Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Život je nespravedlivý - 8. kapitola

08.11.2009 (16:30) • Kikushinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1717×

8. kapitola – Horší už to být nemůže

Pohled – Bella

Ze tmy vystoupily tři sněhově bílé postavy, dva muži a jedna žena. I přesto, jak čistě působili, a jak upravení byli, vyzařovalo z nich něco temného a špatného. Ustoupila jsem o krok dozadu, a oni udělali ten samý pohyb dopředu. V první chvíli mě napadlo, že půjde o nějaký špatný vtip, ale nějak jsem tomu sama nemohla uvěřit, tohle bylo příliš skutečné, realistické. A do Hallowenu bylo ještě času dost.

„Ahoj, kočičko.“ řekl jeden z těch mužů. Měl snědší pleť než ti ostatní a tmavé delší vlasy. Když promluvil, znělo to jako rajská hudba, v životě jsem neslyšela tak nádherný hlas.

Ustoupila jsem o další krok dozadu, a oni se znovu přiblížili. Teď stáli ve světle pouliční lampy, a já si je mohla lépe prohlédnout. Jeden muž byl černoch, ten druhý běloch s dlouhými světlými vlasy svázanými do ohonu a s hlavou mírně nakloněnou na stranu. Žena měla vlasy rudé, a pleť bělejší než stěna. Všichni tři byli neuvěřitelně krásní. Nebýt těch rudých očí, myslela bych si, že jsou to bozi.

I přesto, že jsem moc chtěla, na ně promluvit, nemohla jsem. Podvědomí mi říkalo, že bych se od nich měla držet co nejdál.

„Tentokrát žádné vyděšené pohledy a typické otázky jako třeba, kdo jste a co tu chcete?!“ zeptal se ten blonďák. I jeho hlas byl velmi melodický a krásný.

„Nechte těch řečí, mám hlad!“ zaskučela rudovláska, a já musela dlouho přemýšlet, než jsem pochopila, co tím měla na mysli.

Zbledla jsem a udělalo se mi špatně. Copak ještě můžu tady v USA v Port Angeles narazit na kanibaly?! Tak to mi vážně chybělo!

Otočila jsem se a snažila se utíkat, ale neudělala jsem ani krok a ti tři mi zkřížili cestu. Teď jsem pro změnu pomalu ustupovala dozadu, ale měla jsem to marné, vždycky mi byli na blízku.

Už jsem myslela, že dnes vážně umřu, když v tom se za nimi ozvalo hlasité a rozzuřené zavrčení. Všichni ztuhli, i já. Věděla jsem, že to asi bude Jacob, ale nečekala jsem, že i přes to, že jsme v nebezpečí, se promění ve vlka, tady před svědky. Už jsem zase měla ve všem chaos.

„Jaku, utíkej!“ zařvala jsem a ti podivíni mi zase věnovali na okamžik pozornost. Žena mě stále sledovala a muži se pomaloučku otočili za sebe a zjišťovali vážnost situace. Když uviděli toho velkého čokoládově hnědého vlka, uniklo jim z úst zasyčení. Aspoň mi to tak připadalo. Pak si něco rychle špitli mezi sebou, že jsem tomu ani nestačila rozumět.

Najednou žena přede mnou zmizela. Netušila jsem, kam se tak rychle poděla. Vlk a ti dva muži na sebe vrčeli a syčeli a vypadalo to, že se každý snaží zastrašit svého nepřítele.

Poté jsem ucítila něco velmi studeného na svých rtech. Byla to něčí ruka, která mi nedovolovala křičet. A ten někdo mě kamsi táhl takovou rychlostí, až se mi z toho obracel žaludek.

Strachem jsem se začala potit, a to i přes obrovskou zimu, která svírala každičkou část mého těla.

Nic jsem neviděla, všude byla tma, od nejbližší lampy jsme stáli hodně daleko. Pak jsem tvrdě dopadla na zem a konečně spatřila svého únosce. Nebyl jím nikdo jiný než ta rudovlasá žena, která měla hlad. Lekla jsem se a chtěla začít řvát o pomoc, ale strach mi to nedovolil. Žena se naklonila k mému krku, odhrnula mi z něj přebytečné vlasy a chtěla se zakousnout. Najednou ale ve své činnosti přestala, a během vteřiny už byla zase pryč. Vedlejší ulicí se cosi rychle přehnalo a za tím běžel vlk velký jako medvěd. Byl to Jacob.

Doufala jsem, že už je snad po všem. Jacob, stále ve svém vlčím kožichu, ke mně přišel a čekal. Vyhoupla jsem se na nohy, které se mi stále ještě klepaly hrůzou a zděšením a pádila z toho místa pryč. Zastavila jsem se až u Jacobova auta a čekala, než se přemění. On se ale stále k ničemu neměl, a tak jsem si půjčila klíčky od auta, sedla si za volant, na zadní sedadlo nasoukala mého zachránce, a ujíždělo od Port Angeles zpátky do bezpečí mého domova. Celou cestu jsem musela přemýšlet nad tím, co to mělo znamenat. Kanibalové, kteří se bojí vlků? No dobrá, Jacob je ohromný vlk, ale jakto, že tak rychle běhali? A co ty rudé oči? Hlavou se mi honilo spoustu dalších otázek, a na jednu jednou jsem nemohla najít logické vysvětlení.

Když jsme dojeli před můj dům, Jacob se konečně proměnil. Oblékl se do svého náhradního oblečení, a doprovodil mě ke dveřím.Při tom se pořád otáčel a sledoval terén okolo, jako by se ti kanibalové měli vrátit.

„Jaku, ani nevíš jak jsem ráda, že jsi tam byl. Už podruhé si mi zachránil život, nevím, co na to říct. Děkuju, vážně moc děkuju. Co to vlastně bylo za lidi? Říkali něco o tom že mají hlad, a ta žena se mě snažila kousnout do krku, Jaku, co se to tam dělo? Vážně to byli kanibalové?“ musela jsem vědět aspoň tohle. Bez těchto informací bych neusnula. A to podivné Jacobovo chování mi na odvaze moc nedodalo.

„Kanibalové?!“ zeptal se mě Jacob zmateně, ale koutky úst mu vyskakovaly nahoru. Snažil se zadržet smích. „Copak jsi nikdy nevěděla, proč vlastně vlkodlaci existují? On ti to neřekl?“ teď už vyprskl smíchy.

„Jsem ráda, že se dobře bavíš.“ odsekla jsem mu.

„Tys vážně nikdy neslyšela o upírech?!“ Najednou byl Jacob zase vážný. Při slově upír se pečlivě rozhlédl kolem sebe. A pak mi to docvaklo. No jistě! Jak mě vůbec mohli napadnout kanibalové?! Byli to upíři lačnící po mé krvi! Proto ty rudé oči, neuvěřitelná rychlost a řeči o hladu.

„Aha!“ zvolala jsem tak hlasitě, až jsem se lekla, že mě Charlie slyšel. „Ti tři byli upíři? No tak to ti gratuluju Jaku, vyhnal jsi je vážně skvěle!“ dodala jsem už tiším hlasem. Ale Jacobovi se zvrásnil obličej a nesouhlasně zavrtěl hlavou.

„Bello, to není sranda, začínat si s upíry. Nestačí je jenom zahnat vrčením a vyhrožováním. Oni se nevzdají, a neradi prohrávají, vrátí se, tím jsem si jist. Najdou nás, ale hlavně jim půjde o tebe, protože jsi člověk. Jsi teď ve velkém nebezpečí, Bells. Vůbec jsem tě tam neměl nechávat samotnou, mohli jsme se jim vyhnout. Ach jo, tohle bude znamenat velký problémy. Budeme je muset zabít s celou smečkou, a řek bych, že to se neobejde bez nějakejch ztrát.“ Okamžitě jsem pomyslela na Edwarda. On nesměl umřít. Nebo všichni členové jeho rodiny. Nebo Jake! Co bych jen dělala bez těch všech lidí, na kterých mi tolik záleží? Nemohla jsem na to ani myslet. Okamžitě jsem všechny tyto možnosti zavrhla.

„Co budeme dělat?“ vyptávala jsem se s notnou dávkou hysterie.

„Ty nic. Jdi spát, zítra pro tebe přijedu a pojedeme ke Cullenům. Vezmu tě s sebou, protože se tě to taky týká, jestli ti to nevadí. Dobrou noc, a neboj se, ochráním tě, lásko.“ řekl a krátce mě políbil. Pojedeme ke Cullenům, což znamená, že uvidím Edwarda. Edwarda a Ashley. Nevěděla jsem jestli mám brečet strachem nebo smutkem, ale klidně dnes spát rozhodně nebudu.

Pohled – Edward

Od mého posledního setkání s Bellou uběhl celý den. Celý den jsem ji neviděl. Bylo to hrozné. Jedinou oporou mi byla, jako vždycky, Ashley. Když jsem ji líbal, připadal jsem si zvláštně. Trochu potěšeně a trochu rozpačitě. A když jsem se líbal s Bellou, dělalo se mi ze mě samotného špatně. A přitom jsem po Belle tolik toužil! A zároveň i po Ashley! Nedokázal jsem si vybrat jednu, musel jsem mít oboje. Aspoň teoreticky. Ale Bella mě nenávidí, zničil jsem jí život. A ke všemu s ní čekám dítě. Kdo se v tom všem má vyznat? Ani já sám jsem vlastně nevěděl, co chci, jak to přesně Bella vystihla. Ale věděl jsem, že i když něco budu moc chtít, stejně to nebudu moct mít, protože mi to osud jednoduše nedovolí. Neuvěřitelné.

Ráno jsem se probouzel se špatnou náladou. Ashley ještě spala vedle mě, ale od té první noci, kdy jsme se spolu milovali, jsme spolu už nespali. Nedělalo by to dobrotu.

Pohladil jsem Ashley po tváři a vstal z postele. Šel jsem k oknu a vyhlédl ven. Byl jen další obyčejný nudný den. Ale potom jsem něco uviděl. Možná, že by nemusel být zase tak nudný. Před domem stálo Jacobovo auto. Hned mě napadlo, že se mi jde omluvit, ale já jeho omluvu nehodlal přijmout. Spíš jsem měl chuť na další rvačku. Samozřejmě někde mimo Carlisla.

Upravil jsem se, a sešel dolů po schodech, kde na mě čekalo další překvapení. Bella. Ohromeně jsem vytřeštil oči, a pusa mi najednou nešla zavřít. Bella si mě ještě nevšimla, byla otočená zády ke mně, stejně jako Jacob, se kterým se držela za ruku. To mě vytočilo, no oni spolu snad vážně něco mají! Šel jsem blíž a uslyšel, jak o něčem s otcem naléhavě diskutují.

„Čím jsem si zasloužil vaši návštěvu?“ zeptal jsem se, jen co si ostatní všimli mé přítomnosti.

„Nepřišli jsme za tebou.“ odsekla Bella a mě hned píchlo u srdce.

„Zdá se, že po dlouhé době zavítali do našich krajů zase upíři.“ Jablko, do kterého jsem se zrovna zakousl mi uvízlo v krku. Zaskočilo mi, a já se rozkašlal na celé kolo.

„ U – upíři?“ zeptal jsem se radši znovu. Už dlouho jsme se s žádnými nepotýkali, dalo by se říct, že Forks a jeho nejbližší okolí bylo klidné místo. Až doteď.

„Přesně tak. Jsou tři, dva muži a jedna žena. Vypadají velmi odolně a zdatně, Jacob je překvapil, ale myslím, že moc velký strach jim nenahnal.“ prohlásil otec. Ale Jacob? Jak ten s tím souvisí? Nechápavě jsem zíral z Jacoba na Carlisla a zase zpátky.

„Jacob jel včera s Bellou do Port Angeles, a tam na ně narazili. A myslí si, že ti upíři se budou chtít mstít, poněvadž jim včera utekla jejich kořist.“ Cože, Bella do toho je zapletená taky? No to snad už nemůže být horší!

„Cos jste to včera vy dva spolu dělali v Port Angeles?!“ zeptal jsem jich podezíravě. Okamžitě se mě zmocnila vlna žárlivosti, ani jsem netušil, kde se to ve mně bere. Ale stačila jediná myšlenka na Ashley, a vše se zase aspoň trochu vrátilo do normálu. Jenže já jsem se dnes nechtěl uklidňovat. Měl jsem chuť něco rozbít na kusy.

„Co je ti sakra do toho!? Teď snad máme na práci důležitější věci! A přestaň se už konečně mezi mě a Jacoba míchat! Já se tě taky nevyptávám na to, jaká byla tvá dnešní noc s Ashley!“ zakřičela na mě Bella a já litoval mých předešlých slov. Vždycky všechno jen pokazím, jsem v tom mistr.

„Fajn, takže se vraťme k tématu, ano? Musíme na ně naplánovat past tak, aby netušili, že jsou obklíčení samými vlky. A potom past sklapne a my je všechny pozabíjíme.“ Carlislův hlas byl zprvu odvážný, ale ke konci dostal nádech nejistoty, poznal jsem to. Ještě přesně nevěděl, jak to vlastně bude.

„Já se klidně obětuju a budu návnada. Už mě znají. Sice jako vlka, ale po pachu mě poznají.“ No jistě, kdo jiný než Jacob by mohl tento hrdinský čin zvládnout, že? Ne, já chtěl být taky jednou oblíbencem dne!

„Ne, to není dobrý nápad, půjdu já! Jsem starší a zkušenější.“ řekl jsem až moc pyšně. Carlisle na naši diskuzi nic neříkal, jen ji tiše sledoval.

„Víte co, vlastně bych mohla hrát návnadu já! Vás vlků bude aspoň o jednoho víc, budete mít ještě větší šance na úspěch. A mě znají nejlíp, chytí se. Když tam budu sama, nebude jim to připadat zvláštní. U vlka by možná tušili zradu, ale ne u mě. Vážně bych měla jít já, věřte mi!“ Bella mě nepřekvapila. Vždycky byla chytrá a originální, a bylo zřejmé, že v tom bude chtít být zapojená taky. Ale vůbec se mi to nelíbilo. Co kdyby něco nevyšlo? Co kdyby se jí něco stalo? To bych si do smrti neodpustil.

„To nepřipadá v úvahu!“ zařval jsem a Jacob tentokrát souhlasil se mnou. Jen Carlisle zarytě mlčel a přemýšlel.

„Vlastně to není špatný nápad, Bello, ale bude to nebezpečné, nevím, jestli ti to mám dovolit.“ řekl nakonec. V duchu jsem zuřil. Copak se otec pomátl?! Vždyť je to jen křehký človíček, může se stát cokoli!

Ale Bella prohlásila, že je připravená se tomuto nebezpečí vystavit. Podezíral bych ji, že mi to dělá naschvál, ale teď byla s Jacobem, takže bylo pravděpodobnější, že to chce udělat kvůli němu. Jak jen jsem ho nesnášel!

Táta tedy s tímto plánem souhlasil. Vymyslel to tak, že Bella pojede znovu do Port Angeles přesně tam, kde je potkala poprvé. Bude se tam jen tak poflakovat a dělat zranitelnou, dokud se neobjeví upíři. A až se objeví, vyběhneme z úkrytů my a roztrháme je na kusy. Plán dokonalý, návnada nevyhovující. Aspoň pro mě ne.

Ještě ten večer se rozjel lov na upíry. Všichni jsme vyrazili do Port Angeles a rozmístili se na své pozice. Dohromady bylo šest vlků, několik jich ještě zůstalo doma, mezi které patřila i Ashley, díkybohu. Kdyby tu měla být ještě ona, psychicky bych to neunesl.

Bella chodila po chodníku sem a tam, pak se opřela o zeď nějakého podniku a pobrukovala si písničku. Vážně vypadala věrohodně, ale taky nervózně, bál jsem se, že to nezabere. No, vlastně bych byl možná radši.

Kolem desáté už byla taková zima, že chudák Bella drkotala zuby. Hodiny na nedaleké věži odbily správný čas a v ten moment se na konci ulice objevily siluety tří postav. Zatím pomale blížily k Belle. Dělala, že je nevidí, zírala kamsi do prázdna a rukama objímala své břicho.

„Aúúúú!“ zaúpěla najednou a skácela se k chladné zemi. Zpoza rohu vyšel někdo další a běžel Belle na pomoc. Upíři zrychlily. A my měli problém – nevinného člověka navíc a trpící Bellu.

Autor: Kikushinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život je nespravedlivý - 8. kapitola: