Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zbouchnutá jeptiška - 10. kapitola

24.03.2013 (07:00) • KristenPattinsonTwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1631×

Včera mě musela bránit celá rodina, protože jsem Emmetta rozzuřil tak, jako ještě nikdo. Nejdřív měl v plánu všechny odstranit z bitevního pole a potom mě zabít. Nešlo mu to a začal mluvit o tom, že pomstí pana Méďu, ale to se ostatní začali smát a Emmett utekl do lesa. Já jsem z toho vyšel s odřenýma ušima. Nesmím celý týden přinést domů poznámku a mám zakázaný notebook, televizi a podobné věci.

Ráno jsem upaloval do školy a Esmé mi málem zakázala i auto, ale to jí Carlisle naštěstí rozmluvil. Nic nového se nedělo. Bella s rukou v sádře si povídala s Angelou. Ostatní už na mě čekali, kluci z týmu mi mávali. Všechno normální, až na jednu věc. Všiml jsem si starších aut, která mi byla povědomá. Ti blbci z La Push! Indiáni k nám na školu chodili dřív jen dle potřeby a když měli čas. Zaslechl jsem už něco o tom, že tenhle rok sem budou chodit jako normální žáci, ale nevěřil jsem tomu.

„Ale, ale... že byste se přestali bát bílých tváří?“ poškleboval jsem se.

„Ne, my jdeme tyhle bílé tváře chránit před tvou krvelačnou rodinou,“ prskal jejich vůdce, Jacob.

„Hm, moje rodina je míň nebezpečná než vy, pudlíci,“ hádal jsem se dál.

„No jasně. Stačí, aby si tady někdo rozbil koleno, a už je půlka školy mrtvá,“ štěkl Jared.

„To ne. Já s nima žiju celej svůj život. Měl jsem už tolik zranění a nikdy mi nic neudělali. Za to vás stačí trochu naštvat a už jste vlky, kteří jsou nebezpeční,“ řekl jsem. Na to mi už nic říct nemohli, a tak jsem odešel.

První hodinu jsem měl tělocvik, a to šlo rychle. Holky měly tělocvik vždycky ve stejnou dobu jako my, ale naše gigantická tělocvična se rozdělila na půlku a na jedné jsme byli my a na druhé ony. Bella zrovna tělocvik měla, ale jaksi cvičit nemohla. Vždycky seděla na lavičce, pozorovala a někdy si četla. Holky hrály florbal, my basketbal. Dribloval jsem s míčem až ke koši a hodil jsem ho tam.

„Jó!“ křičel můj tým a radostně jsme si plácli. Zazvonilo.

Další hodina už nebyla tak zábavná, ale taky ušla. Výtvarná výchova. Tu jsem moc často neměl, ale byla to hodina, kdy jsem mohl vypnout. Byl jsem malířsky talentovaný, ale nikdy mě to moc nebavilo. Učitelka, která nás učila, byla dříve terapeutka, a tak všechny obrazy rozebírala a povídala si s námi.

Měli jsme za úkol nakreslit nejdůležitější osobu v našem životě. Holky malovaly své idoly, kluci sexbomby z časopisů a já nad tím nijak nepřemýšlel. Začal jsem bezmyšlenkově kreslit a po pěti minutách mi došlo, že se mi na papíře rýsují Belliny rysy. Okamžitě jsem začátky obrazu vygumoval a začal jsem znova. Tentokrát jsem u toho myslel a začal jsem kreslit Esmé. Její milý obličej, přátelské rysy a potom už stačilo jenom vybarvit. Udělal jsem jí medové vlasy, bledou pleť, růžové rty a zlaté oči.

Učitelce přišly ty oči zvláštní, ale potom se podívala do obličeje Alici, která seděla za mnou, a pochopila. Naše díla jsme dali na zem a sedli si okolo nich.

„Tak, povězte mi, proč jste si vybrali zrovna tyto osoby,“ usmála se učitelka.

Všichni odpovídali a odpovědi byly stejné. Protože je hezká, protože je to sexy zpěvák, protože je to můj idol... A tak dále. Potom přišla řada na Angelu.

„Já jsem nakreslila svoji mámu, protože je pro mě velkým vzorem,“ řekla hrdě.

„Já jsem nakreslila svého přítele, protože ho strašně moc miluju,“ zasmála se Alice.

„A koho jsi nakreslil ty, Edwarde?“ otočila se na mě učitelka, protože jsem uzavíral kroužek.

„Svoji mámu,“ odpověděl jsem ledabyle.

„A proč?“ ptala se dál.

„Já ani nevím. Možná kvůli tomu, že se na mě nevykašlala,“ odpověděl jsem.

Zazvonilo, a tak jsem se nemusel bát dalších otázek a svěřování se celé třídě. Možná.

„Edwarde,“ zavolala si mě učitelka. „Vím, že mi do toho nic není, ale jak jsi to myslel?“ zeptala se mě.

„No, moji mámu nějakej chlap opil a znásilnil. Potom otěhotněla a prarodiče jí nedovolili, aby šla na potrat. Potom se na mě mohla vykašlat a dát mě do děcáku nebo ke své starší sestře, ale ona to neudělala a nechala si mě. A vždycky mě podržela,“ odpověděl jsem.

„Aha. Promiň mi, že jsem byla zvědavá. Můžeš jít,“ usmála se.

Další hodiny byly vážně nudné. Takhle jsem se na poslední hodině strašně nudil. Sledoval jsem, co se děje venku, a přál jsem si, abych usnul. Zničehonic se rozezněl celou třídou hluboký hlas.

„Věnujte mi pozornost, prosím. Milí studenti, dnes je prvního listopadu a jako vždy budeme pořádat hallowenský večírek, který ovšem letos nebude na Hallowen. Škola se bude většinu listopadu upravovat. A proto bude večírek už v pátek, což je za tři dny. Pátek také bude poslední den, kdy půjdete do školy před úpravou. Ale nebojte se. Nudit se o volnu nebudete, a abyste toho tolik nezanedbali, učitelé vám dají domácí úkoly. Děkuji za pozornost. Ředitel,“ ozvalo se celou třídou a já jsem si povzdychl.

Alice zase vymyslí něco „dokonalého“ a vím, že mně se to líbit nebude. Třeba minulý rok ze mě chtěla udělat čmeláka, ale naštěstí se mě Jazz zastal, a tak jsem skončil jenom jako Drácula a měl jsem špičáky až po bradu.

Na obědě si na moje místo sedla holka kapitána, Jennifer Masenová. Takže jsem si sedl ke svým sourozencům. Jack – kapitán – byl naštvaný, ale svoji holku měl taky rád.

„Už vím, za co půjdeme,“ pískala Alice.

„Panebože, co to bude?“ zakňučel Jasper. Alice ho zpražila pohledem.

„Já půjdu za čertici, Rose za leopardici. Ty, Jazzi, budeš za temného anděla, Edward za bílého – hodného – anděla a Emmett bude něco mezi,“ usmála se. Uf, dopadl jsem celkem dobře.

„Takže budu šedej,“ smutnil Emmett.

„Ne, Emmette. Na půl budeš bílej a na půl černej,“ vysvětlovala. Emmett se usmál.

Na parkovišti jsem si ještě povídal s klukama a Jack se mi pořád omlouval. Zítra budeme mít zápas, a tak jsme řešili strategii. Najednou k nám přišli indiáni. Moji sourozenci se napjali, i když stáli několik metrů od nás.

„Quil mi říkal, že jste měli kreslit nejdůležitější osobu ve svém životě. Ty jsi kreslil svoji ubohou matku. To jí chceš lízt do prdele? Nebo jsi vděčnej za to, že...“ promluvil Jacob. „... tě nevysála,“ pošeptal mi do ucha.

„Ty kreténe,“ zařval jsem a začal jsem se s ním prát.

Já jsem mu dával rány do obličeje, on mně do břicha. Já mu do břicha a on mně do obličeje. Takhle se to střídalo a navzájem jsme si zlomili nos. Už se na nás dívala půlka školy. Všiml jsem si i Belly s starostným výrazem. To byla ta osudová chvíle, kdy mi zlomil nos.

(Pozn. autora: Měničům v této povídce může ublížit i člověk a nezahojí se jim to rychle.)

Kopl jsem ho tak silně do rozkroku, že si klekl na kolena a chytil si zmiňované místo. Vrazil jsem mu facku a on se skácel úplně.

„Příště si dávej pozor na to, co říkáš,“ zasyčel jsem a odešel.

Šel jsem už k autu a za mnou se vytvořil dav vzdychajících holek. Všechny blábolily o tom, jak jsem úžasný.

„Nandal jsi mu to,“ chtěl si se mnou plácnout Emm, ale já nechtěl mít zlomenou i ruku.

Nasedl jsem do auta a odjel jsem domů. Šel jsem rovnou do kuchyně, abych si opláchl krev.

„Když jsem ti zakázala poznámky, tak jsem ti zakázala i rvačky,“ rozčilovala se Esmé.

„Au,“ sykl jsem, když se dotkla mého nosu.

„Máš to zlomené,“ konstatovala. Chytrá.

„Fakt? Já myslel, že mi upadl,“ řekl jsem sarkasticky.

„Tobě upadl, jo? Nevšiml jsem si, že by tě Jake kopl. Ten musí mít ránu,“ smál se Emmett. „To mi ukaž!“ dodal a dobýval se do mých kalhot.

„Nech toho, kurva. Bavili jsme se o nosu,“ zavrčel jsem. Dal ruce pryč.

„Nemluv sprostě! Emmette, jaký Jake?“ ptala se Esmé a otírala mi krev.

„Přece Jacob Black. To vlčátko,“ rozplíval se Emm.

„Cože? To tam jsou ti vlkodlaci?!“ zuřila Esmé. Přikývl jsem.

„Zakazuju ti prát se s vlkodlaky,“ zamračila se přísně.

„Pral se kvůli tobě,“ zašvitořila Alice, která právě dorazila.

„Ach, zlatíčko,“ objala mě.

„Pomoc,“ zakňoural jsem Emmettovým směrem.

„Pan Méďa,“ zamračil se a odešel.

To jsem to zase podělal. Máma mě nakonec pustila a já šel do Carlislovy pracovny. Nikdy mi nepřišlo nezdvořilé vejít bez zaklepání. On věděl, že tam jdu. Mohl mě zastavit. Stejně pochybuju o tom, že by si tam vodil nějakou sexy upírku. Vešel jsem do místnosti obkládané dřevem. Naproti dveřím bylo velké okno. Carlisle seděl u dubového stolu a za ním stála velká knihovna. Na druhé straně místnosti měl lékařské lehátko a lékárničku.

„Zlomený nos? Dávej si na ty vlkodlaky pozor.“ Vstal od stolu.

„Když oni jsou takoví pitomci! Uráželi vás,“ zamručel jsem.

„To je hezké, že se postavíš za tak ohavné bytosti, jako jsme my,“ usmál se a otřel mi zbytek krve. Svého otce, kterého jsem nikdy nepoznal, jsem nenáviděl a Carlisle mi ho dokonale nahradil. Nikdy se s ničím nikdo nepiplal a rovnou mi řekli – když jsem byl dost starý, abych to chápal – pravdu.

Carlisle mi očistil zakrvácenou tvář a potom mi přes nos dal takovou tu pásku. Bolelo to, ale před Carlislem jsem byl vždycky silný.

„Hotovo,“ usmál se a poplácal mě po rameni.

„Děkuju,“ oplatil jsem mu úsměv.

Odešel jsem do obývacího pokoje a sedl jsem si na gauč k Alici. Ostatní už také dorazili. Zapnul jsem televizi a mačkal jsem tlačítka na ovladači, dokud jsem nenašel sportovní kanál. Hrál se fotbal. Zrovna když jsem se v rozehrané hře zorienoval, začal mi zvonit telefon. Jack volal.

„Čau, co se děje?“ ptal jsem se.

„Co nos?“ Hej, já se ptal první.

„Zlomený, jinak v pohodě. Tak co se děje?“ zeptal jsem se znovu.

„Ten turnaj se Seattlem je už zítra.“ Cože?

„To si děláš srandu?!“ zakřičel jsem do telefonu. Ostatní se na mě podívali.

„Nedělám.“

„A co všechno se bude hrát?“ zklidnil jsem se.

„Fotbal, florbal, basketbal a holky volejbal,“ odpověděl.

„Kde hraju?“ vyptával jsem se dál.

„Všude. Teda, kromě volejbalu,“ zachechatl se.

„Díky, čus,“ rozloučil jsem se a uklidil mobil zpátky do kapsy. To bude zítra den, ale aspoň se neučíme.

Zase jsem se zabral do děje fotbalu a všiml jsem si, že Esmé, která právě přišla, si mě divně prohlíží. Snažil jsem se ji ignorovat, ale nešlo to. No, zkuste si ignorovat upírku.

„Co se děje, mami,“ povzdychl jsem si.

„Zase hraješ?“ ptala se.

„Jo. Učitel mě vzal do florbalového a basketbalového týmu,“ usmál jsem se. Esmé se zamračila.

„A hokej?“ zeptala se zachmuřeně.

„Nevím. Je tu stadion a někteří kluci z týmu hrajou a já bych se k tomu taky rád vrátil,“ řekl jsem.

„Edwarde, víš, co se stalo, a já...“ rozmlouvala mi to.

„To bylo, když mi bylo čtrnáct! A byla to jedna malá chybička,“ odešel jsem.

Zabouchl jsem dveře od svého pokoje a zamkl je. Nikdy jsem se nechoval jako ti drzí puberťáci, co je rozhodí každá maličkost. Teď to na mě asi přišlo. Nebo to je spíš tou věcí s Bellou. Potají jsem mluvil s Carrie, která mi řekla, že Bella mluví pravdu. A taky, že by se na mém místě zachovala úplně stejně, a proto jsme se domluvili, že jí to neodpustím jen tak, a že až bude vhodná příležitost. Samozřejmě mi Carrie slíbila, že nikomu nic neřekne. Byla to fajn holka.

Podíval jsem se na stojan s CD. Byl už zaprášený a přehrávač taky. Vzal jsem CD, co bylo navrchu, a narval jsem ho do přehrávače. To jsem si zase vybral. Z přehrávače se linula melodie, kterou jsem sám složil. Sedl jsem si na postel s bílým povlečením. Na protější straně pokoje byla knihovna, kde nebyly jen knihy, ale i další CD, spousta CD. Ve stojanu u nohou postele byly jenom moje nejoblíbenější CD.

Lehl jsem si na postel a zaposlouchal jsem se do tónů právě hrající písničky. Všechny písničky, které jsem kdy složil, jsem dokázal zahrát bez not. Prostě jsem si to pamatoval. Převalil jsem se na břicho a prohlížel jsem si věci za čelem postele. Byl tam psací stůl s kovovou židlí, nějaký obraz a úplně v rohu místnosti moje kytara. Měla světlý odstín hnědé a byly na ní podpisy mé rodiny. I můj.

Vzal jsem si kytaru k sobě a brnkal jsem si do rytmu písničky z přehrávače. Nesrozumitelně jsem si k tomu brblal, když se přehrávač zasekl. Pořád opakoval jeden kousek písničky dokola. Vstal jsem z postele a praštil jsem do něj. Přehrávač chvíli mlčel a pak se přepnul na písničku, kterou jsem zase vymyslel já. Jmenovala se Her a patřila Esmé. Chvíli jsem ji mlčky poslouchal a náhle se ozval můj hladový žaludek. Bylo okolo páté večer a já obědu moc nedal.

„Dáš si chleba ve vajíčku, nebo kynuté borůvkové knedlíky s kakaem?“ usmála se máma, když jsem sešel do kuchyně, která byla napojená na obývák. Zamyslel jsem se.

„Druhou možnost,“ usmál jsem se a sedl si na gauč k Jasperovi.

Díval se zase na stupidní války z bůhví kolikátých let. Chvíli jsem se vedle něho jen tak mračil a potom jsem si všiml, jak si mě Alice s úsměvem prohlíží.

„Co je?“ zeptal jsem se opatrně.

„Hrál si na kytaru,“ usmívala se. 

„No a?“ Byl jsem zmatený.

„Doslož to.“ Ukázala mi bílé zuby a podala složený papír.

Rozložil jsem ho a poznal písničku, kterou jsem asi před třemi lety začal skládat. Neměl jsem ji rád, a tak jsem ji nikdy nedodělal.

„Ne,“ zabručel jsem a podal jí papír zpět.

„Prosím, je moc pěkná,“ zamrkala.

„Je hrozná, nechápu, jak mě taková hrůza mohla kdy napadnout,“ zamračil jsem se.

Alice si její přirozenou rychlostí odběhla a potom se vrátila i s mojí kytarou. Zamračil jsem se, ona udělala přesný opak. Usmála se ještě víc.

„Makej,“ zasmála se jako ďáblík a sedla si do volného křesla.

„Dej to pryč,“ poručila máma a nesla jídlo. Tak co mám dělat?

Zakroutil jsem nad tím hlavou a dal kytaru stranou. Položil jsem si teplý talíř do klína a začal krájet kynutý knedlík. Moje oblíbené jídlo. Emmett, který právě přišel, jen znechuceně nakrčil nos a sedl si vedle mě z druhé strany.

„Takovej hnus. Jak to vy lidi můžete jíst?“ zamračil se.

„Takhle.“ Nabral jsem si na vidličku velký kousek knedlíku a dal si ho do pusy. Žvýkal jsem s otevřenou pusou a usmíval se na Emmetta.

„Fuj,“ zakřičel a utekl.

Dojedl jsem poslední kousky a dal si kytaru na klín. Podíval jsem se na písničku a začal k tomu dávat noty. Každou dobrou notu jsem si zapsal do papíru a písnička byla hotová.

„Zahraj to,“ pověsila se mi na ruku Alice.

„Ne. Složil jsem to. To ti musí stačit,“ zabručel jsem.

„Fajn, půjdeme na nákupy. Potřebuju šálu...“ zamyslela se Alice a táhla mě z gauče.

„Fajn,“ souhlasil jsem. Sedl jsem si zpět na svoje vyhřáté místo a ostatní se shromáždili kolem.

Začal jsem na kytaru hrát. Předehra byla velmi dlouhá, protože zpívající část byla velmi krátká. Pomalu jsem se přibližoval k okamžiku, kdy budu muset začít zpívat. Pořádně jsem se nadechl a začal zpívat. Můj zpěv mi přišel hrozný, ale podle jiných jsem byl rozený zpěvák.

Pomalu jsem dozpívával a dohrával. Opatrně jsem kytaru položil vedle sebe a podíval jsem se na papír. Písničku jsem nazval Let me sing. Podíval jsem se na Alici.

„Spokojená?“ zeptal jsem se nevrle.

„Jo,“ usmívala se, jako svatá.

„To jsem rád,“ zabručel jsem si pod nos a odešel – i s kytarou – do svého pokoje.

Tak, máme tu první kulatiny. Blahopřeji vám, že jste to zatím vydrželi. Můžu vám slíbit, že kulatin by mohlo být ještě hodně. Příběh to bude spletitý a čeká na vás překvapení. Už teď vás vlkodlaci určitě zaskočili, ale nebojte se. Jacob se do Belly nezamiluje. On bude mít na práci Edwarda štvát. Jen doufám, že se vám kapitola líbila. Vaše KPT.

Autor: KristenPattinsonTwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zbouchnutá jeptiška - 10. kapitola: