Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Anděl pomsty - 15. kapitola - konečná !!!

21.07.2009 (15:30) • Eunta • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5303×

15. kapitola – KONEČNÁ !!!

Hleděla jsem mu zpříma do očí a snažila se pochopit jeho slova. Byla v nich jenom bolest. Stále jsem na něm ležela a tlačila ho k zemi, ale postupně můj stisk povoloval a já pocítila něco nového. To, co bylo v tomto případě zakázané.

Nemohu mu ublížit, protože by to ublížilo hlavně mě.

Pomalu jsem se zvedala a myslí jsem už byla někde jinde. Nechápavě se na mě podíval a vůbec tomu nerozuměl. Sedla jsem si na zem a hlavu dala mezi kolena a začala se pohupovat dopředu a dozadu.

„Omlouvám se….“ Zašeptala jsem a hlas se mi zlomil. Uvědomila jsem si jednu neuvěřitelnou věc, na kterou jsem se bála myslet a natož ji vyslovit nahlas, ale proudilo to celým mým tělem a už se s tím nedalo nic udělat. Jeho pohled, jeho výraz a jeho oči…bože, proč? Proč mě tak trápíš? Proč sis pro mě přichystal takovou těžkou zkoušku? Proč jsem ho nemohla potkat za jiných okolností a vše by bylo tak jednoduché a šlo by to samo…..né takhle…!!!!

Znám ho jenom chvilku, ale už mi to připadá jako věčnost, jako bychom byli nějak vnitřně spojeni. Jako kdybychom k sobě opravdu patřili. Vše mě k němu táhlo, ale vše mě od něj také odrazovalo.

Jeho sametový a líbezný hlas by se dal poslouchat roky a stále by byl úžasný. Jeho ležérně upravené bronzové vlasy přímo křičí po pohlazení. Jeho božská tvář touží po tom abych ji pohladila a jeho rudé rty křičí – tak neuvěřitelně nahlas -  polib mě.

Ale jak bych mohla milovat člověka, který zničil můj život a připravil mě o moji jedinou rodinu? Je to vrah!! Vrah bez slitování – ale ta vnitřní energie, která z něho vyzařuje je nepřehlédnutelná a velice poddajná.

Opatrně se ke mně přiblížil a položil mi ruku na rameno a začal ho hladit.

„Bello, ty se omlouvat nemusíš….to já bych měl před tebou klečet a prosit o odpuštění, které nikdy nedostanu. Ani nevíš, jak bych vše vrátil zpět…jsem ohavné monstrum a nepatřím sem. Jsem předurčen k záhubě a už si nic nezasloužím, jenom tvoji nenávist…“ řekl a snažil se mě obejmout a já jeho objetí kupodivu opětovala.

„To nedokážu…“ řekla jsem a začala vzlykat.

„Co nedokážeš?“zeptal se a neustále mě hladil po rameni. Bylo to tak příjemné a já prostě toužila po jeho zakázaném doteku.

„Nedokážu tě nenávidět, na to jsem moc slabá, ale také nevím, jestli ti dokážu být nablízku….promiň.“ odpověděla jsem mu a schoulila se v jeho náručí a vzlykala bez slz.

Seděli jsme tam na zemi v kuchyni jako dvě trosky. Já vzlykala a snažila se smířit s realitou, že jsem se do něj zamilovala, i když bych ho měla na místě zabít za jeho podlý čin a on mě utěšoval a hladil ve vlasech. Občas mě políbil do vlasů a konejšil mě. Už bych o něj nemohla přijít, prostě bych to nedokázala. Také by mě to zabilo. Bylo to silnější než cokoliv jiného. Věděla jsem, že patříme k sobě a to už nikdy a nikdo nezmění.

„Bello, lásko, jestli chceš, tak odejdu a už se ti nebudu plést do života. Stačí jenom říct a já opravdu zmizím..“ pošeptal mi do ucha a já se celá roztřásla když svým rtem zavadil o můj ušní lalůček.

Až potom jsem si uvědomila co řekl a zhrozila se. To snad ne, přece nemůže odejít. Při představě, že už nikdy neuvidím jeho božský obličej a neucítím tu jeho návykovou vůni se mi zatmělo před očima. Opravdu jsem ho milovala a až teď jsem si uvědomila, že jsem ho milovala celou tu dobu. Zamilovala jsem se do něj v té prokleté uličce, ale v tu chvíli touha po pomstě byla silnější než cokoliv jiného.

„Ne, to nesmíš, nesmíš mě už opustit….to bych nezvládla…“ vykřikla jsem a objala ho ještě silněji a přiblížila se k němu ještě blíž. Cítila jsem to vzrušení, které sálalo z nás obou.

Toužila jsem ho políbit, ale bála jsem se jeho reakce. Co když mi uteče? Opatrně jsem se přibližovala a už cítila na své tváři jeho opojný a studený dech. V tu chvíli jsem nemohla na nic myslet, jenom na tu touhu po jeho ústech, které se přímo vybízeli k políbení. Zřejmě vycítil co chci udělat a jenom čekal, protože se zřejmě bál stejně jako já reakce toho druhého.

„Co mám udělat, abys neodcházel?“ zašeptala jsem. Edward po mých slovech znejistěl, protože je zřejmě nečekal.

„Protože, sice se mi to špatně říká, ale už bych bez tebe nemohla být, vím, že bych tě měla nenávidět a proklínat tě, ale prostě to nedokážu a teď jediné co chci, je, tě políbit.“ Dodala jsem a znovu se podívala do jeho zlatých očí.

Bylo to neuvěřitelné, všechna ta bolest v jeho očích zmizela po mých slovech a zračil se tam údiv a moře a moře lásky a oddanosti a především touhy. Slabě jsem se usmála a Edward překročil tu poslední vzdálenost mezi námi a poprvé mě políbil.

***

Uběhl už skoro rok od našeho seznámení a já jsem teď dokonale šťastná. Jsme jako jedna velká spokojená rodina. Carlisle a Esme, Rose a Emmett, Alice a Jasper a já a Edward.

Všichni byli nadšení, když zjistili, že se milujeme a že jsem jim Edwarda nezabila, i když, řekněme si pravdu, opravdu si to zasloužil. Někdy je prostě láska silnější jak nenávist. Ale po pár pochůzkách v obchodním centru jsem mu dala zapravdu, že odolat lidské krvi, která po tobě přímo volá, je opravdu nemožné. Ještě že byl nablízku a včas mě zastavil.

Měli jsme se opravdu báječně. Nastoupili jsme na zdejší střední školu a byli všichni středem pozornosti, ale Edward dal velice najevo, že my dva jsme pár a né jen tak ledajaký. Žádný kluk už si na mě nedovolil.

O smrti mých rodičů jsme se od té chvíle v kuchyni nebavili a já byla ráda. Sice v koutku mysli jsem o tom stále věděla, ale Edwarda jsem i přes to všechno prostě nedokázala nenávidět. I na něm bylo vidět, že by nejradši utekl a skončil to tady, za to, co udělal, ale díky jeho lásce ke mně jsem mu dala dostatečně najevo, že na to už myslet nebudeme a budeme jeden s druhým. Věděli jsme o tom oba, ale ještě že láska je silnější.

Nedávno jsme dokonce navštívili i Briana a měl z nás radost. A abych řekla pravdu, měli radost i my z něj, jelikož s ním teď bývá jedna překrásná upírka jménem Carol a opravdu se k sobě hodí. Moc mu to přeju.

***

Dnes se mi zdál Edward nějakým způsobem nervózní, ale nechávala jsem to být. Kdyby to bylo něco důležitého, určitě by mi o tom řek.

Skočila jsem si na menší lov s Alicí a ta se celou dobu nasmávala a nenápadně po mě pokukovala, až jsem z toho byla také nervózní.

Když jsme došli před dům Alice mě zastavila a já pocítila tu úžasnou vůni růží. Cesta, která vedla do lesa byla poseta stovkami růží. Údivem mi spadla brada a podívala jsem se na Alici. Ta se melodicky zasmála a mrkla na mě.

,,Jdi po cestě růží a nezapomeň, zítra jedeme nakupovat…“ zavýskala a už pelášila do domu.

Já se tedy vydala po té růžové cestě. Zprvu mě napadlo, že bych ty růže mohla vzít, ale když jsem viděla, kolik jich je, tak jsem si to rozmyslela. Měla jsem takové divné mravenčení v žaludku a byla ještě více nervózní. Co zase ten Edward vymyslel?

Cesta byla snad nekonečná, ale šla jsem klasickou lidskou chůzí, protože jsem si vychutnávala tu krásu a tu opojnou vůni. Pomalu jsem se blížila k naší louce, kam jsme chodili s Edwardem vždy, když jsme chtěli být sami.

Když jsem na naši louku došla, spadla mi brada znovu, protože celá pláň byla pokrytá a uprostřed svítila asi stovka svíček, ale Edwarda jsem nikde neviděla. Pomalu jsem tam došla a stále se rozhlížela, jeho vůni jsem tu cítila, ale on pořád nikde.

Potom jsem si všimla, že mezi svíčkami leží pár přehnutých papírů.

Zdvihla jsem první a otevřela ho.

„Víš, . . .“ přečetla jsem první papírek a musela se pousmát. Zvedala jsem další a další.

„že . . .“

„tě . . .“

„opravdu . . .“

„šíleně . . .“

„miluji, . . .“

„a . . .“

„proto . . .“

„se . . .“

„potřebuji . . .“

„na . . .“

„něco . . .“

„důležitého . . .“

„zeptat . . .“ dočetla jsem poslední lísteček a už jsem věděla, že stojí za mnou. Pomalu jsem se otočila a čekala.

„Na co se chceš zeptat lásko?“ zeptala jsem se, ale už jsem to tušila.

On poklekl a vzal mou ruku do své. Nejprve sklonil hlavu a potom ji opět zvedl a zadíval se mi do očí.

„Bello….lásko, jsi celý můj život a už si nedokážu představit ani jediný den bez tebe. Jsi to nejdůležitější v mém životě a slibuji ti, že tě budu milovat do konce věčnosti a budu při tobě stát v dobrém i ve zlém. Jsi můj anděl a miluji tě z celého svého mrtvého srdce. Vezmeš si mě?“

Zamilovaně jsem se něj podívala a řekla to slovíčko…

„Ano.“

***

Tímto bych chtěla oficiálně ukončit tuto povídku Anděl pomsty. Doufám, že vás to moc nenudilo. Moc prosím o váš názor, ať už je kritický nebo ne. Potěší mě cokoliv a příště už budu vědět, co napravit a co zlepšit. Děkuji všem věrným čtenářkám. A omluvte ten přeslazený konec, ale prostě miluji happyendy... tra lala.

Jestli vás moje psaní ještě baví připravuji svoji v pořadí již 3 povídku – bude mít název  „A walk to remember“. Prolog sem vložím během dvou dnů. Snad se bude líbit.

Vaše eunta

http://www.stmivani.eu/37-shrnuti-povidek/povidky-od-eunta/

Autor: Eunta (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Anděl pomsty - 15. kapitola - konečná !!!: