Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Žlutooký chlapec - 5. kapitola

Opět jsem stála na louce, kterou jsem neznala, ale přesto mi byla dobře známa. Byla to louka, o které se mi zdálo ten den, co mě napadli vlci. A opět jsem na ní nebyla sama. Byl tam se mnou ten žlutooký kluk. Ale teď se tvářil šťastně. Nejdříve se na mě smál a pak najednou ztuhl a díval se někam za mě. Když jsem se otočila, ztuhla jsem také. Stáli tam tři vlci, kteří byli dvakrát větší než koně. Jeden byl zrzavočerný, druhý karamelový a třetí černošedý. Ten zrzavý se ke mně přiblížil. Chtěla jsem vykřiknout, ale nemohla jsem. V krku jsem měla knedlík. Vlk se přiblížil na dosah ruky, vycenil zuby a...

S výkřikem probudila a rychle se posadila. Byla jsem celá mokrá od potu. Když jsem se podívala na hodiny na mém nočním stolku, byly tři hodiny ráno. Znovu jsem se svalila do polštářů a usnula jsem. Tentokrát už beze snů, které by mě vzbudily.

Ráno jsem se probudila, už ne zpocená. Šla jsem se umýt a udělat si ranní hygienu. Oblékla jsem si úzké černé džíny a modré tričko s potiskem. Sešla jsem dolů, kde ležel lísteček se vzkazem od našich, že museli do práce odejít dříve. Super, alespoň se vyhnu naší pravidelné ranní hádce.

Šla jsem si tedy, udělat něco k jídlu. Když jsem dojedla rohlík se sýrem, tak jsem si vzala tašku a šla se obout. Přišla jsem na autobusovou zastávku, kde na rozdíl od včerejška autobus ještě nestál.

Uběhlo asi pět minut a bus se vyloupl ze zatáčky. Koupila jsem si lístek a šla jsem až úplně dozadu za kluky. Na dvou sedačkách se mačkali třeba tři kluci. Šla jsem je pozdravit a pak už směr škola. Po škole domů, do postele a pak opět škola.

Tak to šlo asi tři dny a naštěstí si kluci nevzpomněli na to, že chtěli vidět moji magii. Když jednoho dne v autobusu, když jsem k nim došla...

„Ahoj," řekla jsem a mávla jim.

„Čus," odpověděli, ale jen někteří a jiní se divně uculovali.

„Co se děje?" ptala jsem se dřív, než by něco vyvedli.

„No -" začal Stefan, ale Damon ho dloubl loktem do žeber a on hned ztichl.

„Hele, po škole na nás, prosím tě, počkej před školou, něco pro tebe máme," řekl tajemně Damien a mrkl na kluky.

Co tu kutí za překvapení? Já teda překvápka dvakrát nemusím, a jestli mi koupili třeba velkého medvěda do postele, tak je asi zaškrtím. Ještě, že dneska máme jenom dopoledku. Jinak bych musela hrát nemocnou, abych se dočkala.

„Fajn," řekla jsem a šla k východu u autobusu, protože moje myšlenky mi zabrali trochu víc času.

Celé dopoledne uběhlo ve stejném rytmu jako předchozí dny. Dneska jsme historii neměli, ještě aby. Na biologii jsem seděla sama a to mi vyhovovalo ze všeho nejvíce. Když pak zazvonilo na konec páté hodiny - u našeho ročníku té poslední -, tak jsem se vydala na oběd. Tam jsem ale kluky nenašla. Kde můžou být? No, řekli, že mám počkat před školou, tak jo.

Čekala jsem asi deset minut, než jsem se konečně dočkala.

„Baf!" zařval někdo a já jsem se málem počůrala. Když jsem se otočila, tak jsem zjistila, že se na mě Damon usmívá jako měsíček na hnoji.

„Ježišmarja, ještě jednou to uděláš, tak tě nechám zabít," řekla jsem a držela se za srdce. Když jsem se trochu uklidnila, zeptala jsem se: „Tak, co bylo to vaše překvapení?"

„Pojď a uvidíš," řekl Stefan a začal mi zavazovat oči šátkem.

„Stačilo by mi říct, že mám zavřít oči," smála jsem.

„To by nebylo ono," smál se se mnou. Když mi ho pevně uvázal kolem očí, tak se mnou několikrát zatočil a pak už mně vedl někam… nevím kam. Hned, jak jsme došli tam, kam měli namířeno, mi sundali šátek a já zjistila, že jsme na parkovišti za školou. Ale co tu děláme? Když jsem se na to zeptala Damona, tak se jen zubil od ucha k uchu a jeho dvojče na tom nebylo o moc lépe. Co to...

Nestačila jsem ani dokončit myšlenku, když se přede mnou objevila… babička. Zamrzla jsem na místě a ne a ne se hnout. I když se mně kluci snažili uklidnit, že je to v klidu, tak já ne a ne se pořád hnout. Co ta tady dělá?

„Ahoj, ptáčátko," pozdravila mě a já se při slově ptáčátko cítila jako doma. A to už jsem necítila dlouho. Vlastně od té doby, co se naši začali hádat.

„Babííí!" zakřičela jsem a rozeběhla se do babiččiny připravené náruče. Když mě objala, ucítila jsem levandule, které mám moc ráda.

„Oh, můj bože, u-we-tsi-a-ge-ya, jak já jsem ráda, že tě vidím."

Když mě oslovila čerokézkým výrazem pro dceru, byla jsem opravdu šťastná. A cítila jsem se skvěle.

Když jsem se trochu vzpamatovala (a byla schopná babičku pustit), zeptala jsem se: „Co tu děláš, babi?"

„No, když Mohamed nepřijde k hoře, musí hora k Mohamedovi," zasmála se babička, a po očku mrkla na kluky za mnou, kteří tam do teď jen rozpačitě stáli, a nevěděli, co by. A pak mi to docvaklo...

„To vy jste babičku sem dostali?" ptala jsem se nevěřícně.

„No jasně," řekl Stefan a já čekala, co dodá Damon. A nečekala jsem dlouho.

„Přesně, jak řekla tvoje babička o tom Mohamedovi," oznámil mi.

„Ale proč jste jí zavolali, nebo za ní byli, nebo něco?" zamotala jsem se do toho.

„No, my jsme jí jen zavolali a ona nám kupodivu věřila," zamyslel se Damien. Já a babička jsme se ale jen rozesmáli.

„Nediv se, když každá čerokézka s magií dokáže zjistit - i po telefonu -, jestli jí ten dotyčný lže," řekla jsem, když jsem se trochu klidnila.

„Takže proto jsi věděla, že jsme se vyměnili," řekl Stefan a Damon jen přikyvoval.

„No jasně," zasmála jsem se. Ale pak mi něco došlo.

„Babi! Kde budeš spát?" ptala jsem se a začala přemýšlet, co by řekli naši, kdyby se babička objevila ve dveřích.

„Ptáčátko, ani o tom nepřemýšlej," pokárala mě babička.

„Ale kde -" nestačila jsem to, ani doříct. Babička mně umlčela zvednutím ruky.

„Žádné ale, já jsem si tady našla domek a budu tu s tebou, dokud budeš chtít," řekla babička.

„O čem se tu bavíte?" zeptal se úplně zmateně Paul.

„No, vaše kamarádka chtěla, abych se nastěhovala k nim," řekla a zamračila se na mě. A já moc dobře věděla proč. Mamka babičku nemůže vystát, jen když mi pošle dárek k narozeninám, které jsem měla před čtrnácti dny. A co bylo divné - od ní mi nic nepřišlo.

Když jsem se tázavě podívala na babičku, řekla jenom: „Já to viděla, že sem pojedu."

„Jo, a to nám připomíná, že si nám chtěla ukázat tu svojí magii," řekl Damon.

„Jo, takže, kdy a kde?" nezapomněl něco dodat - i když spíš se zeptat - Stefan. Tázavě jsem se podívala na babičku a ta jen pomalu rozevřela náruč. A já jsem pochopila, že můžeme tady.

„Takže tady a teď. Nebude vám vadit, když předvedeme něco s babičkou dohromady? Abyste věděli, že když náš naštvete, tak... vy víte co," zasmála jsem se a oni jen těkali pohledem ze mě na babičku. Když je babička viděla, zasmála se se mnou.

„Nebojte, na vás bychom to nepoužili," řekla rychle, aby je uklidnila. No jistěže nepoužili, protože až se budou proměňovat, tak jsou to naši přátelé. Ale i teď jsou, dodala jsem v duchu.

„Takže, babi, budeš na jihu nebo severu?" ptala jsem se, abych věděla, kam si stoupnout.

„No, tak jako vždycky, ne?" zeptala se a já jen kývla. Stoupla jsem si zády k místu, odkud jsme přišli a babička přede mě, čelem k místu, odkud jsme přišli. Chytli jsme se za ruce a já se ještě na kluky podívala.

„Nelekněte se," řekla jsem a mrkla na ně. Oni se jen začali smát, tak já jsem mrkla na babičku a mohli jsme začít.

„Větře, voláme tě!" zakřičeli jsme s babičkou a hned na to se zvedl vítr. Zavřela jsem oči, poté jsem začala myslet na to, aby se kolem nás zvedlo listí a začalo kroužit kolem nás. Babička to musela říct nahlas. Ona má jinou magii než já. Každá další generace má magii silnější než ta předešlá.

„Prosím tě, větře, abys zvedl listí a zakroužil s ním kolem nás," zamumlala babička, tak aby to kluci neslyšeli. Pak jsme pomalu zvedali ruce. Když jsem otevřela oči, tak jsem zjistila, že já a babička stojíme uvnitř víru z listí, ale na kluky jsme viděli. Tvářili se, jako by jim ulétly včely. Když jsme potom s babičkou daly ruce dolů, tak se listí sneslo k zemi.

„Ty vole," ujelo Damonovi.

„No, to je slabý slovo," zamumlal Stefan a těkal pohledem ze mně na babičku.

„No, tak vás - když jste spolu - bych si nechtěl poštvat proti sobě," řekl Damien a pak ještě zamyšleně dodal: „Vy, paní Redbirdová, umíte číst myšlenky?"

„Říkejte mi babi. A myšlenky číst přímo neumím, slyším jenom kousky tvých myšlenek nebo jak to nazvat. Třeba vím, co máš rád k jídlu, nebo koho máš rád," mrkla na něj a on se začervenal.

„Ale neřeknete jí to, že ne?" ptal se rychle Damien.

„Ne, samozřejmě počkám, až jí to řekneš sám," zasmála se babička.

„Hele, já být tebou, Damiene, tak ani jednu z nás si nechtěj poštvat proti sobě," zasmála jsem se, když mi došlo, co předtím řekl.

„Prosím tě, jestli tohle dokážete spolu, tak co dokážete každá sama?" ptal se sarkasticky Damon.

„Přesně, jestli listí zvednete ze země spolu, tak samotná zvedneš jediný list, maximálně," přidal se Stefan.

„Jo? Jediný list? Tak se dívej," řekla jsem a obrátila se na babičku. „Babi, nejdřív ty?"

„No, tak jo, vždyť je to jedno. A co?" ptala se, protože věděla, že hrozně ráda říkám, co má předvést. Já ji prostě miluju.

„No, tak třeba," začala jsem a zbytek věty jsem jí pošeptala do ucha. Když jsem skončila s detaily, otočila jsem se na kluky: „Teď se dívejte," řekla jsem a obrátila se zpět na babičku. „Můžeme?"

„No jasně," usmála se na mě. Babička si pak šla stoupnout dál od kluků, ale čelem k nim. Pak řekla: „Země, přijď," a zamumlala si ještě, co od ní chce. Hned, co to dořekla, tak se země zachvěla a mezi babičkou a kluky se vytvořila úzká a velmi hluboká propast.

Když jsem pohlédla na kluky, tak jsem viděla, jak každý z nich mrká a nejspíš se snaží zjistit, jestli to není jen sen. Nebyl. Babička na mě potom mrkla a já hned věděla, co to znamená. Teď je řada na mě. Přistoupila jsem těsně na kraj, až jsem slyšela, jak kluci vykvikli. Ale já se nebála. Věděla jsem, že když spadnu, jednoduše mě země vyvrhne na povrch. Napřáhla jsem ruce před sebe, dlaněmi vzhůru a pomalu je zvedala nad hlavu.

Prosím, vodo, přijď a vytvoř na dně této propasti bouřlivou úzkou řeku, opakovala jsem si v duchu pořád dokola. Když jsem potom otevřela oči, už dole řeka narážela na kameny a padala z malých vodopádů.

„No, ty vole," zaslechla jsem Petera. Jen jsem se v duchu zasmála. Kdyby věděl, že umím daleko více...

Poté jsem přivolala zemi. Když jsem kolem sebe ucítila vůni kvetoucí louky, tak jsem v duchu prosila: Země, přijď! Prosím, ať se sesypou stěny propasti a vytvoří bláto. Když jsem je opět otevřela, viděla jsem, jak se stěny z hlíny sesypaly do propasti a skoro až nahoře - tedy skoro u mých nohou (samozřejmě jsem předtím o pár kroků ustoupila) - vytvořily bláto. Tolik ho bylo. Tak to jsem nevychytala.

„No, to je teda něco," zaslechla jsem za sebou, ale nebyla jsem schopna posoudit, kdo to řekl.

Potom už jsem to řekla nahlas, aby kluci věděli, že to doopravdy dělám já: „Prosím, země, ať opět na tomto místě," prstem jsem ukázala na bláto, „je opět rovná, plná trávy a různých květin a krásně vonící půda."

Ještě, když jsem začala povídat, jsem zavřela oči a teď, když jsem je otevřela, tam byla tráva jako všude jinde.

Se spokojeným výrazem ve tváři jsem se otočila na kluky, kteří ještě teď čučeli na místo, jako by si mysleli, že teď  odněkud vyskočí nějaký chlap a vykřikne - Apríl. Jenže to se nestalo.

„No, tak co myslíš, Damiene?" zeptala jsem se ho, a když z něj nic nevypadlo, otočila jsem se na Stefana. „Co myslíš ty?"

„Že je to drsný," řekl, ale dál čučel za mě. Já se jen zasmála.

Úplně automaticky jsem propustila živly, které jsem potřebovala: „Děkuji ti, země, můžeš jít. Děkuji i tobě, vodo, zase jsi dokázala, co dokážeš, můžeš také jít. Samozřejmě, děkuji i tobě, větře, můžeš jít, ale ještě, než odejdeš, mohl bys, prosím, odfouknout ten dým?"

Když se kolem mně zatočil vítr a odfoukl dým pryč, ucítila jsem ještě, jak kolem mně zavířil teplý vzduch a opět provoněl vůní rozkvetlé louky. Bylo slyšet i zpěv ptáků.

„No, tak co? Ještě byste si chtěli poštvat proti sobě nás obě, nebo by vám stačila jedna z nás?" zasmála jsem se.

„No, tak mě bys stačila ty, nebo tvoje babička. Ale obě bych si proti sobě poštvat nechtěl," ozval se Peter.

„No, já vám to říkala a teď, babi, kde teda budeš bydlet? Abych tam za tebou mohla chodit," odůvodnila jsem svoji otázku.

„Našla jsem si takovou menší vilku kousek za městem. Když jedeš za město, tak asi po třech kilometrech bude lesní cesta doprava, chvíli po ní pojedeš a potom se ti otevře taková menší mýtina. Tam stojí vedle sebe dvě vily. Ta, co je vlevo, je moje. A ta vpravo nevím, čí je. Prý se tam mají nastěhovat nějací lidé, ale až za dva měsíce." Když babička dořekla cestu k její vilce, tak jsem si ji v hlavě projela ještě jednou.

„Babi, mohla bych tam s tebou bydlet, dokud neodjedeš? Mně se nechce bydlet s rodiči. To budou zase hádky," zamumlala jsem rozpačitě.

„No jistě, ptáčátko. Ale znáš moje pravidlo," mrkla na mě moje milovaná babička, kterou mám tak ráda.

„Jo, jo, jo! Děkuju, babi, děkuju," řvala jsem jako pominutá a běžela babičku obejmout. Kluci jen mlčky přihlíželi, jak se s babičkou objímáme a přemýšlíme, jak to řekneme našim. Nakonec to dopadlo tak, že ještě dneska budu spát doma, a protože je zítra pátek, tak hned po škole pro mě přijede babička (jsem se nezmínila, že má auto a že je tu s ním?).

Už se nemůžu dočkat na naše filmové večery. To byla vždycky hrozná sranda, když babička zavírala oči při drastických scénách a já naopak, když tam je nějaká scéna, kdy se někdo líbá, nebo tak něco. Mně to přijde trapný, když se někdo dívá - i když je to jenom ve filmu -, jak se někdo líbá. Nevím proč, ale vždycky - i když se na to nedívám - se musím červenat.

Po dokončení posledních nejasností jsem objala babičku, zamávala klukům a šla do horoucích pekel. Tedy domů.

Doma jsem si udělala večeři a úkoly, šla se převléknout do volného trička a volných kalhot a potom rovnou spát.