Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zpěv sirény - 14. kapitola

11.05.2010 (15:00) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3291×

„Je mi to tak líto, Bello. Nikdy jsme ti nechtěli ublížit,“ řekl Carlisle ve snaze se omluvit. Ale co to je? Jen slovo líto, nic víc. Slova nedokáží zmírnit bolest, kterou jsem prožívala, nedokáží potlačit touhu po pomstě.

„Neoslovuj mě Bello. Protože dívka, kterou jste tak nazývali, ten člověk… Ta je mrtvá, alespoň pro tvou rodinu. Umřela před devadesáti lety, když skočila z útesu do moře. A to vše jen kvůli vám,“ řekla jsem hlasem, který byl prosycen nenávistí.

„Chtěli jsme pro tebe jen normální lidský život...“ řekl bolestně – plán vychází naprosto dokonale.

„Lidský život? A dostala jsem ho snad? Toho si opravdu nejsem vědoma,“ odsekla jsem mu a nadechla se, abych mohla pokračovat ve svém monologu o nenávisti, kterou k němu a všem z té upíří rodiny cítím. Když jsem byla člověk, netušila jsem, že bych toho někdy byla schopná, že bych dokázala někdy něco takového vyslovit. Ale časy se mění a já už mnoho let, už je to dlouhý čas , nejsem člověk.

„Víš Carlislee, já… já si vždy myslela, že zrovna ty bys mi nedokázal nikdy ublížit. Že jsi moudřejší a starší, že bys jim ani nedovolil, aby mi ublížili. Přece pracuješ v nemocnici, pomáháš lidem, zmírňuješ jejich bolest. Proč já musela být ta výjimka? Proč jsi s ním souhlasil, proč jsi dopustil, abyste mě všichni upustili? Proč jste se ani neobtěžovali se se mnou rozloučit? Já myslela, že jsme byli rodina… Tak proč jste odjeli, nechali mě v lese… Proč jste mě nechali pomalu a až příliš bolestivě umírat? Tolik otázek a já na ně neznám odpovědi,“ šeptala jsem k němu zoufalým hlasem, který jsem se již naučila dokonala zahrát.

„My pro tebe opravdu chtěli to nejlepší, mysleli jsme si, že je to jediná možnost, jak tě uchránit před dalším nebezpečím. Nechtěli jsme ti ublížit,“ stále dokola opakoval ten jeden stejný důvod.

„Carlislee… ublížili jste mi, to nezměníš ani ty, ani Edward. To nedokáže změnit nic a nikdo. Nedovedeš si ani představit, jak moc jste mi ublížili. Ale já už nejsem člověk, už mi nemůžete, už mi nedokážete ublížit. Ale já dokáži ublížit vám a věř mi, že já to nenechám jen tak. Ublížili jste mi a na to já nedokážu jen tak zapomenout nebo to přehlížet. Ublížili jste mi a tohle není naposledy, co mě ty a tvá rodina vidíte,“ zasyčela jsem na něj a s hlavou vzhůru jsem odcházela z jeho ordinace.

Stále jsem na svých zádech cítila jeho bolestný pohled, ale nedokázala jsem se ohlédnout. Kdybych tu udělala, můj plán by skončil v troskách a všechno mé utrpení by bylo zbytečné. Kdybych se ohlédla, myslel by si, že je stále někde hluboko uvnitř mě považuji za rodiny, mýlil by se. Neohlédla jsem se a Carlislea jsem tam nechala překvapeného, rozhozeného… plného bolesti nad tím, že někdy dopustil, abych toto všechno prožila.

„Nenechám to jen tak… nemůžu i kdybych chtěla. Už nejste mí přátelé, nejste má rodina,“ zašeptala jsem již na chodbě, věděla jsem, že mě uslyší a když jsem byla dost daleko, usmála jsem se, ale ten pocit úlevy se stále dostavoval… musela jsem si počkat na úplný konec mé pomsty, na ten jediný okamžik, kdy Edwarda naposledy políbím, pro něj to budu polibek smrti, který z něj vysaje poslední zbytky života, ale pro mě… pro mě to bude splnění mého dlouholetého snu.

„Teď vás nenávidím,“ zašeptala jsem si pro sebe, tentokrát to již slyšet nemohl.

Rychlým krokem jsem došla k výtahům, měla jsem štěstí – právě tady jeden zastavil a já v rychlosti nastoupila. Co nejrychleji jsem prošla celou nemocniční budovou, nechtěla jsem totiž riskovat, že by se mnou Carlisle opět mluvil. Ty informace, které jsem mu dala, mu musí stačit, nechci, aby o mě věděl více. Mělo by mu stačit pouze minimum informací, protože jediný, kdo se o mě má dozvědět něco víc bude jen Edward.

Když jsem procházela kolem Anne, jen jsem se pousmála a kývla ve znamení, že vše vychází tak jak má, že plán jde podle plánů. Na setinu vteřiny mi úsměv oplatila a pak se dál věnovala své oběti.

Téměř jsem vyběhla z nemocnice a zamířila si to k lesu. Potřebovala jsem najít nějaké místo, kde bych si mohla promyslet další část plánu a mohla se na jeho vyplnění plně koncentrovat.

Byla jsem rychlá, dokonce o mnoho rychlejší nežli člověk, ale má rychlost se té upíří nebo vlkodlačí nikdy nedokáže vyrovnat. Proč by taky měla? Já nejsem bytost, která by ke svému životu potřebovala běh, já nežiju na souši… mým domovem je oceán a tam se mi v ničem žádná jiná bytost nemůže ani v nejmenším rovnat.

Rychle jsem běžela lesem, kličkovala mezi stromy a tichounce se smála. Měla jsem ráda běh, milovala jsem rychlost a vítr ve vlasech. Ani netuším kde, ale cestou se mi podařilo ztratit boty… nevadilo mi to. Líbilo se mi cítit vlhkou měkkou lesní půdu pod nohama. Bylo to příjemné a já dál běžela na neurčité místo. Potřebovala jsem jen ticho a klid, abych se mohla plně koncentrovat.

Slyšela jsem kolem sebe zpěv ptáků, šumění listí ve větru a praskání větviček při mém běhu. Nakonec jsem proběhla mezi několika keři, zastavila se a zalapala po dechu. Bylo to opravdu ono? To místo? Je možné, aby zůstalo stále stejné i po tolika letech? Tolik otázek mi probleskávalo hlavou. Stála jsem na okraji louky, na které bylo tolik květin, tolik barev. Byla tvaru kruhu a s pohledem na ni se ve mně vynořilo tolik bolestných vzpomínek.

Přesně si pamatuji, když jsem tady byla poprvé. Poprvé mi tehdy zalhal, když mi řekl miluji tě a já mu to tak naivně věřila. Od té doby mi lhal každý den, někdy i několikrát, když mi tvrdil, že pro něj znamenám vše. Jak jen mohl? Jak já mohla být tak hloupá a uvěřit mu.

Nechtěla jsem se nechat pohltit bolestí způsobenou vzpomínkami, už ne. Jen jsem se tomu usmála a popošla o několik kroků dopředu. Opatrně jsem se posadila na trávu, na které se ještě stále třpytily kapičky rosy. Poté jsem si objala kolena a sklopila hlavu.

Musela jsem si ještě pořádně promyslet poslední a zároveň tu nejhlavnější část mého plánu. Chtěla jsem to naplánovat naprosto dokonale, v duchu jsem již viděla jeho prázdný výraz, když jeho duše opustí jeho tělo a on zemře a tentokrát to již nepřežije. Tato smrt se stane jeho poslední a budu o mnoho bolestivější a nesnesitelnější.

Už jsem na louce seděla dobrých pět minut, když jsem za sebou uslyšela tiché zapraskání větviček a slabý vítr ke mně dovál vůni, kterou bych poznala kdykoli.

„Dalo se čekat, že tady přijdeš. Ale já se opět musím zeptat… Jak se tady můžeš po tom, co se stalo vrátit?!“ křikla jsem a zvedla hlavu.

Docela mě překvapil pokles komentářů... ale co já ubohá pisatelka nadělám, že?

<< Shrnutí >>

Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zpěv sirény - 14. kapitola: