Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Život je nespravedlivý - 16. kapitola

24.11.2009 (17:30) • Kikushinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1455×

16. kapitola – Přesila

Pohled – Bella

Smrt. Smrt byla první věc na kterou jsem pomyslela, když jsem spatřila Renesmeeinu prázdnou postýlku. Tolik jsem se o ni bála, tak jako ještě o nikoho v mém životě. Přála jsem si nafackovat za to jaká jsem máma. Ne, přála jsem si umřít! Ano, smrt bych si zasloužila! Nedokázala jsem normálně uvažovat, nemohla jsem přijít na správný způsob jak tuhle situaci vyřešit. Dokázala jsem jen stát a zmatkovat. Panika zcela pohltila mou mysl.

Rychle jsem seběhla dolů k Edwardovi, ale neuměla jsem říct nic jiného, než stále opakovat její jméno. Hlavou mi prolétávalo milion různých myšlenek na to, kde by mohla být, co se jí mohlo stát.

„Renesmee! Renesmee!“ řvala jsem hystericky. Nemohla jsem si pomoct. Edward mě silně chytil za paže a zatřásl mnou, abych se uklidnila, ale to nepomáhalo. Moje jediná a právě narozená dcera zmizela. Jen tak! O dětech toho tolik nevím, ale řekla bych, že dvoutýdenní novorozenec by nejspíš neuměl vylézt z postýlky a jít se někam projít.

„Co je? Co je s Renesmee?!“ Edward vypadal taky docela zděšeně. Musela jsem příšerně vyvádět. Ale teď jsem byla matka a byla jsem si jistá tím, že každá matka by na mém místě takhle vyváděla.

„Je pryč!“ vykřikla jsem a cítila, jak se mi do očí derou slzy. Edwardův výraz se zatvrdil na výrazu absolutního zděšení, zoufalství a strachu. A celý zkameněl. Vymanila jsem se mu z jeho sevření a vyběhla ven před dům. Neměla jsem ani tušení, co to vlastně dělám. Byl to jen takový pud sebezáchovy. Nemohla jsem přeci sedět zkroušeně doma a litovat se! Musím Renesmee najít a zachránit! Ať to stojí, co to stojí! Obětuji za ni klidně svůj život!

Jednu chvíli jsem byla venku a pobíhala před domem jako bláznivá, ale za moment jsem jen ucítila něčí dotek na mém těle a hned na to jsem už byla zase doma, za zavřenými dveřmi.

„Co se stalo?! Jak to myslíš, že je pryč? Přece nemohla jen tak zmizet!“

Probodával mě očima, které byly najednou chladné a plné beznaděje.

„Šla jsem pro ni nahoru a ona tam nebyla! A nemohla jen tak sama odejít, ne? Muselo se jí něco stát!“ Chtěla jsem ji jít hledat, chtěla jsem aspoň předstírat, že bude všechno zase v pořádku. Už jsme ztratili tolik času zbytečnými řečmi!

„Chceš říct, že ji někdo unesl? Ale kdo by něco takového udělal? A jak by se tam dostal?“ Edward to nechápal stejně jako já. Takové malé bezbranné miminko, kdo by mu chtěl ublížit?! Vždyť jsme neměli žádné nepřátele. Tedy až na... V tu chvíli zadrnčel telefon.

Nechtěla jsem ho vzít, ale Edward ho zvedl sám a dal mi ho k uchu. Netrpělivě jsem naslouchala a doufala, že tento rozhovor nebude dlouhý, abychom se zase mohli věnovat ztrátě naší dcery.

„Za 10 minut v lese za domem Cullenových. A možná si vemte i plíny.“ Toť vše. Ale já věděla naprosto jistě co to znamená. Ještě pořád jsme neměli vyřešené všechny problémy ohledně upírů. A zdálo se, že oni si toho jsou dobře vědomi. Zbledla jsem jako smrt, možná bych se v tu chvíli mohla vydávat za jednoho z nich. Edward mi telefon zase vzal z ruky a odložil ho, dívajíc se mi přitom zoufale do očí.

„Mají ji oni. Máme přijít za 10 minut do lesa za vaším domem.“ řekla jsem velmi tichým chraplavým hlasem. Jakmile to Edward pochopil sesunul se do křesla. Ještě nikdy jsem ho neviděla tolik zoufalého, byl skoro jako bez života.

„To znamená, že jsme obklíčeni. Pokud jsou v lese za naším domem, nemůžeme ani nikam utéct.“ konstatoval sklesle. Měl pravdu. Les byl všude okolo jejich domu a to znamenalo jediné.

„Takže budeme muset bojovat,“ zatím mi to stále nějak nedocházelo. Myšlenka na boj upírů a vlkodlaků se mi zdála téměř nezajímavá v porovnáním se ztrátou mé milované Renesmee. Naší milované Renesmee. „Kolik máme šancí? A proč nám vzali zrovna Renesmee?“

„Odpověď na tvou první otázku zní, nemám tušení. A odpověď na tvoji druhou otázku zní, nemám tušení. Zjistíme to jedině tak, že půjdeme za nimi.“ Ano, chtěla jsem být Renesmee nablízku, ale zároveň jsem začínala mít obavy o to, jak se pak dostaneme zase pryč. Bylo to všechno tak složité!

Nicméně jsem na sebe hodila bundu, vzala s sebou deku pro Renesmee a spolu s Edwardem jsem se vydala vstříc našemu novému nebezpečí.

„Jen doufám, že Carlisla to už zjistil a vymýšlí nějaký nový plán.“ svěřil se Edward. Ale všechny naše tužby a naděje se rozplynuly s prvním okamžikem, kdy jsme uviděli dům Cullenových. Neznát je, ani bych ten dům nepoznala. Naprosto se lišil od svého původního vzezření.

Měl vymlácená okna i celé ty nádherné skleněné stěny. Světla nesvítila, jen tak smutně poblikávala. A uvnitř to bylo ještě horší. Nábytek byl rozmlácený, sedačky rozervané. Všechny obrazy se válely na zemi poničené k nepoznání. Tapety ze zdí byly otrhané a některých stěnách dokonce zůstaly světlé šmouhy od krve. Vypadalo to, jako kdyby tam vybuchla bomba. Byl to otřesný pohled.

V domě už nikdo nebyl. Jen spousta stop po boji. Mohli jsme jen doufat, že se jim nic nestalo, že tohle je součástí nějaké špatné hry, která má za úkol nás vystrašit.

Edward vyběhl nahoru do svého pokoje. Prudce otevřel dveře a když spatřil, že i jeho pokoj je zničený a prázdný především, jeho tvář byla ještě smutnější než předtím. Za dnešní den mu přibylo tolik vrásek, jako jednomu člověku za celý život. Aspoň mi to tak připadalo.

„Není tu. Zabili i ji.“ řekl nešťastně a musel si na chvíli sednou.

„Nech toho. Nikoho určitě nezabili! Neboj, všechno bude zase dobré! Teď pojď, musíme pomoct Renesmee a ostatním!“ snažila jsem se ho zvednout, ale měla jsem to marné.

„A co ta krev všude? A ten nepořádek? Zabili je a ani jim nedali šanci se bránit! A to samé určitě udělají i s námi a s Renesmee až jim my sami přijdeme do pasti!“ Ne, Renesmee nezabijí!!! To jsem nemohla dovolit! To nepřicházelo v úvahu!

„Přestaň! My všichni i Ashley a Renesmee budeme v pořádku! A teď pojď! Já tu nehodlám jen tak sedět a litovat se. Je to naše dcera a ostatní jsou naše rodinu, musíme jim pomoct!“ Stále nereagoval. Naprosto se poddal pesimismu a všem jeho ošklivým nočním můrám.

„Bello, není co zachraňovat. Jít tam je sebevražda!“ Můj názor byl spíš ten, že zůstat tady je vražda. A to bylo podle mě horší!

„Fajn. Tak si tu buď. Ale já jdu. A pomůžu jim sama.“ Opravdu jsem šla pryč, i když jsem si moc přála mít doprovod. Ale pokud mi nechce pomoct, musím to zvládnout sama. Dokážu to!

Ale Edward přeci jen nebyl tolik sobecký a hned se ke mně přidal. Byla jsem ráda. S ním mám přeci jen větší šanci přežít, než kdybych byla úplně sama, jako slabý křehký člověk.

Vyšly jsme ven a Edward mě znovu zastavil a dlouze se mi zadíval do očí. Přitáhl si mě k sobě blíž a ruce mi zapletl do vlasů. Obličej sklonil k mému a políbil mě. Na okamžik mnou opět projel pocit vášně a touhy, ale stačila jedna jediná vzpomínka na naši dceru a musela jsem s tímhle přestat. Odtrhla jsem se od něj, ač nerada, a radši sklopila oči, abych se mu nemusela dívat do těch jeho.

„Jen jsem chtěl, abys věděla, že tě miluju.“ Bylo tak krásné slyšet znovu ta slova. Jen mne mrzelo za jakých okolností to říká. Nebýt téhle krizové situace, nevyslovil by to možná už nikdy.

„Já tebe taky. A pokud zemřu, budu šťastná, protože jsem poznala tebe a Renesmee. I když na chviličku, ale přece. A to mi stačí. Nic lepšího jsem od života nemohla dostat. Až budu umírat, budu myslet na tebe a na naši dceru.“ Nebylo to úplně všechno, co jsem mu chtěla říct, ale víc už jsem si nemohl dovolit ztrácet čas.

Lehce jsem se usmála a vstoupila do hlubin lesa. Nemusela jsem jít ani daleko, abych ucítila ten typický chlad okolo a mrazení v zádech. Upíři nám byli blízko celou dobu. Mohli nás kdykoliv záludně přepadnout a zabít. Ale neudělali to. Možná jsme ještě měli nějaké pozitivní vyhlídky.

Ale na tuhle možnost jsem úplně zapomněla jen co jsem spatřila naše nepřátele. Byla jich ohromná spousta! Tolik upírů pohromadě se nevidí každý den!

I Edward zůstal stát na místě jako přimražený, takový počet soupeřů nejspíš nečekal stejně jako já.

V přítmí lesa jsme je nemohly rozhodně neviděli všechny zřetelně, ale jejich bílé obličeje zářily na míle daleko. Dokonale rozpoznat jsme ale dokázali pouze prvních pár řad.

V první řadě stálo pět upírů, z toho jeden držel v náruči mou malou holčičku. Měla jsem sžíravou chuť mu jít utrhnout hlavu, ale bylo mi jasné, že sama to nedokážu. Stáli tam dva, nám už dobře známí, upíři, se kterými jsme se už párkrát střetli, a pak tři noví. Ten první měl tmavé dlouhé zakroucené vlasy a upřeně na nás hleděl. Upír stojící vedle něj držel Renesmee. Měl delší vlasy černé jako uhel a kůži jemnou jako papír. A poslední upír v první řadě měl blond uhlazené vlasy a žíznivě koukal po Renesmee. Všichni měli oči rudé jako krev. Za nimi stálo několik dalších upírů. Ti pevně svírali Carlisla, Esme, Ashley, Alice a Emmeta. A za nimi stálo mnoho a mnoho dalších upírů. Nedali se ani spočítat, a byli mezi nimi i ženy.

„Jsem rád, že jste přišli. My se ještě neznáme, viďte? Já jsem Aro Vultori a tohle je má rodina.“

Autor: Kikushinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život je nespravedlivý - 16. kapitola: