Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zavřeno, zapečetěno a zapomenuto - 3. Navždy tvůj Alec

24.06.2010 (11:45) • Kalea • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1382×

3. Navždy tvůj Alec

Něžné oči pomněnkové,
dnes rudé jak krev jsou.
Proč mě, bože, vyzýváš,
nechť rty rubínové
smočím v krvi nepřátel
a andělskou tvář pohaním?

ALICE:

„Pak ani já nechci dál žít.“ Jeho slova se rozléhala ztichlou síní.

Nemohla jsem tomu uvěřit. Bylo jsem naprosto šokovaná, zraněná, zmatená a také – ačkoliv jsem si to nechtěla přiznat – jsem ztratila naději. Stále jsem nedokázala uvěřit tomu, co ten starý upír říkal, a zároveň jsem si to nedokázala pobrat. Jak…? Jak?!

Všechno se seběhlo tak rychle, že jsem ani nedokázala zaregistrovat, jak se to stalo. Najednou mě držely dva páry paží, abych nemohla utéct, a na Arův rozkaz mě vlekly někam pryč, ven ze sálu. Jaspera se také zmocnili, ale ten šel dobrovolně. Narozdíl ode mě. Křičela jsem, hodně jsem křičela. Ale nikdo mi nepřišel na pomoc. Tentokrát už ne. Protože bylo příliš pozdě.

***

Muselo uběhnout mnoho času. Počítala jsem to podle kapek vody, které pleskavě dopadaly na kamennou podlahu. Zvuk padající vody mě znervózňoval i uklidňoval zároveň. Připadalo mi, že jsem v jeskyni, kam se nikdo nedostane, nikdo mi neublíží. V té jeskyni jsem byla chráněná. A pokud by tam někdo měl být se mnou, pak by rozhodně musel působit jako ty kapky vody. Uklidnit mě. Dát mi pocit bezpečí. Jenže tady, ve sklepeních, která jsem viděla ve svém posledním snu, nebyl žádný Jasper. Nikdo mě nemohl ochránit.

Bylo mi jasné, že jednou přijdou. Velmi brzy. Přece by si nemohli nechat ujít to potěšení zdolávat můj život. A nechat mě zemřít v klidu, vyhladovět? To ne. Tak milosrdní nejsou. Rozhodně jsem je nehodlala podceňovat.

***

Uběhlo mnoho vody, než jsem zaslechla kroky. Znovu, opět přicházeli. Už jsem se ani nedokázala bránit. Nejprve na to šli jemně – pouze se mě snažili vyděsit. Když jsem svému vězniteli plivla do tváře, přestali se tvářit mile. Pak teprve začalo to pravé peklo.

Nevzdávala jsem se. Měla jsem nezlomné odhodlání, tvrdohlavost a zarputilost u mě nebyly výjimkou. Ale ani mí otrokáři nebyli žádní začátečníci. Po mnohá tisíciletí tyto katakomby sloužily k týrání zlomených duší. Já, byť výjimečná, byla nyní jen jednou z mnoha.

***

Začínalo mi to tu připadat neskutečné, jako by to byl jen další z mých snů. Ale sny přece nebolí. Alespoň to tak nikdy nebývalo. Nyní jsem si nemohla být jistá už vůbec ničím.

Každá vteřina zde pro mě byla utrpením. Ale vteřiny přecházely v minuty, minuty v hodiny, hodiny ve dny, dny v týdny, týdny v měsíce. Nekonečný koloběh života pokračoval a nepozastavoval se nad krutostí svých poddaných. Byla to jedna z věcí, které se nikdy nezmění.

Už jsem ani nedoufala. Dávno jsem přestala vzdorovat. Delirium mě pohltilo, nerozeznávala jsem snění od bdění. Kdybych se nepodrobila, dávno bych zešílela. Jakmile jsem jednou promluvila, návštěvy přestávaly být tak časté. Ale nikdy neustaly úplně. Každou setinu bídného živoření jsem přežívala ve strachu z nadcházejících minut. Kdy přijdou? Co budou chtít vědět? Co mi udělají?

Až jednou se věci změnily. To když jsem zaslechla lehké, téměř neslyšné kroky.

ALEC:

Mnoho utrpení a mnoho bolesti zažilo toto temné sídlo. Nikdo tomu nedokázal zabránit, a už vůbec ne já sám. Kdysi jsem sice míval sestru, ale byl jsem nucen odpřísáhnout Arovi věrnost, aby ji nezabili. Ona se vzbouřila, za což mohla získat jediné. Trest smrti.

Bylo to tak dávno, co jsem naposledy sestoupil níže než do Hlavního sálu. V těch dobách se objevila jedna rodina, která byla ochotná se vládcům postavit. Deset let je mučili, než se jim podařilo zlomit posledního z nich. A já tomu musel přihlížet. Protože jsem kdysi přísahal. Také jsem se jen snažil ochránit svou rodinu.

Proč jsem se tam jen vracel? Proč? Co mě táhlo do těch místností, v nichž se páchala taková zvěrstva? Sám jsem netušil. Snad nějaké volání… Volání zoufalství, které prahlo po skonu…

Neslyšně jsem se proplétal zákoutími Volterrského hradu a s každou ubíhající vteřinou se přibližoval ke zdroji onoho teskného zármutku beznaděje. Nutilo mě to jít stále rychleji a rychleji, čímž bych zřejmě upoutal pozornost nejednoho upíra na stovky metrů daleko. Sem ovšem nikdo nezavítal. Slýchával jsem sice o mučitelích, kteří pravidelně navštěvují jednu z kobek, ale nikdy jsem ty katy nespatřil na vlastní oči. Sám jsem býval jedním z nich, a proto jsem je příliš netoužil spatřit.

Zdroj nářku nebyl daleko. Nyní to byl téměř fyzický pocit, potřeba utěšit onoho hříšníka, jenž tak náhle zatoužil po smrti. Brzy už jsem dokonce slyšel tichý, dříve snad jiskrný, nyní jen slabý ženský hlas, který se modlil. Zabij mě, opakoval. Ušetři mě. Zbav mě života, říkal. Stejně dobře to však mohl být jen obyčejný přelud, které jsem zde slyšel už tolikrát. Nářek bezmocných? Jen málo upírů se nechá zlomit k prosbám o vysvobození. Raději by zemřeli se vztyčenou hlavou, pokud by na to měli dost síly.

„Zabij mě,“ uslyšel jsem znovu. Tentokrát jsem si byl jistý, že to nebyla hra ticha. Snad v tónu se cosi změnilo? Ne, jen nabral na síle… A také se k němu přidal nový zvuk, snad ještě tišší než hlas. Velmi nepravidelný, avšak snadno rozeznatelný tlukot lidského srdce.

Člověk? Co tu dělá člověk? Lidská žena? Čím se mohla provinit, že ji tak nelidsky mučili? Nedokázal jsem si to představit, možná jsem ani nechtěl…

„Vyslyš mě,“ zašeptal znovu hlas. Rozhodně patřil nějaké ženě, která nemohla být upírkou. V jejím tónu zaznívalo něco… ať už to bylo cokoli, rozhodně to nemohlo vycházet z chladného upířího srdce.

Už jsem byl blízko. Cítil jsem to. Ten tón, tichý, tesklivý, uším neslyšný tón, byl jako vábení sirén. Potřebovala utěšit. Ať už se provinila jakkoli, tohle si rozhodně nezasloužila.

O tom jsem se přesvědčil v okamžiku, kdy jsem s vrznutím odtlačil těžké železné dveře, které byly místy přirostlé ke skále. Koroze se na nich za ta staletí, před nimiž se nechávaly budovat, nesmazatelně podepsala perem času. Za nimi se skrýval jen zšeřelý prostor, kde bylo sotva dost světla na to, aby zde byl k něčemu i výtečný upíří zrak.

Rozhlédl jsem se, ale nikde nikdo nebyl. Cela byla dost malá a nízká, takže se nikde ve stínech ona žena skrývat nemohla. Že bych si spletl místnost? Ale ne, muselo to být odsud. Bylo to tak zřejmé…

A potom jsem ji spatřil. Ležela v úplně nejtemnějším rohu, stočená do klubíčka, z posledních sil si chráníc obnažená rozervaná záda. Zdála se být pouhou odhozenou panenkou, navěky ztracenou. I tak působil její téměř nepřítomný výraz v obličeji. Ačkoliv měla oči otevřené, nezdálo se, že by vnímala mou přítomnost.

A potom se znovu ozval ten hlas, který musel patřit jedině jí. „Co chcete? Už jsem vám všechno řekla.“ Pomalu artikulovala, skládala hlásky do slabik, jen aby plýtvala dechem na ty dvě zbytečné věty. Musel jsem se obdivovat její odvaze, ač nyní jistě musela být pramalá. Třásla se jako osika ve větru a vypadalo to, že se snaží více natisknout ke stěně, být neviditelná, aby jí už nikdo nemohl ublížit.

Znovu se projevila ta náhlá potřeba ji ochránit, uklidnit, teď silněji než předtím. „Neboj se, maličká. Nic ti neudělám.“

Trhla sebou při zvuku mého hlasu – zřejmě jsem byl jediný, kdo na ni zde promluvil a zatím jí neublížil. Zatím. Pocit strachu byl téměř hmatatelný.

„To říkali i ti ostatní.“ Zasmála se právě? Nebo to byl pouhý výsměch? Netušil jsem. Možná mnou pouze pohrdala, nestála o pomoc… Přesto jsem neodešel. Místo toho jsem udělal několik opatrných kroků k ní, abych si ji mohl lépe prohlédnout. Očividně jsem ji vyděsil, protože se začala víc mačkat na stěnu, jako by snad chtěla splynout s chladnými kameny. Nedivil jsem se jí. Zde čekala jen bolest.

„Neublížím ti,“ řekl jsem tichým přesvědčivým tónem, který vždy zapůsobil, ať už jsem jím uchvacoval kořist, či snad vábil bezmocné upíry vstříc rychlé smrti. Ona ale zareagovala přesně obráceně, než jsem chtěl. Dech se jí zrychlil, vydávala tiché kňučivé zvuky jako poraněné zvířátko v pasti. Teprve z této blízkosti jsem si všiml, že má na zápěstích okovy. Těžké železné kruhy, které ji musely tížit po mnoho týdnů. Přesto se snažila utéct, i když neměla nejmenší šanci.

Nechtěl jsem, aby si ublížila, tak jsem raději zastavil a posadil se na zem. Nezdála se o moc klidnější, ale aspoň se přestala snažit utéct. Chvíli jsem ji mlčky pozoroval a ona mi pohled oplácela. Její sytě modré oči postrádaly někdejší životní jiskru, stejně jako ochablé údy i zchřadlé tělo. Byla až nebezpečně vyhublá; vypadala, jako by ji mohl odfouknout i ten nejjemnější vánek. Bezděky jsem k ní natáhl ruku, abych ji ukonejšil, ale ona ucukla. Zklamaně jsem ji stáhl zpět k tělu, ale ona se najednou trochu odklonila ode zdi a zůstala viset na řetězech, které jí poutaly paže nad hlavou. Zmateně se na mě zadívala a zřejmě z posledních sil nakrčila čelo, jako by se za každou cenu snažila rozpomenout na něco hluboko zapadlého v její mysli. Poté se jí v očích i v útrpně stažené tváři rozhostil klidný výraz.

„Alec,“ řekla se sotva patrným uspokojením a pýchou. „Ty jsi Alec.“ A potom omdlela.

***

Když se znovu probrala, už nevypadala tak vyděšeně jako poprvé. Nejprve zdrženlivě, ale poté lačně hltala krev, kterou jsem jí tajně donesl z chladícího boxu. Odmítala se napít, dokud jsem ji nepřesvědčil, že ta krev byla darována dobrovolně. Potom už ji nic, dokonce ani moje blízkost, nemohlo zastavit v tom, aby se jako dravá šelma vrhla na zásoby, které jsem k ní propašoval. Musel jsem ji přidržovat, protože byla stále velmi zesláblá, ale po několika minutách se to začalo zlepšovat. Vypadala zdravěji, dokonce se jí ve snivých lazuritových očích usadil lehounký nádech červeně. Zřejmě tou krví. Už předtím mi došlo, že nebude obyčejný člověk. Někdo takový by tohle všechno nepřežil.

Nepromluvila, nepoděkovala mi, přestože její oči vyjadřovaly nevýslovnou vděčnost. Stále jsem nechápal, kde se v ní bere ta důvěra ke mně, ale neptal jsem se. Nechtěl jsem ji zbytečně rozrušovat. Rozhodl jsem se, že když bude chtít, řekne mi to sama. A tak jsem mlčel. Nemusel jsem čekat dlouho.

„Byl jsi u toho, když je mučili,“ řekla po nějaké době, která mohla stejně dobře obsáhnout vteřiny jako hodiny.

Při zvuku jejího hlasu jsem sebou trhl. Jemné intonace koncovek slov mi byly jaksi vzdáleně povědomé. Tak nějak na konci každého slova mírně zvedala hlas a větu vlastně ani nezakončila. Kde jsem to jen slyšel?

„Viděla jsem to. Emmett klečel na podlaze v tmavé kobce. Žebral, abys ji nechal být. Ale to jsi neudělal. Nechal jsi je mučit.“ V jejím hlase nebyla ani stopa výčitek. Jen smutek a smíření. Ale jak o něčem takovém mohla vědět?

Samozřejmě jsem si na ten den pamatoval. Bylo to naposledy, kdy jsem vstoupil sem dolů. Tedy, s výjimkou dneška.

„Nemohl jsem jinak,“ oznámil jsem tiše. V těch třech slovech nebyl ani náznak citu, ani ždibíček omluvy, kajícnosti, ničeho. Nedokázal jsem se omlouvat, ne při pohledu do jejích smířených očí.

Chvíli bylo ticho. „Já vím,“ přiznala nakonec a propalovala mě pohledem. Stále nebyla úplně v pořádku, ale aspoň už mohla sedět bez toho, aby se musela opírat o stěnu. Okovy jsem jí sundal už předtím, aby mohla pít krev. Nebál jsem se, že uteče. Neměla kam.

„Jak jsi to věděla?“ nemohl jsem se nezeptat.

Přes tvář jí letmo přeběhl jakýsi prazvláštní výraz, snad úsměv, či možná lítost, ale nedokázal jsem to přesně definovat. Uměla se skvěle ovládat. „Mám dar.“

Aha, tím by se mnoho věcí vysvětlovalo. Ne však vše.

„Vidím… minulost. Výjevy, přesně tak, jak se staly. Nedá se to ovládat.“ Její hlas zněl tlumeně a já stále nedokázal rozeznat, co se mi na něm zdá tak povědomého. „Odešel jsi. Zapřísahal ses sám v sobě, že už sem nikdy nevkročíš. Proč ses vrátil?“ položila mi otázku a já nevěděl, jak odpovědět. Mám jí říct pravdu?

O nic jiného nestála. Rozhodl jsem se oplatit jí stejnou mincí. „Slyšel jsem tě volat.“

Vypadala překvapeně. Takže o tom zřejmě ani nevěděla. Pokračoval jsem.

„Nejdřív mě něco táhlo sem dolů, už nějakou dobu. Ale dnes… Jako by ten plamínek, který tu takovou dobu svítil, začínal skomírat. Ale zároveň byl silnější než dřív. Nedokázal jsem odolat.“

Nevypadala šťastně, když odpovídala. „A za to tě zničí. Neměl jsi… neměla jsem tě zahlédnout. Potom bych tě nemohla prozradit.“

Potřebovala uklidnit, viděl jsem to v jejím ulekaném pohledu raněného ptáčete. „Nikdo se tě už nikdy nedotkne.“

Nezdála se být o moc klidnější, ale přesto se lehounce usmála. „Nebojím se smrti.“

„Já vím,“ povzdychl jsem si. Ještě dlouho jsme si povídali, a tak jsem se dozvěděl vše o jejím původu. Tak tedy Cullenovi. Jistě, konečně jsem si vzpomněl. Její hlas jsem už slyšel, avšak jen v mužském podání. Edward Cullen byl její otec.

Ale přece jen byla pořád z malé části člověk, a tak se jí po několika hodinách opět začala klížit víčka. Neusnula, dokud jsem jí neslíbil, že zůstanu. Bála se další noci o samotě.

Když se uvelebila na mém plášti a zavřela oči, náhle jsem si uvědomil, že ani neznám její jméno. „Ani jsem se tě nezeptal, jak se jmenuješ.“

V polospánku zívla a potom se její rty zvlnily do jemného úsměvu, který jí propůjčoval andělský výraz. „Alice. Alice Theresa Cullenová,“ zamumlala a v dalším okamžiku už nic nevnímala.

Během spánku sebou cukala, jako by ji bili – věděl jsem ale, že to jsou její sny. Abych ji nevzbudil, přesunul jsem se neslyšně ze svého místa u protější stěny až k ní a přeopatrně jí nadzvedl hlavu. Položil jsem si ji do klína a jemně ji pohladil po vlasech. Něco nesrozumitelného zabrumlala a přitulila se ke mně blíž. Bylo tak… zvláštní držet někoho živého v kamenných pažích. To se mi ještě nikdy nestalo. Pokaždé to byla jen kořist, a když to náhodou nebyla kořist, nebyl dotyčný živý. Matně se mi vybavila vzpomínka, jedna z těch dávno zasunutých v hlubokém podvědomí – byl jsem v ní já a Jane. Oba jsme byli lidmi. Leželi jsme v příkopu u silnice a já ji zrovna takhle choval v náruči. Utekli jsme z další vesnice, jenomže tenkrát nás vesničané pronásledovali mnohem dál než obvykle.

Z přemýšlení mě vytrhl drobný pohyb. Sklonil jsem hlavu a zcela netypicky a spontánně jí vtiskl polibek do vlasů. „Spi sladce, maličká,“ pošeptal jsem jí a ona se ze spánku usmála.

ALICE:

Uplynulo mnoho dní a Alec za mnou stále chodil. Nosil mi jídlo a krev, což byly vítané příděly navíc. Upírovi, který mi nosil mou denní dávku, jistě musel být divný jeho pach, který byl cítit po celém sklepení, ale zřejmě předpokládal, že je to jen součást mučení.

Přežila jsem spoustu snových nocí, které byly klidnější než dřív. Čas od času to dokonce vypadalo jako normální sny, které nahrazovaly dočasně se nedostavující vize. Kvůli nedostatku pohybu jsem se nemohla plně zotavit, a běhat po vězení by asi také nebyl nejlepší nápad.

Rány se mi hojily pomalu a Alec se nabídl, že mi je vyčistí. Po nějaké době mi přišel oznámit, že mě dostal na starost. Neptala jsem se, jak toho dosáhl, protože nevypadal, že by se mu chtělo odpovídat. Přinesl mi nové oblečení, ale nejdřív se musel postarat o má zranění. Cítila jsem stud, když mi došlo, že před ním budu muset být nahá. Asi ho to také napadlo, protože mi taktně přinesl spodní prádlo, abych se aspoň nějak zakryla. Byla jsem mu za to vděčná, i když to nebylo mnoho. I tak to byla těžká zkouška – vystavit svá nechráněná poraněná záda někomu, kdo žije pod jednou střechou s těmi tyrany, přestože jsem mu věřila.

Hojivé masti, které mi donesl, působily zázračně na menší ranky na rukou a obličeji. Horší už to bylo se stehny a lýtky, která jsem měla rozedraná do masa. Léčivé látky pálily a zranění se zanítila. To však nebylo nejhorší. Kvůli zádům jsem nemohla chodit, a tak to bylo ještě nesnesitelnější.

Podstoupila jsem léčbu zad. Nutno říci, že Aleca to zřejmě také stálo značné úsilí. Ale i to jsme zvládli. Spolu. Bylo vidět, že tohle pro něj není nic známého. Každý z nás měl svůj životní příběh, ale oba jsme věděli, že ten druhý nám neublíží. Nebránila jsem se tomu novému citu, který se mezi námi objevil. Asi bych toho ani nebyla schopna. Jedinou překážkou by snad mohlo být jeho odmítnutí. Ale ani on se nebránil.

Zvykla jsem si na denní rutinu, ale čím lepší bylo mé zdraví, tím častěji se mi zdávaly sny. Častokrát jsem ani nespala. Alec to nevěděl. Nechtěla jsem mu přidělávat zbytečné starosti.

Jedné noci, kdy si opět myslel, že spím, beze slova si ke mně přisedl a přitáhl si mou hlavu na klín, stejně jako každou noc. Už jsem si na to zvykla. Po nějaké době jsem skutečně usnula, ale můj spánek netrval dlouho. Vzbudila jsem se s němým výkřikem a okamžitě se začala vyděšeně rozhlížet všude kolem. Alec mě držel, čímž mě ujistil, že mi nic nehrozí. Všechno bylo v pořádku.

„Ššš, neboj se, maličká. Byl to jen sen.“ Takhle mě uklidňoval vždycky, poslední dobou stále častěji a častěji.

Opřela jsem se čelem o jeho hruď a on mě objal. To bylo tak nečekané gesto, že jsem na ten sen úplně zapomněla. Zvedla jsem hlavu a podívala se mu do obličeje. Vypadalo to, že svádí jakýsi vnitřní souboj – v obličeji se mu odrážely pocity, jako by to byla nezkalená lesní studánka. A stejně tak jeho oči… Hluboké černé oči, které mi nikdy nelhaly. Klidně bych se jim odevzdala a nežádala za to nic víc. Nyní jsem konečně pochopila, o čem to mluvil Jasper. Vzpomněla jsem si na jeho slova o lásce a s tíživým povzdychem zavřela oči. Potom už jsem necítila nic než Alecovy rty na těch mých.

***

Když jsem se vzbudila, byla jsem v místnosti sama. To mě vyděsilo. Snad… Zaplašila jsem obavy a znovu se pořádně rozhlédla. Všimla jsem si listu přeloženého papíru. Rozevřela jsem ho a začala číst.

Dostala jsi druhou šanci. Utíkej co nejdál odsud. Zde tě nečeká nic než smrt. Běž a neohlížej se zpět. Nikdy tě nepřestanu milovat. Navždy tvůj Alec.

2. Miluj bližního svého • Shrnutí • 4. Za každou cenu

Autor: Kalea (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zavřeno, zapečetěno a zapomenuto - 3. Navždy tvůj Alec: