Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Žebračka 1. kapitola

25.01.2010 (15:45) • ZabZa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3142×

1. kapitola

Vzbudila jí zima, ostatně jako vždy v téhle době. Přitáhla si svůj potrhaný kabát blíže k tělu, ale třas jí stejně nepřešel. Promrzlými prsty sevřela drobné mince v kapse. Věděla, že dnes si bude moci koupit dva nebo tři rohlíky, podle toho, ke kterému pekařství zvládne tentokrát dojít.

Celé tělo jí bolelo a hlad už ani pořádně nevnímala. S těžkým povzdechem se postavila a otřásla se ještě víc. Den teprve začínal, slabé sluneční paprsky opanovaly horní okna budov, ale pro Bellu to byl jen další den jejího bezvýznamného života.

Na rohu potkala Joshe, starého tuláka, který už byl příliš starý na to, aby se dostal o město dál a tak tu žebračil už dva roky. Byl němý a tak na pozdrav, který jí vyčetl ze rtů, odpověděl ze svého kutlochu mezi kartónovými krabicemi jen pokývnutím hlavy a unaveným úsměvem.

Na ulicích zatím bylo málo lidí, proto využila relativního klidu a přešla po chladné dlažbě až ke kašně. Tam ponořila své prokřehlé ruce do chladné čiré vody. Snažila se omýt alespoň část špíny a prachu, které jí ulpěly na tvářích, a dostat z dlouhých, zacuchaných vlasů všechno, co se jí tam za noc opět strávenou na ulici dostalo.

Těch pár lidí, co kolem ní procházeli, se po ní buď znechuceně ohlédli nebo raději klopili zrak k zemi. Byla už na to zvyklá na jejich reakce i na to, že jí a ostatními lidmi na ulici opovrhovali. Naštěstí se občas našel někdo, komu se jí zželelo a obětoval pár drobných s dobrým pocitem, že pomáhá těm, kteří to potřebují. Byl ale tohle skutečný život?

Ve chvíli, kdy jí studená voda probouzela tvář, za zavřenýma očima opět viděla matku i otce. Chtěla si je pamatovat krásné a veselé, přesto se však vždycky drala na povrch vzpomínka na jejich tváře, když je byla po jejich autonehodě identifikovat v márnici. Jejich bledé tváře, které se na ni už nikdy neusmějí. Ledové nehybné ruce, které jí už nikdy nepohladí ani neobejmou.

Vztekle práskla rukou do klidné hladiny v kašně, aby ty myšlenky zaplašila. Křivda, které se jí ale pak dostalo od jejích dvou nevlastních bratrů a závěti, se kterou okamžitě dorazili a která musela být bezesporu falešná, jí však z mysli nešly stále.

Bylo pak pro ně jednoduché se čerstvě plnoleté sestřičky zbavit. Vyšlo jim to, jen co je pravda. To, že jí připravili o veškerý majetek, jí ani tolik nezajímalo, ale že jí vyhnali z rodného domu, jí srazilo na kolena. A ona se ani po pěti letech nebyla schopná opět postavit.

„Slečno, jste v pořádku?“ Vyděšeně uskočila, když jí příjemný dívčí hlas vyrušil z jejích černých vzpomínek. Pak se prudce otočila a automaticky se přikrčila. Měla už dostatek zkušeností se zbohatlickou zlatou mládeží, která se ráda bavila tím, že týrala, provokovala a napadala lidi žijící na ulicích. Josh a jeho skoro vyřízlý jazyk toho byli pro ni každodenním důkazem.

„V pořádku, nebojte se mě,“ usmála se konejšivě ta mladá dáma a pozvedla štíhlé ruce v mírovém gestu. Bella se tedy trochu narovnala, ale stále zůstávala ostražitá. Dívka, stojící proti ní, vypadala jen o několik málo let starší než ona. V její milé, ušlechtilé tváři se zračil upřímný zájem a to jí překvapilo ještě víc než to, že na ní vůbec promluvila.

Dívka zřejmě pochopila, že Bella není příliš výmluvný tvor. „Promiňte, nechtěla jsem vás vylekat. Stála jsem támhle opodál a viděla vás, jak se myjete. A pak jste náhle začala pleskat do vody a vypadala jste tak nějak… no, mimo. Jako by se vám něco stalo. Proto jsem za vámi přišla. Zeptat se, jestli jste v pořádku.“

Bella podezřívavě přimhouřila oči. Snažila se soustředit na cokoliv, co by naznačovalo, že jí chce ublížit a tak ani nevnímala skoro ledové pramínky vody, které jí z vlasů stékaly na tvář. Všechno na ní jí však připadalo milé a upřímné. Byla jako křišťálově čistý pramen.

Narovnala se, její ostražitost však přetrvávala. „Jo, jsem v pohodě.“ Její vlastní hlas jí zněl skřehotavě, jak málo ho používala. Stačil jí na šeptaná poděkování těm, kteří se nad ní smilovali a do plecháčku, který jí teď trůnil v rozedrané kapse kabátu, jí vhodili pár drobných. Na rozhovor však nebyl připraven už hodně dlouho.

Dívka se usmála a napřáhla k ní ruku. „Jmenuji se Alice.“ Bella se podívala nejprve do jejích očí, pak na takřka sněhobílou dlaň, kterou jí nabízela, a odkašlala si. „Bella,“ řekla už o něco lepším hlasem, ruku ale nepřijala. Bylo jí jasné, že jakmile by se jí dotkla, Alice by i přes svou upřímnost a dobrotu ucukla. Její ruce byly i přes všechno mytí neustále trochu špinavé a plné maličkých, špatně zhojených jizev od toho, jak se snažila vydolovat něco k jídlu z popelnic plných smetí a nezřídka i střepů.

Alice se nad tím nepozastavila, jen trochu v rozpacích ruku opět stáhla. „Dobře, Bello. Mohla bych ti nějak pomoci? Potřebuješ něco?“

„Nemáš pár drobných?“ vyjelo z ní okamžitě, jak už byla naučená. Okamžitě se však zastyděla, což se jí příliš často nestávalo. V posledních dvou tří letech už vlastně skoro vůbec, protože jí nešlo o žádný rozmar, ale o holý život.

„Samozřejmě,“ usmála se Alice a vypadala náhle ještě krásnější. Zalovila v kapse a vyndala několik bankovek. „Promiň, víc teď u sebe nemám, ale snad ti to alespoň trochu pomůže.“

V její napřažené ruce Bella rozeznala několik pěti- a desetitidolarových bankovek. Bože, jak dlouho už něco takového neviděla?! Ale to věděla přesně – už pět let. Pět zatraceně dlouhých let.

Ucukla o krok dozadu a rozšířené oči odtrhla od peněz zpátky k jejím očím. „To je hrozně moc. To si nemůžu vzít.“ Tohle smrdělo. A hodně. Nikdo nedává jen tak pro nic za nic žebrákovi skoro tři sta dolarů. Vycítila za tím průšvih, lano, které by se jí po přijetí těch peněz neviditelně omotalo kolem krku a stáhlo ji neznámo kam.

„Ale můžeš. Nebo pokud nechceš tolik proto, že by ti to ostatní mohli vzít, vezmi si jen část. chodím tu takhle brzy po ránu často a pokud tu budeš i v jiné dny, můžu ti dát zase část. Já sama jich mám víc než dost a budu ráda, když budu vědět, že alespoň někomu pomohly. Já je nepotřebuji.“

Bella na ni stále vytřeštěně zírala, ale vidina toho, že by se mohla jít vykoupat po dvou měsících zase vykoupat do veřejných koupelen, cítit vůni mýdla a aspoň týden se pak zase cítit jako člověk, byla neodolatelná. K tomu aspoň nebo dvě jablka koupená na trhu… Proboha, jak vlastně chutnají? Už si ani nepamatovala.

Udělala opatrný krok vpřed, z hrsti bankovek vytáhla jednu pětidolarovku a rychle se s ní zase stáhla zpět. „Mockrát děkuju,“ zašeptala a očima nervózně a skoro provinile těkala mezi Alice, kašnou a chladnou dlažbou starého náměstíčka.

„Nemáš vůbec zač,“ usmála se na ni. Pak zastrčila zbytek peněz zpátky do kapsy a z krku si odmotala šálu. „Vezmi si ji, krásně hřeje.“ Dívala se na ten hebký, tmavě fialový pruh z pravé vlny se štítkem renomovaného obchodu pro horních deset tisíc, a ušklíbla se.

„Díky, ale chlupatý by si mysleli, že jsem jí švihla nějaký bohatý paničce. A i když je za katrem teplejc, moc se mi tam nechce. Ale díky za snahu.“ Poprvé od jejich seznámení Alice opadl úsměv. Až teď jí zřejmě došlo, že žít na ulici opravdu není sranda a jakékoliv vymykání se předpokladům o žebrácích je tady tvrdě trestáno nejen policisty, ale i ostatními, kteří žijí na ulici. A to určitě netušila, že kvůli pokrývce nebo kvalitnějšímu jídlu jsou někteří schopní i zabít. Život tady byl neúprosný.

„Omlouvám se, to mi nedošlo.“ Úlek a zděšení v její tváři byl znát, i když se snažila o opak. Tentokrát se Bells už opravdu zastyděla.

„Ne, to je v poho. I tak dík. Moc si mi pomohla těmi penězi, konečně se vykoupu.“

Chtěla Alice dokázat, že je jí opravdu vděčná i za těch pět dolarů, ale to, co teď zahlédla v její tváři, svědčilo o opaku. Nebyly to lítost a soucit jako takové, spíše zděšení nad tím, jak se vlastně situace má. Nikdo z těch, kdo mají tři koupelny a uklizečku, která jim obden cídí kohoutky, nad něčím takovým ani nepřemýšlejí. I ona takovou koupelnu mívala, rohovou, s velikým zrcadlem a hebkými ručníky a… A dost! Tohle je pryč.

Zastrčila si bankovku pečlivě do plecháčku v kapse, na kterém nechala ruku spočinout. Byl jejím jediným majetkem, kterého si vážila víc než všeho, co kdy měla v době, kdy měla skoro vše, co chtěla. Úděsný paradox…

„Tak ještě jednou dík a… no, měj se fajn,“ usmála se smířlivě. Alice jí nepřestávala hledět do očí. „Ty taky. A doufám, že se zase brzy potkáme.“

Jasně, ušklíbla se Bells v duchu. Láry fáry. Možná byla Alice milá a hodná holka, ale pořád to byl člověk z jiného světa, který jsem jí teď docela nabořila. Protože v takové chvíli si každý chtě nechtě představí, jaké by to bylo, kdyby se na ulici dostal on. A to takové rádoby samaritány, kteří to dělají jen pro ten pocit, že pro dnešek mají dobrý skutek splněný, je celkem velká pecka. Neustojí to. A už nikdy nepřijdou.

Příliš dlouho se tím však netrápila. Rychle vyrazila do veřejné umývárny o pět bloků dál, aby si zaplatila svých deset minut pod sprchou, malou kostičku mýdla a jednorázový zubní kartáček s kuličkou pasty. Musí spěchat, dokud bude teplá voda…

Autor: ZabZa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Žebračka 1. kapitola: