předtím nedošlo. Začala jsem procházet archív znovu, dokud jsem nenašla, co jsem potřebovala.

Za chvíli jsem seděla s latinskou knihou po jedné straně a se slovníkem po druhé. Ze začátku to šlo pomalu, každé slovo jsem musela hledat. Renesme zatím seděla kousek ode mě. Listovala v tlusté knize s obrázky zvířat. Byla hodně stará, měla jsem podezření, že některá z vyobrazených zvířat už úplně vymizela.

Převážná část latinské knihy obsahovala opovržení nad kříženci upíra a člověka. Našla jsem však i to, co jsem tak úpěnlivě hledala.

Pár takových opravdu přežilo. Poměr vlivu jejich lidské a upíří části se lišil, vždy však rostli neuvěřitelně rychle, dokud nedospěli. Pak jejich upíří část získala převahu a jejich vývoj se zcela zastavil.

Upustil jsem knihu a vrhla se k Renesme. Cítila jsem, jako by se mi podruhé narodila. Líbala jsem ji a hladila po vláskách. Kdyby to bylo možné tekly by mi slzy.

Věděla jsem, co jsem potřebovala. Déle na tomhle místě už nezůstaneme. Vrátila jsem obě knihy na své místo. Renesme však tu svoji držela, co nejpevněji mohla.

"Můžu si ji nechat? Prosím." škemral mi její hlásek v hlavě.

Začala jsem chápat Edwarda. Těm oříškových očím se nedalo nic odepřít. S povzdechem jsem kývla. Nezbylo mi než doufat, že si toho jen tak nevšimnou.

Rozhodila jsem opět štít a vyběhly jsme z archívu. V jedné ruce jsem držela knihu, druhou vedla Renesme. Utíkaly jsme vyhýbajíc se zdaleka jakýmkoliv upírům, dokud jsme nevyběhly do úzké uličky města.

Slunce bylo vysoko na nebi. Nasadila jsem si kapuci a rychle jsme zamířily do bytu.

Cítila jsem se šťastná jako už dlouhé týdny ne. Má holčička bude v pořádku a nebyl důvod, proč odkládat cestu domů. Domov pro mě byl u Edwarda, Alice, Jaspera, Esme, Carlisle, Emmetta a Rosalie.

"Budu se jim líbit?"

Vzala jsem ji se smíchem do náručí.

"Samozřejmě." Nedokázala jsem si ani představit, že by ji nezbožňovali. Renesme to zahlédla v mých myšlenkách a zcela jí to stačilo. Byla spokojená a nemohla se Cullenů dočkat.

Stejně jako já.

Jediné z čeho jsem měla obavy, byl Edward. Bez jediného slova jsem ho opustila. Utekla od něj i s naším dítětem. Modlila jsem se, aby pochopil, že jsem to opravdu musela udělat.

Než se setmělo, měly jsme sbaleno a zamluvené letenky.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Budu o tebe bojovat 4. kapitola: