Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zelená karta - 2. kapitola

06.09.2012 (18:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 40× • zobrazeno 6663×

Ta ženská byla hrozná… Což jsem si myslel, když do mě vrazila a potom se otřepala s tím, že jsem kretén. Ale ve skutečnosti byla ještě horší.

„Co je?“ vyprskla, když jsem se na ni podíval. Já tu Alici nenávidím. Tohle mi bude splácet ještě aspoň pět set let. Žádných deset, ale pět století mi bude děkovat na kolenou, i kdybych její kamarádku nakonec v záchvatu vzteku zabil. A to je víc jak pravděpodobné.

„Edwarde, ona není tak…,“ začala Alice tiše a já ji zpražil pohledem. Sklapla svá nevymáchaná ústa, co zaprodávají bratra do spárů pekelných, a podívala se jinam.

„Musíme na imigrační, a to pronto. Potom už nemám čas,“ oznámila mi ta Švédka. Nebyl jsem jí schopný říkat Bella. To je tak jemné, pěkné jméno. Já bych ji rozhodně pojmenoval prozíravěji… Jidáš, Satan, Adolf…

„Ještě by tě vystěhovali a zabalili do pěkné krabice. Dostala bys razítko expres. Jak smutné,“ utrousil jsem a ona se postavila přede mě. Narovnal jsem se a pozvednul bradu – připraven se bránit.

„Prstýnek,“ rozkázala a natáhla prsteníček.

„Prosím?“

„Abych ti to vysvětlila – jdeme na imigrační, takže abychom působili dostatečně důvěryhodně, měla bych mít o našem zasnoubení materiální a hodnotný důkaz,“ přednesla mi s napnutou čelistí. Já byl ze žuly, ale ona se očividně ani jako člověk nedokázala uvolnit.

„To jsem pochopil, ale ten prstýnek ti mám navléknout já na tišším místě a… dobrovolně,“ dodal jsem a ušklíbnul se, protože ta poslední podmínka nebyla splnitelná.

„Na tohle já nemám čas,“ zamumlala si pod nos a vytáhla svoji další končetinu – mobil. My se tu bavíme o jednom z ekvivalentů nejdůležitějších událostí v životě, a to snubním prstenu, a ona píše zprávu. „Čekám,“ hlesla a zakmitala prsty před mojí hrudí.

„Nenávidím tě,“ zopakoval jsem Alici, která si - podle ní – zdvořile stoupla o pár metrů dál a nechala nám soukromí. Ovšem na letištní hale. V tom takzvaném soukromí pobíhaly stovky lidí. Zhluboka jsem se nadechnul v lidském, naučeném gestu, protože ať už jsem tu ženskou sebevíc nesnášel a nechtěl s ní uzavřít svazek manželský, sto let si představuji, jak tohle provedu – jak pokleknu na jedno koleno. Díky tomu, co jsem, a z které doby pocházím, jsem nedokázal ty představy ignorovat a hanobit je tím, že jí to tu prostě natáhnu na prst a au revoir.

Pokleknul jsem před lidskou bytostí a krásnou ženou a zahodil všechny neshody, protože tohle pro mě bylo důležité. Alici bylo do pláče, jak to bylo prý krásné. No, to mně bylo taky, ale z toho, jak je to hrozné.

Vytáhl jsem saténovou krabičku, a to už si pár lidí začalo všímat, že tu probíhá žádost o ruku.

Ona čekala s tou napřaženou rukou a civěla do telefonu, kde divoce něco spisovala.

„Bello Ölandová,“ oslovil jsem ji a byl tak nucený použít její jméno, ale kdybych ji tituloval správně jako Satana v nedělním klobouku, můj důležitý moment by to trochu zprznilo.

„Ahoj, Curtisi,“ zakrákorala, když si zničehonic přitlačila mobil k uchu. Zavrčel jsem a snažil se uklidnit. Ona vážně během žádosti o ruku telefonuje. Vzal jsem ji za zápěstí a medově pronesl: „Bello, chceš si mě…“

„Moment, já tě vůbec neslyším!“ zařvala na něj a vysmekla se mi. Být člověk, tak padnu na hubu. Utíkala davem ke dveřím a nadávala na pitomé letiště, a že si tu jeden nedomluví. Já tam zůstal zírat a vnímal okolní myšlenky. Přihlížející nechápali kontext a mysleli, že mi snoubenka utekla, protože mě nechce. Nápodobně.

Vstal jsem a zabodl pohled do Alice. Ta sledovala vykuleně Bellu, a pak se podívala na mě. Viděl jsem se jejíma očima a vypadal jsem, že budu vraždit. Nevinně se zazubila, a pak radši zmizela z mého dosahu. Cupitala za ní ven a já po chvíli taky. Jako idiot. To ona potřebuje něco ode mě, tak proč já naháním ji?

„Bello, všimla sis, že Edward tě chtěl požádat o ruku?“ zeptala se jí venku Alice a chtěla jí vytrhnout mobil z ruky.

„To je Curtis Gerrecy. Volá mi z Paříže. Teď na mě nemluv,“ sykla švédská kopřiva a dál si domlouvala vesele pracovní schůzku. Co na ní moje sestra vidí? Nejspíš ošacení a to, že je šéfredaktorka jejího oblíbeného časopisu. Jinak si to nedovedu vysvětlit. Ženské. Upír, aby se v nich vyznal.

Došel jsem k nim a postavil se před ni. Podívala se na mě a pak zase mimo. Podrážděně jsem zavrčel a Alice mě pohladila po zádech, abych se začal chovat jako člověk. Vařil se ve mně jed a přestával jsem se ovládat. Sebral jsem jí mobil a zavěsil to. Vrátil jsem jí ho a ona na mě zírala s pusou dokořán. Pak ústa zaklapla a přimhouřila oči. Já si kleknul na jedno koleno a vzal ji – a musel jsem se hodně snažit, abych jí ho neurval – za prsteníček.

„Bello Ölandová,“ vydechl jsem a už se zase sžil se svojí rolí, na kterou jsem čekal sto let. „Vezmeš…“ Mobil zase začal zvonit a ona ho bleskově zvedla.

„Curtisi, já se ti moc omlouvám. Bezdomovec mi chtěl ukrást mobil. Seattle je hrozné místo. No, ano. Ano. Hmm,“ mumlala a mně vůbec nevěnovala pozornost. „Ale prosím tě, ty jsi ten nejbáječnější společník, kterého jsem si mohla přát,“ zachichotala se hloupě, zatímco jí ten chlap začal skládat poklony. „Tak dobře. Uvidíme se. Pa pa,“ rozloučila se, ale bylo pozdě. Moje nervy tohle nepřežily. „Idiot,“ utrousila si pod nos. „No, fajn. Kde jsem to skončili?“ zeptala se s úsměvem, jako kdyby se nechumelilo.

„Ty jsi skončila,“ oznámil jsem. „Vezmeš si mě?“ štěkl jsem a hodil jí ten prsten. Stál jsem od ní metr a neházel jsem to svojí přirozenou rychlostí, takže jsem očekával, že to bez problému chytí, ale stejně jako neměla páteř, neměla ani koordinaci. Sledoval jsem, jak se jí kroužek z bílého zlata s obrovským briliantem odráží od malíčku a letí do kanálu. Zakolísal na mřížích a hned potom se stal součástí městských kanalizací. Mohl jsem ho chytit, stejně jako Alice, ale ne před jejíma očima a očima všech kolemjdoucích.

„Nej!“ vydechla Bella ve svém rodném jazyce až teď. Ty lidi jsou zpomalení. Alice už tu nadávala půl sekundy. Já jsem neměl slov.

„Příští si kupuješ sama,“ řekla jí Alice a byla z toho značně rozhozená. Ten prsten byl totiž nádherný. Já jsem si sice představoval jiný – konkrétně prsten po mé matce Elizabeth, ale to pořád nebyl takový rozdíl vedle toho, jak jsem si představoval tu, kterou požádám o ruku, s tím, co mi bylo domluveno.

„To tvůj bezohledný bratr ho po mně hodil!“ utrhla se na ni a já se mezi ně vložil.

„Já jsem bezohledný? V tom případě jsi ty bezpáteřní a naprosto nesnesitelná, protože to já jsem už před tebou dvakrát pokleknul na koleno…“

„Ale prosím tě. Nikdo tě nenutil, aby sis pokleknul,“ vyplivla. „Alice, tvůj bratr sleduje romantické filmy očividně více, než je zdrávo,“ řekla Alici přes moje rameno.

„Alice, tvoje kamarádka je imigrantská…“

„Alice, vyřiď svému bratrovi, že Švédsko je jedna z nejvyspělejších zemí světa…“

„Alice, řekni své přítelkyni, ať se tam teda vrátí zpátky…“

„Alice, okamžitě řekni svému bratrovi, že…“

„Držte huby!“ usadila nás Alice temně a její duhovky nabraly tmavou barvu. Kopřivě poskočilo srdce a ucouvla. Pousmál jsem se tomu.

„Teď, když mám vaši pozornost, vám můžu říct, jak to uděláme. Bello, na imigrační teď nemůžete, jestli nechceš do vězení, protože ani jeden o sobě vůbec nic nevíte…“

„Já toho vím víc, než dost,“ zamumlal jsem.

„Nejdřív se musíte poznat. Musíš poznat jak Edwarda, tak jeho rodinu. On má výmluvu, proč je nezná. Bydlí na jiném kontinentě. Ale ty ne. Takže pojedeme k nám. Ty si zruš všechny schůzky na dnešek i zítřek,“ rozkázala jí nekompromisně s upíří autoritou v hlase. Čekal jsem, jestli to na kopřivu zabere, protože ten plevel je odolný.

„A kde bydlíte?“ chtěla vědět.

„Ve Forks,“ odpověděl jsem jí a vydal se k autu.

„V čem?“ zeptala se.

„Ve Forks. V malebném městečku ve Washingtonu,“ specifikovala to Alice.

„Městečku?“ vydechla ustrašeně. Protočil jsem oči a chtěl jí otevřít dveře. Změřila si mě a nakrčila nos. „Zvládnu si otevřít sama,“ pronesla s nosem nahoru a začala se se mnou o ty otevřené dveře přetahovat. Pustil jsem je, než mého Astona kvůli ní sešrotuju, a začal jsem v hlavě spřádat plány. Když Emmettovi a Jasperovi řeknu, aby něco nedělali a zdůrazním to, udělají přesný opak. Doufám, že se za své bratry budu moci náležitě stydět…

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zelená karta - 2. kapitola: