Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Žebračka 6. kapitola

31.01.2010 (20:15) • ZabZa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2832×

6. kapitola

By Ishka

Koukala na něj jako na zjevení. Něco ji říkalo ať uteče, ať se rychle vykroutí a utíká co ji nohy stačí.

„Je... jestli mi lžeš tak je to od te... tebe naprosto odporné, kdy... když víš co jsem prožila a .. a jestli mluvíš pravdu tak to je ještě horší," začala vzlykat a stahovala ze sebe Jacobovi ruce.

„Bello, prosím tě... " šeptal a snažil se jí uklidnit.

„Jdi... jdi ode mě!" vřískla Bella a začala ustupovat z uličky.

Nechal ji běžet, nemělo smysl bránit ji. Když chtěla běžet, ať jen běží.

Bella běžela, ale párkrát se otočila. Jacob tam stál jako hromádka neštěstí.

Mladá žebračka doběhla ke svému doupěti. Zachumlala se do novin a starých přikrývek a rozplakala se.

Plakala několik hodin. Až když se trochu rozednělo, posadila se a začala uvažovat o tom, co se stalo.

Zachovala se neuvěřitelně hloupě, to věděla moc dobře. Měla si ho vyslechnout, měla se snažit chápat Jacobův osud, třeba neměl na výběr.

Uličkou začali procházet lidi. Byl čas "vydělat" si na velice skromnou snídani.

Vytáhla otlučený plecháček , položila si ho k nohám a začala na lidi upírat smutné pohledy. Dokonce se znovu rozplakala, ale ne proto, aby lidi byli povolnější a schovívavěší, to kvůli Jakeovi. Dolehl na ni znovu všechen smutek.

Pak už přes slzy ani neviděla a v uších ji zněla její hrozná slova tak, že ani neslyšela.

Toho využil takzvaný Dlouhoprsťák. Asi 30-letý bezomovec, který Bellu už několikrát okradl. Většinou ji v noci vykrádal kapsy nebo ji prostě zbil a všechno ji sebral, ale teď ji vzal jen plecháček. Bellinu poslední památku na domov. Byl to zrovna ten hrneček, který po ní mrsknul její bratr, když ji vyhazoval z domu. Od tohohle hrnečku má malou jizvu na čele. Bratr ji ho hodil totiž přímo na hlavu.

Bella si toho všimla až za pár minut. Lidé ji sice házeli drobné přímo k nohám, ale ona ztratila poslední pocit domova.

Posbírala těch pár drobásků, spočítala je a přepočítala je na rohlíky. Dva rohlíky, to je velmi dobré. Většinou nejsou lidé takhle štědří.

Musela vyrazit co nejdřív, aby ji Dlouhorsťák zase nezbil. Skoro běžela. Vzala to přes náměstí, aby si trošku umyla obličej.

Namočila ruce do ledové vody. Nejdřív si je jen tak čvachtala a pak si ošplíchla obličej.

„Jsem ráda, že tě znovu vidím," ozvalo se za Bellou.

Bella se překvapeně otočila a chrstla si trochu vody na děravé boty.

Stála tam Alice. Usmívala se na Bellu.

„Ahoj," zašeptala Bella a utřela si ruce do kabátu.

„Mám ještě stále pro tebe ty peníze," rozšířila svůj úsměv a podala Belle několik bankovek, už od pohledu to bylo víc než sto dolarů.

„Já si to nemůžu vzít, už jsem to jednou říkala," odmítla Bella a odstrčila Aliciinu ruku.

„Promiň, zapomněla jsem, že si nemůžeš vzít tolik," omluvila se a nátahla druhou ruku s pěti dolary.

„Děkuju, jsem ti moc vděčná," přijala Bella a ztuhlými prsty strčila peníze do kapsy.

„Taky bych ti mohla koupit něco na sebe," nabídla ještě černovláska a ukázala na nedaleký obchod.

„To nejde. Někteří by byli schopni zabíjet, aby ze mě to oblečení dostali," zamlouvala. Tohle byla jen půlka pravdy, hlavně ji bylo trapné přijímat takhle dárky.

„Tak ti koupím třeba trička a svetry, které můžeš nosi pod tím svetrem co máš teď," nedala se Alice a znovu pokynula k obchodu.

„Proč tě vlastně zajímá osoba jako já?“ vyslovila Bells otázku která jí už pár dní ležela v žaludku.

Nejdříve ji Alice nabídne 300 dolarů, pak potká Jacoba který ji pozve na snídani a potom zachrání život.

Alice mlčela. Těkala očima kolem sebe, jako by si musela odpověď pořádně rozmyslet.

„Protože jsi zajímavá," odvětila nakonec.

„A čím? Tím že žebrám? Tím že jsem bez domova?" rozkřikla se rozhořčeně a do očí ji vhrkly slzy.

Přemýšlela jestli jí můžou dojít slzy. Došla k závěru, že v jejím případě určitě ne.

„To si možná myslíš ty. Ty jsi ale tak neuvěřitelně zajímavá holka," přerušila Alice tok jejích myšlenek. "Lidi jako ty většinou přijímají každý drobný."

„Jsem prostě divná, jen to řekni, jsem na urážky zvyklá."

„Prosím nech mě, abych ti mohla pomoci. Aspoň tímhle málem."

Bella dál neprotestovala, přeci jenom měla hlad a něco nového čistého na sebe ji taky přijde vhod.

Vybrali spolu černé tričko z dlouhým rukávem a tmavě hnědý vlněný svetr.

Za celou dobu spolu moc nemluvily.

„Omlouvám se," řekla nakonec Bella, když vycházely z krámku.

„Za co? Já chápu, že není zrovna příjemné nechat se pořád litovat, ale já ti chci vážně pomoct."

„Víš, možná to zní divně, ale včera mě nějaký člověk chtěl někam odvléct a pak přišel jeden kluk, kterého z nám z dětství, zachránil mi život a pak se mi pak snažil namluvit že je vlkodlak a mám z toho ještě trochu strach," chrlila ze sebe a ze srdce ji odpadávaly kameny.

Alice se jemně nadzvedl žaludek a znovu těkala očima ze strany na stranu.

„To je zvláštní a ty mu to věříš?" otázala se řečnicky.

„Myslím, že jo. Když můžou existovat dobří lidi jako ty, tak proč by nemohli existovat vlkodlaci. Doufám, že Jacoba ještě někde potkám, aby mi to mohl všechno vysvětlit."

„Jacob ti nic nevysvětlí, protože to od alfy nemá povoleno," vypadlo z Alice, která se po těhle slovech rychle chytla za pusu.

Belle se zamotala hlava a spadla na chodník. Všechno to byla asi pravda. Ať už byl alfa kdokoli.

Jacob byl vlokodlak a ona ho odmítla, jako by odmítla dealera drog.

„Promiň, nechtěla jsem ti ublížit," šeptala Alice a rukama si nervózně probírala vlasy.

„To nic, alespoň znám konečně pravdu," odvětila Bells a začala se sbírat ze země.

„Mohly bychom jít někam si sednout," navrhla černovláska a vytáhla ruku z vlasů.

„Moc ráda. Pokud ti to nevadí," ujistila se Bella.

„Kdyby mi to vadilo, tak bych ti to nenavrhovala."

Vešly do malé kavárničky s názvem "Kapučíííno". Na Belle se zastavily všechny pohledy hostů.

Alice na ni vrhla vystrašený pohled, ale když si všimla, že pohledy úplně přechází, udělala to samé.

Objednaly si čaj a sušenky.

„Jakto, že víš o vlkodlacích?"

Alice by se zhroutil tep, kdyby mohl. Několikrát přebytečně polkla a prohrábla si vlasy.

Nevěděla jak moc moudré by bylo Belle říct pravdu. Třeba to přijme, ale třeba taky ne.

Bohužel, nepřicházely ani žádné vize a tak byla úplně bezradná.

„Víš Bello já... " začala, ale musela rychle přestat. Něco v hlavě jí říkalo ať to nedělá.

"Tak povídej," vyzvala ji nedočkavě Bella.

„Já... já... totiž... "

Autor: ZabZa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Žebračka 6. kapitola: