Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ztráty a nálezy - epilog

12.07.2012 (21:00) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 32× • zobrazeno 5188×

Epilog

Zadívala jsem se pod sebe a snažila se potlačit třas, který se mě zmocňoval. Kolik to mohlo být metrů? Padesát, sedmdesát? Neměla jsem odhad.

Pruh říčky tam dole a načervenalé skály okolo mi nedělaly moc dobře. Jak jsem se sem vůbec dostala? Co já tady dělám? Jsem přece holka z malého městečka a ne žádný dobrodruh, naříkala jsem v duchu. Dobře jsem si pamatovala nadšení, které mnou prostupovalo, když jsem zahlédla ceduli zvoucí na tuhle skvělou atrakci.

Já jsem tak blbá. Tohle nemůžu přežít. Ne, chci jít zpátky.

Muž pevně utáhl popruhy a já zůstala uvězněná. Nemohla jsem se pohnout.

„A je to. Připraveni?“ zahlaholil a vesele se usmál. Jemu se to říká, on nemusí skákat do té propasti. Znovu jsem se zadívala dolů. Tohle nepřežiju. Měla jsem se předtím se všemi rozloučit.

„Bello?“ oslovil mě Edward, když jsem mlčela. Zvedla jsem k němu pohled. „Můžeme?“ Byli jsme k sobě pevně připoutaní. Jeho nápad tohle nebyl. To jen já a moje bláznivá osoba.
„Já nevím,“ kuňkla jsem.
„Zvládneš to,“ řekla přesvědčeně. Dívala jsem se mu do očí a věděla, že má pravdu. Už jsem toho s ním za ten necelý rok prožila tolik.

Žili jsme v tom úžasném domku. Dál jsem pracovala pro George a moje vztahy s rodinou byly lepší než kdy jindy. Od té doby, co jsem se osamostatnila, jsem se s nimi cítila ještě víc jako s rodinou. Moc jsem si všechny ty změny užívala.

Jednoho dne přišel Edward s tím, že mu nabídli focení v Jižní Americe. Bylo to jen na pár dní a on mě požádal, abych jela s ním. Byla jsem u vytržení. Cestování. Můj a Jeffův sen. Konečně bych si ho mohla splnit. A tak jsem souhlasila.

Než jsme vyřídili všechny formality, stala se z toho taková cesta kolem světa. Místo na čtrnáct dní jsme se rozhodli odjet na rok. Bylo to spontánní rozhodnutí, všechno probíhalo ve spěchu, ale věděla jsem, že je to tak správně. Ned mi slíbil, že do domu najde na tu dobu nájemce a bude na ně dohlížet.

Loučení bylo trochu smutné, ale podbarvené mým těšením. Nikdy jsem nebyla mimo Evropu. Velké světové metropole jsem navštívila jen na obrázcích. Konečně tu byla šance vidět všechno na vlastní oči.

Dva týdny v Brazílii byly úžasné. Nějakou dobu jsme strávili v Riu. Podívali jsme se do deštných pralesů. Poté jsme se přesunuli na jih do Paragwaye a Argentiny. V Kolumbii jsme navštívili kávovníkové plantáže a pokračovali na sever.

Spojené státy jsem si vychutnávala. Každé místo jsem pečlivě dokumentovala foťákem, který mi darovala Miriam s Georgem při odjezdu. Slunila jsem se na plážích západního pobřeží. Užívala si teplou vodu Pacifiku. Donutila jsem Edwarda vylézt na sochu Svobody, podívat se do muzea ufa v Roswellu, kde mi mezi všelijakými zelenými plastovými mimozemšťany, o jejichž existenci většina lidí pochybovala nebo ji vůbec nebrala v úvahu, oznámil, že je poloupír. Taky jsem ho přinutila zajezdit si na koni v Texasu a navštívit Disney world na Floridě.

Asie pro mě byla něco úplně nového. Neustálý cvrkot na ulicích, všude spousta lidí, neznámé jídlo. Skoro jsem nestíhala cvakat foťákem. Edward si ze mě dělal srandu, že mu přeberu práci. On fotil taky, ale víc s rozmyslem a samozřejmě s větší kvalitou.

Každý den jsem zažívala něco nového. Připadala jsem si jako dítě u vánočního stromku. Rozbalovala jsem další a další balíček a pořád jsem nebyla u konce.

V Austrálii jsem si zaplavala s delfíny, vyzkoušela surfování, což rozhodně není disciplína pro mě, pochovala jsem si koalu a s Edwardem po boku se vydala na výpravu do divoké australské přírody.

Další zastávkou byl Nový Zéland, který způsobil, že jsem se ocitla v téhle šílené situaci. Nevím, jak mě napadlo, že bungee jumping bude zábava. Připadala jsem si spíš jak sebevrah. Co když se něco nepodaří a my se tam dole rozmlátíme o kameny?

Raději jsem se zase podívala na Edwarda, tohle nejsou zrovna nejlepší myšlenky. Zhluboka jsem se nadechla. Přece se nebudu chovat jako zbabělec. Ať už to mám prostě za sebou.

„Jdeme na to,“ vydechla jsem s pohledem utopeným v Edwardově.
„Tak na tři,“ řekl muž, který nás zajišťoval.
„Miluju tě,“ naznačila jsem němě rty. Edward se ke mně naklonil a vyznání mi zašeptal do ucha.
„Tři,“ ozvalo se, aniž bych si všimla, že byly řečeny předchozí číslice.

A pak jsme padali. Křičela jsem a letěla. Zdálo se mi to nekonečné. Zhoupli jsme se na gumě a vystřelili zpět vzhůru a tak ještě jednou. Držela jsem se Edwarda jako klíště a přemýšlela, jestli se mi houpe žaludek nebo je to jen houpání těla. Krev mi šuměla v hlavě a já konečně pocítila vzrušivé chvění a podivnou lehkost. Než jsem se nadála, smála jsem se a výskala radostí.

Dva urostlí muži nás pak sundali a motorovým člunem odvezli na břeh.

„To bylo skvělý,“ rozplývala jsem se. „Nikdy jsem nic takovýho nezažila. Páni, takový adrenalin! Ještě teď se mi motá hlava. Možná bychom mohli jít ještě jednou. Ale dneska už asi ne, protřebuju to ještě vstřebat. Ježiš, to bylo úžasný.“ Edward se zasmál, objal mě líbl na čelo. Nechala jsem se kolébat v jeho náruči a konečně zmlkla.

≈≈≈≈≈

Podívala jsem se na Edwarda. Němě naznačil, abych se ani nehnula. To se mu řekne, na divokou kočku nekoukám každý den.

Tohle byla naše poslední zastávka. Afrika. Pak jen cesta domů. Nemůžu říct, že bych se netěšila. Cestování bylo fajn, moc se mi to líbilo a je spousta míst, která bych ráda navštívila znovu, ale už jsem potřebovala někde zakotvit a zůstat tam déle než pár dnů. Těšila jsem se na náš domek, na Neda, Miriam, George, svou práci. Cestou jsem nasbírala spoustu inspirace a v hlavě pomalu vytvářela návrhy. Bude to perfektní.

Edward měl domluvené fotky s nějakým časopisem a tak jsme navštívili safari. Když jsem přemýšlela, jaké to asi bude, byla jsem úplně mimo skutečnost. S průvodcem jsme projížděli po prašné cestě a měli výhled na široké okolí. Zvířata, která jsem dosud vídala pouze v zoo a televizi byla najednou reálná. Stádo slonů, hroši v mělkém jezírku, žirafy s krky tak dlouhými že dosahovaly do křivolakých větví v korunách stromů, nosorožci, plameňáci a v neposlední řadě lvi s lvicemi a dokonce mláďaty.

Zastavovali jsme a Edward fotil. Viděla jsem to soustředění, které pokaždé věnoval své práci. Už jsem se naučila rozpoznávat chvíle, kdy na něj rozhodně nesmím ani promluvit a okamžiky, kdy můžu přijít se svými všetečnými otázkami, jejichž množství se ani po roce pozorování nezmenšilo.

Při focení lvíčat s matkou částečně schovaných ve vysoké suché trávě, jsme se o trochu vzdálili od vozu. Bylo to zvláštní. Stačilo pár špatných pohybů nebo zvuků a bylo by po nás. Skoro jsme se plížili, dávala jsem si dobrý pozor, kam šlapu, protože strhnout na sebe pozornost byla ta poslední věc, kterou bych chtěla.

Edward tiše mačkal spoušť a já se jen dívala. Hlavně v klidu, to je nejdůležitější.

Když ohromná kočka, dosud si líně hovící na vyčouhlé větvi stromu, zvedla hlavu. Ztuhla jsem. I Edward poznal, že je na čase vrátit se do auta a pokračovat do vesnice, kde jsme byli ubytovaní. Byli jsme asi v půli vzdálenosti k autu, když lvice ladně seskočila ze stromu a pomalu se rozešla k nám. Nevěděla jsem, jestli se rozběhnout nebo pokračovat v pomalém nenápadném tempu. Zrychlení jsem se samozřejmě neubránila. Pud sebezáchovy mám vyvinutý dobře.

Úleva, která na mě padla, když jsem se posadila na odřenou koženou sedačku, byl nepopsatelný. Lev se zastavil u kraje a díval se na auto. Uff. Hezké to bylo, ale stačilo.

Večer jsem ležela natažená na posteli. Oproti tomu jak bylo ve dne, se citelně ochladilo, ale stejně bylo vedro. Vzpomínala jsem na domov a představovala si deštivé dny plné ocelově šedých mraků. Krása. Úplně jsem slyšela déšť bubnující do zavřených oken, vodu tekoucí z okapů. Cítila jsem tu vlhkost.

„Nad čím dumáš?“ zeptal se Edward. Otevřela jsem oči a usmála se na něj. Byl do půl těla a kraťasy, ve kterých spával, měl proklatě nízko. Lehl si vedle mě. Trochu se přitom zamotal do moskytiéry, která nás chránila proti místnímu hmyzu, i když ne stoprocentně.
„Nad domovem.“ Uvelebila jsem se v jeho náruči a propletla si s ním prsty. Nikdy mě nepřestane unavovat tahle večerní rutina. Cítit jeho blízkost se pro mě stalo tou nejdůležitější věcí na světě.
„Těším se na náš domov,“ zamumlal mi do vlasů. Se zavřenýma očima jsem se usmála. Náš domov, líp bych to vyjádřit nedokázala.

KONEC

A je to za Vámi. Moc Vám všem děkuju za výdrž, komentáře, povzbuzování.

S touhle povídkou jsem měla spoustu plánů, ale nějak to nedopadlo. Řekla bych, že malá pauza si vyžádala své a pak to šlo z kopce. Jsem si toho vědoma a je mi to trochu líto. Ale dělala jsem, co se dalo, aby to dopadlo aspoň trochu obstojně, tak snad se to alespoň z části povedlo.

Co se týče mé další tvorby, je teď jedna velká neznámá. V tuhle chvíli mě psaní neláká, nemám žádný nápad a ani se nic nesnažím vymyslet. Neříkám, že nikdy nic nenapíšu, ale v tuhle chvíli věším svou "kariéru spisovatelky" na hřebík. Takže... uvidíme, jak to bude dál a možná se jednou zase někde potkáme. (Více info na mém shrnutí:-))

SHRNUTÍ

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ztráty a nálezy - epilog: