Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Boat On The River - 3

28.10.2009 (16:45) • Maja • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2405×

,,Pozorovatelé?" Zeptala jsem se zmateně.

Naštětsí mě zachránila sestřička, která mi naordinovala silnou dávku sedativ a odehnala návštěvu pryč.

Díky sadativům jsem mohla usnout s lehčí myslí, ale stejně mi ta návštěva vrtala hlavou.

Probudila jsem se překvapivě odpočatá. Zabrouzdala jsem pohledem po zdi a našla hodiny, které ukazovaly půl osmé večer. Pod hodinami stál kalendář.

,,Tři dny?“ Zachraptěla jsem poplašně. Přece jsem nemohla být mimo tři dny.

Podívala jsem se a s potěšením zjistila, že většina přístrojů a hadiček byla pryč.

,,Bello?“ Ozval se můžský zneklidněný hlas, až jsem nadskočila.

Podívala jsem se na něj, ale vzápětí se snažila přemýšlet.

Pozorovatelé... To mi utkvělo v paměti.

,,Jsi v pořádku?“ Zeptal se znova.

Pomalu, ale usilovně jsem se snažila vybavit všechny detaily rozhovorů s Edwardem, ale o nich, o pozorovatelích, nepadlo ani slovo.

Naštvaně jsem pohlédla na toho muže ,,Kdo kruci jste?“ Vyštěkla jsem dost htubě. Arthur, pokud jsem si dobře pamatovala jeho jméno, naštvaně zkrabatil čelo.

Žena k němu přikročila a chytla ho rychle za ruku.

,,Va te´n!“ Pošeptala mu do ucha. Muž se okamžitě otočil a zamířil ke dveřím. Cestou si mumla něco nesmysluplného.

Těkala jsem očima mezi postavama. Jakmile za sebou muž zavřel dveře, založila jsem si ruce pod prsa a čekala.

,,No?“ Pobídla jsem Ariel. Chtěla jsem vysvětlení toho všeho.

Proč jsem byla v nemocnici mi došlo, ale proč tu byli oni, to ne. Navíc, co tu ještě dělali po návštěvních hodináh?

Palcem a ukazováčkem si promnula kořen nosu, a pak se přesunula blíž ke mně.

,,Dobře.“ Vydechla rezignovaně a já se na místě uvolnila. Ruce jsem si položila do klína a vpíjela se do jejich očích.

Pozorovala jsem každou jeji anomálilii, kterou jsem na jejim dokonalém obličeji dokázala objevit. Její obličej byl tak dokonalý. Žádná socha, ani kámen. Její obličej byl dokonale čistý, tváře měla posypané jemným dětským ruměncem, který by se u ženy jejího věku nikdy neobjevil. Její plnější rty dolaďovaly krásu jejích očí.

Pak mi to došlo, v hlavě se mi podivně rozsvítilo a kostičky zapadly na své místo.

Její oči, měly našedivělou barvu. Duhovka dokonale opisovala elipsu rohovky, která byla na světelné poměry dost mala. Navíc, její tvra byl neobvyklý, panenka byla kulovitě protáhla. Když jsem tuto novou informaci vstřebala, měla jsem co dělat, abych hned neutekla.

Od hlavy až k patě jsem měla husí kůži a v žaludku svíravý pocit.

,,Hlavně se neboj.“ Zašeptala a o krok ustoupila. Vytřeštěně jsem ji pozorovala. ,,Nechci ti ublížit. My tu pro to nejsme.“

,,My?“ Řekla jsem poplašeně, jestli je jich tu víc, tak...

,,Já a Arthur.“

,,Jenom vy dva?“ Zeptala jsem se nejistě.

,,Ano, jenom my dva. Bello...“ Nenechala jsem ji ani domluvit.

,,Odkud znáte moje jméno?“ Ariel si povzdechla. Neodvážila jsem se ji podívat do očí. Byla jsem si jistá, že by na mě měly stejný účinek, jako Edwardovy.

,,Vysvětlím ti to, ale musíš mi to dovolit. Ano?“

Křečovitě jsem sevřela deku a přikývla.

Ariel se podívala na křeslo a ve stejném okamžiku, bylo křeslo vedle ní.

,,To ti taky vysvětlím, neboj se.“ Pravděpodobně to byla odpověď na mou reakci

Křečovitě jsem svírala okraje modré deky a pusu měla pootevřenou. Raději jsem, ani nepřemýšlelala, jak jsem vypadám.

,,Asi tě zajímá, proč jsme tady.“ Přikývla jsem a zavřela při tom pusu.

,,Jsme pozorovatelé, jak už jsme ti řekli. Jsme něco mezi, abych pravdu řekla, nikdo přesně nedokáže defiovat, naši existenci, ale jsme tu pro pořádek. Vlkodlaci mají starší, upíři Volturiovi a oni mají nás.

Jak asi víš, Volturiovi jsou tu dost dlouhou dobu a jejich hradby jsou dost silné. Tím myslím, že jejich garda krvelačných upíru je opravdu impozantní.“ Na chvilku jsem ji přerušila.

,,Volturiovi?“ Šeptla jsem nejistě a v hlavě si promítla náš předposlední rohovor s Edwardem.

,,Volturiovi vládnou upířímu světu,“ pokračovala ,,dalo by se říct, ale není to tak zcela pravda. Bez pochyby, jejich armáda má nejlepší zbraně, ale nemá něco podstatného, něco velice důležitého. Nemají štít, nemají tebe.“ Už jsem chtěla něco namítnout, ale zarazila mě gestem ruky.

Tlak v žaludku se zesiloval. Její klidné vyprávění o krvelačných upírech, kteří žijí někde tuším v Itálii mi dělalo opravdu dobře.

,,Když jsme přišli na to, že Edward s tebou počal dítě, bylo to nemyslytelné.“ Projel mnou záchvěv strachu, když jsem slyšela jeho jméno.

,,Ano, víme i o Edwardovi a jeho rodině. Jak asi víš, Edward dostal striktní upozornění. Vztah s lidskou bytostí je pro náš svět zcela nereální a příliš nebezpečné pro obě strany. Aby tě dokázal ochránit, odešel.“

Srdce se mi rozbušilo a já jsem zakroutila hlavou.

,,Ne, to není pravda.“ Šeptla jsem rozlobeně. ,,On odešel, prostože už mě nemiloval a to je vše. Žádné ultimátum nedostal. Byla to jeho volba. Jeho věc.“

,,Ne Bello, nebyla, on musel.“ Každé její slovo mě až příliš zraňovalo.

Myšlenka na to, že by mě Edward opustil, aby mě zachránil, to nebylo možné. Sám říkal, že už mě nemiluje, že jsem pro něj byla jen hračka. Pouhá zábava, aby si usnadnil život. Pro něj jsem byla jenom rozptýlení.

On mě nemohl milovat.

,,Ne, to je hloupost. On prostě odešel, protože chtě!“

,,Rozhodl se zachránit tě a proto odešel, ale před tím, než odešel, zanechal za sebou stopu.“ Ve stejnou chvíly, kdy jsem si já pohladila bříško na něj ukázala i ona.

,,Já...“ Šeptla jsem, ale nevěděla, co říct dál.

,,Když jsi s ním otěhotněla, udělala jsi v celém ději velký zvrat. Teď už jsme to nemohli nechat jen na Volturiových.“ Jedním rychlým a mrštným krokem, přešla vzdálenost dvou metru a objevila se vedle mě.

,,Voltoriovi nevědí o tomhle.“ Zašeptala a položila mi ruku na břicho.

Její kůže nebyla studená, jakou měl Edward ani příliš teplá, jakou měl Jacob. Její kůže měla neutrální teplotu pokud to vůbec mohlo existovat. Každopádně mi její dotek nevadil.

,,My jsme tady, abychom tě v bezpečí ukryli před Volturiovými a Staršími.“

,,Ale Jacob by mi neublížil.“ Namítala jsem rozlobeně.

,,Bello, nevěř tomu, teď patří do smečky. Udělá, co mu řeknou a nebude mu záležet, kdo jsi.“

,,Ale...“

,,Je zbytečné, abys ses se mnou hádala. Už jsem viděla hodně věci, Bello, věř mi. Vím, že je to těžké, ale nic jiného ti teď nezbívá. Pokud chceš ochránit to malé, musíš nám to dovolit.“

Po tváři mi stékala slza, kterou jsem co nejrychleji setřela chřbetem ruky.

Uvnitř mě se mísily snad všechny pocity, co na světě existují. Strach, odhodlanost, nejistota, láska a mnoho dalších. Ale tyhle pocity ve mně převládaly nejvíc.

,,Proč musíte ochránit zrovna nás?“

,,Protože to dítě co nosíš je výjimečné.“

,,Jak?“

,,Pamatuješ si, když ti Edward řekl, že umí číst myšlenky?“

,,Ano, pamatuju.“ Pamatovala jsem si to až moc dobře.

,,Tehdy ti řekl, že dokáže přečíst všechny, jen tebe ne.“ Řekla s klidem.

,,Jak to sakra víte?!“ Sykla jsem naštvaně.

,,Byly jsme kousek od vás, ale to je jiná.“ Letmo si prohrábla vlasy. ,,Edward ti nikdy nedokázal přečíst myšlenky, protože jsi mu to nedovolila. Ne, že by jsi to nechtěla, ale uvnitř tebe je štít. Ten tě chrání.“

Štít, ochrana? Co to proboha je? Upřímně se mi z jejího polomonologu točila hlava.

Tolik informací jsem nedokázala najednou vstřebat.

,,Jsi unavená, zavolám sestřičku, zítra si o tom promluvíme znova, až se ti to uleží v hlavě. Ano?“

Bezmyšlenkovitě jsem přikývla.

Ariel se ve dveřích minula se sestřičkou a s úsměvem odešla.

,,Sestřičko?“ Černovlasá dívka se na mě otočila.Nahrála jsem ten nejzoufalejší a nejprosebnější výraz.

,,Mohla bych prosím dneska dostat přášky na spaní? Mám bolesti a raději bych je zaspala.“ Sestřička se na mě usmála a ze zamčené skřínky vytáhla dvě malé pilulky.

,,Chcete k tomu vodu?“

,,Ne, to je dobré.“ Rychle jsem si piluky dala na jazyk a dělala, že polykám.

,,Kdybyste něco potřebovala, zazvoňtě.“ Usmála se a odešla.

Jakmile se zavřely dveře, vyplyvla jsem pilulky na noční stolek. Pohotově jsem strhla hadičku, která přiváděla kyslík až k nosu. Odkryla jsem deku a rychle zkontrolovala nohy. Měla jsem sice pár modřin, ale chodit jsem mohla.

Pomalu jsem seskočila z postele a přidržela se rámu, dokud jsem nezískala stabilitu v nohách. Cestou ke skříni jsem se držela toho, co bylo po ruce.

,,To tě mohlo napadnout.“ Řekla jsem naštvaně, když jsem ve skříni nic neobjevila.

Došourala jsem se ke dveřím a vykoukla ven. Chodba byla prázdná, v dálce šli slyšet hlasy sestřiček a doktorů. Rychle jsem vklouzla na chodbu, zavřela dveře a rychlými kroky přešla k dalším dveřím. Malým okýnkem jsem se podívala, ale pokoj byl prázdný. Rychle jsem do něho vpadla a došla ke skříni, bylo tam pár tryček a několik kalhot. Navlékla jsem na sebe, co mi padlo.

Střelila jsem pohledem k nočnímu stolku, kde ležala gumička s hřebenem. Přešla jsem pokoj, pročísla si vlasy a svázala je do culíku. Vedle nočního stolku stála židle, na které ležel černý kabát.

Chvíli jsem se přemáhala, ale stejně jsem po něm sáhla.

Tiše jsem vyšla z pokoje a vrátila se do toho mého. Tam jsem si strhla jmenovku, kterou jsem měla na ruce. Našla tašku s dokumenty a vyplížila se znova ven.

Rychlím krokem jsem došla až k výtahu a několikrát nervozně zmáčkla knoflík přivolání.

Srdce mi bušilo v nepatřičně rychlém tempu a strach mnou lomcoval každou chvilku.

,,Hej! Vy tam!“ Zavolal někdo za mnou, ale já se nedokázala otočit. Znova jsem na netrpělivě zmáčkla knoflík přivolání.

Když se přede mnou otevřely dveře výtahu, brala jsem to, jako vstupenku do ráje. Rychle jsem nastoupila a zmáčkla -1.

,,Hej!“ Slyšela jsem znova ten hlas, ale za mnou se už bezpečně zavřely dveře výtahu. Teď už jsem neměla čas přemýšlet, komu jsem ukradla oblečení a kabát. Teď jsem potřebovala vymyslet, jak se dostat do bezpečí.

Snad se Edward objeví brzo. (Sama přesně nevím kdy, ale není vyloučeno, že se objeví za dveřmi výtahu) Snad se vám díleček líbil.

Autor: Maja (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Boat On The River - 3: