Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zbouchnutá jeptiška - 18. kapitola

11.08.2013 (08:15) • KristenPattinsonTwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1244×

„Ahoj, miláčku,“ pozdravil jsem s úlevným úšklebkem na tváři Bellu, která seděla na pohovce, měla puštěnou televizi a něco si četla.

„Ahoj, jak ses měl?“ optala se mě a pohladila si své rostoucí bříško, když vzhlédla od módního časopisu.

„Výborně! Stoupáme na žebříčku oblíbenosti!“ sdělil jsem jí tu radostnou novinku a povolil si kravatu.

„Miláčku, ty stoupáš! Vždyť jsi celou tu výrobnu přesnídávek postavil na nohy ty! Nebýt tebe, zkrachuje to už dávno...“ zasmála se a dál si prohlížela časopis.

„Kde jsou děti?“ zeptal jsem se, protože bylo nějaké zvláštní ticho. Divné, to jsem dlouho neslyšel. Kromě své kanceláře, tam je ticho pořád. Ticho, klid a mír. Někdy mám nutkání se tam nastěhovat.

„Barbara a Lucy jsou u mých rodičů, Robin někde lítá s kamarády a malý Bob je s chůvou u doktorky. Měl strašnou horečku, chudáček,“ odpověděla mi, mlaskla a odkutálela se do kuchyně. Jinak se to nazvat nedalo. Jo, osmý měsíc je holt osmý měsíc. A zvlášť, když tentokrát čekala dvojčata.

Když se daří, tak se daří!

„Lásko, měla by ses přestat cpát, až porodíš, budeš snad ještě tlustší a já nehodlám znovu okusit to tvé zázračné hubnutí rychlostí blesku. Tři měsíce na ptačím zobu a vodě mi bohatě stačily!“ zasténal jsem nad tou neblahou vzpomínkou.

„Neboj se, mám to pod kontrolou!“ ujistila mě, ale moc přesvědčivě nevypadala, přestože zněla sebejistě, protože měla pusu celou od čokolády a před pár minutami bílé tričko od medu. Skvělé.

„Copak ty mi nevěříš?“ zakňourala a zněla dosti zoufale.

„Ale ano, Bellinko, věřím ti. Jak bych nemohl? Věřím ti tak moc, že tě tu nechám s tím báječným dortem samotnou a zajdu si do baru na jedno, ano? Jsem dost unavený z práce. Věř, že i sezení v kanceláři a vyřizování papírů je příšerně únavné.“

„Jen běž a užij si to!“ Málem mě vystrkala i z domu, když si představila prázdný dům, sebe a plnou ledničku...

Ale já jako tradičně neměl namířeno do baru. Co bych tam mezi těma primitivy dělal, že? Do barů chodí akorát paka balit holky, anebo idioti, co něco posrali a zapíjejí tak žal. Já nebyl ani jedno. To rozhodně ne. Taxíkem jsem se nechal odvést do jedné zapadlejší uličky k ne zrovna hezky vyhlížejícímu činžáku. Zaplatil jsem, vystoupil a na nos si nasadil černé brýle. Strčil jsem do dveří, kterým nefungoval zámek, a s lehkostí je otevřel. Hned jsem si to namířil k bytu s číslem čtyři a otevřel ty vrzající dveře.

„Ahoj, Ede.“
„Čau, Jessico,“ usmál jsem se na tu prsatou hnědovlásku, která přede mnou stála jen ve spodním prádle. Bože můj, to tělo ale bylo!

„Tak co, přišel sis to se mnou rozdat, koloušku?“ nadhodila laškovně.

„Copak jsem někdy řekl – ne?“ ušklíbl jsem se a přišel blíž k té kupě slasti, radosti a hříchu.

„Néé!“ řval jsem jak na lesy a okamžitě se vymrštil do sedu. Rychle jsem dýchal a moje srdce se rozhodlo, že se pokusí mi prorazit hrudní koš. S každým dalším úderem to vypadalo, že se mu to povede.

„Klid, Edwarde, byl to jenom zlý sen,“ snažila se mě uklidnit Rose, která si ke mně přisedla.

„Zlý sen? Děláš si srandu?! To byla noční můra!“ vyváděl jsem a v okamžiku se vymrštil na nohy. Bylo to tak skutečné, že jsem se ještě teď klepal strachy. Jak já se bál, že je to všechno pravda! Uf...

„To to bylo tak zlé?“ zeptal se mě Charlie, který si obouval boty, protože se chystal do práce. Aha, zapomněl jsem, že jsme přespali (aspoň já spal) u Swanových. Spal jsem na gauči a zbytek mé rodiny – tím zbytkem myslím upíry – si v noci četl knihy, povídal... nebo cokoliv jiného.

„Tak strašný, že si to ani nedokážeš představit. Horší než smrt všech upírů dohromady.“ Pro někoho jiného asi ne, ale pro mě to bylo naprosté a nefalšované peklo.

„Dobré ráno, rodino. Kdo tu křičel? Že by Edward?“ zamumlala Bella, která se ještě ani nerozkoukala.

„Že by správná odpověď?“ nadhodil Emmett s pobaveným úsměvem na tváři.

„Nedělejte si ze mě srandu! Bylo to fakt peklo,“ čertil jsem se, protože jim se to nezdálo, takže nechápali absolutně nic.

„Tak nám ten děs prozraď, hysterko!“ pobídla mě Alice, která se usmívala nad nějakým časopisem pro holky. Přeběhl mi mráz po zádech.

„Měl jsem v té noční můře čtyři děti, dvě další na cestě, děsně tlustou manželku a milenku, která se mě snažila svést na střední. A v neposlední řadě – práci ředitele výrobny přesnídávek! A nosil jsem kravatu...“ zakroutil jsem hlavu a snažil se ten odpudivý sen vyhnat z hlavy. Marně. Kruci, kruci, kruci!

„Když pominu, jak hrozné to muselo být, tak myslím, že z tebe uděláme spisovatele. Tak bujnou fantazii nemá snad nikdo,“ podotkl úplně vážně Emmett a nebyla v tom ironie, vtip a ani špetka sarkasmu. Myslel to smrtelně vážně.

„Ne, děkuji, ale nemám zájem.“

„Jak myslíš, ale bude tvého talentu věčná škoda,“ podotkl – už nezaujatý.

„Hm, když to říkáš... Kde je vlastně Carlisle a Jasper?“ zeptal jsem se, protože jediné je dva jsem neviděl. Akorát ještě z kuchyně jsem slyšel Esmé.

„Na lovu,“ odpověděla mi Rosalie.

„Nemyslím si, že by měl Edward nějaký extra talent. Viď, Emmette?! Si myslíš, že jsem si nevšimla, jak jsi mu podstrkoval šampaňský?“ obvinila mého nevlastního bratra Bella a zakousla se do toastu.

„Vždyť to byla jen jedna jediná sklenička!“ vymlouval se.

„Emmette!“

„Fajn, tak čtyři...“

Zakroutil jsem nad ním hlavou, vzal si taky jeden toast a pořádně se do něho zakousl. Dobrej. Ze schodů sešla Renée, která už byla umytá, učesaná, oblečená a navoněná.

„Dobré ráno, upíři,“ pozdravila.

„Jsi věřící, teto, neměla bys zdravit lidi a upírů si nevšímat, házet na ně česnek a chránit se křížkem?“

„Takové blbosti rozhodně nedělám a dělat nebudu a navíc... Upírů je tu většina, takže...“

„Edwarde, to se já taky můžu zeptat, proč ty nejsi věřící, když Esmé je?“ vmísila se do toho Bella, která do sebe soukala už třetí toast. Zase mi přeběhl mráz po zádech. Prosím, ať se to nesplní, prosím, ať se to nesplní!

„Protože existují upíři a vlkodlaci a já s první jmenovanou rasou žiju celý svůj život. Proto nemám důvod věřit,“ odpověděl jsem. To byla asi ta nejzásadnější věc, ve které jsme se rozcházeli. Já byl zatvrzelý ateista, ona poslušná křesťanka.

„Ale právě to by mohl být důvod věřit,“ obrátila můj argument proti mně.

„Jo, na víly a hejkaly,“ přitakal jsem a tak ji setřel. Ano, strašně moc ji miluju, ale do mé víry a nevíry mi nikdo mluvit nebude. Mně taky nevadí, že ona věřící je. Hlavně, když je šťastná, to je pro mě důležité.

„Hm... Ale moje dítě věřící bude!“ A dupnout si nechce?

„Bello, nevím, jestli to víš, ale je to taky moje dítě, takže se samo rozhodne,“ nesouhlasil jsem.

„To teď není důležité. Nezapomeň, že máš jít se mnou na ultrazvuk, otče, a máme tam být za hodinu,“ setřela mě a já byl v úzkých. Doufal jsem, že na můj slib zapomene, ale ne.

„Mám tě opravdu moc rád, Bello, miluju tě, ale jestli v čekárně mezi ženskými, které si o mně budou myslet opravdu hezké věci, omdlím a Emmett se mi bude navěky věků pošklebovat, poneseš za všechno zodpovědnost ty!“ vyhrožoval jsem jí a celé to měl před očima.

„Myslím, že to mé svědomí přežije,“ přikývla a odešla do svého pokoje, aby se převlékla. Já měl oblečení ze včera, takže jsem se nejel domů převléknout, ale přiznám, že to trochu nechutné bylo. No nic, udělám to později.

* * *

„Co si myslíš, že to je?“ zeptala se zničehonic Bella, když jsme spolu seděli v autě a jeli do nemocnice.

„Holka,“ vypadlo ze mě okamžitě. Věděl jsem to jistě.

„A to soudíš podle čeho?“ zeptala se nedůvěřivě a rukou si přejela po břiše.

„Instinkt.“

„Ne... Tady platí můj – mateřský – instinkt a já si jsem jistá, že to bude chlapeček. Malý, sladký a bronzovlasý chlapeček. Je to jasné, mám pravdu,“ snažila se mě přesvědčit o opaku mého tvrzení. Já to tak ale necítil.

„Chceš se vsadit?“ zasmál jsem se.

„O co?“ zeptala se a z hlasu jí odkapávala sebejistota.

„O pozvání na večeři. Dneska!“ navrhl jsem radostně.

„Přijímám,“ odsouhlasila můj návrh a políbila mě na tvář.

V čekárně na gynekologii to bylo přesně tak, jak jsem si představoval. Seděl jsem tam vedle Belly, která mě držela za ruku a stiskla, když jsem se jí zdál příliš bledý. Vždycky jsem se pak na ni usmál, ale ve skutečnosti se mi chtělo zvracet. Bylo tam pár těhotných žen a některé z nich s sebou měli svého partnera... Pak tam byly taky nějaké ženy, které šly jen na prohlídku, aniž by byly v jiném stavu. Ale všichni, kteří nás dva sledovali, se dívali podle mých představ. Na Bellu soucitně a na mě jedině pohoršeně. Jedna starší dáma se na mě sice usmívala, ale byla jediná.

„Slešna Swanová...“ zahlásila mladá sestřička s blond vlasy a růžovými tvářemi.

Bella odhodlaně a sebejistě vstala, ale já jsem byl na židli přilepený. Neopovažoval jsem se pohnout, dokud mi nekopla do nohy, což pro mě bylo jasné znamení – Vstávej, srabe! Poslechl jsem ji. Rozzlobit něžné pohlaví není dobré. Zvlášť v jiném stavu. To by taky moje hlava mohla být zítra ráno nabodnutá na kůlu. Brr...

„A vy jste?“ zeptala se sestřička a usmála se na mě. Čekal jsme nějakou starou ježibabu s bradavicí, která viděla víc ženských klínů, než všichni muži na světě.

„P-p-přítel,“ vykoktal jsem. Vždyť je mi sedmnáct, já tady ještě nemám co pohledávat!

„Prosím, pojďte dál,“ vyzvala nás a Bella mě tam doslova dotáhla.

„Dobrý den, slečno Swanová,“ pozdravil ji její doktor. Pozdrav mu opětovala a lehla si na lehátko.

„A vy jste?“ zeptal se mě s milým úsměvem na tváři.

„Edward Cullen,“ představil jsem se a potřásl si s ním.

„Mick Taylor. Poslyšte, Edwarde, nejste syn Carlislea Cullena?“ zeptal se a začal Belle odhalené břicho potírat nějakým gelem. Vypadalo to, že studí.

„Nevlastní,“ upřesnil jsem to a posadil se na židličku, kterou mi přikopl.

„Já si to myslel. S Carlislem jsme přátelé a párkrát mi o vás vyprávěl. Říkal, že jste odvážný a hodný chlapec, ale jak se na vás tak dívám, mám pocit, že mi tu zkolabujete. Nemá vám sestřička pro jistotu změřit tlak?“ staral se o mé zdraví a přitom nějakou hlavicí přejížděl Belle po břiše.

„Ne, jsem v pohodě,“ ujistil jsem ho nepřítomně a společně s Bellou i doktorem se zadíval na monitor. Co bylo z mého neodborného pohledu na obrazovce? Flek, flek a flek.

„Vidíte – tady je, prcek,“ zašklebil se a prstem ukázal na jeden flek. Asi ten největší.

Sice to pro moje nezkušené oči nemělo žádný tvar ani nic jiného, ale ucítil jsem takové zvláštní teplo uvnitř srdce. Stejné, jako když jsem si uvědomil, že Bellu miluju a nehodlám se jí nikdy vzdát.

„Víte, my bychom už chtěli vědět, co to je,“ řekla Bella a láskyplně se zadívala na monitor. Jestli se takhle blbě tvářím i já...

„Myslíte pohlaví?“

„Ano, přesně to.“

„V tom není žádný problém,“ odpověděl doktor, chvilku jí po břiše putoval, ale pak se na jednom místě zastavil a soustředěně se zadíval na obrazovku.

„Blahopřeji vám, budete mít děvčátko,“ poblahopřál nám doktor.

„Kruci,“ zafuněla Bella a přijala od doktora ubrousek, kterým si gel utřela.

„Copak, nejste šťastná?“ podivil se doktor.

„Ale ano, jsem šťastná. Jak bych nemohla být? Milovala bych to dítě, i kdyby to byla třeba chobotnička, ale vsadili jsme se o večeři a já prohrála. A to jsem si byla tak jistá!“

„Jistě, někdy se stává, že to pozná spíše otec, ale většina lidí na to nevěří, protože ženy mají silný argument – jsou s dítětem od začátku v přímém kontaktu, dalo by se říci.“

Autor: KristenPattinsonTwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zbouchnutá jeptiška - 18. kapitola: