Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Změnili jste mi život! 4. kapitola

11.07.2012 (15:30) • TerryBells • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1410×

Co bylo, je u Charlieho a spol.:

Pohled Charlie:

Byli jsme s Billym na menším průzkumu divočiny, když nám Jake volal, že Bella někam odešla.

Neváhali jsme ani chvíli a hned šli domů.

Po čtyřech hodinách:

To není možné, kde je? Doufám, že se neztratila, i když bych se u ní nedivil. Ona má vážně orientační nesmysl.

Pořád jsem doufal a doufal, ale pořád nic. Už dávno byla půlnoc.

Najednou se Jake zvedl.

„Musím ji jít hledat,“ oznámil.

„Zbláznil ses?“ zeptal jsem se.

„Charlie, nech ho jít,“ řekl Billy.

„To nenechám, ztratila se mi dcera. A nehodlám riskovat, aby se ztratil i Jake.“

Mezitím Jacob zmizel. Uplynul dlouhý čas.

Najednou se objevil ve dveřích Jake s Bellinou bundou v ruce.

Byla celá roztrhaná a potřísněná krví.

„To, to není možné,“ začal jsem vzlykat.

„Jacobe, pojď na chvíli stranou,“ poprosil Billy.

Moc jsem toho neslyšel, protože jsem byl zabraný do vzlykání.

„Tati, byli to oni. Cítil jsem je. Bella je asi…“ Víc jsem neslyšel.

Nedělal jsem si s tím těžkou hlavu.

Moje holčička zmizela, nevím, co mám dělat. Jak to řeknu Renée.

Najednou se ozval Billy.

„Charlie, nevím, jak ti to mám říct, asi je mrtvá. Zabila ji zvířata,“ řekl.

„To není možné, proboha, proč? Byla tak mladá. Co mám dělat?“

„Charlie, pojedeme domů,“ řekl Billy.

U Cullenů:

Pohled: Bella

„To je paráda, že se budeš živit jako my,“ vypískla Alice.

„Já vím, potřebuju se vás na něco zeptat.“ Nastalo hrobové ticho.

„Co můj táta, jak to bude dál?“ prohlásila jsem.

„Už ho asi nebudu moct nikdy vidět, že? Nemohla bych mu aspoň dát sbohem?“ zeptala jsem se.

„No, on si myslí, že jsi mrtvá,“ řekl Edward.

„Jak to? Možná, že je to tak dobře,“ řekla jsem posmutněle.

„Vážně?“ zeptala se Rose.

„Ano, vím, že teď je asi hodně smutný, ale postupem času na mne bude zapomínat. Horší by bylo, kdyby si myslel, že jsem se ztratila. Hledal by mě a úplně by ho to oslepilo, ztratil by práci a tak dále,“ prohlásila jsem.

Všichni na mě zírali.

„To jako vážně? Ty se vzdáš svého otce, jen aby nebyl ještě víc smutný?“ zeptala se mě Esmé.

„Asi ano,“ odpověděla jsem.

„Ty jsi tak milá a nesobecká. Nikdy jsem nikoho takového nepotkal, kromě Esmé,“ řekl Carlisle.

„Kolik máš vůbec darů?“ zeptal se Emmett.

„Nevím, možná budu nějaký super upír, co tě strčí do kapsy,“ odpověděla jsem a ještě přihodila úsměv.

Vlna smíchů ze všech stran…

„Bello, měla bys jít na lov,“ prohodil Carlisle.

Jen jsem přikývla.

„Já ji doprovodím.“ Slyšela jsem Edwarda, Jaspera a Emmetta.

„Postarejte se o ni dobře,“ řekla Esmé.

„Tak jdeme na to,“ prohlásila jsem.

Už jsme byli ve dveřích, když jsem se zeptala.

„Co česnek?“

„Mýtus!“ prohlásili všichni.

„Dřevěný kůl do srdce?“

„Zlomí se o nás,“ řekl Edward.

„Svěcená voda?“

„Dobrá na koupání,“ prohlásil Emmett.

„Slunce?“

„Tam přímo záříme.“ Tentokrát Jasper.

„Nehraj si na přemožitelku upírů Buffy, jde se lovit,“ prohlásil Emmett.

„Co nás teda může zabít?“ zeptala jsem se.

„Jedině oheň,“ prozradil mi Edward.

Takže se musím klidit od zápalek a různého otevřeného ohně.

Při mém štěstí…

„Jak se vůbec loví?“

„To uvidíš, ale ne že mi sežereš všechny moje medvídky,“ prohlásil Emmett.

„Není on trochu švihnutej?“ zeptala jsem se Edwarda.

„Možná kapku,“ řekl Edward.

„No dobře hodně, ale neříkej mu to,“ zašeptal.

Po chvilce jsem se zeptala.

„To asi půjdeme dlouho, co?“

„Já to vidím tak na dvacet vteřin,“ řekl Edward.

„Zkus začít utíkat,“ prozradil mi Jasper.

„Hej, to jsem jí chtěl ukázat já, ty idiote,“ naštval se Edward.

Začala jsem utíkat, bylo to skvělé. Nezakopla jsem, do ničeho jsem nenarazila. Byl to skvělý pocit. Jen tak a takovou rychlostí běžet.

Byli jsme asi uprostřed lesa, když jsem zaregistrovala vábivou vůni.

Rychle jsem k ní doběhla, byla to puma. Byla jsem ovládaná svými instinkty, zakousla jsem se jí do krku. Ta úžasná tekutina mnou projela jako elektrický proud. Pálení v mém krku přestalo, ale jak jsem opustila pumu svými rty, pořád mě v krku lechtalo, ale dalo se to vydržet.

Zahrabali jsme pumu a já se rozběhla k další kořisti. Tato byla jiná, svůdnější.

Už jsem věděla, co to bylo, byli to lidé. Hned, jak jsem je zaregistrovala, tak u mě byli kluci. Ani chvíli jsem neuvažovala a rozběhla jsem se od nich pryč. Tak daleko, aby mě ta vůně nepronásledovala.

Spatřila jsem grizzlyho, hned jsem se mu vrhla na krk.

Přestala jsem pít a tělo jsem zahrabala, to už jsem měla obecenstvo, a aby toho nebylo málo, z šatů mi toho moc nezbylo. Pitomí grizzly!!!

Edward ke mně hned přišel a nabídl mi svou košili, okamžitě jsem ji přijala.

„Jak jsi to udělala?“ zeptal se mě Jasper.

„Co jako?“ nechápala jsem.

„No, nepustila ses do těch lidí. To je velice zvláštní,“ uchechtl se.

„Nevím, nedovedu to vysvětlit,“ odpověděla jsem.

Rozběhli jsme se zpátky do chaty.

Otevřely se dveře a tam stál Carlisle.

„Jak probíhal první lov?“ zeptal se.

„Velice zvláštně,“ přebral si slovo Edward.

„Narazili jsme na nějaké turisty, Bella je zaregistrovala, ale nepustila se do nich. Vůbec ji nezajímali. Jak říkám, bylo to zvláštní,“ dovykládal příběh Edward.

„Tak to je velice zvláštní,“ měřil si mne Carlisle.

„Sbalte si věci! Odjíždíme,“ křikla na nás Esmé. A odkráčela do druhého patra.

Najednou se vedle mě objevila Rose.

„Bello, tak přece nemůžeš odjet! Pojď, něco ti najdeme,“ řekla.

 „Musíme na nákupy,“ pronesla Alice.

„Zapomeň, Bella by takový šok nepřežila,“ promluvil Edward.

„To se ještě uvidí. Bello, běž se osprchovat,“ řekla Alice.

Beze slova jsem odešla nahoru. V patách mi byla Alice.

Vešla jsem do jejího pokoje a zamířila jsem hned do koupelny.

Svlíkla jsem se, chtěla jsem na sebe pustit vodu, když mi kohoutek zůstal v ruce.

Oblíkla jsem na sebe zpátky košili a kraťasy a vyšla jsem ven.

„Alice, jak bych ti to řekla,“ váhala jsem.

„No, zničila jsem ti kohoutek,“ pozvedla jsem ruku.

„To nic, to se stává někdy i mně, když jsem naštvaná,“ pochechtávala se.

„Ale já nejsem naštvaná,“ odporovala jsem.

„To možná nejsi, ale pořád jsi novorozená. Náš druh není nikdy silnější než v prvních pár měsících. No, Emmettovi to zůstalo až doteď,“ vysvětlovala.

„Zajdi za Edwardem,“ poradila mi.

Z koupelny jsem si vzala ručník, co mi dala Alice.

Šla jsem tedy do Edwardova pokoje. Zaklepala jsem a čekala jsem na odpověď.

„Dále,“ řekl poklidným hlasem Edward.

Vešla jsem, viděla jsem, jak leží na posteli a čte si. Kéž bych si taky mohla číst, ale nemít u toho žádné starosti.

„Nemohla bych se u tebe osprchovat? Stala se nehoda. Já nějak zničila kohoutek,“ vysvětlovala jsem.

„Jasně,“ řekl. U toho měl co dělat, aby se nezačal nahlas smát.

Hned, jak jsem zalezla do Edwardovy koupelny, začal se šíleně nahlas smát.

„Já tě slyším, i člověk by tě slyšel,“ křikla jsem.

„Já vím, ale když to nejde,“ odpověděl.

Osprchovala jsem se a jen v ručníku jsem vyšla ven, no to jsem nějak nedomyslela.

„Sluší,“ pochválil Edward.

„Nemluv takhle nebo se začnu červenat,“ vrátila jsem mu stejnou mincí.

Vyšla jsem z pokoje, šla jsem rovnou k Alici.

Ta mě už oblékala do černých úzkých kalhot, k tomu mi dala dlouhé fialové tričko.

A jako boty, myslím, že ji zabiju, mi dala černé na vysokém podpatku.

„Na to zapomeň! To si neberu. Já na podpatcích neumím chodit!“

„To jsem si myslela, tak tady máš tenisky. Ale příště už to budou podpatky! Budeš mít školení. Počkej, podpatkové školení,“ říkala. Vymýšlela další a další názvy pro školu, kterou si vymyslela.

Sešla jsem dolů po schodišti, tam už všichni čekali, očividně sbalení.

Už se čekalo jen na Alici s Jasperem.

Netrvalo to dlouho a už stáli v obýváku, Alice s sebou vláčela snad pět kufrů a zbylých osm vláčel Jasper.

„Tak, hned, jak přijedeme do Forks, si sbalíme věci a odletíme do Londýna. Esmé, ty připravíš Belle pokoj. Myslím, že jsme tam jeden kdysi měli pro hosty, ne?“ ptal se Carlisle.

„Samozřejmě,“ přitakala Esmé.

„Já můžu bydlet s vámi?“ zeptala jsem se nevěřícně.

„Pokud chceš, nebudeme ti zakazovat jít někde jinde,“ prohlásil Carlisle.

„Moc ráda budu bydlet s vámi,“ řekla jsem.

To už ke mně přiběhla Esmé a objímala mě.

„Takže, tady je bojový plán,“ prohlásil Emmett.

Všichni zasténali…

„Ale no ták, lidi,“ prohlásil.

„Vy tu vidíte nějaké lidi? No nic, takže my odcházíme,“ prohlásila jsem.

Všichni se začali smát.

„Tak to ti nevyšlo,“ prohodil Edward.

Všichni jsme zamířili k odchodu, Emm byl asi hodně naštvaný, ale já jsem z toho měla naopak velkou radost. Tak stejně celá rodina. Rodina? Já jim řekla rodina…

Vyšli jsme před chatu. Když jsem šla na lov, vůbec jsem si nevšimla, kolik mají aut. To jako jezdí každý sám? Asi mají hodně peněz… No jasně, že mají. Jsem blbá. Musela jsem se pro sebe uchechtnout. No, tak teď jsem ráda, že Edward neslyší moje myšlenky.

Pohled Edward:

Stáli jsme na našem soukromém parkovišti. Uviděl jsem, jak se Belle zvedly koutky. Asi se jí líbí auta. Komu by se taky nelíbili, že?

„Bello?“ zeptal jsem se.

„Ano?“ odpověděla.

„Nepojedeš se mnou?“

„Moc ráda.“ Ona řekla ano? Super!

„Bella pojede se mnou!“ křičela Alice.

„To ani náhodou! S ní je legrace. To znamená, že je to moje krevní skupina, to z ní dělá…“ Emm se odmlčel.

„To z ní dělá mé druhé já!“ dokřičel Emm.

„Ale já s Bellou zatím vůbec nemluvila! Jede se mnou. Bello, nastup si do mého červeného kabrioletu!“ začala Rose.

„Já si s ní musím promluvit o módě,“ křikla do toho Alice.

„Ale já se jí ještě musím nejméně milionkrát omluvit, takže s ní jedu já!“ řekl Jasper.

Všichni zasténali.

„Jo, Bella určitě potřebuje slyšet tvoje omluvy. A navíc by se to zase stočilo ke konfederaci, že?“ řekla Rose.

„Prostě jede se mnou!“ řvali jeden přes druhého.

Musel jsem se nějak uklidnit.

„Moji malí upírci! To máte blbé! Bella už to slíbila mně,“ pronesl jsem. Všichni najednou zmlkli.

„Fajn, ale pak si ji beru já. Třeba na nákupy,“ řekla Alice.

„Já se s ní budu dívat na baseball,“ prohlásil Emm.

„Uděláme si spolu holčičí večer,“ oznámila Rose.

„A se mnou si zase zahraješ šachy,“ ukončil to Jasper.

Všichni už nastupovali do aut. Podržel jsem Belle jako správný gentleman dveře a čekal jsem, až si nastoupí.

Zabouchl jsem za ní dveře a hned jsem nastoupil na sedadlo řidiče.

Rozjel jsem se, jako vždy jsme plánovali závody, ale já se rozhodl, že to dnes vynechám.

Ano, slyšíte dobře! Já, Edward Cullen, se zříkám závodu!

Ale na to si nezvykejte! No, musím si trochu popovídat s Bellou.

 „Bello?“ začal jsem.

„Jak to, že ti vůbec nevadí, že jsi upír?“ zeptal jsem se.

„No, samozřejmě, že mi je hodně líto, že už nikdy neuvidím tátu a kamarády, ale můj život byl vážně na nic.

Když mi byli dva roky, tak mě máma opustila. Já jí říkám Renée, nezaslouží si, abych jí říkala máma. Postupem času mi umřela babička, která se o mne starala. Samozřejmě se o mě starala zároveň s tátou.

S tátou jsem měla zvláštní vztah. Byl na mě neuvěřitelně milý, mám ho ráda, ale nikdy jsem si s ním tak nějak nerozuměla, jestli mi rozumíš.“

Na to jsem zakýval hlavou, že rozumím tomu, jak to měla těžké.

„Kamarádů taky moc nemám, jenom Angelu a Jacoba. Nikdo se se mnou nechce bavit, protože si myslí, že jsem divná.

A kluci se ke mně ani nepřiblížili.

Tak proto, chápeš? Já měla divný život a teď mám šanci začít od začátku, doufám, že to dopadne dobře,“ skončila.

„Kluci? Ty myslíš, že nezajímáš kluky? Víš, jaké bylo utrpení sedět v té třídě s tebou, když jsem pořád slyšel ty oplzlé myšlenky všech těch kluků? Bylo divné, že některé směřovaly i na mě a nebyly to holčičí myšlenky. Jeden kluk pořád říkal: „Bella se mnou musí chodit. Tentokrát jí to už musím říct, protože ji miluju.“ A tak to pokračovalo snad stokrát.“

„To jako vážně? Který kluk si to myslel?“ zeptala se.

„Byl to Mike Newton, ale tyto myšlenky byly nejsilnější, skoro všichni kluci o tebe měli zájem.“

Bylo vidět, jak je potěšena. Asi pět minut jsme byli úplně zticha, když se mě zeptala.

„Edwarde, nebyl tady v pátek nějaký upír?“

„Ano, myslím, že ano. Cítili jsme někoho. Toho upíra ale neznáme a ani se neživí zvířecí krví. Měli jsme strach o město a tak. Ale odjel, takže se nemusíme ničeho obávat, ale máme strach, že se zase vrátí. Proč to chceš vůbec vědět?“

„Jen tak. Neřeš to.“ Tak to byla odpověď za všechny prachy.

Proboha, proč jí nemůžu číst myšlenky? Je to vážně na nic!

„Víš, většinou, když ti někdo řekne, ať to neřešíš, tak to řešíš.“

„To ale vážně nestojí za řeč.“

„No tak…“

„Možná později, ale upozorňuju tě, je to blbost.“

Ta holka mě štve, vážně! Co to melu? Je naprosto boží, je ještě víc boží než já! Nechápu to.

A už vůbec nechápu, jak si o sobě může Barney Stinson myslet, že je boží, i když ten seriál žeru. Musím přiznat, že ten jeho blog je super. (Barney Stinson – Jak jsem poznal vaši matku.)

Ale musí si taky uvědomit, že jsem tady já, Edward Cullen.

„Už je později?“ zeptal jsem se asi po pěti minutách ticha.

„Ne. Máš smůlu. Musíš si počkat.“

Chtěla mě poplácat po ruce, když se mě dotkla, najednou jsme to uslyšel, ten hlásek, co říkal máma.

Najednou se ode mě oddálila.

„Co jsi říkal?“   

Autor: TerryBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Změnili jste mi život! 4. kapitola: