Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Žebračka 10. kapitola

09.02.2010 (21:45) • ZabZa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2834×

10. kapitola

By KrisS

V Belle hrklo a zatočila se jí hlava. Rusovlasá žena stála v mžiku u ní a tichým hlasem k ní promlouvala. Její hlas byl sametový hebký, ale zároveň z něho běhal mráz po zádech.

„Ach, tak krásně voníš!“ sykla a naklonila se k Bellině hrdlu. Odkryla jí studenými mramorovými prsty kaštanové vlasy a nadechla se. V hrdle jí vzplálo, ale věděla, že nesmí. Užívala si té lahodné vůně a už si myslela, že se neudrží. Vycenila své ostré zuby a jazykem přešla po jejím hrdle. Bella byla vyděšená a něco v ní jí říkalo, že tohle je konec.

„Ale, ale,“ promluvil další sametový hlas, ale byl snad ještě mrazivější než hlas té rusovlásky. „Buď hodná, víš, že by se to pánovi nelíbilo,“ promluvil pomalu a přicházel směrem k nim. „Já vím,“ povzdechla si rusovláska a otočila se na nového společníka. Omotala mu ruce kolem krku a přitáhla se na polibek. Polibek byl dravý a vášnivý a oba se do něj položili tak, že málem zapomněli na krčící se dívku za nimi.

Bellino srdce tlouklo jako o závod a ona se nepohnula ani o píď. Nohy měla přikované a i kdyby neměla a její tělo by bylo schopno se pohybovat normálně, věděla, že by jim neutekla. Líbající pár se pomalu dostával ke konci polibku a pak své rty rozpojili. Podívali se na třesoucí dívku a oba se pousmáli. Úsměv, který vykouzlili byl nejtajemnější nejstrašidelnější a dech beroucí. Věděla, že poslední co chce je podívat se do těch očí, ale její pohled tam hned zaputoval. Zalapala po dechu. Byly snad ještě hrozivější a temnější než minule. Muž se k ní pomalým kočičím krokem přibli žoval. „Tak křehká, zbytečná. Nechápu proč zrovna ty!“ jeho hlas nebyl zuřivý, nebo hrozivý pouze jenom nevěřícné konstatování. Bella nic nechápala a byla k smrtí vyděšená, ale sebrala veškerou odvahu a poprvé promluvila.

„Co chcete? Proč mi nedáte pokoj!?“ její hlas zněl suše a zadrhával se, ale přesto byl plný odhodlání. „Je to náš úkol, není to nic proti tvé osobě, i když… musím uznat jsi lákavé sousto,“ muž si smyslně si oblízl rty a prsty jí přecházel po krku. Bella dýchala nahlas, že to slyšela i ona. „Vy, vy, vy…“ hlas jí vyzněl do ztracena, ale rychle našla svůj hlas znovu, a znovu promluvila. „Vy jste… zabijáci,“ nebyla to otázka, jen konstatovaní.

„Ano, i tak se to dá říct. Ale buďme upřímní, kdybychom byli zabijáci, byla by jsi na tom lépe,“ pronesla žena ledabyle, jakoby uvažovala o tom, co uvařit k večeři. Jenže u ní to bylo něco jiného, kdyby chtěla večeři, určitě by si nevařila. Nýbrž by zašla do své vlastní „samoobsluhy.“ „Takže, tohle je konec?“ zeptala se.

„Prozatím ne, čekáme na další pokyny,“ pronesl muž a stále se nakláněl k Bellině hrdlu. Bella se chvěla a když se jí muž podíval do očí popadla jí hrůza. Zatočila se jí hlava a jí se podlomila kolena. Muž jí nezabraňoval a Bella spadla naznak. Ozval se cinkot telefonu. Byla to strohá melodie, taková, kterou má kdejaký úředník, ale tady v téhle děsivé uličce zněla chladně a naháněla Belle husí kůži. „Konečně!“ vzdechla žena a vysunula telefon.

„Ano pane… Máme jí,“ řekla žena pyšně a vrhla významný pohled po Isabelle. Od téhle věty žena hovořila velice rychle a potichu nato, aby jí Bella rozuměla a tak jen čekala na konec hovoru.

„… ano to žádám, nechte ji jít. Změna plánu,“ pravil muž na druhém konci telefonu. „Ale! To nemyslíš vážně, Aro!“ zaprotestovala žena vztekle.

„Ticho! Uděláš co ti řeknu. Mám lepší plán. Bude lepší když si vybudujeme důvěru, nemám rád donucení. A Edward… ten je nato jako stvořený,“ zasmál se tajemně pán těch dvou bytostí. „Ten Cullen? To má být vtip? Přidal se k nim, Aro. Není jako my, už ne!“ vztekala se rusovláska.

„Uklidni se, drahoušku. Edward se sice přidal před dvěma lety ke Cullenům, ale sliboval věrnost. Jsem s ním domluven. Souhlasil. A i když už se neživý lidskou krví a je u Carlisla, neznamená to, že v něm už nemám důvěru, Vic. Jen se řiď pokyny, jasné?“ Aro to měl skvěle vymyšlené a byl si svým plánem 100% jist, jenže nepočítal s komplikacemi, které tahle mladá dívka způsobí.

„Fajn! Dělej jak myslíš,“ prohlásila uraženě a zaklapla telefon. „To snad nemyslí vážně, Jamesi!“ rozčílila se rusovláska. „Klídek, Victorie. Jen se budeme řídit pokyny, jak Aro řekl. Už tu nemáme co dělat, půjdeme.“ Řekl muž smířlivě a opět se otočil na nic nechápající Bellu. Bella z jejich rozhovoru nepochytila nic, jenom sledovala jak se jejich výrazy rychle měnily. „Vypadá to, že se zase rozloučíme, maličká. Sbohem,“ sklonil se k ním a políbil jí na krk. Uběhlo pár chvil a Bella osaměla. Dýchala zhluboka a snažila si to srovnat v hlavě. Opravdu má takové štěstí? Opět unikla smrti. Lapala po dechu a když se její tep zklidnil rychle vyskočila na nohy.

Plán jít do hotelu zavrhla. Věděla kam musí jít, za rodiči. Vyběhla z temné uličky a běžela blíž k centru. Provoz zde byl hustší a tak bylo snadné najít taxíka. Rychle si jednoho odchytila a rychle nastoupila. „K forkskému hřbitovu, prosím.“

Věděla, že cesta jí zabere přes hodinu a také, že utratí veškeré peníze, ale musela tam. Musela se za nimi podívat, musela si s někým promluvit a vybrečet se. Bella nebyla tak silná jak se zdála, byla vyděšená k smrti…

„Prosím!“ prosila už po sté Alice Edwarda. „Ne, Alice,“ odpověděl Edward tu samou odpověď také snad posté.

„Proč nechceš? Chci aby poznala celou rodinu, a ty do ní patříš!“ vřískla si a snažila se ho přesvědčit. „Alice a k čemu to bude? Nemusí vůbec vědět, že existuju,“ mlel si Edward stále o samé dokola. Aliciny oči se rozostřily a ona spatřila obrázek ve své hlavě.

„Jupí! Děkuju! Děkuju!“ poskakovala okolo něj jako malé dítě, co dostalo vytouženou hračku. „Ale já nikam nejdu Alice, nevím co jsi to viděla za blbost,“ protočil oči a vydal se ven. Běžel lesem a užíval si větru ve vlasech, když mu zazvonil telefon. „Sakra, sotva vytáhnu paty…“ ztěžoval si, ale nemyslel to zle svou rodinu si zamiloval. Podíval se na display a volající ho překvapil, Aro.

„Co potřebuješ?“ zeptal se na rovinu.

„Taky tě zdravím, drahý Edwarde. Potřebuju jednu službičku,“ šel Aro také rovnou na věc.

„To už ti došli ochotnější služebníci, Aro?“ povzdechl si otráveně.

„Nezapomínej co jsi slíbil. Potřebuji tebe. Jsi na to perfektní.“

„Mně se, ale nikam nechce, Aro. Líbí se mi tu a mám tu rodinu,“ protestoval Edward.

„Neboj se, nikam nemusíš. I když nezapomínej, že i my jsme tvá rodina.“

„Ne, to nejste. Nikdy jste nebyli, Aro.“

„No nebudeme tady mluvit o vztazích, mám důležitější věc na starost,“ změnil Aro téma.

„Tak co potřebuješ?“ povzdechl si Edward smířlivě.

„Potřebuji, aby ses dostal k jedné dívce, získal její důvěru a poté mi jí přivedl. Má velký potenciál, který se mi hodí,“ Arův hlas zněl spokojeně.

„Zapomeň, Aro. To po mně nechtěj. Nepředhodím nevinnou dívku lvům!“

„Edwarde, tohle je rozkaz, je mi jedno, že se ti to nelíbí, slib je slib.“

„Aro!...,“ povzdechl si. „Dobře, udělám to, ale poté mi dáš pokoj,“ řekl smutně.

„Skvělé. Takže, jmenuje se Isabella a pobývá v Seattlu. Je bez domova, takže to to trochu komplikuje,“ Edward nenechal Ara domluvit. „To nemyslíš vážně! Ta nepřipadá v úvahu. Alice se s ní seznámila a je do ní „blázen“, pokud mě chápeš. Opravdu jí na ní hodně záleží, tohle po mně nechtěj prosím,“ zlomil se mu hlas.

„Promiň, ale máš smůlu. A navíc to ti všechno ulehčuje…“ v jeho hlase byl slyšet úsměv.

Edward měl vztek, vztek na sebe, na Ara i na celý svět. Vyčítal si, že kdyby neodešel z Volterry a nepřidal by se ke Cullenům, nemusel by je takhle zklamat, teď nemá jinou možnost.

„Nemám na výběr, že Aro?“

„Ne…“ Edward zaklapl mobil a mrštil jím o strom.

Autor: ZabZa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Žebračka 10. kapitola: