Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bratříčku, kde jsi? 16.kapitola

07.10.2009 (08:30) • Martisek • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3374×

16. Koněčně nejsem sama


,,Pojďte dovnitř, přece tady nebudeme jen tak stát.´´ popoháněla nás do domu žena, kterou jsem ještě pořádně neznala. Když spozorovala, jak si ji prohlížím, přiskočila ke mně a podala mi ruku.

,,Jsem Esme, jejich matka.´´ usmála se. ,,Bella. Těší mě.´´ představila jsem se také. ,,Teď už ale vážně pojďte.´´  Všichni jsme se nahrnuli do domu. Při poslední návštěvě jsem si to tady ani moc neprohlížela a tak jsem se to snažila dohnat teď.

Vstupní hala byla malá a tmavá. Na stěnách viseli lampičky, bylo tam i pár obrázků. Jakmile jsme přišli do obýváku, vypadalo to tu úplně jinak než v hale. Sice tu bylo podobné šero, ale bylo to tu tak velké, až jsem si připadala jako mravenec. Vlevo byly schody, to byly ty na které jsem měla velice špatné vzpomínky.

Na sucho jsem polkla, když se mi začali pomalu vybavovat. Edward, který stál za mnou, mě chytil za ruku a stiskl ji. Děkovně jsem se na něj usmála a dál si prohlížela dům. Vpravo byly dveře do kuchyně, kde se minule rozhodovalo o mém osudu.

Kolem mě najednou rychlostí blesku proběhl Emmett, vyběhl schody a stratil se v patře. Jen jsem zakroutila hlavou a otočila se na Edwarda.

,,Takže co je v plánu?´´ zeptala jsem se a podívala se i na Alici a Jaspera, kteří stáli za ním. ,,No Emmett pro tebe něco má a pak je to na tobě, co budeš chtít dělat.´´ řekl mi Edward a políbil mě na špičku nosu.


,,Ehm Bello.´´ odkašlal si za mnou významně Emmett. Otočila jsem se na něj a ztuhla překvapením, ale i strachem. Vedle něj stála Rose ve značkovém oblečení a na tváři měla něco jako úsměv.

,,Bello dovol, abych ti představil svoji manželku Rosalii. Rose tohle je moje sestřička Bella.´´ řekl Emmett a pořád se pochechtával. Nevím jak jemu, ale mě to moc legrační nepřipadalo.

,,Ráda tě poznávám Bello.´´ řekla mi Rose a natáhla ke mě ruku. Roztřeseně jsem ji přijala. ,,Nápodobně Rose.´´ nesměle jsem se na ni usmála a čekala, co bude následovat. Vyřešil to za nás Emmett.

Natáhl se pro mě a společně s Rose nás objal. Málem mi zlámal všechny kosti v těle. ,,Holky moje!´´ výskal a já pomalu přestávala dýchat. Proč jsou sakra tak silní.

Někdo za mnou zavrčel ,,Emmette! Vždyť mi ji umačkáš!´´ křikl Edward a najednou už jsem nebyla v bratrově náruči, ale v Edwardově. Stulila jsem se mu u boku a zhluboka dýchala.

,,Sakra Emmette, potřebuju dýchat.´´ zasýpala jsem vážně, ale jeho jsem tím zdá se pobavila. Edward mě objal kolem ramen a odvedl po schodech do patra. Za námi byl slyšet vzdalující se smích.

,,Kam to jdeme?´´ zeptala jsem se, když jsem konečně mohla mluvit. Edward se zastavil a podíval se na mě. ,,Myslel jsem si, že by jsi možná ráda viděla můj pokoj.´´ řekl nervozně. Nechápu, z čeho byl nervozní. ,,Super nápad.´´ pochválila jsem ho a vydala se chodbou hledat dveře od jeho pokoje.

Kolem pasu se mi obmotala jeho ruka. ,,Přešla jsi to.´´ zašeptal mi s tichým smíchem do ucha. Otočil mě kolem osy a namířil si to k prvním dveřím nalevo v chodbě. Otevřel dveře a rozsvítil světlo.

Jeho pokoj vyl vymalovaný hráškově zelenou barvou. Šatní skříň, stůl na psaní, malá knihovna i stolek u černé kožené sedačky byl z mahagonu. Celé to tady působilo obrovsky a přitom i trochu zvláštně.

Zase se mi potichu zachychotal u ucha. ,,Co je tady k smíchu?´´ zeptala jsem se ho naštvaně, ale koutky mi cukaly. ,,Ty.´´ řekl prostě a rozesmál se. ,,Tak ty takhle!´´ vykřikla jsem, namáčkla ho na dveře a začala lechtat.

Účinkem se to ale minulo a já ho tím jen víc rozesmála. Takže ani lechtání na ně neplatí. Ani jsem to nestihla postřehnout a už jsem ležela na sedačce, Edward natisknutý na mě a lechtal mě na bocích. Tohle bylo moje nejcitlivější místo a díky tomu jsem se svíjela v křečích smíchu a prosila ho, aby přestal.

Když přestal a já se uklidnila natolik, abych se na něj mohla podívat, v jeho očích hrály podivné jiskřičky. Pomalu se ke mě naklonil a jemně se otřel o mé rty. O kousek se odtáhl a po chvilce to zopakoval. A pak ještě jednou a ještě jednou.

,,Tohle je týrání.´´ zamumlala jsem omámeně. Zase se zachychotal a tentokrát spojil naše rty v dlouhém polibku.

,,Miluju tě.´´ zašeptala jsem mezi polibky. Na okamžik stuhl. ,,Taky tě miluju.´´ zašeptal a my pokračovali v činnosti.


Ráno jsem se vzbudila nezvykle pozdě. Že by se se mnou něco dělo? Ptala jsem se sama sebe. Včera jsem celý den strávila u Cullenů, tedy hlavně s Edwardem. Emmett z toho sice nebyl, kdo ví jak nadšený, ale překousl to. Chápu jeho obavy, ale myslím si, že jsou zbytečné.

Ani pořádně nevím, jak jsem se dostala k nám domů a už vůbec ne, jak do své postele. Naštěstí mě nepřevlékli a já spala v tom, v čem jsem byla u Cullenů. Propadla bych se hanbou, kdyby mě například Edward převlékl.

Vyškrábala jsem se z postele a s čistým oblečením zalezla do sprchy, kde jsem provedla teď už odpolední hygienu.

V kuchyni jsem si připravila něco k jídlu a sedla si ke stolu. Chvíli jsem pozorovala za oknem stromy, jak se jejich koruny ohýbají silným větrem. Bylo to zvláštně uklidňující. Jako by vítr dokázal všechno odnést pryč, stejně jako voda v moři. Odnést to někam hodně daleko a už to nevrátit.

Písnička

Z věšáku jsem si vzala vytahaný svetr a zadním vchodem vyšla na zahradu za domem. Celá zahrada byla kolem obehnaná živým plotem, takže sem nebylo vidět.

I přesto, jaká byla zima, svítilo slunce. Ušla jsem jen pár kroků a v trávě před sebou něco uviděla. Bylo to malé koťátko, které se krčelo v trávě. ,,Čiči.´´ zavolala jsem na ni a pomalu se k ní přiblížila.

Byla celá vylekaná a zřejmě ji byla i zima. Vzala jsem ji do náruče a pohladila. ,,Kdopak jsi?´´ zeptala jsem se ji. Začíná to se mnou bát vážné, když mluvím s kočkou. Pomyslela jsem si.

Koťátko se mi stulilo v náruči a spokojeně zapředlo. Vykročila jsem s ním k domu, ale tentokrát mě zarazil jiný zvuk. Zvuk šustějícího listí cizím přičiněním. Bála jsem se otočit, bála jsem se toho, co bych tam mohla uvidět, ale zvědavost byla stejně silnější než strach a tak jsem se podívala za sebe.

Kolem živého plotu stály bledé postavy v černých pláštích, kterí jim vlály po větru. Ta nevyšší, co stála uprostřed se zlomyslně usmívala. Kotě zasyčelo, vyskočilo mi z náruče a přitom mě trochu poškrábalo. Postavy se ke mě přiblížili a utvořili kolem mě kruh.

,,Isabello. Konečně se poznáváme.´´ řekl přaslazeným hlasem ten nejstarší a než jsem se nadála, jeden z nich mě pevně držel za ruce, které mi skroutil za zády. Vyjekla jsem a pokusila se mu vytrhnout, ale nešlo to. Zkusila jsem to ještě párkrát, ale něco mi křuplo v ruce a tak jsem toho nechala.

Všichni se zasmáli mým pokusům a jako na povel utichli. ,,Přišli jsme tě zabít Isabello. Myslím, že víš proč.´´ řekl a já se na něj s hrůzou podívala. Zabít? Proč? Co jsem provedla? A kdo vůbec jsou?

Zavrtěla jsem hlavou na důkaz toho, žen nevím o čem mluví. ,,Takže ty nevíš, že tvůj bratr je upír?´´ zeptal se se sdviženým obočím.

Můj bratr je upír? Ty jeho zvlášnosti a zvlášnosti celé jeho rodiny jsou známky toho, že jsou upíři? To snad ne....

Kdyby mě ten chlap nedržel tak pevně, upadla bych už dávno na zem. Pokoušely se o mě mdloby. Copak tohle není sen?

,,Demetri.´´ pokynul ten předemnou někomu a já vzápětí ucítila ostrou bolest v rukou.

,,ÁÁÁÁÁÁ.´´ proťal vzduch můj výkřik.

Chvíli bylo ticho a klid. Najednou skrz plot vyskočil Emmett s Rose. Viděla jsem je rozmazaně. Slzy bolesti smáčely můj obličej.

,,Rosalie, Emmette.´´ pozdravil je chlap, nebo snad upír, předemnou a podíval se na ně. ,,Přišli jste se podívat, jak zabíjím vaši Isabellu?´´ pohled zabodl zpátky na mě a Demetriho za mnou.

,,Myslím, že to skoncujeme.´´ řekl a zakýval hlavou. Objetí kolem mě zesílilo. Periferním okem jsem viděla, jak Emm a Rose padli na kolena a ve tváři měli bolest. ,,Kde máš bratry?´´ procedil Emmett skrz zuby. Ono jich je tady snad víc? To snad ne! ,,Hlídají vaši zbylou rodinu, aby nám nějak nazkazili plány.´´ odpověděl a mrkl na ně.

To znamená, že už nejspíš nikdy neuvidím Edwarda. Moje světlo na zemi. Tohle byla horší rána, než ty které my dnes uštědřili.  

Nevěděla jsem co mě teď čeká, ale Emmett to zdá se věděl. ,,Belli ne!´´ vykřikl. To bylo poslední, co jsem slyšela. Na krku, kde pulzovala tepna jsem ucítila cizí rty a po chvilce něco ostrého protrhlo kůži.

Všechno začalo být jako ve snu. Tak zamlžené a tiché. Pomalu jsem začala upadat do té temnoty, které se říká smrt.

Shrnutí povídek

Předchozí

Následující

Autor: Martisek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bratříčku, kde jsi? 16.kapitola: