Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zavřeno, zapečetěno a zapomenuto - 7. V pasti + epilog

03.10.2011 (10:00) • Kalea • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1330×

7. V pasti

Mortis ante portas. (Smrt před branami.)

Běžela prázdnou ulicí a co chvíli se ohlížela přes rameno. Slyšela je – byli blízko. Příliš blízko na to, aby mohla být v klidu.

Prala se s žízní – ta touha byla silná, silnější než kdy dřív; musela ji uhasit, a to co nejdříve. Jestli měla utéci svým pronásledovatelům, potřebovala sílu… Sílu z krve… Lidská krev… Hlady se jí téměř dělaly mžitky před očima.

Zavětřila, ale po lidech jakoby se slehla zem. Vypálené domy, zapečetěné dveře, zákazy vstupu a jasná varování.

Skrývala se před nimi tak dlouho! Proč ji museli vypátrat právě teď? Jistě, Frank by řekl, že si nedávala pozor, ale to nebyla pravda. Věděla, jak zakrýt své stopy, nikde nenechávala mrtvá těla nebo zapálené popelnice. Ohlížela se přes rameno, a teď to má! Někde museli zachytit její stopu, jiné vysvětlení neznala.

Zabočila do slepé uličky a na jejím konci vyšplhala po zdi. Přeběhla po střeše a přikrčila se, když z ulice zaslechla hlasy. Oči jí zčernaly žízní. Lidé! Cítila je na dálku několika desítek metrů. Byli blízko, tak blízko…

Vrčení z druhé strany ji probralo. Znehybněla a přestala dýchat. Teď se nesmí nechat rozptýlit, jinak to bude její konec.

Viděla upíra skrytého ve stínu tak jasně, jako by stál v paprscích poledního slunce. Krčil se a čekal. Kořist mu přicházela doslova pod nos. Hněvivě se zamračila. Kéž by ona měla takové štěstí! Instinkty ji nabádaly, ať mu co nejnenápadněji ukradne alespoň jedno z těl plných mladé svěží krve. Měla hlad, takový hlad… Vybavila se jí dávno zasunutá vzpomínka na toho doktora, Carlislea Cullena. S úšklebkem si uvědomila, že nyní by nepohrdla ani nějakým tím jelínkem či divokou kočkou.

„Tak pojďte,“ mumlal si upír pro sebe. Ti dva lidé tam dole byli namol, nebyl by problém si jednoho z nich vzít. Alespoň jednoho! Téměř slyšela, jak ji ta ukrutná žízeň přemlouvá. Zavrtěla hlavou. Není žádná začátečnice, nevrhne se po snadném úlovku jako nějaký hloupý novorozený.

Ten nesmrtelný zřejmě nezaznamenal, že v téhle špinavé čtvrti není sám. Určitě musel mít také hlad. Doslova se třásl nedočkavostí a očividně mu dělalo potíž neprozradit se příliš brzy.

V ten okamžik jí došlo, že pokud v její blízkosti prolije lidskou krev, neovládne se a bude se chtít napít také. Zatracená žízeň! Kdyby tak mohla… Ale nemůže. Znovu zatřásla hlavou. Klid a rozvahu, hlavně tu potřebuje. Jestli se neovládne, bude to její konec, to věděla jistě.

Vtom zaslechla tiché kroky. Zezadu se k obětem kradl další stín a zřejmě ani on si nevšiml svých dvou pozorovatelů. No to je snad vtip! pomyslela si mrzutě. Dnes se asi vážně nenají. Polkla dávku jedu v ústech a pokusila se přestat potravu vnímat jako… potravu. Nezdařilo se.

Viděla, že upír skrytý ve stínu si toho druhého všiml a hladově se ušklíbla. Možná se do sebe pustí a ona bude mít čas ukrást jim lidi a odnést si je dostatečně daleko, aby je mohla nerušeně vypít.

„Dobrý večer,“ ozvalo se zčistajasna za jejími zády. Pokud si myslela, že byla do té doby nehybná, nebylo to nic proti tomu, co se s ní dělo teď. Nedokázala pohnout jediným svalem, i když jí tichý hlásek vzadu v hlavě napovídal, že by měla sakra rychle vypadnout.

„Jak vidím, máme tu malou sešlost,“ pokračoval ten hlas a ona si s narůstající hrůzou uvědomila, že jeho majitele poznává. „Jsi neopatrná jako malé dítě,“ povzdechl si muž za jejími zády. Cítila, jak se povrch střechy nepatrně zachvěl, když si lehl vedle ní. Měla nejasný dojem, že jí ublížit nehodlá. Přinejmenším ne hned.

„Co tu děláš?“ procedila skrze zaťaté zuby. Děs jí svíral vnitřnosti. Jestli je tu on, není sám.

Krátce, tvrdě se zasmál. „Lovím. Ostatně ty také. Proč se ptáš?“

Donutila se nadechnout. Plíce jí naplnila směsice pachů, z nichž ten nejlákavější procházel přímo pod ní. Spolkla další nával jedovatých slin. „Co děláš tady? Ve městě?“ upřesnila tiše. I jí samotné to znělo jako zavrčení.

Pár vteřin mlčel. Připadalo jí to jako věčnost. „Stýskalo se mi,“ zamumlal.

Emma se po něm nevěřícně ohlédla. Dokonale ji vyrušil z koncentrace. „Felixi, trapnější výmluvu jsem snad ještě neslyšela,“ ucedila. „Zkus to znovu. A tentokrát pravdu.“

Potichu zavrčel, jako by se jí snažil vynadat, ale zároveň nechtěl upoutat pozornost těch dole. „Někdo se po tobě sháněl. Přišel jsem tě varovat,“ zamručel nakonec nepříliš ochotně.

Měla chuť do něčeho praštit. Nejlépe do něj. Napadlo ji, že s tím musel počítat – poslové špatných zpráv přece nikdy nekončívají dobře. „Kdopak to asi byl,“ odfrkla si.

Upír skrytý ve stínu vykročil na světlo a zastoupil lidem cestu. Jedna z figur se zapotácela, ta druhá ji podepřela a zanadávala, když schytala přímý zásah žaludečních výměšků na boty a nohavice kalhot. Podle hlasu to byl mladý muž.

„To nepotěší,“ zamumlal Felix.

„To ne,“ přitakala. V tomto ohledu s ním musela souhlasit, i když něco takového většinou dělala jen velmi nerada. „Tak kdo se po mně sháněl?“

Krátce na ni pohlédl. „Zkus hádat, můžeš třikrát.“

„Demetri,“ zasmála se. Ano, ten ji nikdy nepřestal hledat. Od té doby, co utekla, se jí snažil dokázat, že pro něj a jeho talent neexistují hranice, které by nedokázal překročit. Na Emmino zrcadlení, jak to nazval Eleazar, byl ovšem i on krátký. V duchu si povzdechla. Kde byly ty časy, kdy odrážela Janiny útoky a dávala jí zakusit její vlastní medicínu?

On se ale nesmál. „Vzpomněli si na tebe vládci, bohužel,“ dodal, přičemž pozorně sledoval scénu pod sebou. „Dnes tu nejsem sám. Támhleti dva dělali paseku v několika větších městech. Neodklízeli mrtvoly a tak podobně.“

„A kdo je tu s tebou?“ zeptala se a hladově civěla na krmící se upíry. „Zatraceně, snědla bych i zvíře.“

Otřásl se. „Ztrať se, než sem přijdou ostatní. Známe pravidla, ale neručím za nikoho z nich. Sama dobře víš, že jsi nejednomu z gardistů pořádně ztrpčila všední dny. Mohli by si to chtít vyříkat třeba hned.“

„Mrzutosti,“ zamručela a stáhla se za okraj střechy. To, co se odehrávalo dole, byla pro její kroutící se žaludek příliš silná podívaná.

„Kam půjdeš?“

Pokrčila rameny. „Nejsem si jistá. Možná navštívím staré známé, kdo ví.“ Věnovala mu uštěpačný pohled. „Neřekla bych ti to, ani kdybych byla rozhodnutá.“

Zamračil se. „Nikdy bych tě neprozradil.“ Jeho hlas zněl uraženě.

Povzdechla si. „Kdo tvrdí, že by ses prořekl dobrovolně.“

„Aro neočekává, že bychom na tebe narazili. Něco plánuje… Nehlídá nás tolik jako dřív, pokud jsem si dobře všiml.“

Překvapeně povytáhla obočí. „Zvláštní,“ poznamenala zamyšleně.

Nyní pokrčil rameny on. „Do Volterry se donesly řeči o nějakém povstání v Anglii. Nevíš o tom něco?“ pátravě se na ni zadíval.

Oplácela mu navztekaný pohled. „V Londýně jsem nebyla už téměř tři staletí.“

Pousmál se. „Neušlo mi to.“

Odvrátila se od něj. Vzpomínky ji jednou za čas dostihly. V nejnevhodnějších situacích. „Pozdravuj doma,“ hlesla a chystala se seskočit ze střechy zpět do slepé uličky.

„Počkej,“ zastavil ji. „Zkus to na severu. Cullen prý někoho přeměnil. Mohli by ti pomoci.“

„Nejsem zatoulané štěně,“ sykla.

„Nic takového netvrdím. Ale kdyby ses k nim rozhodla zajít, můžeš si přestat hlídat záda. Tam většinou práci nemáme, a kdyby ano… no, pak bych ti mohl přát jedině štěstí, abys vyvázla se zdravou kůží.“

Protočila oči v sloup. „Kdy se z tebe stal řečník, prosím tě?“

Pousmál se. „Taky ses změnila.“

„Ano, optimismus, to je moje,“ přehrála posměšně a rádoby vítězně proťala pěstí vzduch.

Nic na to neřekl, jen jí pokynul na pozdrav a poté seskočil ze střechy do míst, odkud k ní vítr přivanul nenáviděný sladký pach. Bylo na čase zmizet.

Seskočila na zem a dovolila si zaposlouchat se na pár vteřin do zvuků noci. Možná by mohla něco sníst, než se vydá na cestu… Pokud tedy někoho najde. S povzdechem zavrtěla hlavou a vydala se napříč temnou nocí na východ.

Když se dostala do blízkosti nemocnice, napadlo ji, že tam by se možná něco k jídlu našlo. Hned si ale představila, kolik krevního odéru musí být jen ve vzduchu, a tu představu zavrhla. Nijak zvlášť netoužila po italské návštěvě, zvláště poté, co si právě vyslechla.

Běžela tedy dál, jako nespatřitelný stín proplouvala skrze ostrůvky mdlého světla, které na zem vrhaly rozmlácené lampy, a každou chvíli se rozhlížela. Pomalu se smiřovala s cestováním o hladu, když vtom zaslechla povědomý rytmus.

Klidný taneční dvojtakt jí připadal jako oáza v poušti. S nábožnou úctou se přiblížila ke stěně, zpoza níž tlukot vycházel, a okouzleně se zaposlouchala do pravidelného dunění. Byla si jistá, že ten člověk spí. Usnadnil jí to.

Našla pootevřené zamřížované okno a zhluboka nasála vůni krve. Člověk musel být zraněný, možná si jen někde odřel kůži. I to jí stačilo. Jen se rychle najíst a utéct – žádný problém.

Vyskočila do vzduchu a chytila se mříží, přičemž za pomoci zpětného gravitačního tahu dvě z nich zlomila a ohnula. Protáhla se skrze vzniklou škvíru a lehce drkla do okna. Bez potíží se otevřelo a panty ani nezavrzaly. V duchu si pogratulovala; bylo to snazší, než očekávala.

Právě když doskočila na podlahu spartánsky zařízeného pokoje – kovová postel s prohnilou matrací a malý kulatý stolek v rohu – srdeční rytmus se zrychlil. Strnula, ale zabránit člověku v probuzení nedokázala.

Na posteli, jestli se tomu tak vůbec dalo říkat, se do sedu vztyčila drobounká postava. Emma by hádala, že je to dítě, dospělé proporce však tvrdily pravý opak.

„Ahoj,“ řeklo to vyzáblé stvoření skuhravým tenkým hláskem.

„Nazdar,“ zamumlala. Neměla ve zvyku vybavovat se s jídlem.

Dívka, vlastně spíš mládě než skutečná fyzicky dospělá žena, se povážlivě naklonila dopředu, jako by se nemohla udržet v přímé poloze. Emma se tehdy poprvé zamyslela, kam se to vlastně dostala. Ne že by se s názvem místa měnil fakt, že byla hladová, ale přeci jen…

„Ty jsi Emma,“ prohlásilo děvče s neochvějnou jistotou. „Zdálo se mi o tobě,“ dodalo omluvně a pokrčilo kostnatými ramínky.

Zamračila se. „Co je ti po tom?“ Dobře, nezněla příliš mile. Ale měla hlad. Tedy žízeň. Žízeň, žízeň, žízeň. To slovo jí neúnavně bušilo v hlavě, jako by se jí snažilo vyleptat obtisk písmen do lebky. Sykla. Co si s ní má počít? V prvé řadě ji vůbec neměla vidět.

Dívka pokračovala, jako by se nic nedělo. „Ten muž ti neřekl pravý důvod, proč sem přišli.“

„Felix?“ zamumlala nejistě.

„Musíš pro mě něco udělat,“ vytrhla ji dívka ze zamyšlení. „Mimochodem, jsem Mary. Mary Alice Brandonová, ale… Teď už vlastně jen Alice,“ povzdechla si smutně. Emma cítila náhlou potřebu ji utěšit. Připadalo ji, že žízeň ustoupila do pozadí.

„Copak?“ hlesla zmateně. Nechápala samu sebe.

Dívka Alice se usmála. „Věděla jsem, že to překonáš. Teď tu ale musíš zůstat, dokud oni neodejdou. Za chvíli budou procházet kolem. Snaží se mě najít. Někdo je přivedl na stopu. Richard říkal, že mě ochrání, ale už pár dnů se tu neukázal,“ šeptala spěšně.

Emma zamrkala a pomyslela si, že tohle jí nikdo neuvěří. „Kdo je Richard?“ zeptala se.

Alice se objala pažemi, jako by jí byla zima. Roztřásla se. „Hlídá si mě, dobře mě hlídá,“ mumlala, zjevně ztracená v nějaké jiné realitě. Nezdálo se, že by vnímala svou společnici.

Náhle však zalapala po dechu. „Pojď sem, už jdou!“ naléhala panicky. Cvakaly jí zuby.

Chtěla udělat krok k posteli, ale na poslední chvíli se zarazila. „Ublížím ti. Já… já mám… jsem… Voníš příliš lákavě,“ dostala ze sebe s obtížemi.

Alice zamrkala a obličej se jí vyhladil. Vypadala dospěle. „Nemůžeš mi ublížit. Richard si mě pojistil. Cítíš to? Nadechni se, no tak,“ pobídla ji.

Udělala, co po ní ta malá chtěla, a skutečně – ve vzduchu se vznášel těžký upíří pach, ze kterého jí reflexivně těžkly končetiny. Znala ten trik, jak si označit oběť. Když se jed vsákl do nezraněné kůže, zanechal po sobě nesmazatelnou pachovou stopu. Žádný cizí upír, když takovou značku vycítil, na oběť nezaútočil. Musela by se tedy hodně přemlouvat, aby se donutila ji kousnout.

„Proč si tě nechával naživu?“ podivila se.

Alice se usmála. „Má mě rád, chce mě odsud dostat a potom přeměnit.“

Emma nechápavě zavrtěla hlavou, ale udělala, co se po ní chtělo. Posadila se na zem vedle lůžka a zamyšleně si dívku prohlížela. Navzdory vyhládlému vzezření – ironicky si uvědomila, že v tomhle nejsou tolik rozdílné – působila energicky, přestože momentálně také poněkud zvadle, bez života.

„Jak víš, kdo jsem?“ položila otázku, která ji zajímala nejvíc, a automaticky změkčila hlas.

Alice se ztěžka opřela o stěnu a mělce se nadechla. Emmu napadlo, zda není nemocná. „Mívám sny. Proto mě má bývalá rodina umístila sem. Mimochodem, tohle je Sebastianův ústav pro duševně choré a malomocné,“ objasnila. „A v těch snech… vidím, co se stane. Budoucnost.“ Podívala se na Emmu, zda rozumí.

Přikývla. O podobných latentních talentech už slyšela.

„Richard tomu říká ‚dar‘. Prý je nejsilnější, jaký kdy našel. On dokáže na velkou vzdálenost vycítit jedince mého i tvého druhu, jako jsem já.“ Z té formulace Emmu zamrazilo. Druh. „Prý jsem ho volala, slyšel mě přes několik kontinentů. Nechal se vést a našel mě. Snažil se to utajit, ale někdo nás objevil. Brzy tu budou, viděla jsem je.“ Znovu ta nezpochybnitelná jistota, ze které neměla dobrý pocit. „Mohu vidět cokoli, co si přeji. Kohokoli. A viděla jsem i tebe. Znáš Carlislea Cullena.“

„Ano,“ přitakala tiše.

„Já vím. Vytvořil si rodinu, zachránil dva umírající lidi. Jeho první svěřenec, Edward Masen, má napsaný špatný osud, dá se říci,“ pousmála se. „Život mu protnou dvě dívky. Má možnost změnit, co se stane, ale ještě o tom neví. Někdo ho musí navést na správnou cestu.“

„A ten někdo mám být já.“

Alice přikývla a usmála se. „Přesně tak. Viděla jsem, že to dokážeš, ale musíš to provést tak, aby o tom nikdo nevěděl.“ Náhle se prudce předklonila a chytila Emmu za ruce. „Já budu součástí jejich rodiny také, ale měla jsem zlou předtuchu. V tomto ohledu ti nebudu schopná pomoci, i když netuším proč. Celé to záleží na tobě.“

I Emma se naklonila blíž k ní. „Co mám udělat, Alice?“

Dívka ztišila hlas do šepotu. „Musíš zajistit, aby Edward Masen nikdy nepotkal Theresu. Ona je… zvláštní. Není ani člověk, ale ani upír. Přesto žije navěky. Nechápu ji, nikdy jsem nic takového neviděla. Je schopná počít dítě. A dítě ji zabije, viděla jsem to. Rozpoutá se tím celý kolotoč událostí, k nimž nesmí dojít. Rovnováha světa by zmizela. Nic, co známe nyní, by už neexistovalo. Musíš tomu zabránit.“

Pomyslela si, že to je těžký úděl, zachránit celý svět.

„Ta druhá dívka, Bella, je člověk. I ona se stane jednou z nás, přestože se teprve narodí. Většina upírů o tom nemá potuchy, ale váš druh je schopný počít dítě s lidskou ženou.“

„To je nemožné,“ odmítla její tvrzení. Přestávala si ovšem být jistá, co přesně je nemožné.

„Věř mi, říkám pravdu. Na té dívce všechno závisí. Bez ní tuhle bitvu vyhrát nemůžeme,“ přesvědčovala ji Alice.

Emma zamrkala. „Asi se přestávám divit.“

Alice se uchichtla. „Budu ti vyprávět oba příběhy, jestli chceš.“ Odmlčela se a zavřela oči; vypadala, jako by usnula, ale podle zrychleného tepu byla spíše rozrušená. „Už jsou blízko. Teď budeme potichu, ano? Ty jen… nějak… no, soustřeď se na to tvé zrcadlení, nebo jak tomu vlastně říkáš,“ požádala ji napjatým hlasem.

Čekaly dlouho, než se ozval první náznak jejich přítomnosti.

Když ucítila tu vůni, do plic ji zasáhl jakýsi šíp. Bezhlesně sklopila oči a podívala se na svou hruď, která… vypadala normálně. Nikde nic. Ale ona ten hrot pořád cítila. Byl zaklesnutý hluboko uvnitř mezi žebry a protínal její plíce skrz naskrz. A potom jí to došlo. Takhle chutnala zrada. Měla dojem, že cítí, jak jí vzniklou škvírou proudí ven z těla krev. On ji zradil. Felix, kterého dávno považovala za spojence a možná i za přítele, jí lhal.

Tiše vydechla a zaposlouchala se. Slyšela kroky, blížily se pomalu, ale jistě. Za okamžik tu budou… a objeví je… a ony zemřou…

Nadechla se a veškeré soustředění upnula k obrannému zrcadlu. A najednou to bylo úplně snadné. Vzduch před oknem se zachvěl a celá plocha zdi získala stříbrný odstín, jako když se od vodní hladiny odráží měsíční svit. Jako malý světelný bod po ní přejížděl Demetriho dar, ale Emmě bylo jasné, že nic najít nemůže. Dokázala to, uchránila je před ním! Skryla je obě před zraky nechtěných pozorovatelů a nikdo je nemohl najít.

Dveře se otevřely a do místnosti vplul stín.

„Richarde, ne!“ stačila ještě zareagovat Alice, ale na nic dalšího nebyl čas. Muž si všiml, že jeho člověk není v místnosti sám, a varovně zavrčel.

Emma se nehýbala. Navzdory nebezpečí, které jí propínalo páteř do oblouku a nutilo zatínat prsty do pěstí, nezměnila polohu a beze zbytku se soustředila na zrcadlo. Věděla, že jediný špatný pohyb by znamenal okamžitou smrt.

„Prosím,“ zašeptala Alice. „To je Emma, vyprávěla jsem ti o ní. No tak!“

Upír na ni pohlédl s nezměněným výrazem. Žádal vysvětlení.

Alice se posunula blíže k jeho zmrzlému tělu a s vypjetím sil mu položila ruku na předloktí. „Emma, pamatuješ? Pomůže nám. Říkala jsem ti to,“ zamračila se na něj.

Jeho křečovitý postoj trochu zvolnil. „Tak Emma?“ pohlédl na návštěvnici, která se za celou dobu nepohnula. „Jaké překvapení.“

„Jsou tady,“ vysvětlila Alice šeptem a zatahala ho za rukáv. Klesl na kolena vedle jejího lůžka a opatrně, jako by se mohla rozbít, ji políbil do vlasů.

Emma se zavrtěla a upřela na příchozího vytřeštěný pohled. Naprosto mimo tok myšlenek ji napadlo, že musí být v nebi. Ten muž vypadal jako anděl z jejích představ. Docela jasně cítila, jak jí poklesla brada. „Těší mě,“ hlesla a nechápavě zamrkala.

Muž se usmál. „Nápodobně. Takže vy jste ta slečna, která má spasit svět.“ Neptal se; konstatoval, co mu bylo řečeno.

Polkla náhlý příval jedu a zhluboka se nadechla. Co se to s ní dělo? „Tu slečnu si, myslím, můžete odpustit,“ poznamenala uštěpačně a pečlivě kontrolovala svůj hlas, aby se nevychýlil z obvyklé hrubé roviny. Dával jí zabrat a ani se do toho nemusel nutit.

„Odešli,“ protnul ticho po několika minutách Alicin slabý hlas. Znělo v něm vyčerpání prožitých let plných utrpení a zkázy. Emmě se sevřelo hrdlo.

Richard na ni se zájmem pohlédl. „Takže je to pravda,“ zašeptal, zatímco kolébal Alici.

Promnula si zátylek a vydechla. Stále tomu nemohla uvěřit. Dokázala to! Zachránila je…

„Teď už mi můžeš vyprávět ty příběhy?“ zeptala se o něco později Alice.

Dívka přitakala a nechala se opřít o stěnu. Richard ji držel a dával pozor, aby se neuhodila. „Dobrá tedy. Theresa se skrývá poblíž Manau. V Jižní Americe,“ dodala při Emmině nechápavém pohledu. „Pokud ji nesvedeš na jinou cestu a ona se setká s Edwardem, dostane se ke Carlisleově rodině. Zemře při porodu a Edward to neunese. Odjede do Volterry a tam se nechá zabít.“ Emma při zmínce o italském městě zaťala zuby. Richard naslouchal spolu s ní, ale zdálo se, že už tenhle příběh slyšel někdy dříve.

„Snažili bychom se ho zachránit za každou cenu,“ pokračovala Alice. „Ale to… to dítě. Volturiovi by ho chtěli zničit. Nebo alespoň získat pro sebe.“ Povzdechla si. „Musela by padnout spousta rozhodnutí, abych viděla úplně jasně. Jedno je ovšem jasné – tahle budoucnost by znamenala zkázu pro všechny.“

„A ta druhá?“ zeptala se po chvíli.

Alice se nepatrně pousmála. „Ta je v pořádku.“ Odmlčela se. „Pokud Edward potká Bellu – musí ji potkat – jednou svrhneme Volturiovy. Jednou vyhrajeme.“

Emma mlčela. Ta představa byla lákavá.

„Jak jsem ale říkala – padne ještě spousta rozhodnutí, která to všechno mohou ovlivnit. Ty musíš udělat to nejdůležitější ze všech.“

Upírka přikývla a pokrčila nohy. Seděla na zemi a zády se opírala o postel. Staletími vybroušené instinkty jí napovídaly, že by si měla dávat pozor, ale nebylo proč. Necítila se v nebezpečí. „Stejně je to zvláštní…“

Černovláska se usmála. „Ano, to je.“ Náhle se její výraz změnil. Převládal v něm šok. „Jdou zpátky, něco… něco se změnilo, já nevím… nevidím…“

Následující události se odehrávaly v tak rychlém sledu, že Emma měla co dělat, aby je stačila zaznamenat.

Richard strnul. „James,“ zašeptal. „Je tady!“

Emma zavětřila a ucítila pach jednoho z těch upírů, které předtím sledovala ze střechy spolu s Felixem. „Oni je nechali jít?“ vyhrkla nechápavě.

Muž se k ní obrátil čelem. „James je stopař. Zkus hádat, proč asi,“ ucedil trpce, zatímco bral svou lidskou družku do náruče. Zřejmě měl v plánu ji odtamtud odnést.

Zavrtěla hlavou a rozhlédla se po pokoji. Nebyl tam žádný únikový východ, jen okno a dveře. Richard kývl ke vstupu do místnosti a jako stín vyletěl ven z pokoje. Následovala ho.

Seběhl schody, které se nacházely hned za dveřmi, a rychle procházel skrze ztemnělé chodby až k jakýmsi železným vratům. Podle všeho vedly do podzemní stoky. Kývl k nim. „Tudy se dostanete na okraj města. Poté můžete odejít, kam budete chtít.“

Pohlédla mu zpříma do očí. „Děkuji,“ vyslovila potichu.

Poznal, jakou to slovo má váhu, a přikývl. Poté jí otevřel dveře a nechal ji sestoupit do podzemí. Ještě než zmizela, zaslechla za sebou slova té dívky, která pro ni tolik znamenala. „Změň osud, Emmo. Zachraň je. Zachraň naši rodinu…“

Epilog - Když se stmívá

Omnia vincit amor. (Láska zvítězí nade vším.)

Vzala do ruky sádrové jablko a začala si s ním pohazovat. Nahoru, dolů. Nahoru, dolů. Sledoval ji ostřížím zrakem a čekal, kdy po něm něco hodí. V jejím případě se nebezpečnou zbraní stávalo úplně všechno.

„Nemusíš se tvářit, jako by ti uletěly včely,“ ozvala se znenadání ležérním tónem, až téměř nadskočil. Snažil se srovnat svůj výraz, ale nedařilo se mu to. Byl nervózní.

„Jakeu,“ zaskučela Nessie, vstala a pomalu k němu vykročila. Probodávala ho mrzutým pohledem a očividně byla naštvaná.

Nešťastně pokrčil rameny a povzdechl si. „Alice to přehání,“ postěžoval si.

Jeho žena se posadila na pohovku vedle něj. „Tak jim to nech. My jsme také měli svatbu podle vlastních představ a moji ani tvoji rodiče nám do toho nemluvili,“ podotkla.

„Tvoji rodiče ne, ale zbytek příbuzenstva, to už je jiná písnička,“ brblal si pro sebe, ale ne dost potichu, aby jeho lamentace neslyšela.

Zamračila se na něj. „Jsi horší než táta,“ zamračila se na něj a založila si ruce v bok.

On ty své rozhodil do stran. „Copak za to můžu?“

„Tak budeš mít za snachu upírku, no a co,“ prskla. „Já jsem zčásti taky, takže jestli s tím máš problém…“ Větu nechala výhružně nedokončenou a on se konečně stáhl.

Políbil ji na překvapená ústa. „Nějak už se s tím budu muset popasovat.“

Usmála se. „Emma je milá, vždyť ji znáš.“

„Pijavice jako pijavice,“ zavrčel, ale pod jejím zpytavým pohledem vychladl. „Já vím, já vím. Rodina,“ povzdechl si.

Nessie vstala a přešla k oknu. „Myslím, že Rick si vybral dobře. Vždyť se do ní otiskl, tak co víc bys chtěl?“

Jacob se postavil za ni a stejně jako ona vyhlédl ven. „Uvidíme.“

„Další manželé Blackovi,“ usmála se, když si všimla gratulačního transparentu, který kdosi – pravděpodobně někdo jménem Alice – zavěsil mezi dva stromy na okraji lesa.

„Kdybych věděl, jak to jednou dopadne…“ povzdechl si znovu a objal ji kolem pasu.

Pootočila se k němu čelem. „Tak by sis mě nevzal?“

Poznal, že se pohybuje na tenkém ledu, a vykouzlil více méně přesvědčivý úsměv. „Ale vzal, samozřejmě že vzal,“ chlácholil ji. „Tebe bych si vzal vždycky.“

„I teď?“ škádlila ho.

„Ne, teď ne,“ zavrtěl hlavou a zatvářil se naoko vážně.

Plácla ho po ruce a zasmála se.

„Stmívá se,“ zašeptala po chvíli. „Nejkrásnější část dne…“