Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Budu o tebe bojovat 2. kapitola

14.10.2009 (16:00) • Texie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5128×

2. kapitola

Na letišti v Rio de Janeiro nám Edward vyzvedl letenky. Stále mě objímal nebo alespoň držel za ruku. Nechtěl mě pustit z očí, jako bych se měla každou chvíli rozpadnout na kousky.

Povzbudivě jsem se na něj usmála. "Potřebovala bych si odskočit."

Vypadal jako by mě chtěl dovést až ke dveřím záchodů. "To zvládnu." ubezpečila jsem ho a vydala se jistým krokem k toaletám.

Pevně jsem doufala, že o Alici mluvil pravdu. Jakmile jsem se mu ztratila z očí, rychle jsem zamířila znovu k přepážce.

"Mám objednanou letenku na jméno Cullenová." vyhrkla jsem ještě udýchaně na překvapenou ženu za přepážkou. Zatím co mi ji vystavovala, vytáhla jsem ze své příruční tašky mikinu s kapucí, kterou jsem si přehodila přes hlavu.

S letenkou v ruce jsem vyběhla k odbavovacímu terminálu a pak hned do letadla směr Miami.

Strnule jsem odpočítávala každou minutu v duchu opakujíc, že je to opravdu to jediné správné řešení. Zanedlouho jsem ucítila, jak se letadlo dalo do pohybu. Když jsme se odlepili od dráhy, po tvářích se mi začaly řinout slzy.

Věděla jsem, že mě bude hledat. Podle letenky mě určitě vystopuje do Miami. Tam se už nějak musím ztratit.

Během letu jsem dala průchod všemu tomu zoufalství, co jsem cítila k vůli Edvardovi. Po přistání jsem si žádné výlevy už nemohla dovolit. Musela jsem být silná pro své dítě. U prvního bankomatu jsem si vybrala dostatek peněz, aby mi nějakou dobu vydrželi.

Z letiště jsem vycházela s jedinou příruční taškou, kde jsem měla pár kousku oblečení, doklady a peníze.

Procházela jsem neznámými ulicemi, dokud jsem nedošla k osamocené zastávce a v prvním autobusu jsem si koupila lístek na konečnou. Cestou jsem přemýšlela, kam půjdu.

Věděla jsem, že průběh těhotenství je mnohem rychlejší. Proto by tam nemělo být moc lidí. Nevím, jak bych jim vysvětlila těhotenství, které trvalo pouhých pár měsíců.

Promítala jsem si všechna místa, kde jsem za svůj život byla. Moc dlouhý seznam to nebyl. Najednou jsem si vzpomněla na jedno místo, bylo by úplně ideální. Mámina bývalá kolegyně měla chatu v Coloradu. Jezdili tam jen v zimě, když bylo dostatek sněhu k lyžování.

Byla v horách nedaleko Lake City.

Cestou jsem ještě pro jistotu dvakrát přestoupila a to vždy na malých nefrekventovaných zastávkách. Nakonec jsem dojela až do Jacksonvillu. Tady jsem to naštěstí znala. Malými uličkami jsem se dostala až k letišti a koupila letenku do Denveru.

V letadle jsem úplně odpadla. Stres, vyčerpání a sílu, kterou mi těhotenství odčerpávalo, jsem nabírala celý let. Vzbudila mě až letuška před přistáním.

"Jsme v Denveru, slečno Heresová." cloumala mi jemně ramenem.

Chvíli jsme na ni zmateně koukala, než jsem si vzpomněla, že jsem si letenku koupila právě na toto jméno.

Ještě na letišti jsem si koupila mapu Colorada a vydala se hledat autobusovou stanici. Hned venku mě však rozklepala zima. Po horku na ostrově a na Floridě, bylo tohle úplná Sibiř.

Po nekonečných hodinách cesty v autobusu jsem konečně celá dolámaná další den ráno vystoupila v Lake City. Bylo to příjemné městečko.

Poblíž zastávky stál menší obchod. Měla jsem už pořádný hlad. Ze strachu, aby mi cestou letadlem či busem zase nezvedl žaludek, jsem toho moc nesnědla. Vešla jsem do obchodu a začala do vozíku strkat co mi padlo pod ruku. K pokladně jsem dojela s vrchovatým vozíkem, že obsah hrozil každou chvíli spadnout.

Teprve tam jsem si uvědomila, že nevím, jak to nahoru dostanu. Postarší paní u pokladny v tom ale neviděla problém. Za chvíli už vedla za paži nějakého muže, který se ještě rozespale drbal za uchem.

Vděčně jsem jí tam nechala při placení i slušné spropitné. Do půl hodinky, jsem se už drkocala i s nákupem ve starém Pickupu. Ochotně se nabídl, že mi nákup odnese až do kuchyně.

Vděčně jsem se na něj usmála. "Stačí, když mi s tím pomůžete na verandu. Pak už si s tím poradím."

Bylo vidět, že mu to takhle vyhovuje víc. Zřejmě se nemohl dočkat, než zas bude moct jet domů.

Se zářivým úsměvem jsem mu ještě zamávala, a jakmile byl z dohledu, začala jsem hledat klíče.

Po pár perných minutách jsem je opravdu našla pod jednou z okenic.

postupně jsem nákup po malých částech odnášela do kuchyně a kromě věcí co museli do lednice, jsem to všechno nechala ležet na lince. Na víc jsem neměla sílu.

Doplahočila jsem se do prvního pokoje, kde jsem ještě oblečená ihned usnula.

Ztěžka jsem se probouzela. Víčka se mi po chvíli boje odlepily od sebe. Chvíli jsem zůstala koukat na dřevem obložený strop.

"Tak jsme na to tedy sami." pohladila jsem si vyklenuté bříško.

Vstala jsem z postele. Byla to už nějaká doba, co jsme tu s mamkou byly na zimní dovolené. Dala jsem se tedy na průzkum. Když jsem našla koupelnu, mé oblečení okamžitě letělo k zemi. Po dvou dnech cestování v jednom oblečení jsem pod sprchou stála více jak hodinu.

Prsty jsem přejížděla po bříšku, kde byl teď můj největší poklad. Za ty dva dny znatelně povyrostlo, ještě týden a bude to na mě na první pohled vidět.

Byla jsem stále bledší a unavená. Ani spánek nepomáhal. Vklouzla jsem tedy do kuchyně a pomalu ujídala toast se sýrem.

Zamyšleně jsem u toho počítala, jak dlouho už jsem těhotná a zakoušela odhadnout, za jak dlouho asi přijde mé děťátko na svět.

Nejsem sice doktor, ale hádala jsem tak dva měsíce.

Jak míjely dny, pomalu jsem se v chatě zabydlovala. Když jsem měla dost energie, procházela jsem se lesem poblíž chaty.

Bylo tu opravdu nádherně. Všude nespoutaná příroda, vzrostlé stromy a množství zvěře.

Tenhle přepych jsem si však mohla dopřát stále méně často. Ačkoliv jsem spala denně tak 12 hodin a pravidelně jedla, rychle mi ubývaly síly.

Už teď jsem vypadala jako přízrak, bledá průsvitná pleť, temné kruhy pod očima a kromě vybouleného bříška jsem stále hubla.

Dnes jsem se rozhodla dopřát tělu dostatek bílkovin. Z mrazáku jsem vytáhla hovězí steak a nechala ho rozmrazovat ve studené vodě.

Před polednem jsem rozmražený steak začala vybalovat z folie. Bála jsem se, aby se mi z pachu krve neudělalo znovu špatně. Maso ale naopak krásně vonělo.

Prsty se mi zašpinily krví. Reflexivně jsem je olízla. Teprve pak jsem si to uvědomila. S očima vytřeštěnýma na steak jsem odcouvala až ke stolu. To mi nevonělo to maso, ale krev z něj. Celý život mi byť jen pach krve převracel žaludek vzhůru nohama. Mé děťátko však bylo napůl upír a krev zřejmě potřebovalo.

Opět jsem se podívala na steak. Kolem něj se na lince dělala loužička krve, to však bylo málo. Musela jsem ji sehnat více.

Sama jsem byla ze sebe v šoku. Dříve bych se ke zbrani nepřiblížila. Nyní jsem ji chladnokrevně vzala do ruky a vyrazila ven. Děkovala jsem Bohu, že tu je tolik zvěře. Nemusela jsem jít ani nijak daleko, než se přede mnou objevil párek srn.

Snažila jsem se co nejpřesněji zamířit. Zavřela jsem oči a stiskla kohoutek. Zbraň mi bolestivě narazila do ramene a lesem se ozvala hlasitá rána.

Na okamžik jsem zděšeně zůstala koukat na nehybnou srnu. Pohled na krev vytékající z jejího boku mě probudil. Poklekla jsem a přiložila láhev k ráně. Čekala jsem, dokud nebyla láhev plná. Ruka s láhví mi nehybně zůstala viset ve vzduchu.

Zhnusený pohled mi bezmocně bloudil po temné tekutině. Pokud to však nedokážu, tohle všechno bylo zbytečné.

Není cesty zpátky.

Povzdechla jsem si a zadržela dech. S pevně semknutými víčky jsem si začala tekutinu nalévat do úst. Jakmile mi hrdlem projel první doušek, začala jsem lačně sát. Mé tělo samo poznalo, co potřebuje.

Láhev zůstala prázdná. S posledním smutným pohledem na laň, jsem se obrátila zpět k chatě.

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Budu o tebe bojovat 2. kapitola: