Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ztracené dcery - 17. kapitola

21.07.2011 (17:15) • Werunecka • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1192×

--- Pohled Ara ---

Tak to už opravdu přehnaly. Nedivím se, že je Caius seřval přede všemi. Kdykoliv jindy by si to nechal soukromně, ale tentokrát udělal konečně to, co jsem mu radil.

„Nejsem zvyklý, mít na krku dvě pubertální holky, co nudou nevědí, co mají dělat,“ mumlal si Caius.

„Bratře, neber to tak. Takové byly pořád. Zřejmě po těch sedmnácti letech nám... Ti, stále nemohou odpustit, co jsou zač,“ snažil jsem se mu to vysvětlit.

„Takže nakonec za to můžu já, že jsou takové?“ vyletěl na mě Caius.

„Ne, to neříkám. To mají po jejich matce,“ bránil jsem se. Zdál se opravdu naštvaný.

„Možná mají pravdu. Neustále se zajímám o to, s kým povedeme válku a také Athenodoru nemají příliš v lásce,“ mluvil zase sám pro sebe.

„Nemají pravdu, jsou to nevzdělané, nevděčné holky, co se ti snaží ten tvůj poklidný život ztrpčit svojí neohleduplností. Kdyby neměly tak skvělé dary, tak by…“ nedořekl jsem.

„Dost. To musí skončit. Musíme si s nimi promluvit a stanovit nová pravidla,“ ukončil tuto nikam nevedoucí debatu bratr.

„Demetri, přiveď je,“ poručil jsem Demetrimu a on poslušně odešel. Kdyby byly takové, byl by tu klid.

Demetri odešel a nastalo ticho. Řekl bych, že jsem slyšel i cvakání koleček v Caiusově hlavě, jak usilovně přemýšlí, co jim poví.

„Pane, nejsou ve svých pokojích.“ Vrátil se Demetri.

„Cože?! To už zase utekly? Jak to, že je nikdo nehlídal?“ vykřikl Caius a vstal z trůnu. Ten má ale náladu pod psa.

„Pohádaly se a teď jsou každá na jiném konci hradu,“ ozvala se Sulphicia.

„Jak to víš, Sulphi?“ vyzvídal jsem, neboť mě potěšilo, že ty dvě se spolu pohádaly.

„Viděla jsem, jak se balily a pak, jak se každá z nich vydala jinam. Nemluvě o tom, že málem zmlátily jednoho z Cullenů,“ vysvětlila má žena a já se koukl na Caia.

„Okamžitě je najděte a přiveďte!“ rozkřikl se.

„Aro, dovol nám s nimi nejprve promluvit. Vím, že to, co udělaly, bylo přes příliš, ale snad to nějak vyřešíme.“ Vešel do místnosti Carlisle a jeho rodina.

Ano, Cullenovi, tedy spíše Alice a Edward mě zajímali ze všech nejvíc.

Podíval jsem se na Caia, ale tomu to asi bylo jedno.

Jen jsem pokynul na souhlas a oni odešli.

--- Pohled Vevi ---

Jsem naštvaná. Jak si dovoluje mi říct, že jenom proto, že jsem starší, jsem i blbější! Ale to holčička neměla dělat. To si u mě nevyžehlí!

Seděla jsem na posteli a vztekala se, když někdo zaklepal na dveře.

„Do háje! Kdo mě otravuje?! Radím dobře, vypadni!“ křičela jsem na zavřené dveře.

V tom mě zasáhla vlna klidu, a tak mi došlo, že za dveřmi stojí Jasper a určitě není sám. Co nejrychleji jsem se ohradila proti jeho moci a naštvala se ještě víc.

„Veronico, můžeme dál?“ Aha, tak za dveřmi je Carlisle.

„No tak!“ zaúpěla Alice, a tak jsem se ohradila znova.

„Ne!“ křikla jsem, ale zapůsobilo to jako ‚jo‘, neboť se dveře otevřely a oni vešli dovnitř.

„Co se stalo?“ zajímal se Carlisle, no to snad nemyslí vážně.

„Tak jsi blbej, nebo ti to nedochází!“ křikla jsem po něm, neboť jsem toho měla vážně dost.

„My nepotřebujeme zopakovat, co jsme viděli, ale zajímalo by nás, co se stalo mezi vámi,“ upřesnila Alice, před kterou stál Jasper. Jak jinak.

„Fakt? A co je vám jako do toho?!“ ptala jsem se jich ironicky.

„Veronico, pokud chceš, můžeš to řešit se svým otcem před ostatními. Nikdo tě nenutí říct nám, co se mezi vámi stalo,“ mluvil naléhavě Carlisle.

„My se nabídli, že si s vámi promluvíme. Pokud chceš, odejdeme, ale v tom případě můžeš rovnou zamířit do síně nebo si pro tebe někdo přijde,“ přidal se i Jasper a já jich už měla dost, ale něco na tom bylo.

„Fajn! Jdu do síně, ať to nemusíte papouškovat!“

--- Pohled Baryka ---

Jak já ji nesnáším. To jenom ona a ty její potroublý nápady! Vždycky to byla ona, kdo Caia nesnáší, já bych s ním nějak vyšla, ale ona ne. A já jsem tak blbá, že jako správná sestra se přidám k ní.

Stála jsem u okna a všechno ve mně vřelo.

„Barbaro, můžeme dál?“ ozval se Esmein hlas po lehkém zaklepání.

„Emmette, zabiju tě!“ křikla jsem proti dveřím, i když jsem v podstatě nevěděla, zda tam stojí, ale věděla jsem, že k Vevi nepůjde.

„Emmette, bude lepší, když počkáš venku,“ uslyšela jsem Rosalie.

„Zlatíčko, jdeme dovnitř,“ řekla Esmé.

Než jsem stačila cokoliv říct, byli v pokoji. Esmé, Rose a Edward. Emmett zůstal mezi dveřmi.

„Co jste si se sestrou udělaly?“ vyzvídala mateřsky.

„Nic!“ křikla jsem.

„To určitě, jindy samý šprým a teď metáte blesky!“ ozval se Emmett a já pomocí vzduchu třískla dveřmi.

„Hele, podívej se, můžeš to říct nám, a my uvidíme, co se dá dělat, nebo předstoupit před svého otce a strýce a říct to tam.“ Dal mi Edward na vybranou.

„To to radši povím jim, abyste to nemuseli opakovat!“ prskala jsem, ale přeci jenom se vydala ke dveřím.

Esmé mě chtěla obejmout, ale já se vykroutila. Nemám matku a žádný upír mi ji nahrazovat nebude! Zuřila jsem v duchu.

Všimla jsem si, jak se Edward koukl na Esmé a potom mě probodl pohledem.

‚Nečum tak na mě!‘ pomyslela jsem si a vyšla z pokoje.

--- Pohled vypravěče ---

Když obě ušly pár kroků a konečně zvedly hlavu, zjistily, že ta druhá jde taky.

„Nikam nejdu!“ křikly dohromady a vydaly se zpět do pokoje.

„Nikam!“ ozval se Caius, který vyšel schody.

„Můžete mi vysvětlit, co se tu děje?!“ dožadoval se vysvětlení.

„Ne!“  odpověděla mu Vevi.

„Barbaro?“ Otočil se na druhou dceru.

„Co chceš vědět?“ optala se ho.

„Zrádče!“ křičela na Baryka Vevi i v duchu a zamířila zpět do pokoje.

„Veronico, chci vysvětlení!“ křikl po ní Caius.

„Nesciens aliquo, iucundissimum vitae,“ (Nic nevědět, to je nejpříjemnější život.) odpověděla mu Vevi potěšeně, jako by se nic nedělo.

A nic nechápající Caius se koukl pro vysvětlenou na Baryka.

„Nesciens ali… No, slyšeli jste ji, ne?“ Pokrčila rameny Baryk a měla se taky k odchodu.

Caius se naštvaný vrátil zpět do sálu a přemýšlel, co s těma dvěma udělá. Cullenovi, tedy Alice, se rozhodli, že když je podmrakem a slunce nesvítí, půjdou na nákupy.

„Hej! Já vím, že jsi ještě tady, ty zrádče!“ Přišla zpět na místo setkání Vevi.

„Co po mě sakra chceš?!“ vyzvídala po ní Baryk.

„Já po tobě? To mi spíš vysvětli, o co jde tobě, ne!“ křičela Vevi.

„Myslíš si, že mi o něco jde, jen proto, že už nechci žádné problémy?!“ dotázala se Baryk.

„Žádné problémy? Vážně nemusíš zamlouvat, že se snažíš vlézt fotřínkovi do prdele! Všichni tady si to stejně uvědomí!“ vmetla jí to Vevi.

„Jasně, tím si jako myslíš, že ty jsi všichni?!“ křičela Baryk.

„Ty si zas myslíš, že za všechny problémy můžu já, takže proč bych si nemohla cokoliv myslet?!“ vrátila jí to křikem Vevi.

„A co když to tak je?! To tys odsud chtěla zdrhnout a já šla s tebou. Nevím, proč takto nesnášíš Caia, ale myslím, že tady v gardě by se to dalo taky vydržet, jenže to ty prostě nevidíš!“ zařvala Baryk.

Ale jelikož toho už měla Vevi dost, tak na ni použila Janin dar – bolest. V tu chvíli Baryk zařvala bolestí a ostatní se přišli podívat, co se děje.

„Veronico!“ zařval vztekle Caius, když si uvědomil, kdo za to může.

„Ještě začni zabíjet a budeš se jim tu líbit,“ promluvila Vevi bez citu v hlase, když dar stáhla.

„No, myslím, že ty už jsi právě začala s tím, aby ses jim hodila do gardy,“ odpověděla jí Baryk, čímž narážela na použití Janina daru, a postavila se do obraného postoje, přičemž jí hořely ruce.

„Tak dost!“ Snažil se to vyřešit Caius, ale ty dvě ho prostě neposlouchaly.

„Obě jsme uživatelky ohně. Uvidíme, která je v tomto ohledu lepší,“ rozhodla se pro zkoušku života a smrti Vevi a také začala používat oheň.

„Přestaň!“ Caius se rozhodl riskovat a strhnout Vevi bokem. To samé udělal Felix s Barykem, ovšem obě v tu chvíli vychrstly oheň a schytal to přihlížející Oliver - celkem nový upír.

Jeho křik přilákal i samotného Ara.

„Tak to jste přehnaly, Oliver měl jeden z nejbáječnějších darů, co jsem kdy objevil. Tedy, hned po tobě, Veronico." Otočil se na Vevi a prohledem probodl Baryka.

„Tos přehnala!“ křikl, ale Baryk už byla na půli cesty po svého nového pokoje. Ale těsně před tím si to rozmyslela.

Venku bylo zataženo, ale i tak se rozhodla, že zamíří do zahrad, kde ji snad nikdo obtěžovat nebude.

Zato Vevi se vydala prošmejdit Arovi knihovnu. Chtěla hledat nové informace proti Arovi samotnému.

Místo toho však našla jím vedené deníky o svých neteřích. Psal tam všechno možné o jejich darech, ale také si dělal poznámky o jejich chování vůči gardě. Mohla to rozcupovat, ale raději to podpálila a popílek i s deskami mu nechala na jediném stolku, co tu byl.

Baryk mezitím vylezla na strom a pohodlně se usadila. Začala se slunit, ale počasí se najednou změnilo. Zatáhlo se ještě víc, ale to ji nedonutilo z toho stromu slézt. Dokonce i když začalo pršet. Věděla, čí je to práce.

Vevi si z pokoje vytáhla deštník a vydala se za svojí drahou sestřičkou. Počasí změnila, z krásného zataženého na zamračení, deštivý.

Šla se projít do zahrady, kde své sestře vyčetla z hlavy, že se právě tam bude nacházet.

„To je ale krásně, co?“ křikla na ni do koruny stromů.

„Samozřejmě.“ Usmála se na ni Baryk.

„Barbaro, chce s tebou mluvit Aro.“ Došla k nim pomalu Heidi.

„Co ten stařík zase chce?“ Začala lézt ze stromu dolů a když se podívala na Vevi, ta se tvářila, jako by věděla něco víc.

Ještě než Baryk slezla, vydala se Vevi do hradu.

„Co to má znamenat, Barbaro?!“ křikl po ní Aro, když za ním došla do knihovny.

16. kapitola ** 17. kapitola ** 18. kapitola

Autor: Werunecka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracené dcery - 17. kapitola: