Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Angels - 8. Kapitola

22.03.2009 (07:00) • Janna • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 9076×

Kapitola osmá - Boj a... smrt

Z pohledu Alice

Bože můj, jaktože jsem to neviděla dřív? Něco takového a já to uvidím až úplně těsně před... NE!

Všichni tři jsme běželi jako snad nikdy. Hodně rychle i na upíra, pomalu bych si troufla tvrdit, že jsme byli rychlejší než světlo.

Snažila jsem se soustředit na vize, ale byli hodně neuspořádané a neustále se měnily. Frustrovalo mě to. Dobíhali jsme na to místo, kam mě vize - a v poslední vzdálenosti i čich - vedly.

Měli jsme štěstí. Ještě tam nebyli. Esme a Carlisle se právě věnovali nějakému jelenovi, ale sotva nás spatřily, byli ve vteřině u nás.

„Co se děje?" zeptal se Carlisle, když uviděl naše zmučené tváře.

„Novorození, Carlisle, jdou po nás, počítám že by tu měli být asi do minuty a půl."

„Cože?" zašeptala nevěřícně Esme. „Kolik jich je?"

„Nevím, Esme, mění se to, oni bojují i proti sobě, to by mohla být naše výhoda, zhruba 28 až 30, nevím to jistě." Zděšení, to bylo to, co prolétlo na tvářích Esme i Carlisle.

„To snad..." zamumlala vyděšeně Esme.

„Sakra, kde je ten Jasper s Edwardem?" nadávala Rosalie.

„Budou tu za tři minuty," řekla jsem. Všichni pochopili, že Edward s Jasperem dorazí asi pozdě. Nikomu to nedodalo sebevědomí.

Dokonce ani Emmett neměl žádnou vtipnou připomínku. To znamenalo, že tato situace je sakra zlá. Chvíli jsme jeden na druhého zírali a pak to přišlo.

Nejdřív jsme všichni ucítili silnou upíří vůni. „26," zašeptala jsem. Pochopili to, počet se trochu zredukoval. Ale pořád, co zvládne 7, respektive teď jen 5 upírů proti 26 novorozeným, kteří jsou navíc pohánění neuvěřitelnou silou své vlastní nespotřebované krve?

Vize byly stále chaotické. Nedalo se z nich nic vyčíst.

Samozřejmě, Carlisle se snažil vyjednávat.

„Než uděláte to, co chcete udělat, můžete nám to objasnit?" začal.

„Objasnit?" řekl jeden z upírů a hlasitě si odfrkl. „Copak to není dost jasné? Na tomhle území není místo pro tolik upírů," řekl jakoby nic a přitom se škodolibě usmíval.

Jen opravdu zřídka jsem viděla Carlisle rozzlobeného. Tato chvíle nastala.

„My jsme tu byli dřív než vy. Je to naše území. Odejděte, my nechceme bojovat," pronášel důkladně slovo od slova a já cítila, že to v něm začíná vřít.

„Pche, nemusíte bojovat, alespoň rychle zemřete," zasmál se ten upír.

Tak to bylo příliš. Jako na povel jsme se všichni vyřítili na ně.

Neměli žádnou strategii, ale byli silní.

Ještě než jsem se vyřítila na jednu upírku, zahlédla jsem Jaspera s Edwardem. No, konečně! Měli jsme alespoň malou naději.

Předvídala jsem jejich pohyby, takže to bylo pro mě docela snadné. Než jsem se nadála, byli tři upíři mou vinou mrtví.

Edwardovi se dařilo obdobně, slyšel jejich myšlenky, věděl, jak má uhýbat. Emmett využíval své velké síly, Rosalie se taky nedala zastrašit. Carlisle, sice přes očividný odpor k zabíjení, taky docela prosperoval. Nejhůř na tom byla asi Esme, ale i ta se stále držela. Jasper byl asi nejlepší z nás všech. Přece jenom - měl v tou dlouholetou praxi, jeho jizvy to dodnes dokazovaly.

Moc jsem ji nevnímala, ale cítila jsem, že je nad námi, přeletuje nad každým z nás. Už jsem chápala, jak může pomáhat. Fyzický svět neovlivní, ale mohla nám dávat psychickou sílu, a ta se taky hodila.

Ale pak se stalo něco strašného, něco, čeho budu navždy litovat, že jsem to neviděla ve své vizi.

Na Edwarda zaútočily čtyři upíři zároveň. Než jsme mu mohli kdokoliv pomoct, skácel se k zemi. Měl kompletně protrhaný krk. NE! Nejen já jsem tohle slůvko zakřičela, i když to bylo jen v mysli.

Vím, že všichni to slyšeli. Všichni slyšeli ten jasný, plačtivý, pronikavý křik. Bellin křik. Nesl se oblohou jako těžké černé bouřkové mraky.

„Neeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeee!"

* * *

Z pohledu Belly

„Neeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeee!" Můj křik se nesl vzduchem. Všichni mě slyšeli, ale mě to bylo jedno. Moje láska, moje všechno, nee!!!

Ještě než jsem dolétla k Edwardovi, byli všichni novorození mrtví. Během setiny sekundy jsem dodala všem Cullenům tolik síly, že novorození nestačili ani mrknout, než je Culleni zabili.

Ano, všichni novorození byli mrtví, ale s nimi tu umíral můj anděl, moje všechno, má láska, můj svět! Ten, bez kterého nechci ani existovat!

„Edwarde, miláčku, prosím prober se!" Sladce jsem na něj šeptala. Dodávala jsem mu tolik psychické energie, ale byla k ničemu.

Ano, mohla jsem dát bytostem na zemi energii, to bylo to, jak jsem jim mohla pomáhat. To bylo to, na co se mě snažila Lori navést. Nemůžu hýbat s věcmi. Můžu ale ovládat jisté energetické pole. Uvědomila jsem si to až při boji. Najednou jsem se cítila, jak kdyby ve mně byla sopka, která chrlí energii. Rozdávala jsem ji všem v mé rodině. Všichni bojovali seč jím síly stačily.

Ale já to pokazila, já a jen zase já! Jak já se nesnáším. Já se nenávidím! Ne, já nechci, aby kvůli mým chybám trpěli nevinní.

Nedokázala jsem Edwarda uchránit. Nesplnila jsem to, k čemu jsem byla určena. Ochraňovat. Za každou cenu. A já to zvorala! Totálně zvorala!

„Prosím, lásko, neopouštěj mě! Prosím, já nechci být bez tebe. Edwarde, prosím!" prosila jsem ho, jak kdyby se dokázal sám vrátit k životu.

Slyšela jsem jeho poslední myšlenky.

Bello, miluji tě. Vždycky jsem tě miloval a vždycky budu. A kdybychom se už nikdy neviděli, sbohem...

„Taky tě miluji lásko, jen mě prosím neopouštěj, podruhé už to nesnesu!" Plakala jsem. Ano, andělé nepláčí, ale já jsem byla vždy výjimka. Mé andělské slzy tekly proudem. Byly mnohem silnější než lidské. Byli větší a pálily mě do obličeje. S každou slzou jsem si připadala jako v ohni, ale nevadilo mi to. Jediné, na co jsem myslela, teď umíralo přede mnou.

A najednou... cítila jsem to. Opustil svět živých. Přede mnou leželo jen mrtvé tělo lásky mé existence. Někoho, kdo mě učinil v životě tak šťastnou. Kdybych mohla, spáchala bych teď sebevraždu. Problém je v tom, že já už jsem mrtvá a nemůžu se znova zabít.

Už ho nikdy neuvidím, už nikdy nespatřím jeho okouzlující pokřivený úsměv, už nikdy se nepodívám do jeho nádherných topazových očí. Už nikdy...

„Ach, Bello," vytrhla mě z mých myšlenek Alice. „Je mi to tak líto. Vím, jaké to pro tebe musí být."

„Ne, Alice, ty nevíš jaké to je!" zasyčela jsem na ni. Nezasloužila si to, takové chování ode mě, ale já se nedokázala ovládat. Rychle jsem se snažila omluvit. „Promiň, já - nechtěla jsem být na tebe hrubá," mumlala jsem.

„To je v pořádku, Bello, chápu tě." Byla mi oporou, tou nejlepší kamarádkou, kterou jsem si kdy mohla přát. Jenže žádný soucit mi nevrátí Edwarda.

Slyšela jsem, jak Esme a Rose vzlyká. Bez slz, ale vzlyká. Carlisle, Emmett a Jasper hleděli na Edwardovo mrtvé tělo. Všem se honilo v hlavě tolik myšlenek, že jsem radši svou schopnost potlačila, abych neslyšela ten hrozný řev překřikujících se myšlenek.

Připadalo mi to jako věčnost, ale stále jsem se na něj dívala. Ostatní ho také pozorovali. Všichni truchlili.

Ucítila jsem to hrozné nutkání. Teď už všem musím povědět pravdu. Všichni se musí dozvědět, co jsem.

Soustředila jsem se na to, aby mě mohl každý uvidět. Po chvíli jsem viděla sama sebe v šesti různých myslích.

<< Předchozí kapitola | Další kapitola >>

>> Shrnutí mých povídek <<

Autor: Janna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Angels - 8. Kapitola: