Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zavřeno, zapečetěno a zapomenuto - 5. Emma

25.09.2011 (17:00) • Kalea • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2388×

5. Emma

Smrt je cena za nesmrtelnost.

Pospíchala. Nebylo času nazbyt.

Hladověla dlouhé týdny, než se odvážila vyjít z úkrytu. Gardisté pečlivě prohledali každý kout severního Londýna ve snaze objevit co nejvíc zrádců.

Nikdo nepřežil.

Byla poslední z těch, kdo se dokázali odplížit do bezpečné vzdálenosti, než vypuklo to šílenství. V duchu proklínala každého z nich – všichni na tom měli svůj podíl. Každý buřič přišel o hlavu.

Posílala Franka do horoucích pekel – kdyby nezosnoval vzpouru, mohli si dál v poklidu živořit na úkor Londýňanů. Volturiovi by si jich nevšímali, nechali by je na pokoji. Ale ne, on prostě musel budit pozornost!

„Idiot,“ ucedila si pro sebe a začichala. Přes zápach pálených těl nedokázala rozeznat, kde se nacházejí lidé. Měla hlad, potřebovala krev. Jen najít nějaký hostinec nebo jiné lidské sídlo a vše bude v pořádku, namlouvala si.

Skrz hustou bílou mlhu, kterou tvořil převážně smog a kouř morových ohňů, zahlédla pohyb. Hladově zavětřila a vzápětí k ní nakyslý vánek donesl lidský odér. Lahodnou vůni krve sice přebíjel pach dlouho nemytého těla, ale přesto tam byla. Leč silně poznamenána nemocí, krev ovládla její mysl. Vyrazila vpřed a jako šipka se prosmekla špinavou uličkou a až na její konec. A tam, v zahnívajících odpadcích a červi prolezlém bahnu, se povaloval…

„Emmo!“ Trhla sebou a prudce se obrátila nazad. Svaly měla v jednom ohni – na moment si vzpomněla na vlastní přeměnu před lety – a v celém těle jí jako adrenalin pulzoval jed. Poznala ten hlas. Toužila se jeho majiteli pomstít za to, co se stalo. Vždyť to on byl důvodem, proč sem přitáhla italská garda! Představovala si, jak mu boří zuby do hrdla, přesně jako to viděla u šelem v divočině, kde pár dnů po přeměně žila. Zuřivě zavrčela. Ten zvuk jí rozvibroval hrdlo, rezonujíc mezi vysokými zdmi zašlé uličky. Do tovární čtvrti nikdo pozdě v noci nechodil, nemusela se tedy bát, že ji uvidí.

„Emmo, pojď, musíme jít!“ šeptal a rozhlížel se při tom na všechny strany, jako by se bál, že se odněkud vynoří další upíři. Skrývání skýtalo jediný možný způsob, jak se zachránit.

Svaly na nohou sežehl nový plamen, jak se připravovala k boji. „Táhni k čertu, Franku. Všechno jsi zkazil! Nemuseli nás najít.“

Ze tmy nad jejich hlavami se ozvalo odkašlání. „Ale, ale, copak to tu máme?“ zašelestil tmou tichý hlas. Byl mužský a neuvěřitelně podmanivý. Prudce vzhlédla a setkala se s mužovým zkoumavým pohledem. Karmínové duhovky se zvolna zabarvovaly inkoustovou černí, jak se upír připravoval na souboj.

Frank cosi zuřivě zavrčel a odplivl si do bahnité kaluže. Voda zasyčela. Instinktivně se postavil po Emmině boku a pokusil se ji zatlačit hlouběji do uličky. Za jiných okolností by pronesla něco o pitomých gentlemanech, ale nyní jí to ani nepřišlo na mysl. Veškerou pozornost soustředila na starého upíra před sebou. Měla dojem, že už ho někde viděla. A podle výrazu jeho tváře soudila, že on myslí na totéž.

„Tebe znám,“ podotkl a zkoumavě přelétl její tělo očima. Hodnotil ji. Zkřivila tvář nad jeho nezdvořilostí. Pohledem se znovu zastavil u jejích očí. Přestože se tvářil lhostejně, věděla, že po nich může každým okamžikem vystartovat. Ten, kdo měl v rukávu jakýkoli trumf, kupříkladu moment překvapení nebo přesilu, měl vítězství v kapse. U rudookých se nehrálo fér a ona to moc dobře věděla. Učila se rychle.

Frank podruhé zavrčel. Obvykle býval tichým společníkem, ale nikdo, dokonce ani upír z královského vojska, se nemohl divit, když si chránil svůj majetek. Už dávno považovala za marné mu vysvětlovat, že ona mu rozhodně nepatří. Pokaždé ji ignoroval. Nezáleželo na tom, co mu říká – jen nesměla být na ráně, když byl vzteklý. Trhání končetin bylo v jejich skupině na denním pořádku, a to i mezi partnery. Přestože si ho nevážila, chránil ji. Na to nikdy nezapomínala.

Bylo to rychlé. Ten starý se vrhl vpřed, aniž by se předem jakkoli prozradil. Jediné, co slyšela, byl svist vzduchu, když se jeho ruka prohnala nocí a dlaň ji jako útočící had zasáhla do hrudi. Ten pohyb v sobě měl razanci cvičeného vojáka, získanou staletími zkušeností, přesto však neztrácel na ladnosti. Svaly, dosud napnuté v pohotovosti, ji zradily a ona vylétla do vzduchu.

Člověk, kvůli němuž sem přišla a který se původně měl stát její potravou, se náhle probudil. Nemohl vidět letící tělo – ten pohyb byl příliš rychlý. Náraz, který otřásl stěnami továrny, stejně jako kusy pálených cihel dopadajících na zem jako krupobití, ovšem slyšel. Přestože jí připadalo, že ji znovu sžíná oheň přeměny, a bolestí sotva dokázala držet jazyk za zuby, nemohla neslyšet tlukot splašeného lidského srdce a tiché kňučení, jak si začínal uvědomovat, co se děje. To vábení bylo příliš silné.

Slyšela Frankův vzteklý řev, který se zanedlouho změnil v kvílivý jekot umírajícího, ale nevěnovala tomu pozornost. Její myšlenky se synchronizovaně srocovaly kolem jediného bodu – hladu po krvi. Mimoděk si uvědomila, že slyší praskat oheň. Druhý nejsilnější instinkt, pud sebezáchovy, byl však pro tento okamžik odsunut na vedlejší kolej. Neprobraly ji ani kroky. Přisátá k tepně s horkou krví protékající hrdlem nevnímala nic z okolního světa.

„Skoncujeme to hned, nebo mám počkat?“ Ten smyslný hlas najednou působil jinak. Jak chuť tekutiny slábla, čím dál víc si uvědomovala pocit ohrožení. Hluboce zavrčela a skočila do rohu, bezvládné tělo před sebou držíc jako štít.

Upír se usmál, oči nyní černé jako nejtemnější půlnoc. Ta vůně ho vábila stejně jako ji.

Bezostyšně na něj zírala a vědomí, že ji může každým okamžikem zabít, jí spoutalo nohy a ruce. To, co si čím dál víc uvědomovala, byl hladový úsměv, kterým ji sledoval. Měla se snad stát jeho další kořistí?

V zapadlém koutku mysli, který si ještě vzpomínal na její lidská léta, ji napadlo, že kdyby byl člověk, přecházel by napříč uličkou sem a tam. „Jsi zajímavá. Proč jen jsem tě nenašel už dřív?“ Pochopila, že nečeká odpověď.

Sklonil se k ní a ona znovu zavrčela. Byla to výzva k souboji, ale oba dva věděli, že vyhrát nemůže. Neporazil ho ani Frank, který učil bojovat ji. Proti tomuhle válečníkovi neměla nejmenší šanci.

Upír vypadal, že přemýšlí. „Měl bych tě zničit, ovšem… Mohla by ses ještě hodit,“ zašeptal znovu tím hlasem, který jí svíral útroby jako ocelová pěst. Neznala mnoho mužů, a ani upírů, kteří by vyzařovali takové charisma.

„Půjdeš se mnou?“ Navzdory brilantnímu myšlení jí nějakou dobu trvalo, než pochopila, že tentokrát odpovědět má. Nemohla zvažovat své možnosti příliš – zbývalo jí snad něco jiného než odchod s ním? Pokud tedy nechtěla zemřít… Což nechtěla.

Obezřetně přikývla a čekala až odstoupí, aby mohla také vstát.

Zamyšleně se podíval na mrtvého bezdomovce. „Tohle raději uklidíme,“ poznamenal.

Sledovala, jak bere jednou rukou tělo, přičemž druhou boří do dláždění, aby mohl silně zavánějící mrtvolu vecpat do podzemní stoky, a neušlo jí, že se pohybuje ještě elegantněji než při boji. Doslova ji to ohromilo a měla co dělat, aby si dokázala zachovat přiměřeně neutrální výraz.

„Tak jdeme?“ otázal se povýšeně. Měla pocit, že ani nemluví s ní, protože zíral skrze oblaka mlhy kamsi do protější uličky, a to ji rozčilovalo.

„Jak se jmenuješ?“ zeptala se drze, odhodlaná neudělat ani krok, dokud jí neodpoví. Zatím tu kladl dotazy jedině on a na to nebyla zvyklá.

Ohlédl se po ní s výrazem, který by věnoval nanejvýš bahnu na podrážkách svých bot, a beze slova skočil do zapáchající kanalizace. Nakrčila nos – přesně tomuhle se pokaždé snažila vyhýbat, když lovila – a nakonec ho přeci jen následovala. Bůhví, co by se s ní stalo, kdyby ji tu objevil některý z jeho přátel.

Kráčel daleko před ní, a než ho dostihla, málem jí zmizel v dalekosahajících chodbách. Zkažená voda na dně stoky jí omývala kotníky a smrduté výpary, které z ní vyvěraly, zahlcovaly vzduch. Veškeré stopy se v nich ztrácely. Neměla by šanci ho najít.

Stejně jako by on neměl šanci najít ji.

Než však stačila byť jen pomyslet na útěk, hrubě ji popadl za paži a strhl před sebe, jako by odhalil její budoucí úmysly, o nichž dosud sama nevěděla. Rozladilo ji to, že se jí dotýká, navíc tak hrubě. Již mnohokrát skončila vinou pomstychtivých žárlivých upírek s utrženými končetinami, a proto pro ni takové zacházení nebylo právě nejpříjemnější.

„Mlč,“ sykl upír a ani se nemusel opakovat. Sama zaslechla šramot a pleskání vody kdesi za ohybem cesty a v mžiku strnula jako mramorová socha. Vypadalo to, že ten bezejmenný upír si z ní dělá živý štít. Pokusila se mu vykroutit, ale on ji nepouštěl.

Hluk přicházel z chodby po pravé straně. Až teprve tehdy si uvědomila, že se nacházejí na jakési podzemní křižovatce. Došlo jí, že když oni dva jdou od západu, ti druzí, kteří se očividně snaží skrýt, musejí přicházet z hnízda.

Hnízdo byla obrovská podzemní jeskyně, kde je Frank s Augustinem drželi pohromadě. Takříkajíc jejich základní tábor. Jistěže slyšela o novorozeneckých armádách z Nového světa, ale tohle bylo jiné. Oni byli skupina, jednotný organismus – přestože se mnozí z nich vzájemně nenáviděli.

Pochopila, že lepší šanci na útěk už jí osud neposkytne. Chtěla zavolat nebo vykřiknout, ale upír byl znovu o krok napřed. Když mu zblízka vrčela do tváře, chytil ji za vlasy a hrubě políbil. Vlastně ne, za polibek se to nedalo považovat ani ve snách – jen jí zacpal pusu. I tak to bylo víc, než byla ochotná snést. Vymanila se mu a kdyby ji nepustil, vzala by s sebou jistojistě i jeho ruku.

Vztekle si otírala ústa a bradu, po které jí stékala stružka jedu, a syčela jako rozzuřená krajta. „Udělej to ještě jednou a přijdeš o jazyk.“

Navzdory vážnosti situace a výhrůžkám se nepokrytě smál její reakci. Ačkoli věděla, že může skončit bez ruky, v horším případě i bez hlavy, měla chuť mu ublížit. Stálo ji značnou dávku sebeovládání, aby se po něm nevrhla. Kdykoliv se jí někdo posmíval, vyřídila si to s ním na místě. Fyzickou indispozici, svou výšku, v takových případech nahrazovala rychlostí, ale něco jí říkalo, že tady by jí to nebylo platné.

Na druhou stranu ovšem nedokázala potlačit znechucení. Jediný, kdo se jí kdy dotýkal, byl Frank – tomu to dovolila. Bez varování zabil každého, kdo se k ní přiblížil více, než se mu zdálo vhodné. Nemuselo se jí líbit, že si ji veřejně nárokuje, ale svým způsobem ji chránil.

Jenomže Frank už nebyl. Zvláštním způsobem ji to rozesmutnilo. To on ji našel, když se bezprizorně potloukala po jižním Edinburghu a nevěděla o tomhle novém životě vůbec nic. Byl to její zachránce, spasitel a chlebodárce. Staral se o ni, měla v něm jistotu, která zemřela spolu s ním.

„Kočička vystrkuje drápky?“ Uměla by mu srovnat úsměv; ta představa byla víc než lákavá.

„A kouše, tak si dávej pozor,“ sykla a znovu si odplivla.

Nebral její hrozby vážně a raději se zaměřil na známky přítomnosti jiných nesmrtelných. „Byl někdo z vaší skupiny talentovaný?“

Zírala na něj, jako by mluvil arabsky. Jediné, co pochopila, byl minulý čas, který použil. Zlost se jí vrátila v plné míře a beze zbytku pohltila předchozí smutek jako palivo. „To bych ti neřekla, ani kdybych to věděla,“ odsekla a poodstoupila na dva kroky od něj. Nechtěla být v ráně, kdyby se mu její odpověď nelíbila.

Zdálo se, že s ní rychle ztrácí trpělivost. „Nezapomínej, že tě ještě pořád můžu zlikvidovat.“

Posměšně si odfrkla a nakopla balvan ohlazený časem a vodou, který ležel na zemi u jejích nohou. Rozpadl se na šest větších kusů a kruhovitou chodbou se rozlétla spousta drobných úlomků. „Na to jsi moc velký zbabělec.“ Neměla by provokovat, věděla to. Potřeba upustit hladinu vzteku na minimum však byla přednější.

Vzápětí ji držel pod krkem. „Zopakuj to,“ vrčel, že mu téměř nebylo rozumět.

„Srabe,“ vyslovila pomalu a dala si pečlivě záležet na každé slabice.

Chvíli zatínal ruce do pěstí, což ji docela bolelo, ale ani necekla. Nakonec ji ovšem pustil a udělal dva kroky vzad. Funěl jako býk v aréně a ona čekala, kdy zařve. Místo toho nečekaně praštil čelem do zdi.

„Je ti lépe?“ zeptala se ho potměšile, když si ometal prach a štěrk z tmavého pláště. V duchu jásala – zdálo se, že objevila způsob, jak ho vytočit, a to ji těšilo. Moc ji to těšilo.

Nic neodpověděl, jen poodstoupil ještě dál.

Nedokázala přestat, když jednou začala. Bavilo ji to. „Ty se máš asi hodně rád, co?“

„Tak dost!“ zařval a jí sklaplo. Už podruhé během hodiny působil hrozivě. „Jdeme,“ zavelel poté se značným despektem a ona ho jako krotká ovečka následovala.

Ta poslušnost jí ovšem nemohla vydržet dlouho. Znala se. „A jak se jmenuješ?“

Zastavil vpůli kroku. Jen díky upířím reflexům do něj nevrazila. Vnitřní hlásek ji nabádal, ať vezme nohy na ramena a zmizí co nejdál od něj, jinak skončí v ohni. Pár okamžiků to vypadalo, že si rozmyslí svůj plán odvést ji s sebou. Nakonec se však jen zhluboka nadechl a záda se mu tím pohybem vyhrbila do oblouku. Výdech. Nádech. „Demetri,“ řekl nakonec a bez dalšího vysvětlování vyrazil dál.

„Soustřeď se!“ křičel na ni z druhého konce tréninkové síně. Říkala si, že ho musí hodně štvát, když ji na starost dostal právě on.

„Jsi naprosto neschopná! Jak se chceš někomu ubránit?“ řval dál – pokolikáté už za poslední den a půl? – a přitom se přibližoval. Ten velký se nenamáhal ji pustit, seděl jí na zádech a ona nemohla dýchat. Ne že by to snad potřebovala, ale vadilo jí to. Z jejich staré skupiny ji přepral jen málokdo, ale teprve nyní poznávala, jak slabá je bojovnice.

Trávila v tom přeslavném italském centru upířího světa teprve třetí den a už jí to tam lezlo krkem. Vadilo jí, jak se nad ni ten ubožák povyšoval. Prý že je nicka, to tak!

Pamatovala si na rozhovor, který vedl s tím černooděncem na trůně, jehož jméno si nějak nemohla zapamatovat. Spíše se jí tedy nechtělo, ale to nemusel nikdo vědět. Samozvaného pana krále zajímalo, proč mu jeho poskok přivedl úplně obyčejné dítě bez schopností. Dítě by byla schopna překousnout – cizinci, kteří ji neznali, ji tak občas nazývali –, ale tón, jakým to pronesl, už ne. Jen stěží se ovládla, aby nevrčela. Demetriho varovný pohled jí napověděl, že by to nebylo nejmoudřejší.

Neměla toho skrčka ráda a on neměl rád ji. Tím to haslo. Nicméně, našla se spousta upírů, kteří si chtěli smlsnout na nováčkovi. A on jí to tímhle způsobem dával sežrat.

Nemohla vystát, že se pokaždé díval, jak skončí na zemi a někdo jí sedí na zádech.

Odtlačila ze sebe tu horu svalů a nepříliš elegantně vstala. Vlasy vždycky nosila rozpuštěné a on jí přikázal, ať si je splete do copu. Do té doby ani netušila, co to slovo znamená. Byla na světě už tak dlouho, že pomalu neuměla mluvit žádným moderním jazykem. V tomto ohledu byla ovšem Volterra docela zásobená – zdejší hrad jako by se zastavil v čase.

Zapletené vlasy, mužské oblečení. Byla na něj zvyklá, ale místní dámy to očividně pohoršovalo. Pány ani omylem. V době přeměny už byla dospělá, ale doba se změnila. Dívky se vdávaly až po patnáctém roku – její lidská sestra, pokud si vzpomínala, měla v té době už dva syny.

Razila si cestu pomyslným davem a přehnaně u toho mávala rukama – snažila se parodovat Demetriho, ale sama musela uznat, že jí to nejde. Nejvíce ji rozčilovalo, že právě jemu vděčí za svůj život. Nejenže ji nezabil už v Londýně, ale dokonce ji chránil i zde. Tedy, chránil… Zastal se jí, když ji pán chtěl nechat zničit. Pověděl mu o tom, jak ji v londýnských uličkách nemohl vypátrat a že ani dary jiných upírů na ni zřejmě nefungovaly. Tehdy konečně pochopila, co mělo znamenat to, jak se jí v stoce zaštítil. Aro Volturi se rozhodl si ji nechat ve svém království, kdyby mu náhodou chtěla co nevidět padnout k nohám.

V předsálí se téměř srazila se dvěma zdejšími dámami. Obě měly dlouhé šaty na zem. Navíc se poněkud křečovitě ovívaly krajkovými vějířky a něco si špitaly, když procházela kolem. Zřejmě řešily, zda je chlapec, či dívka. Uznávala, že její ženské přednosti spíše nejsou, než-li jsou, to ovšem nic neměnilo na faktu, že ji jejich pomluvy urážely. Nebyla netykavka, ale také měla svou hrdost.

Nevšímat si jich bylo jediné vhodné řešení. Ony nebyly bojovnice a poslouchat Demetriho narážky, že se pere jako holka, to bylo vážně pod její úroveň.

Psal se rok 1642 a byl to jeden z nejhorších, jaké za svá léta zažila.

Tak co, líbilo se? Mám napsat pokračování? Stojí to za to?

Prosím, zanechte mi nějaký ten komentář. Vaše Kal

4. Za každou cenu • Shrnutí • 6. Volterra

Autor: Kalea (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zavřeno, zapečetěno a zapomenuto - 5. Emma: