Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zázračný svit luny - Záře Slunce (10)

16.10.2011 (10:30) • zuzinecckaa • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1602×

10. kapitola - Zase sám

Pohled Setha:

Ráno po tom všem jsem se vzbudil. Hruď mě bolela prázdnotou, ale zase jsem nemohl jít přes své přesvěčení. Pro teď mi stačilo, že je naživu a že je tu nablízku, i když jsme zatím nemohli být spolu.

Netušil jsem, co se jí honí hlavou a proč se nemůže vzdát lidské krve, ale věděl jsem, že mi to nepoví. I když jsme otisklí, ona mi nic neřekne, a to mne mrzelo.

Válel jsem se v posteli a poslouchal zvuky domu. Tam dole kape z kohoutku voda, tamhle akorát Leah otevřela okno v obýváku a kráčí do kuchyně, z půdy se ozývá skřípání podlahy...

Zavřel jsem oči a přemýšlel jsem, co mám dělat. Edward by něco mohl vědět, ale nechtělo se mi věci dozvídat tímto způsobem.

Po nějaké době, když jsem se oblékl a najedl, přičemž mě Leah přehlížela, jsem se nakonec tedy rozhodl, že se vydám za svým nejlepším přítelem pro radu. Musí mi nějak pomoci, já takhle nemohl dál existovat.

Ve vlčím těle jsem si vzpomněl na svatbu Jaka a Ness a uvědomil si, že jsem zase sám. Ale ta samota před těmi pár dny byla jiná. Měl jsem přátele a nemusel si dělat ještě starosti s ní.

Jenže pak mi zaklepala na dveře a já už sám nebyl. Dva dny s ní byly snad nejkrásněji strávené chvíle, i když mi utekla. Teď už se jen tak nevrátí, tím jsem si byl jistý.

Tato samota byla nesnesitelná. Horší je vědět, že někoho máte, ale nemůžete s ním být, na rozdíl od toho, že o někom, s kým byste být mohli, nevíte.

Doběhl jsem k jejich domu, když jsem zaslechl varovný hlas Carlislea: „Jo, ještě jsem chtěl něco říci. Nikdo, upozorňuji, nikdo to zatím nesmíte říci Sethovi." Jeho tón hlasu asi zarazil celou rodinu, ale já nechápal, o čem oni hovořili.

I přesto jsem si chtěl promluvit s Edwardem, ale nejdříve jsem počkal, až Carlisle odjede.

Stejně Alice tiše vykvikla a Edward se přede mnou za pár vteřin objevil. Tvářil se ztrhaně, ale kvůli mně se snažil svou masku vyrovnat.

Ahoj, co mi nemáš říci? ptal jsem se ho v myšlenkách a zíral jsem na něj. Potřeboval jsem to vědět, má zvědavost byla příliš veliká a neúnostná.

Jeho oči posmutněly, i když se snažil o vyrovnaný výraz.

„Neměl bych o tom mluvit," zašeptal tiše, ale pak kývl směrem k horám, kam jsme se občas s klukama schovávali, a vyrazili jsme.

Líbilo se mi, že jsem se Edwardovi dokázal v běhu vyrovnat, a pak mě napadla myšlenka, jak by si poradil s Leah. Asi v reakci na mou mysl se nahlas zachechtal a přidal. No jo, mně se v té rychlosti pěkně pletly nožky, takže za veselého smíchu jsme doběhli na mýtinku.

Edward mě požádal, ať se proměním v člověka, že ve zvířecí podobě víc smrdím. No jo, on taky nevoněl nejlíp, uznal jsem a už jsem přicházel v kraťasech zpět k němu.

„Tak co mi nemáš říkat?" optal jsem se znova nahlas a on si jen povzdechl.

„Říká ti něco výraz Dítě Slunce či Dítě Měsíce?" načal téma, které ho asi neskutečně trápilo. Zavrtěl jsem hlavou, vůbec jsem nechápal, o čem mluví.

„Když jsem byl včera u vás a mluvil s Kate, měla ještě nějakou povinnost. Ta se v ní bila s láskou k tobě, ale myslela na to, že musí zabít tu druhou, dítě Měsíce," šeptl a na konci se mu zlomil hlas.

„No a? Tak ať to děcko zabije a budeme v pohodě," řekl jsem odevzdaně, ale rozhodně jsem nečekal Edwardovu reakci.

Najednou jsem byl totiž opřený o kmen stromu, kolem krku ledovou ruku a jeho vrčení se mi ozývalo u levého ucha, přičemž mi jeho dech ovál studený dech.

„Stačilo by jedno kousnutí," zavrčel. Já nemohl mluvit, vůbec jsem netušil, co se děje. Byl jsem rád, když mě po pár vteřinách pustil. Sesul jsem se na zem a lapal po dechu.

„Co se děje?" optal jsem se, když konečně knedlík z krku zmizel. Pomalu jsem se zvedal a tentokrát si dával pozor na to, abych se zase nenechal překvapit.

„Ta druhá, to Dítě Měsíce, je má malá Renesmé! Dokážeš si představit, co se stane, jestli se jí podaří mou dceru zabít?!" vykřikl zoufale a pak se jen zhroutil.

Nejdřív jsem tam stál jako solný sloup, než mi celý význam slov došel až do mozku a rozum je pobral. Konečně jsem pochopil tu jeho reakci před chvílí a klesl jsem k němu.

„Edwarde, to jsem netušil... Já... To není možný..." blekotal jsem, protože jsem si nedokázal představit důsledky jejich chování... Kate či Ness? Já či Jacob? Takhle přece nemohu uvažovat...

„Sethe, neměl jsem ti to říkat, ale nechci ti lhát. Myslím, že máš právo vědět, do koho ses otiskl," vysvětlil mi. Já ho chápal, chápal jsem i Carlislea, ale tuhle informaci si nemohli nechat pro sebe. Musím s tím něco udělat.

„Můžeš to zkusit, ale bojím se, že na tebe nedá. Ona je tím úkolem posedlá. Ale rád bych věřil, že máme šanci se tomu všemu vyhnout."

Zvedl jsem se.

„Díky, Edwarde. Jsem moc rád, že jsi mi to řekl, že mi nic nezatajuješ. věřím, že to pro tebe musí být těžké, že jsem se otiskl do dívky, která má zabít... No, nebudeme to už rozebírat. Já jdu za ní a uvidím, co vyřeším. Tak se měj," rozloučil jsem se a vydal se za svou milovanou.

*   *   *

Někde jinde, pohled nikoho:

Už dva dny utekly od toho hrozného zjištění, ale oni si užívali, jak si řekli.

Ness se akorát opalovala na pláži a četla si, zatímco Jake se snažil blbnout ve vodě. No, moc mu to nešlo, a tak několikrát Ness postříkal, než se pořádně aspoň potopil.

Náhle měla Ness dojem, že ji les zase volá. Pomalu odložila knihu a pohlédla na Jaka, kterého sotva viděla. Když zjistila, že se věnuje jen sám sobě, tak odběhla na loučku, kde byla i předevčírem, a nechala se prostoupit svou mocí.

„Tak tady jsi," zasyčel hlas, který ji proháněl v jejích nejhorších nočních můrách.

„Co chceš," vyštekla na něj. Netušila, kde bere tu drzost se před ní znova objevit.

„Tebe, samozřejmě. Jen jsem ti chtěl říci, že na tebe doma čeká překvapení."

„To jsem zjistila i bez tebe," prohlásila naoko znuděně, ale bála se.

„Takže je ti jasné, že buď tě dostane ona či já? Že nemůžeš nikam utéci?" zachechtal se hlas a pak se obličej vypařil.

Renesmé se bezmocně sesula. Když si ji dokáže najít, proč ji prostě nezabije sám? Proč ji musí nutit, aby zaútočila na svou protější stranu, když si ji přemluvami může získat sám?

Ale ona pravdu znala. Měla milující rodinu a milujícího manžela a jich by se nedokázala vzdát. Jen doufala, že i ta druhá to pochopí, protože jako noc a den existují, jako k sobě život a smrt patří, tak také Slunce nemůže býti bez Měsíce, nemůže býti zničující síla bez té obnovovací.

Jacob k ní doběhl asi po pár minutách, protože si všiml, že na pláži není. Držel její chvějící se tělo a hladil ji po vlasech. Na nic se neptal, protože věděl, že mu sama řekne pravdu.

„Byl tu," zašeptala zlomeným hlasem.

„Kdo?"

„On, Démon," vyřkla se strachem. Jacob si ji k sobě více přitiskl.

„Může ti takhle ublížit?"

„Ne, tedy neměl by, pokud žije v duchovním světě."

„Zvládneme to. Jestli chceš, můžeme jet domů."

„Ráda bych tu ještě byla."

„Já vím. Já taky, ale pokud se budeš stále trápit, tak to nemá cenu. Měli bychom to vyřešit a pak se sem můžeme zase vrátit a klidně tu budeme několik měsíců." Vískal ji ve vlasech, a to ji uklidňovalo. Ještě více se k němu přitulila a řekla: „Dobře. Pojedeme domů."

Nevěděli, co je tam čeká. Ale museli zvládnout to nejhorší, eliminovat hrozbu, která si říká Katherine.

9. kapitola <-> 11. kapitola

Tak tu máte další kapitolku. Snad se na mě nebudete zlobit, že ti dva, Seth a Kate, nejsou spolu, ale ještě chvíli to neplánuji...

No, jinak chci poděkovat za komentáře k minulé kapitolce, takže doufám, že mě nimi potěšíte i v téhle. Díkes, vaše zuzinecckaa.

Autor: zuzinecckaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zázračný svit luny - Záře Slunce (10):