Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zbouchnutá 2. kapitola

18.11.2010 (18:30) • EleanorBrandst • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4142×

2. kapitola

Dalších několik dní pro mě bylo jako na běžícím pásu. Neustále jsem nevěděla, která bije. Nikdo mě k ničemu nepustil a já měla nakázáno stále odpočívat. Podle Carlisleových propočtů se prý dítě vyvíjelo rychleji než lidské. Přisuzoval to upíří složce.

Průšvih okolo toho vše byl, že mé hormony si dělaly doslova, co chtěly. Jednou jsem je dokonce musela vyhnat všechny z baráku, protože jsem cítila, že se blíží vlna, která by zabila i upíry. Příroda kolem mě denně umírala a já si kvůli tomu nadávala. Nabízela jsem Edwardovi, že bych odjela domů k mámě. Tam bych toho tolik nezabila. Jenže představa toho, že by mě a ani naše malé neviděl, ho ubíjela. Přeci jen se snažil být hrdým otcem.

A tak jsem většinu času trávila v posteli. Jedinou světlou složkou v mém životě byl notebook s internetem. Byla jsem příjemně překvapená, kolik věcí pro malé děti existuje, a nejvíce mě nakonec potěšily stránky s těhotenskými pomůckami.

Hrozně mě z ležení bolela záda a rozhodla jsem se proti tomu bojovat. Na stránkách pro těhotné jsem si našla různé polštáře, míče a jiné věci, které by mi proti tomu mohly pomoci, a protože jsem nemohla jet nakupovat, tak jsem zaúkolovala Alici. Měla z toho obrovskou radost.

Bohužel to jsem ještě nevěděla, že to bude taková pohroma. Po několika hodinách dorazila s tím, že nevěděla, co z toho vybrat a že jí připadalo všechno pohodlné. Tak koupila všechno. Přes různá houpací křesla a sítě, nafukovací balóny a sedačky. Ten den jsem měla o zábavu postaráno až do večera.

Během jednoho dne vše Cullenovi sbalili a všechno zařídili. Já jen viděla, jak občas kolem mě profrčí nějaká šmouha a pak konečně časem došlo na mě. Přišel ke mně Edward a začal mě brát do náruče.

„Edwarde. To zvládnu sama. Nejsem nemocná, ale těhotná,“ odporovala jsem mu. Koukal na mě vyjeveně, tak jsem se zvedla z pohovky a vydala se směr auto. Nakonec mě Edward dostihl a otevřel mi dveře.

„Jsi naštvaná,“ konstatoval.

„A divíš se mi?“ odsekla jsem mu.

„Jo,“ odpověděl příkře. Jeho odpověď mě pěkně naštvala.

„Nic nesmím. Musím jen sedět a koukat, jak všechno kolem mě děláte. Chováte se ke mně, jako kdybych byla nemocná a ne těhotná. Edwarde, jestli se budete takhle o mě pořád starat, tak radši uteču k mamce. Uvědom si, že nejsem porcelánová panenka. Jsem částečně bohyně smrti, proto si, prosím tě, uvědom, že nejsem stejně rozbitná jako obyčejný člověk,“ vybafla jsem na něj v té naštvanosti. Pozoroval mě a tvářil se jako boží umučení.

„Promiň,“ zašeptal. „Když já mám o vás hrozný strach. Podívej se na to z mého pohledu. Před několika lety jsem se modlil, abych alespoň potkal lásku svého života. A nyní? Nyní s ní čekám i dítě. Dostal jsem víc než jakýkoliv jiný upír a zákonitě platí, že časem se něco prostě podělá. Proto mám o tebe takový strach.“ Jeho řeč mě úplně uklidnila a já mu prostě musela odpustit. Naklonila jsem se k němu a políbila ho. Usmál se a dal mi ruku na břicho.

„Budu se snažit vám dát vše, co budete potřebovat,“ pověděl mi upřímně. V tyto momenty jsem ho naprosto zbožňovala.

Cesta do Kanady ubíhala v klidu. Měla jsem otevřené okénko a sledovala okolí. Dojeli jsme do Seattlu a když jsme zastavili na červené, tak se ke mně odněkud přiřinula neodolatelná vůně. Během jediné chvilky jsem věděla, že to musím mít, ať je to cokoliv.

„Edwarde, zastav, prosím.“ První na mě nevěřícně hleděl, ale nakonec nechápavě zastavil při první příležitosti. Já vylezla z auta a mířila si to za vůní. Edward mě následoval a pro jistotu se mě zeptal:

„Nemáš v plánu někoho zabít, že?“ Podívala se na něj kukučem typu „Co si jako o mně myslíš?“ a zmlknul.

„Kdybych měla v plánu se vrhnout na nějakého člověka, tak už to dávno udělám. Láká mě tu jakási vůně. Je hrozně neodolatelná a vím jistě, že lidé to nejsou,“ informovala jsem ho a víc ho nevnímala. Věděla jsem jen, že jde za mnou jako ocásek. Šla jsem po chodníku a došla k řeznictví. Linula se z něj ta nejlahodnější vůně. V tu chvíli jsem si připadala jako stopovací psisko.

Vstoupila jsem dovnitř. Za pultem nikdo nestál, ale viděla jsem, jak ve vedlejší kuchyňce někdo je. Dotyčná nakoukla ke dveřím, když uslyšela otvírání dveří, a spatřila nové zákazníky, zalezla za pult a čekala, co budou chtít.

„Dobrý den, můžu se vás zeptat, co to vzadu vaříte?“ Dívka na mě nechápavě koukala a pak zareagovala.

„Myslíte tu polívku?“ zeptala se přitrouble. Nevypadala zrovna nejchytřeji, ale vařit asi podle gusta mého prcka uměla.

„To bude asi ono,“ přitakala jsem jí.

„Ta polívka se jmenuje Prdelačka a je to můj první pokus. Recept mi dala kamarádka z České republiky. Chcete ochutnat?“ nabídla mi. Já jen vehementně kývala hlavou a nemohla se dočkat. Jediné, co mě zaráželo, byl Edward. Šklebil se a netvářil se zrovna přátelsky. Asi si ta holka o něm myslela něco typu „Ach, ten je tak sexy!“.

Dívka přinesla plnou naběračku a já ochutnala polévku. Byla úžasná. Podívala jsem se na Edwarda a on na mě koukal jako z jara.

„Děje se něco?“ zeptala jsem se ho. Jenže on pořád neodpovídal, tak jsem ho ignorovala.

„Můžu se zeptat, z čeho ta polévka je?“

„Z prasečí krve a krup,“ odpověděla mi dívka. Najednou jsem chápala, proč na mě kouká Edward jako puk. Já se vlastně ládovala okořeněnou krví s kroupami. Asi bych normálně řvala blé, ale bylo mi po té polévce nejlépe za několik posledních dní. Proto jsem se rozhodla celý hrnec a recept od té dívky koupit.

„Za kolik mi prodáte všechnu tu polévku a recept k ní?“ vyzvídala jsem. Dívka na mě zírala a pak vykoktala:

„Třicet babek?“ Neváhala jsem a ukradla Edwardovi peněženku z kapsy. Jenže ten tam měl jen stodolarovky. Jednu z nich jsem vytáhla a předala dívce se slovy.

„Nechte si to a pořádně mi vše zabalte.“ V několika dalších chvílích se Edward táhnul s hrncem polévky do auta. Nakonec když jsme seděli, tak spustil:

„To myslíš vážně, že se budeš ládovat uvařenou prasečí krví?“

„Jo, mé těhotenské chutě to uspokojuje. Víš, co by mě ale zajímalo? Jak to voní tobě.“ Edward zavrtěl hlavou a mumlal si něco o tom, že mi už z toho těhotenství hrabe. Nechápala jsem ho, vždyť jsem byla ani ne v půlce. Co bude dělat, až budu nateklá a zuřivě hekat při každém kroku?

„Můžeš být rád, že mi ta polévka srovnala žaludek. Nevím, jak by ses totiž tvářil, kdybych ti ohodila celé auto obědem.“ Edward vyděšeně polkl a raději už sekal latinu. Mé výhružky prostě zabraly.

1. kapitola 3. kapitola

Shrnutí

Autor: EleanorBrandst (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zbouchnutá 2. kapitola: