Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Život je nespravedlivý - 10. kapitola

14.11.2009 (22:00) • Kikushinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1662×

10. kapitola – Nečekané

Pohled – Edward

Byl jsem hrdý na to, že jsem Belle zachránil život. A nestyděl jsem se ani za to, co jsem jí řekl. Byla to pravda. Miloval jsem ji, ale bohužel to nestačilo k tomu, abych mohl být jen s ní. Ale to neznamenalo, že se nechci postarat o naše dítě. Už jsem se na toho drobečka i trochu těšil. Skoro každou noc jsem se přistihl jak tajně myslím na to, jestli to bude kluk nebo holka, a jak se to bude jmenovat a podobně.

Na druhou stranu jsem nemohl z hlavy vyhnat představu toho, jak to bude za pár měsíců vypadat. To děťátko si opravdu nezaslouží rozvrácenou rodinu, ale co se dá dělat, když vám osud něco nakáže, a vy ho prostě musíte poslechnout, ať se vám to líbí nebo ne. No, Ashley se to rozhodně nelíbilo. Nebyla sobecká, ale i já musel uznat, že by neškodilo, kdybych jí věnoval o něco více pozornosti. Pouto mezi námi sice bylo silné, ale v poslední době trochu zanedbávané všemi těmi nenadálými událostmi a zvraty. Rozhodl jsem se, že jí to vynahradím.

Ashley seděla u nás v pokoji v křesle a četla si knížku. Když jsem si k ní přisedl a ruce obočil kolem jejího pasu, zvedla oči a tázavě se na mě podívala.

„Co to, dneska se neužíráš myšlenkami na Bellu, tvou ztracenou lásku?“ řekla až moc sarkasticky. Nezlobil jsem se na ní, patřilo mi to.

„Ash, já se omlouvám. Vím, že se nechovám, tak jak bych se měl chovat. A vím, že v normálním otisku by to bylo možná trochu snazší, ale já mám každým dnem stále větší teorii o tom, že naše otisknutí není tak zcela normální. A chápu, že toto není omluva, jen jsem se ti snažil vysvětlit, že k životu potřebuju vás obě.“ Opravdu to tak bylo, můj život by neměl smysl bez Belly, stejně tak jako by neměl smysl bez Ashley.

„Takže mě nemiluješ....?“ Byla to spíše oznamovací věta než otázka.

„To není pravda. Miluju tě, ani nevíš jak moc, jen to neumím dávat správně najevo. Pochop, jsem zmatený ze svých citů, z mých nálad a z toho všeho. Ale miluju tě, tak jako nikoho na světě. Bellu miluji úplně jinak.“ Vlastně bych mohl říct, že dokud je tu Ashley, je Bella jen nezbytná kamarádka. Možná, že kdyby Ashley zase zmizela, dal by se vztah mezi mnou a Bellou znovu urovnat. Možná... Kdo ví? Nechtěl jsem na to příliš myslet, a už vůbec jsem to nemohl vyslovit, protože jsem tušil že by to Ashley ranilo víc než cokoliv jiného.

„Škoda, že já tě miluji zrovna tak, jak by to v opravdovém otisku mělo být. Ale hlavně, že jsi šťastný, nic jiného k životu nepotřebuji. Na tom mi nejvíce záleží.“

„Stejně jako mně. A už to nechci znovu řešit. Oba už víme, jak to s námi je, tak proč si kazit náladu? Co se třeba zabývat zábavnějšími věcmi?“ zeptal jsem se kapku vyzývavěji než jsem původně zamýšlel. Ashley se ke mně naklonila a lehce mě políbila. Bylo to jako lehoučký vánek, který se vám jemně tře o rty a skoro ho nevnímáte. A přesto to bylo silné. „Víš co, obleč se a někam si vyrazíme.“ V hlavě se mi rodil nápad na skvěle strávené odpoledne. A Ashley vypadala taky nadšeně.

„Povíte mi, kam to bude, pane lamači srdcí?“ zažertovala a ruce sepnula za mým krkem. Neodolal jsem a musel ji znovu políbit.

„Nechte se překvapit, slečno zvědavá.“

Pohled – Bella

Z nemocnice jsem pádila domů co nejdříve to šlo. Jacob mě doprovázel. Celou dobu byl nějak zamlklý a přemýšlel. Jen jsem doufala, že mě nepustí k vodě dřív, než mi stačí vyjít můj ďábelský plán.

Když jsem dorazila domů, následovalo velkolepé přivítání v podobě Charlieho snah o kvalitní stravu. Jako vždycky se mu to moc nezdařilo, ale já počítala aspoň snahu jako plus. Příliš jsme se tedy nepřecpali, a tak jsem pomalu začínala chystat velkou večeři. Ale Jacob mě zarazil.

„Počkej, nic nechystej,“ oznámil mi.

„Proč? Charlie bude mít hlad, a my dva nejspíš taky.“ Zpozorněla jsem. Tohle se mi nějak nezdálo.

„To je dobrý Bell, já si objednám pizzu.“ Charlie najednou vzhlédl od basseballového zápasu a zapojil se do hovoru. Připadalo mi, že jsem jediná, kdo něco neví.

„Uniklo mi něco?“ Tohle nebylo moc normální. A Jacobovi začali cukat koutky úst do roztomilého úsměvu. Aspoň už nebyl tak zaražený.

„No, nech se překvapit.“ Jacob s Charliem se na sebe na okamžik podívali a pak se Charlie věnoval zase televizi.

„Musím vás varovat, že překvapení nemám moc ráda,“ zamračila jsem se na mého “přítele“.

„Neboj, tohle se ti bude líbit,“ ujišťoval mě a zároveň děsil. Popravdě řečeno jsem překvapení jakéhokoliv druhu nesnášela. Nikdy jsem neuměla na ta rádoby úžasná překvapení správně zareagovat, a okolí to pak spíše mrzelo.

Po zbytek dne se už Jacob choval celkem normálně. Byli jsme se projít, zašli jsme si na kafe, a celé odpoledne jsme se příjemně bavili. To nejhorší mělo teprve přijít.

K večeru jsme se vraceli domů a Jacobův potutelný výraz nabýval na síle. Dovlekl mě do mého pokoje, kde na posteli ležely nádherné tyrkysové večerní šaty. Na první pohled mě okouzlily, ale na ten druhý mi došlo, kam mě chce zatáhnout.

„Nepůjdu na žádný ples nebo něco podobného, pokud to máš v úmyslu,“ řekla jsem mu na rovinu.

„Neboj, nejde o ples. Jen jsem tě chtěl vzít do restaurace na večeři. A vybral jsem trochu nóbl podnik, tak jsem ti pro jistotu sehnal i šaty. Doufám, že je to tvá velikost, Charlie mi trochu pomohl.“ Jo tak proto ty vysmáté tváře a nečitelné obličeje.

„Na večeři? Ale já, nevím, jestli budu mít tolik peněz.“ Blábolila jsem nesmysly, ale představa mě a Jacoba v luxusní restauraci mě trochu děsila.

„Bello, že tě vezmu na večeři znamená, že to všechno platím já. O tohle se ty vůbec nestarej. Obleč se jdeme. Já mám oblečení dole.“ Každou vteřinou mne udivoval stále víc a víc. Kde na to všechno našel čas?

Jako v transu jsem se navlékla do těch přenádherných a komfortních šatů, snažila se učesat a nalíčit, a když jsem si začala dělat starosti o mou obuv, jako bonus jsem zjistila, že i o tento doplněk oděvu se Jacob postaral. Bylo to neuvěřitelné. Stále jsem si myslela, že jen sním.

Když jsem uviděla nachystaného Jacoba stál nedočkavě ve dveřích, oči mi div nevypadly údivem. Měl na sobě smoking, který mu slušel víc než cokoliv jiného. Posadil mě do svého auta a pak jsme odjížděli neznámo kam. Nejspíš do Seattlu.

Na místo jsme dorazili za chvíli, a po dobu cesty panovalo napjaté ticho.

Vystoupila jsem z vozu a hned na to mi Jacob kolem očí zavázal černý neprůhledný šátek. Tohle muselo být teda vážně mega překvapení.

Za ruku mě vedl dovnitř, kde to vonělo skvělými jídly. Lidé si jen tiše šeptali a někdo hrál na klavír. Prošli jsme hlavní místností až někam dál, kde se šeptání hlasů ztlumilo ještě více, hudba tu naopak byla slyšet stejně dobře, jako v předchozím sále.

Jake mě zastavil asi po dalších třech vteřinách a rozvázal mi oči. Spatřila jsem kulatý stůl pro dvě osoby, se světle žlutým ubrusem, posypaný okvětními plátky růží. Uprostřed stolu stál svícen se dvěma zlatými svíčkami, stůl byl prostřen přenádhernými talíři a nechyběly ani skleničky a několik druhů příborů. Připadala jsem si jako na návštěvě u královny. Číšník nám vzal kabáty a pomohl mi sednout si do židle. Byla jsem tak udivená, že jsem ze sebe ještě nevydala ani hlásku. A Jacoba to evidentně těšilo. Posadil se naproti mě a chytl mne za ruku.

„Jaku, to je... nemám pro to slov. Je to nádherné. Děkuji. Čím jsem si to zasloužila?“ V prvé řadě jsem chtěla znát důvod.

„Nemůže to být čistě jen pro potěšení?“ zeptal se mě, stále stejně usměvavý a nadšený.

Chtěla jsem mu odpovědět, ale číšník mezitím přivedl do sálu další hosty, a tak jsem si chvíli počkala, až bude zase ticho. Něco mne přitom nutilo podívat se, kdo to přišel. Ale to byla chyba. Ohlédla jsem se a celý večer měla rázem zkažený. Právě přišel Edward s Ashley, oba dva stejně natěšení jako přinejmenším Jacob.

Vzdychla jsem. Já snad nikdy nebudu mít normální život. I Jacob si jich všiml a posmutněl. A co teprve, když nás uviděl Edward.

„B- Bello? Co vy tady?“ zeptal se zaskočeně.

„Přišli jsme na večeři, stejně jako vy dva. A pokud dovolíš, všímej si své nynější partnerky, a ne své expartnerky,“ odsekla jsem mu a otočila se zpět na Jacoba. Tím, že se tu objevil ještě Edward, budu muset všechno hrát daleko víc než za normálních okolností. Bohužel jsme měli stůl hned vedle těch dvou hrdliček, takže my i oni slyšeli každé slovo.

„Takže se vrátíme zpátky k nám, co říkáš, lásko?“ Vzala jsem zostra. Pokud mám vyhrát, musím se snažit. A Jacobovi to dodávalo sebevědomí, což někdy taky nebylo na škodu.

„No, tak, já asi přejdu rovnou k věci.“ Trošku mne znovu překvapil. Nezmínil se o tom, že by chtěl řešit něco konkrétního. „Možná si budeš myslet, že je to trochu předčasné, nebo snad dětinské, ale já si nemohu pomoct. Jednoduše cítím, že ty jsi ta pravá. Nevím, jak to cítíš ty, ale já se tě dnes prostě musím zeptat.“ Ani jsem nechtěla pomyslet na to, co bude následovat. Z kapsy saka vytáhl malou krabičku. „Isabello Marie Swannová, vezmeš si mě?“

Autor: Kikushinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život je nespravedlivý - 10. kapitola: